Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať se do reality, holčičko! Prolog + 1. kapitola

21.06.2011 (15:15) • Vellu • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2458×

Prolog:

Moje babička byla odjakživa pověrčivá.

Jednou mé matce přinesla velikou modrou svíci se slovy, že až zhasne, přijde babičky čas.

V té době to s ní bylo opravdu špatné. Byla už velmi stará a já věděla, že se těší, až se znovu setká s dědečkem.

Druhý den svíčka zhasla.

Máma na mě křičela, proč jsem plamínek sfoukla, že to přináší neštěstí. Já jí na to odpověděla, že babička už mezi námi není.

Pohřeb byl velice smutný a to zejména poslední rozloučení. Nakonec jsem se otočila k odchodu, když mě zastavila ledová ruka na mém rameni.

Stála tam. Má milovaná babička.

Nevypadala stejně jako v den, kdy naposledy přišla na návštěvu. Byla mladší, hezčí, ale i smutnější a ledovější.

„Mám tě ráda, holčičko!“ A s těmi slovy zmizela.

Od té chvíle jsem ji už nikdy neviděla. Myslela jsem si, že to byla jen má bujná fantazie. Ale nebyla.

Touto návštěvou mi babička otevřela dveře do nového světa.

Do světa mrtvých.

1. kapitola:

„Ahoj. Mé jméno je Edward Cullen a byl bych opravdu rád, kdybys mi tykala,“ řekl a napřáhl ke mně ruku. Ruku jsem přijala a opětovala mu stisk v mých černých, kožených rukavicích. Chvíli na mé ruce nechápavě koukal a nakonec se mi s otázkou zahleděl do očí.

„Vysvětlím ti to později,“ řekla jsem a rozhlédla se po místnosti, kam bych se mohla posadit.

Edward Cullen. Na psychologa mi přišel moc mladý. Nanejvýš mu mohlo být dvacet let, ale ani to ne. Vysvětlil mi, že je asistentem svého otce, který svou práci tak trochu nestíhá. Musím uznat, že Edward je opravdu hezký. Má vysokou a urostlou postavu s hrozně bledou pokožkou. Až trochu nepřirozenou. Jeho tvář potrhovaly jeho zlaté oči a vlasy podobné barvy. Nikdy jsem takový odstín na nikom neviděla.

Rukou mi naznačil, abych si sedla na gauč, který stál uprostřed místnosti. Proti gauči stál malý skleněný stolek a křeslo, do kterého se Edward posadil. Na zdech kolem mne byly obrazy s krajinou a police s knížkami. Všechno tu bylo vedeno ve světlých odstínech, které mě velmi uklidňovaly.

Sedla jsem si na gauč a rukou si prohrábla vlasy. To jsem dělala vždy, když jsem nervózní. Takže pořád. Nevěděla jsem, odkud mám začít. Vlastně jsem ani začít nechtěla.

„Dáš si něco k pití? Vodu, kolu, džus?“ zeptal se a naklonil se k telefonu, aby zavolal svou sekretářku.

„Vodu. Anebo ne… raději džus,“ řekla jsem s nervózním úsměvem a zase si prohrábla vlasy. Opravdu bych se to měla odnaučit.

Edward vyřídil mou objednávku a po minutce přišla sekretářka s orosenou skleničkou džusu. Poděkovala jsem a trochu z ní upila. Měla jsem divnou pachuť v puse a hrozně vyprahlý krk.

„Tak, Bello. Pověz mi něco o sobě. Tvůj táta říkal, že vlastně ani neví, co se s tebou děje. Prý jsi mu nic neřekla,“ řekl a pohodlně se usadil v křesle.

Měla jsem sto chutí odsud utéct. Místo toho jsem si pomalu sundala kožené rukavice a položila je na stůl.

„Dříve jsem vyrůstala jak s tátou, tak i s mámou. Měla jsem ji moc ráda. Když jsem byla malá, každou noc mě chodila ukládat, a pak mi zpívala  tichou ukolébavku. V deseti letech se všechno zvrtlo. Začala jsem mít sny. Nejprve to byla jen tma a zoufalý křik. Myslela jsem, že to jsou jen noční můry. Jednoho večera za mnou přišla holčička. Měla prostřelenou hlavu… vůbec tu bolest ani krev necítila… prosila mě o pomoc, ale já nevěděla jak.“ Odmlčela jsem se a pokoušela zkrotit slzy, které mě lechtaly v koutku oka.

„Každý večer za mnou chodila a prosila. Já tam jen tak ležela a říkala jí, ať odejde… nakonec přece jen odešla,“ řekla jsem a hořce se zasmála.

„Myslela jsem, že je konec. Ale bylo to čím dál tím horší. Nebyli to už jen mrtví… viděla jsem, jak někde vybuchlo letadlo, jak nějaký úchylák zabíjí malé bezbranné děti. Ale já jim pomoc nedokázala. Jak? Můj vztah s mámou se zhoršoval. Chtěla vědět, co se děje, ale já to nikomu říct nechtěla. Začaly jsme se od sebe vzdalovat. Nakonec se s mým tátou rozvedla a začala žít s jejím novým přítelem Phillem. Já se s tátou odstěhovala sem. Do Seattlu. To mi tenkrát bylo třináct.

Víš, teď už začínám i doufat, aby to byly jen sny. Ale nejsou. Stalo se to nedávno. Šla jsem do školy. Byla jsem celkem nevyspalá, ale říkala jsem si, že mám od nich aspoň na chvíli klid. Dávala jsem si věci do skřínky a zrovna ji zavírala, když mě navštívila. Byla to žena, nejspíš ve tvém věku. Stála tam, mrtvolně bledá s kruhy pod očima. Měla roztrhané zelené šaty, bez bot. Chvíli tam tak stála a dívala se mi do očí. Úplně jsem zapomněla dýchat. Pak ke mně natáhla pořezaný ruce. Prosila. Ptala se mne, proč jí to udělal. Prý ho milovala a on se jí takto odvděčil. A znovu prosila. Byla jsem v šoku a cítila takový strach, že jsem omdlela. Probudila jsem se až doma. Táta byl pěkně vyděšený, a tak jsem mu řekla, že se mi zamotala hlava. Uvěřil mi,“ řekla jsem a čekala, co na to odpoví. Jen tam tak seděl a pořád se mi díval do očí.

„Takže máš něco na způsob vizí. Vidíš jen budoucnost a mrtvé, anebo i minulost?“ zeptal se zájmem.

„Minulost, přítomnost, budoucnost,“ řekla jsem a on přikývl.

„Na to, že vidíš mrtvé, jsi docela v pohodě. Jak to děláš?“

„Věř, že zas až tak v pohodě nejsem. Pokouším se to do sebe zavřít, aby to nikdo neviděl, a teprve když jsem sama, tak se to ze sebe pokouším pořádně vykřičet,“ odpověděla jsem.

„Zkusila sis s některým z těch mrtvých promluvit?“

„Zešílels? Copak jsi mě celou tu dobu neposlouchal? Já to nechci. Nechci to vidět,“ řekla jsem a uvědomila si, že stojím. Rychle jsem si sedla a hlavu zabořila do dlaní.

„Víš, myslím si, že to, co máš, je dar. Zkus ho využít. Můžeš buď pomáhat mrtvým, anebo předcházet katastrofám. Postupem času to zvládneš.“

„Jenže já nechci ani jedno. Víš, ty to nechápeš. To utrpení. Tu bolest. Bezmoc. Já tohle nechci. Nejsem na to připravená.“

„Pomůžu ti s tím. Slibuju. Musíš si to ale pořádně rozmyslet - zbláznit se z toho, anebo jim pomoc?“ řekl a naklonil se ke mně.

„Víš, tohle nejde rozhodnout hned. Já… já o to vlastně ani nestojím. Raději umřu než s tím žít,“ řekla jsem, vstala a přešla ke dveřím. Než jsem je stačila otevřít, ozvalo se za mnou: „Přijď zítra. Ve stejný čas. Jo a vezmi si tohle,“ řekl a hodil po mně malou knížečku.

„Co to jako má být?“ zeptala jsem se a nechápavě koukala na malou černou knížečku v mé ruce.

„Tvůj deník. Chci, aby sis do něj zapsala všechny své minulé sny i s dnešním a zítřejším. Všechno, na co si jen vzpomeneš. Zítra ho přines a zkusíme to spolu začít řešit,“ řekl, přešel po pokoji k oknu a zadíval se ven. Chvíli jsem na něj nechápavě zírala, ale pak jsem se otočila a zabouchla za sebou dveře.

Výtahem jsem sjela do přízemí a až tam zjistila, že jsem si u něj nechala rukavice. „Kruci,“ zaklela jsem. No nic, musím to bez nich vydržet a nikoho se nedotýkat. Doma si vezmu náhradní. A s tou myšlenkou jsem se vydala ke svému autíčku.

Autor: Vellu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať se do reality, holčičko! Prolog + 1. kapitola: