Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vražedné sny - Kapitola 20. - Na Hranici

13.11.2011 (07:30) • Popoles • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 3521×

„Bello, jsi si jistá, že to bude fungovat?“ zeptala se už po sté Alice. Bella jen obrátila oči v sloup. Tohle přece probírali celý minulý týden. Neměli prostě už jinou možnost. Žádné dosud nalezené stopy nevedly k pokroku a poslední vraždy probudily v lidech neuvěřitelnou vlnu hysterie. Nikdo se neodvažoval vycházet ven sám. Lidé se ozbrojovali a občas dokonce došlo k násilnostem, vyvolaným falešným nařčením a strachem. Čas jim utíkal a z okolí Forks a Port Angeles se stávala časovaná bomba.

A pak Esme našla to zaříkání. Staré, velmi staré. V deníku se psalo, že postup byl vždy předáván nejstarší dceři v rodině. Bylo zapsáno ve formě vyprávění a Esme dalo dost práce, než z pověsti dala dohromady použitelný návod. I tak neměli záruku, že to bude fungovat. Na konci bylo varování, z něhož přejížděl mráz po zádech. Ve zkratce by znělo asi takto: Nezahrávej si se záhrobím, pokud nemáš čisté úmysly. Jinak skončí tvá duše v nicotě, rozervána běsy.

Hádali se, prudce a vášnivě. Hlavně Bella s Edem. Vědomí, že v téhle oblasti nemůže Belle nijak pomoci, ani ji ochránit, přivádělo Edwarda k šílenství. Nakonec však přece ustoupil. Bella ho totiž postavila před rozhodnutí.

„Ede, já tě miluju, ale nedokážu být s někým, kdo mi nedá prostor a nenechá mne dělat má vlastní rozhodnutí a chyby. Jsem taková, jaká jsem. Jiná nebudu. Nenechám se omezovat a odradit od toho, co považuji za správné. Vím, co umím, a nikdo krom mne to nedokáže posoudit. Takže, otázka zní – věříš mi dost na to, abys mne podpořil v mém rozhodnutí, i když s ním nesouhlasíš? Dokážeš mi dát tolik důvěry a volnosti?“

Stáli jen kousek od sebe a hleděli si do očí. Kolem nich bylo naprosté ticho. Všichni věděli, že tohle rozhodnutí je jen na nich.

Edward mlčel dlouho. Jasper cítil jeho vnitřní boj a v reakci na bouři citů, která z Eda sálala, sevřel Alici jako do kleští, přitáhl si ji k sobě a jeho tělo napětím vibrovalo.

Ozval se hluboký nádech a výdech. Jasper uvolnil své sevření a Ed naopak téměř nepostřehnutelným pohybem uchvátil Bellu do náruče.

„Jestli se ti něco stane...“ zachraptěl jí do vlasů a pak si odkašlal. „Nemáš tušení, co přemáhání mne tohle stojí. Bez zaváhání bych ti svěřil svůj život, ale teď ti svěřuji ten tvůj a trhá mne to na kusy. Věřím ti. Ale to neznamená, že si na tebe nedám pozor. Nehnu se od tebe na krok.“

Nakonec bylo rozhodnuto, že Esme zůstane doma, protože nikdo netušil, co přesně se stane, a jestli by to pro ni a dítě nebylo nebezpečné. Carlisle měl službu v nemocnici, takže vyvolávání se zúčastní zbytek Cullenů a Alice. Charliemu to museli říci také, akorát to poněkud zaobalili, takže byli schopni ho přesvědčit, že na Bellu dohlédnou a on s nimi nemusí.

Po delší debatě také vybrali duši, kterou se pokusí přivolat. Měla jí být paní Smallová, Beckyina matka, o které Bella tvrdila, že byla velmi rozumná a všímavá žena. Přípravy započaly.

xxxx

Byl neklidný. Jeho tělo byl unavené po náročném dni a ulehlo ke spánku. Opustil ho, aby mohl v klidu přemýšlet. Jeho poslední dvě hračky byly perfektní. Taková extáze! Takové uspokojení a euforii nepamatoval. A přece si byl vědom, že něco takového už kdysi zažil. Dávno, velmi dávno. Dlouho před tím, než začal být Jackem Rozparovačem. Jakoby ten zážitek otevřel dosud skryté dveře v jeho paměti. Záblesky obrazů se mu zjevovaly a zase mizely. Záblesky, které v něm probouzely touhu, hlad a plnily ho zvláštní mocí. Stávaly se delšími a jasnějšími. Ve všech byla krev, spousta krve. A bolest. Věčná, nepolevující. A on měl úkol...

