Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vraždící šelma - 1. kapitola

10.02.2013 (19:00) • Ace • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 4653×

Pohled: Charlie Swan

Před několika lety…

Moje láska ležela na podlaze, pod sebou teplé deky, křičela z plných plic a naše malá Isabella se prokousávala ven, sama. Díval jsem se na Renée, kolem ní byla spousta krve.

V tento moment byla krev poslední věc, kterou jsem vnímal. Bál jsem se, tolik jsem bál o Renée… a o dítě. Ovšem, malá Isabella se téměř dostala ven sama, ale Renée… 

Její srdce lehce zatřepetalo jako vlaštovka ve větru, a pak utichlo navěky. Pokoušel jsem se srdce znovu nahodit, masíroval jsem její hrudník, aby pumpa znovu začala pumpovat. Marně. Trhl jsem sebou, když vedle mě vypukl hlasitý a škytavý pláč. Malá Isabella ležela v náručí mrtvé Renée.

Isabella byla celá od krve, přesto jsem ji vzal do své náruče. Isabella byla chytrá, byla upíří dítě - když ucítila mě, přestala plakat, ale ve svých malých očích měla smutek. Věděla, že je její matka mrtvá. Nadobro. A nikdy, opravdu nikdy, se k ní už nevrátí.

„Miluji tě, není to tvoje vina," zašeptal jsem jí do ouška. Isabella se na mě pořád smutně dívala, ale připadalo mi, že se na mě usmála, než zavřela oči, ale byla to hloupost.

Malé miminka se neusmívají, ale kdo ví, když je to Isabella, jedinečné dítě.

S Isabellou v náručí jsem přecházel přes obývací pokoj sem a tam, tam a nazpátek, aby usnula, než se postarám o její matku, moji Renée. Isabella nechtěla usnout, měla přivřené víčka, budila dojem, že spí, ale nespala.

Upíří nepláčou, ale já jsem v sobě držel tiché vzlyky. Isabella byla zřejmě víc než chytrá, cítila moji blízkost, věděla, že se mnou se jí nic nestane, po chvíli usnula, jako když ji do vody hodí. Přešel jsem do připraveného dětského pokoje, na Isabellu čekala růžová kolébka.

Renée ani já, jsme nevěděli, jestli to bude dívka nebo chlapec, ale Renée si to nedala vymluvit, přála si holčičku. Ne, ona věděla, že budeme mít malou Isabellu. Když jsem nad tím uvažoval, zřejmě věděla i to, co mi zlomilo srdce, že při porodu zemře, i když jsem jí tolikrát opakoval, že to nedopustím.

Renée měla pár přátel a příbuzných, kteří se dali spočítat na prstech jedné ruky. Vymyslel jsem nehodu, při které nepoznají příčinu smrti, ale administrativní úřady se dozví o její smrti a její přátelé a příbuzní si o ni nebudou dělat zbytečné starosti, budou moc truchlit.

„Miluji tě, navždycky,“ zašeptal jsem jí do pravého ucha, políbil do vlasů. Mrtvé tělo jsem položil do zbývajících šrotu, které předtím bylo osobní auto. Chystal jsem se k tomu nejhoršímu, znetvořil jsem její tělo, aby žádný doktor nepoznal pravou příčinu smrti a zranění vypadalo jako následek autonehody.

Když jsem odcházel, medové duhovky s červenými žilkami od ní nedokázaly odtrhnout pohled, pravou rukou jsem si přidržoval mobil u ucha a současně mluvil s dispečerem, který měl v tuhle noční hodinu službu. Přesvědčil jsem se, že přijedou, zaklapl mobil a vrátil jsem se k malé Isabelle.

Pohled: Bella Swanová

O několik roků později…

„Isabello! Schovej se do domu!“ zakřičel na mě otec, když jsem neposlouchala a stále jsem stála na místě a nepohnula se ani o jeden centimetr. Isabello mi říkal, když jsem neposlouchala, normálně mi říkal Bello. Bello se mi líbilo víc. Isabello mě oslovoval, aby mi prozradil, že jsem udělala něco špatného. Ale já jsem neudělala nic špatného, stála jsem vedle svého otce a pozorovala cizí upíry, muže a ženu, kteří přišli za námi na návštěvu a měli rudé oči. Tatínek měl medové duhovky. Upír mě hladově pozoroval a já se nechtěla hnout od svého táty. Bála jsem se o něj. Hnědé oči se mi naplnily slzami, utekla jsem do domu, zavřela za sebou dveře a nalepila jsem obličej na skleněnou výplň dveří. Pozorovala jsem a poslouchala jsem dění venku pomocí zesílených upířích smyslů.

„Proč chráníš malé, lidské dítě? Jsi upír, jdeš proti své přirozenosti. Mám žízeň, musím se z ní napít. Voní tak lákavě,“ vyrážel v intervalech upír, který stál proti otci, a já měla neblahé tušení, že snad vidí i skrz dveře, srdce mi bouchalo jako splašené.

„Prosím, odejdi! Je to moje dcera. Ona je napůl člověk, napůl upír. Moje biologická dcera. Nikdo z ní pít nebude. To nedovolím. Odejdi!“ Sledovala jsem svého tátu, stál neochvějně před cizinci.

„Nemůžu! Voní tak sladce. Leslie, prosím, postarej se o našeho hnědookého upíra, já se postarám o naši malou společnici.“ Upír slova mého otce vůbec nevnímal, pouze se díval směrem ke mně. Pouze jsem to tipovala. Slyšela jsem odpověď od jeho družky: „S radostí, Iane. Iane? Dobrou chuť.“ Roztřásla jsem se strachy, zakryla jsem si uši dlaněmi a hlavu schovala do dlaní. Poslední, co jsem slyšela, byl překvapený výkřik. Hlas patřil mému otci! Ach, tati! Proč?

„Bello?“  Slyšela jsem z dálky vzdálený, ale jasný upíří hlas. Nadšeně jsem otevřela oči, ale nebyl to můj otec, věděla jsem to, ale neubránila jsem se malé naději. Byl to nepřátelský upír, Ian. Trhla jsem sebou a pokusila se od něj couvnout, ale moje zápěstí držel v železném sevření a ve tváři měl hladový výraz. Hrůzou jsem vytřeštila oči a přála si jediné, aby dal ze mě ruce pryč.

„Voníš tak sladce!“ pokračoval nepřítomně. Já jsem svou dětskou sílu vložila do úderu a pokusila se ho od sebe odstrčit. Když se mě chystal kousnout, pochopila jsem, jaký osud potkal mého otce, rozbrečela jsem se a moje tělo se obalilo něčím průsvitným, viděla jsem to jenom já. Ian ode mě odskočil jako popálený elektřinou a vytřeštěně, nenávistně se na mě díval.

„Ty malá potvoro. On měl pravdu, napůl upír, napůl člověk. A navíc máš ještě nějaký zvláštní dar.“ Ian se mě pokusil znovu dotknout, víc si netroufal, ale výsledek byl stejný, ne-li horší.

„Tvůj otec zabil moji družku, nemůžu se tě dotknout ani jedním prstem. Já se vrátím, abych tě zabil. Když se mi to nepodařilo dnes. Jsi nesmrtelná. Vrátím se o několik roků později, najdu tě a zabiju, až budu na tebe připravený. Bello.“ Slova byla sladce pronesena, nenávist přetékala z jeho úst, v očích měl výraz šílence, které mu odepřeli jeho oblíbenou značku heroinu. Já jsem poslouchala jeho vzdalující se kroky, pak jsem se schoulila do klubíčka. Slzy tekly v proudech po tvářích. 

Autor: Ace (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vraždící šelma - 1. kapitola: