Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! 30. kapitola

07.09.2013 (13:00) • kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 22× • zobrazeno 2722×

Rose:

Za několik hodin jsme přistáli na letišti v Juneau. Po cestě mi nebylo zrovna nejlíp, ale rozhodně to bylo lepší než ten minulý let ještě v Belliném těle. Byla jsem na své lidské tělo hrdá. Ale to bylo asi tak všechno.

Když jsme vylezli z letadla, dech se mi zadrhl v plicích. Byla tam strašná zima, ale nedokázala jsem odhadnout, kolik pod nulou. Už dlouho jsem to nepotřebovala zjišťovat.

„Jdeš, Rose?“ popohnala mě Alice a všichni se jako na povel zastavili. Jen Emmett sebou trhl a pokračoval dál do letištní haly.

Přitáhla jsem si kabát ještě blíž k tělu a zatřásla se. „N-nejsem s-si,“ drkotala jsem o sebe zuby, „j-jist-tá j-je-stl-li s-se mů-žu p-pohno-nout,“ přiznala jsem a snažila představit si nějaké hodně teplé místo. K mému překvapení mi pak byla ještě větší zima.

Alice se ušklíbla, trhnutím vysvlékla Jaspera z jeho kožené bundy a zabalila mě do ní. Pokoušela jsem se ignorovat jeho ublížený pohled. „Lepší?“ usmála se a zapnula zip. Přikývla jsem a co nejrychleji se vydala do tepla, které letištní hala poskytovala.

Měli jsme namířeno k Denaliovým. Momentálně jsme neměli kam jít, jelikož do Forks jsme se vrátit nemohli a nikde jinde ještě bydlení Esmé zařídit nestihla. Nedokázala jsem si ani v nejmenším představit, jak budou reagovat, až mě uvidí. Nevěděla jsem, jestli je nejrozumnější jim všechno říct, ale pravděpodobně se s jen tak nějakou výmluvou nespokojí. Vždyť já jsem pravděpodobně první upír, co se přeměnil zpět na člověka… Ne, já jsem první člověk, co kdy byl upír. Jsem…

Co vlastně jsem?

Děvka, pošeptal mi tichoučký hlásek v hlavě, když jsem očima zabloudila k Emmettovi.

Zalapala jsem po dechu a přitiskla si ruku na pusu. Rozhlédla jsem se po autě, ve kterém byl krom mě a Emmetta ještě Jasper s Alice. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem to náhodou neřekla nahlas.

Jsem… děvka?

Podvedla jsem, dělá to ze mě děvku?

Zatřepala jsem hlavou, abych myšlenky odehnala, ale ony se nenechaly. Dál mě bombardovaly. Setřela jsem si z tváře slzy a opřela se o okénko. Sledovala jsem, jak se na skle vytváří opar od mého dechu a zase mizí. Připomnělo mi to Emmetta. Zmizelo všechno, co ke mně cítil… jenom tak, jedním výdechem? Jednou nocí?

Podívala jsem se na něj a i přes zaslzené oči viděla, jak pevně svírá volant. Pohyboval se přesně na hraně, ještě kousek a volant by mu křupl pod dlaněmi.

„Rosalie…“ zakňučel Jasper. „Nemohla bys toho, prosím, nechat? Bolí to,“ zašeptal.

Tak tebe to bolí? A já si naivně myslela, že jsem to já, kdo trpí… Nemůžu za to… Nechci tu bolest, nechci nic. Chci konec. „Omlouvám se,“ řekla jsem jen a odvrátila oči od dění v autě.

Sledovala jsem zasněženou krajinu, která mi dříve připadla tak krásná. Vzpomínám si, že vždy, když jsme se domlouvali, kam se odstěhujeme, já hlasovala pro Aljašku nebo nějaké hodně odlehlé místo v Kanadě. Málo lidí, krásný kraj, hodně medvědů pro něj.

Nepřítomně jsem zamrkala očima, když auto zastavilo a Alice mě začala tahat za ruku. „Už?“ zamumlala jsem a s heknutím otevřela dveře. Zima, která tu panovala, mě znova překvapila. S polknutím jsem si uvědomila, že si budu muset zvyknout.

Alice mi neodpověděla, ani nikdo jiný. Periferním viděním jsem zahlédla její starostlivý pohled, ale dokázala jsem se soustředit jen na dřevěný, velký dům, před kterým se v okamžiku objevilo pět postav.

Téměř bez žádného vyptávání nás pozvali dovnitř. Cítila jsem na sobě nechápavé pohledy. Vlastně jsem ještě nikdy neviděla tak zmatené upíry. Ano, jistě byli věci, které nás, je, dokázaly překvapit, ale většinou se to v hlavě velmi rychle porovnalo a našlo se racionální vysvětlení. To teď ale neexistovalo.

S vděčným úsměvem jsem si sedla co nejblíže ke krbu, ve kterém jako vždy hořel oheň. Nikdy jsem nechápala, proč si parta upírů, co necítí ani teplo ani chlad, topí, ale teď mi byly jejich důvody ukradené. Hlavní bylo, že v obývacím pokoji bylo asi o čtyřicet stupňů víc než venku.

Carlisle několik minut vysvětloval Eleazarovi, co se nám s Bellou stalo. Kate a Carmen občas doplnily nějakou otázku, na které ale Carlisle stejně většinou neznal odpověď.

„Samozřejmě, že tu můžete zůstat,“ zasmála se Carmen a pohladila svého muže po ruce. Píchlo mě u srdce a jen tak tak jsem se ubránila pohledu na Emmetta. Rozhodla jsem se, že se na něj dívat nebudu, příliš to bolelo a navíc jsem mohla žít v naději, že on se na mě čas od času podívá, ať už třeba nenávistně.

„Děkujeme, nebude to na dlouho. Esmé by během zítřka měla dorazit a určitě co nejdříve začne zařizovat nový dům,“ pousmál se, ale jeho oči byly stále starostlivé. Byla jsem si jistá, že to má hodně společného s tím, že Bella oddaluje zapnutí telefonu a zavolání své matce.

Bylo mi jí líto, ale lhala bych, kdybych tvrdila, že to chápu… Mě ztráta rodiny nebolela, nikdy. Bolela mě ztráta lidství, stejně jako mě teď pomalu, ale jistě začíná chybět upírství. Být člověkem je tak… nedokonalé, nerovnocenné.

Dokonce mě ani možnost mít dítě neutěšovala. Vlastně jsem o tom ani nepřemýšlela. Nikdy jsem o tom nepřemýšlela… takhle. Představovala jsem si, že bychom byli s Emmettem oba lidé a měli bychom dítě spolu. Při představě, že bych měla dítě s někým jiným, se mi udělalo úzko.

„Máme čtyři pokoje pro hosty, můžete se hned nastěhovat,“ řekla Kate a já si nemohla nevšimnout její zkoumavého pohledu. Z Edwarda na Bellu, pak na Emmetta a na mě. Sakra, přísahala bych, že moje srdce vynechalo jeden úder.

Bella zmateně nakrčila čelo, ale pak se na mě podpůrně usmála. „Já budu s Rose, dobře?“ zamumlala k Edwardovi, který ze sebe vydal přidušený zvuk. Zněl zoufale.

Úlevně jsem si oddechla, že nebudu muset čelit trapné konverzaci o tom, proč nemůžeme být s Emmettem spolu. A taky jeho znechucení. Jenže než jsem stihla poděkovat, slovo si vzal Emmett. „Díky, Bello,“ řekl trošku odměřeně. Naštvaně jsem ho probodla očima. „Užijem si to spolu, Edwarde,“ zasmál se. Normální člověk by to nepoznal, ale já ho znala až moc dobře, celých padesát let - přetvařoval se.

Bella vstala, vzala mě za ruku a bez dalšího slova následovala Carmen po schodech nahoru. Zavedla nás do pokoje, ve kterém jsme vždy S Emmettem bydleli. Už jsem se nezmohla na protesty, stejně to bylo jedno. Připomínala mi ho každá druhá blbost.

„Vzali to dobře, že?“ zamumlala Bella a pokusila se o úsměv. Nepřítomně jsem pokrčila rameny a svalila se na postel. Jelikož v pokoji nebylo takové teplo jako dole v obýváku, zachumlala jsem se do několika přikrývek. „Nechceš mluvit,“ zkonstatovala. Zamručela jsem něco, co měl být souhlas.

Postel se jemně zhoupla, když vedle mě přistálo Bellino tělo. „Máš žízeň?“ zabručela jsem a koukla na její tmavě rudé duhovky.

„Asi jo. Škrábe to,“ přiložila si ruku na hrdlo. Souhlasně jsem pokývala hlavou.

„Edward tě určitě brzo vezme na lov.“

„Mm…“

A tím naše konverzace skončila. Zaprvé už se nedalo pokračovat, aniž bychom se za čas nedostaly k Emmetovi, a za druhé jsem takřka okamžitě usnula.

Bella:

Hned, jak Rose usnula, vrazil do pokoje Carlisle s Edwardem v zádech. Rezignovaně jsem svěsila hlavu. Věděla jsem, co po mě chtějí.

Vzala jsem do ruky telefon a zpaměti vyťukala číslo své mámy. Mezitím jsem vyšla z pokoje, abych nevzbudila Rose. Nervózně jsem přešlapovala po chodbě a čekala, až se z druhého konce ozve její hlas. Vždycky jí to dlouho trvalo, než zvedla telefon. Měla ho v obýváku a většinu času trávila na zahradě.

„Prosím?“ prořízl najednou ticho udýchaný hlas Renée.

Zadržela jsem vzduch v plicích a přivřela oči. „Čau, mami.“

„Bello!“ řekla rázně a podrážděně. „Tvůj otec mi dneska volal už asi patnáctkrát. Nevidím, jediný rozumný důvod, proč bych mu měla znova lhát…“ Zjištění dne: Moje matka umí vrčet.

„Omlouvám se, dobře? Já… fakt nevím, jak ti to mám vysvětlit. Chci teď trochu cestovat, víš? Ale tátovi to nedokážu vysvětlit, já…“

„Je v tom kluk?“ skočila mi do řeči. Její hlas byl už teď o něco smířlivější.

Opatrně jsem se podívala na Edwarda. „Jo, je v tom kluk,“ povzdychla jsem si.

Chvíli bylo ticho. Bylo mi jasné, že se rozhoduje, jestli bude správná matka nebo Renée. „Máš ho aspoň ráda?“ zamumlala a vzdychla.

„Nevíš, jak moc,“ usmála jsem se, i když to nemohla vidět. Na Edwarda jsem se tentokrát nepodívala, bylo to trapné. Trochu.

Ze sluchátka vyšlo několik nádechů a výdechů a taky nějaké zamručení. „Tak fajn, fajn,“ řekla nakonec. „Když jsem se v tvém věku zamilovala já, vyšla jsi z toho ty. A ty jsi moje největší štěstí, Bells… Víš to, že jo?“ vzlykla. Svěsila jsem ramena a přendala si mobil na druhé ucho.

„Já vím, mami… Taky tě miluju.“

„Slib mi, že budeš pořád na příjmu. Pořád,“ zdůraznila. „Už jen kvůli tomu, že bude Charlie volat… Jestli se to někdy dozví, že jsem tě nechala odejít ze školy kvůli klukovi, asi mě přizabije,“ mumlala špatně srozumitelně, spíš asi jen pro sebe.

„Slibuju. Už musím jít, vážně. Mám tě ráda.“ A položila jsem.

Opřela jsem si hlavu o Edwardovo rameno a nechala se jím kolébat. On i Carlisle na mě ještě mluvili, ale já je nevnímala. To byla výhoda bytí upírem – některé úkony jsem mozku prostě zakázala. Po chvíli mě vzal Edward za ruku a táhl ven z domu.

Nemusela jsem se ptát, věděla jsem, že mě bere na lov. Hned, jak zastavil na zápraží, vyrazila jsem dopředu. Pálení v krku bylo čím dál tím intenzivnější… a Rosina vůně tomu vůbec nepomáhala. Nemohla jsem ale na tobě nechat zdát byť jen sebemenší slabost, jelikož by mě s ní jinak Carlisle nenechal v jednom pokoji. A já jsem ji nemohla nechat napospas tomu trapasu, až by se Emmett začal hádat, že s ní být nemůže.

Můj problém byl, že jsem je oba měla ráda. Rose jsem litovala a Emmettovi rozuměla. A-

„Bells? Myslím, že jsme už dost hluboko,“ řekl Edward a jemným trhnutím ruky mě zastavil.

„Promiň, já… zamyslela jsem se,“ zamumlala jsem a rozhlédla se kolem sebe. Smrkový les tady byl tak hustý, že sem téměř neproniklo žádné sluneční světlo. I tak to ale bylo nádherné.

„Chápu,“ skousl si ret, „ale teď na Rosalie nemysli, dobře?“

Nakrčila jsem čelo. „Proč ne?“

„Nebylo by nejlepší, abys o ní přemýšlela během lovu. Mohla by sis ji…“ nedokončil.

„Jako spojit si ji s tím?“ zašeptala jsem nevěřícně. „Nikdy bych jí neublížila!“

Smířlivě mě pohladil po tváři. Chtěla jsem ucuknout, ale jeho dotek byl až příliš příjemný. „Já vím, Bell, dobře? Já vím. Vedeš si výborně, Carlisle je tebou úplně ohromen. Fyzicky jsi novorozená, ale ovládáš se neskutečně dobře,“ chválil mě. Neubránila jsme se malému úsměvu, byla jsem ráda, že je na mě Edward hrdý, teda aspoň tak vypadal.

„Tak jdem na to,“ zamumlala jsem a rychle se přemístila k padlému stromu a schovala se za něj.

Zhluboka jsem se nadechla a konečně nasála tu dokonalou vůni lesa a… medvěda. Mé končetiny se bez příkazu od mozku rozhýbaly a za pár vteřin jsem se pevně držela větve těsně nad medvědem. Překvapilo mě, jak drobná jsem oproti němu byla, ale to mi nezabránilo v tom, abych během dalších dvou vteřin seskočila dolů. Omotala jsem mu prsty kolem tlustého krku a trhla. Pak jsem se přisála. 

Na snížený počet komentářů si stěžovat nebudu, určitě to má nějaký důvod. :D :) Ale těm lidičkám, co si tu půl minutu na smaila vyhradí, děkuju. :)

Jinak v další kapitole bude tak trošku zvrat. :)

Autor: kajka007 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! 30. kapitola: