Amnézie… I když je to překvapení pro kdekoho, může postihnout i upíra. I upíři zapomínají, samozřejmě. Co se ale stane, pokud Edward zapomene na dvě ženy v jeho životě, které jsou pro něj vším? Edward netuší ani vzdáleně, proč mu ty dvě překrásné dámy tykají. Jak se bude Edward bez vzpomínek chovat? Když si na Bellu nevzpomíná, bude schopen jí ublížit? Jak ho Bella a Renesmee s pomocí rodiny donutí, aby si vzpomněl, a jak k sobě Edward s Bellou najdou znovu cestu? Příběh je střídavě psaný očima truchlící Belly a nevědomého Edwarda. Příjemné čtení…
12.05.2013 (15:00) • LittleSmiley • FanFiction na pokračování • komentováno 18× • zobrazeno 2686×
Bella:
„Edwarde! Přece kvůli tomu nepojedeš pryč!“ zakřičela jsem a vyběhla za ním z domu. Netušila jsem, co mám dělat. Renesmee se objevila hned za mnou se slzami v očích. Ničilo mě se na ni dívat takhle.
„Měla jsi nám to říct!“ řekl, když nasedal do auta. Věděla jsem, že už je pozdě mu to rozmlouvat, tak jsem zašla s Nessii do domu. Všichni, včetně Jacoba, tam strnule seděli. Nevěděli, co říct, a já se jim ani nedivím…
„Renesmee, pojď se mnou.“ I když se jí do toho zrovna dvakrát nechtělo, zvedla se a následovala mě až k Edwardovu dřívějšímu pokoji. Tohle jsem sama nesnášela a moc dobře si to pamatuji, ale musím to udělat! Rozkázala jsem si a pustila se do řečnění…
„Já vím! Měla jsem vám to říct! Táta by se nenaštval a neodjel a já bych tady nemusela poslouchat přednášky,“ zakřičela na mě.
„Renesmee, přestaň tady na mě křičet kvůli tomu, co ty jsi provedla.“ Chvíli jsem byla naštvaná, ale přešlo mě to okamžitě, co jsem spatřila, jak se snaží kontrolovat slzy.
„On se vrátí!“ Musela jsem ji obejmout. Po jejích rudých tvářičkách stékaly vodopády slz. Bylo těžké se na to dívat, ale věděla jsem, že s tím může něco udělat jen jeden upír.
„Poslala jsem Renesmee domů. Potřebovala klid.“ Když jsem to dořekla, Jacob se už zvedal a mířil ke dveřím. Káravě jsem ho chytla za paži a pozvedla obočí.
„Doufám, že víš, co to znamená 'klid'. To znamená, že s ní nikdo nebude. Ani ty…“ Jacob, jak vidno, pochopil, co se po něm chce, a tak jen zklamaně přikývl a vyšel ze dveří. Jak jsem na něj tak koukala, musela jsem se zasmát. Smích mě přešel po pohledu na prázdnou příjezdovou cestu. Za tu dobu se Edward naučil Jacoba snášet, ale… tohle ho dorazilo.
„Mám za ním jet?“ Dívala jsem se bezradně na ty přemýšlející osůbky sedící na pohovce. Po chviličce se postavila Rose a jako jediná promluvila.
„Myslím, že bys ho měla nechat vychladnout. Podle mě je to, že si jeho dcera vzala jeho největšího nepřítele bez toho, že by řekla jediné slovo, pro něj docela těžké.“ Nikdo z nich se nevydržel neusmát. Jen Rose se alespoň snažila ten úsměv skrýt. Usoudila jsem, že má pravdu a že radši počkám, až se vrátí sám od sebe. Nezbylo mi nic jiného než se jen zhluboka nadechnout a nasadit falešný úsměv…
Edward:
Po té zprávě už má mysl nebyla schopná přijímat další informace. Myslel jsem jen na to, jak rychlá je tady povolená rychlost. Už jsem chtěl být pryč. Daleko od toho domu, daleko, jak jen to šlo. Celou cestu jsem si zakazoval myslet na cokoliv, co se tam událo ale nějak… nějak mi to nešlo. Nemohl jsem pochopit, proč to neoznámili předem, proč. Tak dost. Už jsem neměl ani sílu a ani důvod to rozebírat. Vůbec jsem netušil, kam mám jet a co dělat. Věděl jsem jediné, a to, že si potřebuji probrat s někým mimo těch dvou. No, dneska přečkám noc lovem a ráno pojedu za Bellou. Okamžitě jsem po té myšlence stočil volant k lesní cestičce a zaparkoval daleko od místa, kde vybočuje od hlavní silnice. Zašel jsem tak hluboko do lesa, kde už jsem neslyšel motor ani jednoho auta a žádné auto nemohlo slyšet mě.
Konečně jsem si našel místo, kde se povalovala spousta zvířat. Chtěl jsem se tím lovem odreagovat, takže na tichý lov nebylo ani pomyšlení. Prostě jsem se rozeběhl za tím jelenem a nemilosrdně se mu zahryzl do krku. Ani chvíli jsem neotálel a rozeběhl se za dalším zvířetem, snažícím se zachránit si život. Vůbec jsem ho v téhle chvíli nelitoval.
Když moje tesáky opustili krk toho zvířete, řekl jsem si, že na to mám celou noc a že to prozatím stačí. Vyšplhal jsem na strom, posadil se na větev a zapojil mozek. Přemýšlel jsem o dnešku dlouho, i když jsem se v tom nechtěl moc hrabat.
„Tak a stačí,“ řekl jsem si. Moje myšlenky už dosáhly toho nejvyššího stupně. Už jsem neměl ani sílu ani chuť se v tom dál vrtat. Prohrábl jsem si vlasy a chtěl na celý dnešek zapomenout. Cítil jsem svou sílu v každém nervu. V konečkách prstů. Tak moc jsem si přál zapomenout.
Po pár minutách jsem slezl ze stromu a zaskřípal zuby. Nechápal jsem, proč jsem v lese, ani jak jsem se tam dostal. Okamžitě jsem se zaposlouchal a vydal se za zvukem silnice. Nejdřív jsem běžel rychle, ale když jsem se přiblížil k silnici, už jsem šel jako člověk. Když jsem nasedl do svého auta, překvapivě v něm byl cítit krásný dámský parfém. Po celou cestu mě sužovaly otázky typu: Jak jsem se dostal do lesa? Proč nesedím u piána jako před tím? Kolikátého je dnes a proč je v autě cítit člověk?
Byl jsem zmatený a doufal jsem, že až přijedu domů, ostatní mi vysvětlí, co se to dělo. Chtěl jsem to vědět, co nejdřív, a tak jsem sešlápl plyn a ty šneky předjížděl.
Bella:
„Já myslím, že…” začala jsem větu, ale už jsem ji dokončit nemohla. Po příjezdové cestě vířil prach pod koly Edwardova auta. Hned jsem vstala a přesunula se ke dveřím. Když z auta vylezla ta překrásná osůbka se zlatýma očima, nemohla jsem udělat nic jiného, než k němu běžet a políbit ho. Když jsem ho políbila, koukal na mě jako na ducha. Byla jsem zmatená. Proč mě nepolíbil taky? Vůbec jsem netušila, proč se na mě tak dívá.
„Z… známe se?“ Poté, co z jeho úst vyšla tahle věta, byla jsem jen kousek od zkolabování. Netušila jsem, o co jde, ale slzy jsem ani tak nezastavila.
„Bello, pojď radši se mnou.“ Alice se na mě vlídně usmívala a odvedla mě do šatny. Normálně bych se takhle odvléct nenechala, ale byla jsem strnulá a vyděšená. Nemohla jsem říct jediné slovo svým hlasem. Alice pomalu otevřela dveře od šatníku a posadila mě na stoličku.
„Alice, co když už si na mě nevzpomene? Co když úplně na dobro zapomněl?“ Na Alice jsem viděla převládající emoce, jako strach z toho, co řekne, a lítost.
Byla jsem emocionálně úplně a totálně na dně. Nemohla jsem se ani hnout a jediné, co jsem v tu dobu mohla dělat, bylo pozorovat Alici, jak přechází ze strany na stranu, nebo projíždět očima její hadry a do ničeho se zrovna dvakrát nechtělo.
„Bello.“ Dveře šatníku se otevřely a já s nadějí vyskočila ze židličky. Když jsem spatřila Carlisleův obličej, celé tělo se znovu sesunulo na židličku. I když mu do řeči zrovna nebylo, ve větě pokračoval. „Edward má momentální amnézii. Zdá se, že byla vyvolána stresem. Myslím to tak, že chtěl tak moc zapomenout na to, co se dnes stalo, že zapomněl na velkou část jeho života. Také není úplně jisté, jestli si vzpomene. Záleží to na faktu, jak moc chtěl zapomenout.“
V tu chvíli jsem se cítila jako by mi někdo drtil plíce. I když jsem se musela zhluboka nadechnout, šlo to hrozně těžce. Všechny postavy i nábytek kolem bylo rozmazané. Do mých očí se začaly prodírat ty slzy, které jsem takhle silně cítila jen tehdy, kdy mě Edward naposledy opustil…
Autor: LittleSmiley (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Vrať se mi! - 1. kapitola:
promě je stmívaní na píču
ahoj edvart si moc pěkni brutalne moc aj bela je taki heska
Ano, díky za rady, určitě se jimi budu řídit. Jen... důvod proč jsem nerozepsala to, co Renesmee provedla je 2. Kapitola. V druhé kapitole je to, čemu říkám... “Zpátky do minulosti!„
Popis povídky mě opravdu zaujal a říkala jsem si, jak to pojmeš, když upíři jsou v podstatě nepostihnutelní jakoukoli vadou. Začátek byl naprosto normální, jako u většiny povídek, potěšilo mě, že jsi nezačala "Ahoj, jmenuju se..."
Jenže mi to vydrželo jen do okamžiku, kdy chtěl Edward zapomenout. Já nevím, čekala jsem, že zapomene něčí vinou nebo nějak tak, ale co je hlavní... Čekala jsem, že to nějak rozvineš, vysvětlíš nám, proč se to stalo. To bylo prví zklamání. Pak když přijel domů, tak řekl jednu větu, nikdo nemohl vědět, co se stalo, ale Bella se hned rozbrečela a strachovala se, jestli si někdy vzpomene... A naposled, jak to mohl Carlisle tak rychle zjistit?
Tkže tohle jsou věci, které mi vadily, doufám, že ti to třeba trochu pomůže...
Díky moc za všechny komentáře. Strašně jste mi zlepšili den! Jo, souhlasím bylo to trochu uspěchané ale jde jen o tu první kapču. Chtěla jsem aby už z první kapitoly byl poznat celí děj. Ještě jednou moc děkuji.
Je to zajímavé zpracování, a jsem zvědavá jak se to bude vyvíjet dál
mas to cool
Pěkné. Jen to možná bylo trošku uspěchané. Malinko... Myslím tu část, jak se Edward vrátil. Ale jinak zajímavý nápad a hezky napsané. Tleskám.
Super... Moc se tesim na další díl :-) :-) :-) :-). :-)
Tak se pustím do komentování. Ještě vopřed se chci ospravedlnit za svou gramatiku, ze které se možná budeš chytat za hlavu. No... Můj názor už víš, ale musím ti to napsat i tady. Moje milá Eli... Ty víš, že tvé nápady se mi hrozně líbi. Tenhle samozřejmně taky. Je to naprosto senzační! Moc kásně píšeš. Líbi se mi jak všechno dokážeš opsat. No a teď k tomu hlavnímu. Nelíbi se mi, že si Renesmee vzala Jacoba a neřekla vopřed o tom rodičům. No ale co, jak si napsala, tak bude. Jen prostě nemám ráda Jacoba a ty to víš. No takže se nám Edík mění na stařečka, když má amnézii? Ne, dělám si legraci. Chudinka Bella, teď bude trpět. Vlastně... Mě se to líbi. Tá věta: "Známe se?" Kdyby byla taková odpověď: "Ani né, jenom sme manželé, máme spolu dítě, moc se milujeme a jó, jsem láska tvé existence." Tak to by mě rozsekalo. Ale kdyby to Bella řekla, tak by to už nebyla naše Bella, né? No dobře, lituju Bellu a moc. Doufám, že se Edík z toho dostane a zabije Jacoba. Pak budou všichni šťastní, včetně mě. Moc se těším na pokráčko, které jsem si už síce přečetla, ale to nevadí. Jen tak dál. Jo a to je můj nejdelší komentář. Ale to není důležité. Ještě pár smajlíků.
P.S.: Nemám tam moc chyb, že né?
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!