Jack se urputně snažil soustředit, doloval vzpomínky z dávno pohřbeného vědomí. Kdo nebo co byl? Vzpomínal si, že musel poslouchat, že byl služebníkem, ale zároveň měl moc. Moc nad… kým? Vzpomínal si, že toužil po svobodě, nechtěl sloužit, chtěl vládnout, vzpomínal si, že kdysi našel skulinu a utekl. Utekl z místa neživých, z místa, kde lidské duše trpěly ve věčném zatracení, utekl do lidského světa, utekl z pekla.

Náraz uvolněných vzpomínek ho doslova zahltil. Energie, která jím projela, vytvořila v místnosti nepořádek, ale tělo neprobudila.

A on už věděl, co kdysi byl. A nyní hodlal svou znalost zúročit.

xxxx

Palouk za Forks byl téměř kruhový, ukrytý hluboko v lese. Díky přítomnosti upírů zvěř utekla a okolo vládlo hluboké ticho. Měsíc v úplňku osvětloval prostor přízračným svitem a mlha stoupající z vlhké půdy tvořila u nohou bílé chuchvalce.

Bella se proti své vůli otřásla, jakoby na ni sáhla ledová ruka.

Příprava na vyvolání ducha jim zabrala nějakou dobu. Kruh o poloměru dvou metrů vyznačili nejprve v půdě a pak po celém obvodu vykopali mělký kanál. Do něj nalili olej, který byl požehnán v kostele sv. Kláry. Bella se nadechla, vstoupila do kruhu. Kývla na Edwarda, který přiložil k oleji zapalovač. Kruh vzplál démonickým namodralým ohněm. Dalšími nutnými rekvizitami byly byliny a vlasy nebožtíka.

Snítky řebříčku Bella poházela uvnitř kruhu. Šalvěj spolu s levandulí svázala konopným provázkem a do svazku vpletla několik vlasů. Pokapala svazek olejem, zapálila, nechala rozhořet a poté sfoukla. Hustý pruh dýmu z doutnajícího svazku a podivný odér, který to vydávalo, ji donutil zakašlat. Byla připravena.

„Jdu na to, držte mi palce,“ zašeptala a střetla se očima s ustaraným pohledem Edwarda. Nepříjemný pocit se jí stočil v žaludku, hladký a kluzký jako ledový had. Zaplašila ho, odhodlána nenechat se svými obavami zastrašit.

Zavřela oči, pomalu uklidnila své dýchání, až přešlo v pomalý meditační rytmus. Pak začala zřetelně odříkávat:

„Z moci, která mi byla Matkou Zemí dána, svolávám síly, jež bránu k duším za Hranicí živých mi otevřou.

Slyš, Strážce mrtvých, volám tě. Volám tě a prosím o tvou přízeň.

Dovol duši, jejíž esenci cítíš, by vstoupila mezi nás a ústy svými odkryla to, co nám skryto zůstává.

Pokorně tě žádám o svolení promluvit s ženou, jež nosila jméno Rita Smallová.“

Cullenovi a Alice stáli vně kruhu s několikametrovým odstupem, aby nerušili zaříkávání. Nejprve se nic nedělo, ale pak Alice zalapala po dechu a sevřela Jasperovi ruku. Ostatní se podívali směrem, kterým zírala.

Mlha, která se převalovala na palouku, začala tvořit po jeho okrajích drobné víry. Jako malá němá tornáda rotovaly a pomalu mířily k ohnivému kruhu. S mírným sykotem pronikly dovnitř, spojily se v jeden velký vír, jenž zůstal v podivné nehybnosti před Bellou. Ta chvíle se zdála nekonečnou.

Bella se chvěla neznámým pocitem, který z té mlhoviny pronikal k jejímu srdci. Jako by ji zkoumala, obtočila se bělostná masa kolem jejího těla a zahalila ji od hlavy k patě, připomínaje nadýchanou průsvitnou pokrývku.

Všichni kolem kruhu nervózně sledovali to podivné divadlo. Edward měl neodolatelné nutkání pro Bellu skočit a odnést ji z tohoto místa tak daleko, jak jen to půjde. Ale slíbil jí to. Slíbil, že se do toho nebude plést a bude důvěřovat jejím schopnostem.

Bella stála zahalena mlhou a její oči se pomalu zavřely. Potom se tichem rozlehl ostrý sykot, prolnutý vrčením a chrčivými zvuky. Měnil svou sílu a intenzitu, pronikal do myslí a podmaňoval si je. Uvědomili si, že ten zvuk má svou melodii, jako jazyk, tak cizí, tak mocný, tak… prapůvodní.

Upírům se šokem rozevřely oči, když jim ten zvuk začínal dávat smysl. Ne že by rozeznávali jednotlivá slova. Nerozuměli, ale byli si jistí, že jde o jazyk. Pak Rose zalapala po dechu a hned po ní Edward, když zachytil její myšlenky.

„Jazyk Prvních,“ zašeptal Ed ohromeně a viděl pochopení v očích Jazze a Emmetta.

Byl to jazyk těch, co byli obyvateli Ráje, jazyk Lilith a Anunnaki, dávno zapomenutý v běhu času. Podle legendy měli čistokrevní upíři schopnost rozumět tomuto jazyku zakódovanou v genech. Oni nepocházeli z královského rodu, ale i tak jim ty zvuky zněly povědomě. Rose nevycházela z údivu, protože Bella zjevně rozuměla. Její tělo se jemně houpalo do rytmu starodávného jazyka a oči za zavřenými víčky prudce kmitaly, jako by byla v hlubokém spánku a zdál se jí sen.

Bella, pohlcená do síly vyvolávání, naslouchala hlasu:

„Odvažuješ se budit Strážce Hranice a žádáš o otevření brány na území Smrti. Věz, že za toto konání můžeš zaplatit cenu nejvyšší.“

Hlas se odmlčel, jako by naslouchal odpovědi. Rose si všimla Belliných rtů, které se němě pohybovaly.

Bella v transu nevnímala nic jiného než hlas Strážce.

„Je to tvá volba. Dobře tedy, nahlédnu do tvého nitra a rozhodnu, zda spoutám tvou duši a navěky ji nechám bloudit na Pomezí, rvánu Běsy nebo vyhovím tvé žádosti.“

Bellino tělo se napjalo jako luk a hlava zvrátila dozadu. Oči měla doširoka otevřené, naplněné podivnou září. Edward sebou cukl, s jasným úmyslem jít k ní. Emmett ho naštěstí zadržel, dříve než mohl vstoupit do kruhu.

Rose ucítila ledové zuby paniky, které se do ní začaly zakusovat. Avšak dříve než stačila cokoli podniknout, Bella se uvolnila a záře v očích pohasla; znovu uslyšeli jazyk.

„Znám tě stará duše, v průběhu věků jsem tě mnohokrát převedl přes Hranici. Bylo ti uděleno privilegium návratu a znovuzrození, bys vykonala to, k čemus byla předurčena. Po staletí hledáš svůj osud a nyní...“ Hlas se zarazil.

„Není mi dovoleno zjeviti více. Nuž tedy věz, že vyhovím tvé žádosti. Však měj se na pozoru. Síla uvolněné duše může k tobě přivolat další, které zatím bloudí světem živých, buď bdělá! Máš jen omezený čas na své otázky, nepromarni ho.“

Hlas umlkl a mlha se rozplynula do okolí opět jen jako neškodná pára. Bella pomalu otevřela oči, zamrkala a zhluboka se nadechla.

Pak oheň vzplál prudkým plamenem, šlehaje vysoko nad její hlavu. Mezi ní a ohnivou stěnou se zem zavlnila, tráva zmizela a místo ní se objevila černá hladina, ve které se odrážel měsíc. Jakoby Bella stála uprostřed jezera z ropy. Hladina se chvěla čím dál víc, probleskovaly jí proudy čiré energie jako stříbrné žíly, provázány navzájem do kypících klubek. Bylo jich tolik! A potom se jedna ze stříbrných nitek uvolnila. Oddělila se z klubka ostatních, vznesla nad hladinu. Pomalu rostla, natahovala se, přetvářela do tvaru lidského těla, až před Bellou stála průsvitná, stříbrně jiskřící Rita Smallová.

„Zavolali mne, abych ti odpověděla na tvé otázky, tak se ptej,“ ozval se hlas, který byl nepochybně ženský, ale naplněný podivnou cinkající melodií.

„Chceme zastavit zrůdu, která má na svědomí vaši smrt. Můžete nám říci cokoli, co by nám pomohlo ji najít?“ zeptala se Bella a sledovala, jak se na jiskřícím čele utvořily vrásky.

„Byl to muž, něco kolem třiceti let. Nebyl ničím výjimečný. Byl však hodně silný, průměrně vysoký s hnědými vlasy,“ pronášela zamyšleně, ale úplně bezemočně.

„Měl nějaké zvláštní znamení, něco, podle čeho bychom ho poznali?“

Paní Smallová se na chvilku zarazila. „Měl na levé ruce jizvu, jako po popálenině. Jeho oči byly tmavé, měl rozšířené zorničky, takže jsem nerozeznala barvu duhovek. A byl z něj cítit podivný pach.“

„Takže páchl? Byl špinavý?“

„Ne, myslím, že to, co jsem cítila, byla desinfekce, čistidlo, chlor nebo něco podobného.“ Na chvíli se odmlčela a pak dodala:„Fascinovala ho krev, bolest a také křik. Vzrušovalo ho to. Vedl podivné řeči, někdy sklouzával do slangu, kterému jsem moc nerozuměla, ačkoli to určitě byla angličtina. Jako by používal strukturu řeči z minulého století. Občas mluvil v druhé osobě, jako by byl rozdvojená osobnost, ale o tom druhém já se zmiňoval s pohrdáním a výsměchem. Hmm… je mi líto, ale na víc si nevzpomínám, měla jsem poněkud jiné starosti, když nás zajal.“

„Omlouvám se, paní Smallová, nechtěla jsem vám přivolat vzpomínkami bolest,“ zajíkla se Bella a učinila pohyb, jako by se chtěla omluvně dotknout průsvitné paže.

„Nemusíš se omlouvat, stará duše, tady již není žádná bolest, ani emoce, vzpomínky neubližují, tady jsem došla klidu,“odpověděl jí duch s mírným úsměvem. Obrysy éterické bytosti se začaly rozmazávat. „Jsem volána zpět, musím jít,“zašeptal duch, usmál se na rozloučenou a pomalu se rozplýval.

Najednou se obraz duše zachvěl a opět nabral jasnější kontury. Tvář paní Smallové ztuhla na bezvýraznou masku, oči se propadly do lebky a očnice zaplnila temná jiskřící mlha. Ženě se otevřela ústa, ale místo jemného zvonivého hlasu se ozval hluboký, dunivý, který všem pronikl až na dno mozku.

„Zastav To! Touží po krvi, je čiré zlo, které právě našlo, co hledalo. Probudilo svou paměť. Nesmí se k němu dostat! Chraňte ho! Stará duše, spoj se s věštkyní, rozpomeň se na svůj zrod. Je v tvé moci To zastavit! Ukonči cyklus znovuzrození a naplň svůj osud! Pošli To zpět do pekel!“

Hluboký hlas rezonoval tichem noci přízračným duněním.

A pak bylo najednou vše pryč. Paseka byla tichá a jen matně osvícená dohořívajícím kruhem.

Belle se podlomila kolena. Jen Edwardovo pohotové přiskočení ji zachránilo před kecnutím na zadek.

„Co to, u všech svatých, zase bylo?“ ozval se Emm.

„Varování ze záhrobí řekla bych,“ zašeptala Alice a nechala se schovat do Jazzovy teplé náruče.

„Bylo to stejné jako minule, skoro stejná slova jako použil pan Crabb. Jenomže koho máme chránit? Kdo to po nás chce a proč mě oslovil Stará duše a kdo je zase ta věštkyně?“ Bella frustrovaně dupla.

„Ale, ale, copak se nám to tady rozčiluje za kočičku, vidíš, jak se vzteká, Vinci? Přesně takový mám rád, rád je krotím,“ ozval se znenadání hrubý hlas ze stínu lesa.

Bella ztuhla a natočila tím směrem hlavu.

„Co je, lásko?“ slyšela Edwarda, ale nevěnovala mu pozornost.

Na kraji mýtiny stáli tři odpudiví chlapi, v rukou zbraně. Co bylo však daleko horší, oni skoro neznatelně zářili.

----------------------------------------------------------------

Kapiotla 21

Autor: Popoles (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vražedné sny - Kapitola 20. - Na Hranici: