Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať mi mé tělo! - 4. kapitola

08.05.2012 (19:15) • eMCullen, kajka007 • FanFiction na pokračování • komentováno 46× • zobrazeno 5128×

Rose

Převalovala jsem se ze strany na stranu a cítila se… divně.  I když jsem prospala celou noc, byla jsem hrozně unavená. Počkat, prospat? Jak jsem mohla spát? Rychlostí blesku jsem se posadila a vystřelila z postele. Byla jsem jak na horské dráze, hlava se mi točila z prudkého pohybu, setmělo se mi před očima a jediné, co prozařovalo tu temnotu, byly hvězdičky.

Prohrábla jsem si vlasy a pozorovala, jak mi spadají po ramenou. Hnědé pra… hnědá?! Co to je? Ještě rychleji, než když jsem se probudila, jsem se řítila do koupelny. Nerozhlížela jsem se kolem sebe, jen jsem dávala pozor, ať neuklouznu. I když, proč bych měla? Jsem přece upír a… Kde je plamen v krku? Už tam měl být, dneska jsme s Emmettem plánovali lov. A to mě přivádí k další otázce… Kde je sakra Emmett?

Letěla jsem do koupelny, aniž bych se dívala kolem, přece vím, kde mám koupelnu, ne? Už jsem hledala kliku, ale až příliš pozdě jsem si uvědomila, že tam žádná taková věc není.

„Ááá.“ To bylo jediné, co jsem stihla vydat ze svých úst, než jsem si to napálila přímo do zdi a následně se od ní pěkně odrazila a letěla k zemi. „Au,“ zaskuhrala jsem a třela si bolavá místa. Jednou rukou jsem se plácala po čele a druhou po pr… zadečku.

„Emmette!“ zařvala jsem z plných plic, ale můj hlas byl… jiný. Takový škaredý chraplák, nic typického pro upíra a už vůbec ne pro mě. Co se to se mnou děje?

Ale… Koupelna není jediná věc, co mi tady nehraje. Kde to jsem? Tohle přece není můj pokoj. Pomalu jsem přejížděla očima zleva doprava a… zírala. Co to je za rozvrzanou postel? A rozvalenou skříň? Kde je moje šatna, moje koupena, můj Emmett? Proč mám na sobě takový vytahaný pyžamo? A proč mám na sobě vůbec nějaký oblečení, když se Emmett včera v noci tak… činil?

Upíří rychlostí jsem se pokusila přesunout k nejbližšímu zrcadlu. Už jsem věděla, že mám hdědé vlasy a… nějaká menší prsa. Sakra, někdo si mě v noci asi vzal pěkně do parády. Aniž jsem si to uvědomovala, tak se mé tělo nehnulo ani o píď. Prostě mě neposlouchalo, bylo takové nepříjemně těžké, jako bych měla tunu.

Zvláštní ale bylo, že takhle jsem se už cítila… Jen jsem si nemohla vzpomenout kdy. Měla jsem to zahalené v šedé cloně, a ta mě nechtěla pozvat dál. Bylo to, jako kdybych vzpomínala na časy, kdy jsem byla člověk. Znovu mi na mysli vytanulo mé pro dnešek oblíbené slovo… divné!

Tentokrát jsem se už soustředila a šouravým lidským krokem došla k zrcadlu. Sice jsem viděla nějak podivně rozmazaně, což bych asi svedla na otrávenou srnku, ale to, co jsem spatřila před sebou, jsem nebyla já…

„Pane božééé!“ zaječela jsem. Ty tam nahoře, vím, že asi nejsem moc hodná holka, ale tohle si přece nezasloužím! Oči jsem zvedla ke stropu a začala si uvědomovat, že nejsem upír. Děsilo mě to a nedá se říct, že málo.

Téměř celý upíří život jsem si stěžovala, že mi vzali lidství, vždy jsem se na to odvolávala a opravdu své pravdě byla přesvědčená. A teď? Dala bych všechno za své pálení v krku a otravného přítele.

„Je všechno v pohodě, Bells?“ Ve dveřích se objevila hlava pana Swana. Okamžitě mi v hlavě sepnulo a já si uvědomila, že mám na sobě jen to podivné vytahané triko.

Pohled doleva, doprava, zaječení a skok na postel. Tak asi tohle byly mé počiny dalších pár sekund. Zabalila jsem se do deky a snažila se tvářit nenápadně.

„Všechno je super… tati?“ protáhla jsem do otázky a očima začala těkat po pokoji, aby něco nepoznal. No, to by mi tak ještě scházelo.

„Stalo se něco? Zdálo se mi, že slyším křik,“ usmál se starostlivě. No, tak to se ti zdálo dobře, dědo, pomyslela jsem si a v duchu protáčela své zlaté… dobře, tak hnědé oči.

„To se ti fakt jen zdálo, tati,“ procedila jsem skrz zuby a zkontrolovala, jestli mi něco nevyčuhuje zpod peřiny. „Asi už jdu pozdě.“ Tak už bys mohl jít a nechat mě vyrovnat se s tím, že mi právě asi přeskočilo, dodala jsem si v duchu.

„Dobře, dobře,“ znovu se zasmál. On snad dneska něco hulil?! Už vím, po kom je ta Swanová tak divná. „Nechám tě tu. Chceš dneska zavést do školy nebo pojedeš autobusem?“

Okamžitě jsem chtěla odpovědět, že poběžím, ale pak jsem si uvědomila, že to by mi asi nesežral. V autě se mi s ním sice jet nechtělo, ale na druhou stranu se mi jen z pomyšlení, že bych měla nasednout do toho žlutého, špinavého, zaplivaného autobusu, zvedal kufr.

„Jo, díky. Hned jsem… tam.“ Pokusila jsem se o milý úsměv, aby už konečně opustil můj, tedy Bellin pokoj.

Mrkl na mě a odešel.

Ještě chvíli jsem seděla na posteli a přemýšlela, když vtom mě něco začalo tlačit na plicích. Začala jsem se dusit. Když jsem si konečně uvědomila, že bych se měla nadechnout, už jsem viděla černobíle a začala upadat do bezvědomí. Z posledních sil jsem se sípavě nadechla a vyčkávala, až přijde nějaká úleva. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsem se zase cítila dobře, v rámci možnosti samozřejmě.

Lidským tempem jsem vstala a přešla ke skříni s tím, že tam třeba bude mít i jiné věci než normálně nosí. Původně jsem už myslela, že nic nenajdu, ale nakonec jsem vzadu v nějaké kartonové krabici našla minisukni. Díky, bože! K tomu vzala nějaké volnější triko.

Docela spokojená se svým úlovkem jsem se vydala do koupelny. Žádné příjemné překvapení se nekonalo, stále jsem byla v tom vyhublém křehkém lidském těle. Vzdychla jsem, vyčistila si zuby, pročesala vlasy, které byly mimochodem suché jako Sahara, a rychle, abych se na sebe už nemusela dívat, opustila koupelnu a následně i pokoj.

Ve Swanovic domě jsem ještě nikdy nebyla, ale cesta k Charliemu naštěstí nebyla těžká. Jen jsem sešla schody a už jsem jej viděla. Jak může někdo žít v tak… malém prostoru? Nechápavě jsem kroutila hlavou a počkala, až si mě Charlie všimne. Myslím, že upozorňovat na sebe není přímo Isabellin styl.

„Co to máš na sobě?“ zeptal se vyjeveně, když mě spatřil. Ajaj.

„Oblečení?“ zkusila jsem s andělským výrazem.

Chvilku přemýšlel a skenoval mě očima. Chápala jsem, že je můj táta, ale i tak mi to přišlo minimálně divné a nepříjemné. Začala jsem se ošívat. „Sluší ti to,“ prohlásil nakonec a začal si něco mumlat.

Milí čtenáři, milé čtenářky, ani nevíte, jakou radost nám dělají vaše komentáře. Jsme rády, že jejich počet opět stoupl, je to taková naše baterka ke psaní. Takhle povídka nás neskutečně baví, tak jen doufáme, že se bavíte stejně jako my při psaní. :-)

A co říkáte na reakci Rose? V každém případě vám můžeme prozradit, že její ráno ještě nekončí. ;-)

P.S. Doufáme, že nám opět zanecháte nějaký komentář.

eMCullen a kajka007 ♥

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), kajka007, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať mi mé tělo! - 4. kapitola: