Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vrať se mi! - 2. kapitola

15.05.2013 (19:45) • LittleSmiley • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1441×

Edit: Článek neprošel korekcí.

2. kapitola

Bella:
Už druhý den tu ležím schoulená. Ještě nikdy jsem se takhle necítila. Edward byl tak blízko a přitom byl tak vzdálený. Myslím že už si jeho sladké rty odvykly říkat “Ano.„, protože na každou otázku, kterou mu Carlisle položil, byla odpověď jen “Ne.„. U žádné fotky se mu nevybavila ani jediná vzpomínka. To mi rvalo srdce nejvíc. Už jsem se znovu střetla s jeho zmateným pohledem. Jeho oči mě protínali skrz na skrz. Jeho dříve usměvavá tvář, se právě teď tvářila kameně.
“Mami?„ Ozvalo se z rohu. Ten jemný hlásek mě vyrušil z přemýšlení. Byla jsem jí vděčná. Usmála jsem se na ni, ale bylo to spíš ze zvyku. Rozhodně to nebyl upřímný úsměv ale to ona věděla.
Jemně ke mě popošla ladnými krůčky a chytla mě za ruku.
“Zlobíš se moc?„ Promluvila skoro neslyšně.
“Ne tak na tebe, jako na Jacoba. I když nesete oba stejný podíl vinny, je pro mě mnohem těžší to přijmout to od někoho kdo je několikrát starší než ty.„ Když jsem větu dořekla, Nessie ztěžka vydechla a její tváře začali postupně rudnout, jako zrající jahody. Pohladila jsem ji po sametových vláskách
Po pár minutách odešla a tak jsem měla čas na přemýšlení. Už myslím moc dlouho, ale pořád jsem nic nevymyslela. Sundala jsem si prsteny a pozorovala každičký kamínek který se na nich nacházel. Dotkla jsem se každé odřeniny i písmene a přejížděla prsty po kroužcích.
...
̕“Renesme? Co potřebujete? Myslela jsem že máte kupovat auto.„ Zeptala jsem se udiveně a doufala ve smysluplnou odpověď. Jacob a Renesmee vešli do domu a posadili se na gauč v pozici, “Musíme si promluvit.„Renesmee se mi usmála do očí a zhluboka se nadechla. Jacob se nervózně podrbal na rameni a čekal na Nessiin proslov.
“My...„ Začala a zubila se. “Jsme se vzali.„ Prohlásila Renesmee konečně.
Teprve když ukázala svou ruku, jsem věřila tomu, co právě vyšlo z jejích úst. Jacob seděl na gauči a čekal na naši reakci.
“Řekni že je to vtip!„ Namítal Edward, sedící v rohu místnosti. Renesmee se šibalsky usmívala a dětsky vrtěla hlavou. V Edwardově tváři se mísili pocity tak, jako mně. Nepostřehnutá jsem se přesunula k Edwardovy a opřela se o jeho rameno. Moc dlouho jsem tam ale nevydržela. Edward prudce vstal a vydal se přímou cestou ke dveřím. Jemný vítr ovíval jeho olivovou tvář, ve které nebyla znát ani malá emoce.
“Edwarde! Přece kvůli tomu nepojedeš pryč!„ Vykřikla jsem, když jsem se dostala ze dveří. Vedle mě postávala uslzená Renesmee snažící se usměrnit svoje bronzové vlásky.
Nezajímalo ho cokoliv co jsem já nebo Renesmee řekly, odjel.̕

“Můžu rušit?„ Ze dveří na mě vykoukl Carlisle.
“Pojď dál.„ Usmála jsem se. “Jak to, že na mě zapomněl?„ Pokračovala jsem a doufala v menší otcovskou radu.
“No Bello, převeď si to na sebe. Jak by bylo tobě kdyby si tvůj, popřípadě syn, vzal ženu která byla zamilovaná do Edwarda, a ty by jsi věděla že i Edward k ní něco cítí?„ Samozřejmě bych zuřila! Na co se mě to ptá? Při prvním setkání bych jí urvala hlavu! Už jen kvůli tomu že byla zamilovaná do mého Edíka!
“Ouu...„ Když to Carlisle řekl, přesně jsem věděla jak to cítí. Jak to cítil dřív.
“Je zvláštní že vždycky, když mi to vysvětloval on, nechápala jsem. Divím se že je Jacob ještě naživu. Má úžasnou sebekontrolu... Já bych to nedokázala.„ Carlisle se na mě pochvalně usmíval. Rozhodně byl rád že jsem pochopila.
“Šance že si vzpomene je tak 50 na 50. Buď časem nebo, ho musíme přimět. Edwardova láska k tobě se nezměnila. Je do tebe zamilovaný pořád a ví to moc dobře, jen tě nezná. Teda... nepamatuje si to a tak...„ Nemusel to ani doříct. Okamžitě jsem kývala. Už to pro mě bylo snazší.

Edward:
Takže jestli je rok 2021 tak... to asi nebude ten den kdy jsme se přistěhovali. I když jsem se podíval do všech hlav v domě, nerozuměl jsem ani slovu. Prý má amnéz... už tam byla zase. Znovu jsem střetl tu přenádhernou upírku. Podle všeho to má být moje žena. Zní to divně... No, pokud je to pravda, vybral jsem si úžasně.
Ležela tam... jen tak. Nevnímala svět, ani se jí nedivím. Zkusil jsem se jí podívat do myšlenek. Šlo to těžko, ale po chvilce jsem viděl vše jasně. Myslela na krásné věci. Viděl jsem ji jako člověka, a tak dávno to není. V mysli se jí objevili vlci, a ani nevím proč, měl jsem v břiše takový ten zvláštní pocit. V hlavě se jí promítalo tolik různých věcí s mou postavou, a já ani jednu neznal. Cítil jsem se hrozně.
Když už to vypadalo že vstane, otočil jsem se a odběhl pryč. Bylo by divné aby viděla že na ní zírám když...

Když jsem vyšel před dům, stála tam. Snažil jsem se v myšlenkách zachytit nějaké prázdné místo, kde by nikdo nebyl. Místo kde by se mě nikdo nepokoušel hypnotizovat těmi otázkami.
Krátce jsem na ni pohleděl a měl jsem v plánu hned otrhnout oči ale...Už to tu bylo zase. Vpíjela se do mích očí. Ty zlaté oči které v sobě skrývali tolik bolesti, mě pozorovali, a zkoumali každý milimetr mého těla. Za tím falešným úsměvem stál smutek a hněv. Když jsem silou vůle konečně dokázal upnout oči na jiné, méně zajímavé místo, odkašlala si a odešla. Chtěl jsem si s někým vážně promluvit, a v hlavě se mi začali honit důvody proč a za kým jít...
Carlisle - Znovu se bude pokoušet mě zanořit otázkami.
Rosalie - Maximálně mě propleská.
Emmett - Nedá se s ním mluvit vážně.
Jasper - Není tu.
Alice - Taky tu není.
Esme - Za tou půjdu. Ta si na mě udělá čas a vyslechne mě.

“Esme?„ Promluvil jsem na osůbku zanořenou do knih o upravování místností a domů. Ale ne, zase to tu bude chtít předělat! Uvědomil jsem si hned, že mé myšlenky hledají cestu jinam, ale dokázal jsem si je ochočit. Po chvilince se na mě podívala a přívětivě se usmála. Posadil jsem se k ní na pohovku, jelikož mě o to v myšlenkách žádala, a zeptal se jí na otázku, která mou mysl trápila od chvíle, kdy jsem vešel do místnosti.
“Chceš to tu znovu předělávat?„ Koukala se na mě s překvapením. Otázka ji zaskočila, ale s odpovědí příliš neotálela.
“No, přemýšlela jsem o zahradě. Moc ráda bych měla zahradu! A teď k tomu co jsi se mnou chtěl probrat skutečně.„ Byl jsem zaražený její předvídavostí. Jako bych byl průhledný. Překvapeně jsem vydechl a kývl.
“Mohla by jsi mi prosím popsat, co se za ta léta stalo? Ani trochu mi nedává nic smysl. Jestli se toho dozvím ještě víc tak...„
“Edwarde, bylo toho hodně... A myslím že by ti prospělo vědět i něco dalšího. Carlisle ti to zatím odmítá říct ale já... já musím.„ Řekla s kapkou odhodlanosti a připravila se k dlouhé větě...

Bella:
"Bello?" Už než zazněla tato věta, slyšela jsem za sebou kroky ale... nechtělo se mi s nikým mluvit. A obzvlášť ne s Jacobem. Otočila jsem se k němu čelem a zavrtěla hlavou na znamení aby odešel.
"Počkej, já... musím s tebou mluvit." Vypadal naléhavě, a tak jsem mu, i když nerada, vyhověla. Odešly jsme do obývacího pokoje. Posadila jsem se na hedvábné křesílko a dala mu pokyn, že může začít.
"Já ti chci jen říct že, prostě se na Renesmee nezlob..."
"já se ale na Renesmee nezlobím." Nenechala jsem ho dokončit větu. Rozhodně jsem nechtěla nějaké výklady jako nevěděli co dělají a nemyslely a tak dále.
“Já se zlobím na tebe. Ne já se nezlobím... já zuřím! Tak moc že bych ti rozbila o hlavu židli. Jak jsi to mohl dopustit? Jsi starší než ona!„ Celou dobu se na mě díval s respektem.
“To... to s tou židlí jsem nemyslela vážně.„ Musela jsem se pousmát protože si to asi vyložil jako pokus o zabití. Jacob jen s pozvednutými koutky kývl. To ale situaci nezlehčovalo a do mě se znovu navalili všechny emoce. Jako zlost, smutek a nedůvěra. Viděla jsem jak se mu pod kůži prodírá nervozita.
“Bojíš se že se budete muset rozvést že?„ Vyhrkla jsem. Bylo to tak prudké že jsem musela úšklebkem vycenit zoubky.
“Jacobe, nevím jestli ti to došlo, ale oba dva jste dospělí, a to že se nám na tom něco nelíbí to nezmění. Ano Edward kvůli vám zapomněl na všechno co...„ Už jsem to nemohla doříct. V tu vteřinu se mi po tvářích začali koulet kapky slz. Stékali po mých tvářích jako vodopády. Jacob mě chtěl objetím uklidnit ale já se nenechala. V instinktu jsem odběhla ke dveřím a setřela si slzu která se mi po tváří koulela dolů, jako korálek.
“Já, už asi půjdu.„ Vypadlo ze mě. Okamžitě jsem se vybrala k naší... k mojí, ložnici.
Otevřela jsem dveře ložnice, a následně i dveře koupelny. Pomalu jsem si vlezla do sprchy a pustila na sebe vlažnou vodu. Chtěla jsem to ze sebe smýt. Zhluboka jsem se nadechla a zastavila slzy. Nezbylo mi nic jiného. než slzy potlačit a snažit se působit normálně.
Když jsem vyšla ze sprchového koutu, ovázala jsem si okolo sebe ručník a vlasy si sepnula do drdolu. Byl to příjemný pocit. V tu chvíli jsem se i upřímně usmála. Položila jsem se na postel a uvolnila každý nerv a sval v mém těle. Všechny buňky v mém těle postupně usínali a přestávali pracovat. Byl to úžasný pocit. Přála jsem si takhle uvolněná zůstat. Doufala jsem že nikdo nepřijde a nevyruší můj odpočinek.
Když jsem si svým sluchem ověřila, že všichni v domě jsou zaměstnaní, zavřela jsem oči a vydala se znovu do říše představ a snů. V mé hlavě se točili věci, které by mě nikdy nenapadly a líbilo se mi to. Byla jsem spokojená. Hlavně z toho důvodu že jsem opustila krutou realitu a ponořila se někam, kde není nic, co bych nechtěla vidět.

Po pár hodinách jsem si už v mých představách připadala nesvá. Byl čas můj vysněný svět opustit. Mé tělo se opět začalo probouzet k životu a já už si nepřipadala tak napjatá. Když jsem otevřela oči, stála nade mnou Alice a křenila se mi do tváře. Málem jsem leknutím vyjekla a jen díky trénovanému sebeovládání jsem ji leknutím nepraštila.
“Alice!!„ Vyštěkla jsem a položila si dlaň na hruď. Alice se pořád ještě usmívala a mávala mi před obličejem poukazem na celodenní výlet do lázní. I když se mi ten nápad hrozně líbil, za těchto okolností jsem jen zavrtěla hlavou.
“Bello! Potřebuješ odpočinek.„ Naléhala.
“Kdyby jsi se mi netlemila do obličeje, a nechala mě být, dopřála by jsi mi ho!„ Když stáhla koutky rtů dolů, ještě víc tím potvrdila svůj skřítkovský vzhled. Můj záchvat smíchu teprve začal, když obličej zopakovala. Tvářila se jako by jí do pusy strčili citrón. I když jsem se moc snažila nesmát se tak hlasitě, ani trochu to nepomohlo. Z mích úst se už dostali jen nářky smíchu, a Alice se pomalu skolila smíchem také, jelikož se podívala do zrcadla.

Autor: LittleSmiley (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vrať se mi! - 2. kapitola: