Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vražedné sny - Kapitola 21. - Narodit se

20.11.2011 (14:15) • Popoles • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3348×



„Doufám, že se podělíš, Side, mně se taky líbí a vsadím se, že i Eugene se moc rád projede na týhle klisničce,“ zaskřehotalo individuum jménem Vinc.

„Žádný strachy, jak vidíte, kobylek je tu dost, můžete si vybrat,“ otočil se Sid na muže po své pravici a udělal obscénní gesto. „Tak, panstvo, pěkně pacinky nahoru, ať na ně vidíme,“ zavelel Sid. „No tak, jste snad hluchý? Nebo vás musíme trošičku víc pobídnout?“ houkl na ně, očividně rozčilený nedostatečnou reakcí přepadených.

„Přestaňte. Jste duchové, oni vás nevidí ani neslyší, nemůžete se jich dotknout, tak se seberte a vypadněte dřív, než vás pošlu, kam patříte,“ zavrčela na ně Bella, které se vůbec nezamlouvala situace, v níž se ocitla.

„Bello?!“ zaznělo tázavě hned z několika úst.

„Lásko, co se děje?“ vyptával se Edward a očima těkal po prostoru před sebou.

„Jsou tu tři mužské duše a míří na nás zbraněmi,“ vysypala ze sebe v rychlosti, ale nespouštěla ty individua z očí.

„Nekecej, mrcho, nesnaž se nás přechytračit. Myslíš si, že jen tak odejdeme, když nám pohrozíš? A ještě plácáš nesmysly.“

„Říkám vám, že jste jen duše, mentální odraz, který po vaší smrti zůstal na zemi, nehmotní a bez vlivu na živé, nemůžete jim ublížit,“ pokusila se po dobrém vysvětlit, ačkoli moc nedoufala, že to zabere.

„Takže ty říkáš, že už nejsme lidi? Že jim nemůžeme ublížit? Tak se koukej!“ vyštěkl, ruka mu cukla a pistole vystřelila. Mířil na Jaspera, v očích škodolibost. Ta se však rychle přetavila na nechápavost, protože zamýšlená oběť nejevila nejmenší známky zranění.

„Co je tohle za zkurvenej trik?“ zaječel ten, co mu říkali Eugene.

„Žádný trik, ty debile, říkala jsem vám pravdu. Teď se seberte a zmizte!“ Bella vložila do svého hlasu tolik sebevědomí a převahy, kolik jen zvládla.

Všichni se bezmocně rozhlíželi, upíři větřili, instinktivně přikrčeni v bojovém postoji. Ed frustrovaně zavrčel. Tohle nesnášel. Nemohl Belle nijak pomoci.

Sid, který bandu vedl, asi také pobral nejvíce rozumu, protože mu nebezpečně zablýsklo v očích, když s úšklebkem pronesl:

„Oni nás tedy nevnímají...“ odmlčel se a sjel Bellu pohledem, „ale ty ano, že jo? A vsadil bych se, že tebe se dotknout můžeme.“ Jeho úlisný úsměv odhalil řadu křivých žlutých zubů. Pak se zničehonic rozplynul a než mohla Bella zareagovat, něco ji zezadu sevřelo pod krkem.

„A podívejme, měl jsem pravdu,“ zašeptal jí do ucha a jeho kyselý dech ovanul její tvář.

Cullenovi zděšeně sledovali, jak Bella ztuhla, tělo nahnuto dozadu a kůži na krku deformovanou, jako po tlaku prstů.

„Koukej ze mě sundat ty špinavý pracky, dobytku, nebo tě to bude sakra bolet,“ zasípala pod stiskem ruky vztekle.

„Kočička prská,“ zachechtal se Vinc a spolu s Eugenem se vydali k Belle.

Ta toho měla právě tak akorát dost. Vší silou dupla svému vězniteli na nohu a ostrý loket s rozmachem zabořila do jeho žeber. Současně prudce zaklonila hlavu, a protože byl útočník skloněný, zasáhla ho temenem do nosu. Bolestivý řev a okamžité uvolnění jejího krku byly následky té rychlé akce. Otočila se a pro jistotu mu podrazila nohy.

„Ty děvko!“ zavřískal druhý násilník a rozběhl se k ní. Bylo znát, že je mrtvý jen chvíli, zatím mu nedošlo, že nemusí běžet, stačilo, aby se vedle ní zhmotnil.

„Bello, jak ti můžeme pomoct?“ zavolal nani zoufalý Ed. Ostatní bezradně postávali okolo a sledovali její pohyby.

Bella uhnula před řítícím se tělem a kopem ho zasáhla pod koleno. Vinc s heknutím přistál na zemi. Další kop směřovala na jeho hlavu; s nehezkým křupnutím se zvrátila do nepřirozeného úhlu. Jeho zbraň odkopla do bezpečné vzdálenosti. Pravda, s duchy je problém ten, že je zabít nemůžete, mrtví už jsou. Pokud by byl Vinc mrtvý trochu déle, došlo by mu, že stačí jen myšlenka a bude v pořádku, znovu se zbraní v ruce. Takhle se jen zmateně válel po zemi a sprostě nadával. Sid už se sbíral ze země, tvář zkřivenou vztekem, pomalu se blížil.

„Bello!“ zavolala na ni Alice a hodila jí zbylou láhev s požehnaným olejem.

„Bezva nápad,“ vydechla Bella. Tohle jsou zlé duše, nebudou vůči čistotě, kterou požehnání představovalo, imunní.

Sid už po ní natahoval ruce, když mu vychrstla dávku oleje do obličeje. Ten se po doteku s kapalinou začal okamžitě škvařit a Sid s vřískotem padl na kolena, hlavu v dlaních.

Eugene byl opatrnější a blížil se k ní s nožem v ruce.

„Alice, vem ten deník, najdi stránku s tím zaříkadlem, co jsme se mu smály, a začni číst!“ zavolala, ale svou pozornost upírala na nůž.

„Tak pojď, ty děvko, nadělám z tebe roštěnou a pak si na tobě ještě všichni pěkně zacvičíme,“ vyhrožoval Eugen a hltal slizkým pohledem její postavu.

Vinc se už vzpamatoval, narovnal si hlavu a znovu se k ní blížil zezadu. Bella ho viděla periferním zrakem, takže když ji chtěl chytit pod krkem, sehnula se, popadla ho za napřaženou ruku a přehodila si ho přes rameno. Následné dupnutí do rozkroku vyvolalo bolestivé kvílení, protkané těmi nejhrubšími nadávkami. Muž se choulil u jejích nohou, stočený do klubíčka s rukama mezi nohama.

„Bello, prosím, musí být způsob, jak ti pomoci,“ škemral Ed. „Nemůžeme tě odtud odnést? Jsme rychlí, nebudou nám stačit.“ Pokoušel se přijít na nějaké řešení, ale Bella jen zakroutila hlavou v odmítavém gestu, nespouštěje oči z čehosi, co viděla jen ona.

„Jsou to duchové, cítí mou mentální energii, najdou mne rychle a všude,“ pronesla udýchaně.

Alice konečně našla správnou stránku.

„Mám to! Ale co když to nebude fungovat? Bello, mně přece žádné z těch zaříkadel nefungovalo.“ Aliciny pochyby byly v jejím hlase téměř hmatatelné.

„Musíš věřit a soustředit se. Exorcismus může vykonat kdokoli, kdo má dost pevnou vůli a víru v to, co dělá, musíš auuu...“ Krvavá rána na hřbetě její ruky si vynutila bolestivé vyjeknutí.

Na chvilku ztratila pozornost a Eugene toho využil.

Alice zatnula zuby a s hlubokým nádechem začala odříkávat formuli.

Na chvíli to útočníky zarazilo, ale když se po prvních větách nic nedělo, znovu se vrhli do boje.

Bella si strhla mikinu, omotala ji kolem svého předloktí; odrazila další výpad nožem a kopem do hlavy znovu poslala Vince k zemi. Sid už se také zvedl, obličej popálený, zuřivost v každém pohybu. Pomalu jí začaly docházet síly. Tančila mezi třemi násilníky a její tělo se plnilo škrábanci a modřinami.

„Nefunguje to,“ zakvílela Alice, když potřetí dočetla formuli, aniž by se cokoli stalo.

„Alice, vzpomeň si na to, jak se cítíš, když máš vizi, je pro tebe skutečná, ačkoli to nikdo jiný nevidí.“ Jazzův hlas jí zazněl těsně u ucha. „Vize tě ovládne, naplní tě, ty víš, že je to skutečné. Tohle je taky skutečné a ty musíš Belle pomoci.“

Jistota a klid, kterým ji zaplavil, jí pomohly najít soustředění. Znovu začala odříkávat formulku, tentokrát už zpaměti. Představila si v duchu bránu dělící světy živých a mrtvých, dveře, které se otevírají a moc, jež vtahuje ty tři grázly dovnitř. S touto představou se její hlas naplnil sílou a mlha na louce opět začala vířit.

Bella znovu bolestivě vykřikla; na její paži se táhla dlouhá rozšklebená rána.

Edward už to nevydržel. Mihl se jako stín, uchvátil Bellu a ve zlomku vteřiny byli na druhé straně paseky. V dalším okamžiku se u nich zhmotnili všichni tři duchové. Sid se napřáhl a zatnutou pěstí udeřil dezorientovanou Bellu do tváře. Úder zvrátil její hlavu, až tvrdě narazila do Edova ramene za ní.

Ed na nic nečekal a začal s Bellou křižovat louku upíří rychlostí, duchy v patách.

A Alice stále zaříkávala, mlha kroužila ve spirálách po celé pasece, jako by hledala své oběti.

„Ede, musíte zastavit,“ křikla Rose, když viděla, co se děje.

Edward to pochopil také.

„Bells, zastavím uprostřed, dej pozor,“ varoval ji a cítil, jak přikývla.

Zhmotnili se uprostřed paseky, téměř okamžitě se k Belle řítila zatnutá pěst, ale ona se stihla skrčit a ránu blokovat.

Ed s největším sebezapřením ustoupil, aby Belle nepřekážel v pohybu.

Obestoupili ji, nevšímajíce si vírů mlhy, které se jim omotávaly kolem kotníků.

Paloukem znělo Bellino hlasité oddychování a Alicin jistý hlas.

„Duše, bloudící na hranici světů, zastav se.

Duše, čekající na průchod do světa mrtvých, zastav se.“

Mlha ovinula duše po kolena.

„Co to je?“ vykřikl Vinc, když chtěl po Belle vystartovat, ale sotva odlepil nohy od země.

„Mrcho, já tě dostanu!“ zaútočil Sid kopem. Bella částečně ránu odrazila, ale i tak ji úder zasáhl do hlavy. Zapotácela se, otřesena, vidění rozostřené.

„Duše, otevři se oku věčnému a podvol se jeho vůli.

Hranice, otevři svou bránu a suď duši váhami spravedlnosti.“

Mlha zhoustla, změnila barvu na šedomodrou a poté i konzistenci na jakousi vazkou kapalinu; svazovala duše až po pás.

Ostatní sice neviděli duchy, ale tři sloupy otáčející se kapaliny, obalující něco jako lidské postavy, ano.

„Nemůžu se pohnout! Cos to s námi udělala, čarodějnice!“ zařval Eugene, pokoušeje se zmítáním uvolnit.

Bella s úlevou zhluboka dýchala. Funguje to, Alice je zaříká.

„Duše, odejdi, kam ti káže soudce, a neohlížej se.

Strážce mrtvých, odnes duši tam, kam patří.“

Uvězněni po ramena křičeli strachem, oči upřené na něco, co mohli vidět jen oni. Na něco, co nad nimi právě vyřklo soud. Poté se pod nimi zem otevřela a olejnatá hladina barvy ropy začala pohlcovat jejich obalená těla.

Cullenovi jen udiveně sledovali, jak se mlžné sloupy propadají do bažinaté černi.

„Duše, odejdi, duše, odejdi, duše, odejdi.“

Křičeli, zmítali se, zuřivě a sprostě nadávali, nebylo jim to nic platné. Pomalu se propadali do bažiny, jež tvořila přechod do místa, kam byli posláni.

Belle se úlevou i únavou podlomily nohy. Klesla na zem, ještě otřesená posledním úderem. Nevšimla si, že se dostala do blízkosti Eugena. Duch, kterému z bažiny trčela už jen hlava, a jedna paže se nenávistně zašklebil a vší zbývající silou mávl paží směrem k Bellinu hrudníku. Světlo měsíce se odrazilo od čepele nože, kterou svíral, a jež se až po rukojeť zabořila do dívčích prsou.

„Duše, odejdi, duše, odejdi, duše, odejdi.“

xxxx

„Care, mám strach,“ zamumlala Esme do manželova krku. Byli zamčení u něj v lékařském pokoji. Carlisle měl pár hodin volno po záskoku na pohotovosti, před nástupem na noční službu.

„Co když se tam něco zvrtne? Co když se Belle něco stane?“

„Probraly jste to do podrobností. Já Belle věřím, že ví, co dělá. Krom toho jsou tam s ní ostatní, nedovolí, aby se jí něco stalo,“ uklidňoval ji, ale sám cítil nejistotu.

„Snad máš pravdu,“ zamračila se Esme. „Ale to není vše, co mi dělá starosti. Bojím se o Eda a Jazze. Oba našli své protějšky, ale bez přeměny je jejich život neslučitelný. A myslím, že děvčata nejsou připravena vzdát se lidského života,“ přemítala.

„Lásko, neboj se o ně. Jsou už nějaký ten pátek dospělí. Vyřeší si své vztahy. My jim jen můžeme poskytnout oporu, ale rozhodnout se musí sami. Ty se teď hlavně soustřeď na sebe. Nesmíš si dělat starosti, škodila bys dítěti i sobě,“ naléhavě se na ni zadíval a něžně pohladil mírně vzedmuté bříško.

„Já vím. Ale stejně si říkám, co by se stalo, kdyby se o tom všem dozvěděli ve Volterře. Porušila jsem základní pravidlo, Care. Sice mám jisté pravomoci, ale i tak by to vyvolalo zlou krev.“

Carlisle se usmál. „Mluvit o zlé krvi, když jsi upír, je poněkud kuriózní, nemyslíš?“

Esme se zasmála a pak ztuhla. V následující vteřině se jí po obličeji rozlil výraz takové něhy, až Carlisle zatajil dech.

„Pohnulo se…“ vydechla, popadla jeho ruku a položila ji na stranu svého bříška. A jako by potomek chtěl svému otci dokázat, že se nepletla, jemné zachvění opět rozvibrovalo zakulacený povrch.

„Broučku, buď hodný na maminku. Ještě ji budeš moc dosytosti zlobit, až se narodíš. Budeš na to mít celou věčnost, víš, protože ty nejsi jen tak někdo,“ promlouval Carlisle potichu, sehnutý k bříšku, zatím co ho Esme vískala ve vlasech. „Ty jsi z královské krve, upíří princ, nesmrtelný. Postaráme se, abys vždycky cítil naši lásku a podporu.“ Políbil přes břišní stěnu své dítě a pak vzal svou ženu do náručí.

Esme se po chvíli zavrtěla a obličej se jí přeměnil do upíří podoby.

„Máme hlad, taťko,“ zavrněla a její tesáky vyzývavě vyjely z čelisti. Care se naklonil, polaskal je jazykem, zaklonil hlavu a nechal Esme zakousnout do svého krku.

Po chvíli, kterou si oba víc než užívali, se Esme narovnala a zacelila ranky po zubech.

„Hmm, výborný předkrm, ale teď bych si dala hlavní chod, všichni ti lidé tady krvácí a mě to drnká na sebeovládání,“ zavrčela.

Carlisle se jen usmál, nadzvedl ji ze svého klína a položil na pohovku. Přenosný termobox, určený na přepravu biologického materiálu na kratší vzdálenosti, měl pro tuto příležitost vždy při ruce.

„Chvilku vydrž, jen ji ohřeji.“ Nalil krev do plastového hrnku a dal do mikrovlnky. Dvacet vteřin bohatě stačilo na ohřev tak, aby měla teplotu lidského těla a nesrazila se.

Esme se dychtivě natáhla po večeři. Care si ji opět usadil do klína a s požitkem vychutnával tu intimní chvilku, kdy se jeho žena a potomek krmili.

Zakleti do té chvíle si užívali klidu a pohody. Nemohli si všimnout, že vzduch za nimi se lehounce zavlnil a pak ustálil.

Ostré zazvonění Carlisleho mobilu rozbilo tu poklidnou chvilku a vytrhlo pár ze zasnění.

Strach svými ledovými prsty zabrnkal na jejich nervová zakončení, když Care uviděl, kdo volá.

„Edwarde?“

xxxx

Zpětný náraz do spícího těla byl tentokrát prudší než jindy. Byl u vytržení, v euforii! Hlad a chtíč ho prostoupily, naplnily až po okraj a kvílely nedočkavostí. Ano, věděl přesně, co udělá, jen si nebyl jistý, jestli má jednat hned, nebo ještě počkat.

Nebyl si jist, jestli ten divný doktor patřil k těm zrůdám, co ho už několikrát zabily, ale poté, co je jednou viděl spolu mluvit, mu byl podezřelý. A oni za ním chodili poměrně často. Chtěl přijít na to, co jsou zač, takže využil chvíle, kdy jeho tělo spalo, a vrátil se do nemocnice s úmyslem špehovat. Že bude mít takové štěstí, vážně netušil. Ustoupil do pozadí, aby nerušil tělo v odpočinku, a ponořil se do rozjímání; tohle si musí promyslet.

xxxx

„... Pacientka je žena, osmnáct let, bodné poranění hrudníku, velká ztráta krve, podezření na zlomeniny žeber...“

Bella se jen zamlženě vnímala hlasy kolem ní. Všechno ji bolelo, nejvíc ze všeho dýchání.

Cítila Edwarda, cítila, že se je Jazz snaží všechny klidnit, aby nepropadali panice, ale moc se mu to nedařilo.

Opět se propadla do tmy...

„... Tlak devadesát na padesát a klesá... Jde do šoku...“

„Ustupte, nepřekážejte tady, dáme vám vědět, jakmile to bude možné, teď musí na sál, pane musíte jí pustit tu ruku... Pane doktore, řekněte mu něco!“

„Edwarde, postaráme se o ni, slibuji.“ Klidný hlas jeho otce mu konečně pronikl do strachem zaplaveného mozku.

„Tati, prosím...“ zašeptal a vyhledal očima pohled Carlislea. Jejich oči se setkaly a Carlisle přikývl.

„Edwarde, bude v pořádku, uděláme pro ni cokoli.“ Esme ho vzala za ruku a stiskla, pevně. Pochopil. Pokud to Bella nezvládne po lidsku, přemění ji.

Dveře na sál se zavřely a dlouhé čekání naplněné strachem a nejistotou začalo.

xxxx

Pípání monitoru sledujícího životní funkce a šum podpory dýchání, byly jediné zvuky v pokoji.

Pacientka ležela bez pohnutí, nadopovaná léky po náročné operaci.

Na chodbě zatím skupinka upírů a dvou lidí netrpělivě čekala na příchod Carlislea.

Ed jim řekl, že Bella žije, slyšel myšlenky Carlislea, takže teď se opíral zády o zeď, oči zavřené a děkoval v duchu svému otci. Charlie to však potřeboval slyšet přímo od jejího lékaře.

„Jak jí je? Bude v pořádku?“ vypálil otázky Charlie, jakmile se Carlisle objevil.

„Měla bodnou ránu v hrudníku, která zasáhla levou plíci a protnula levou srdeční komoru, naštěstí jen vlasově, a narušila i mitrální chlopeň. Měla velké štěstí, že jste tu byli tak rychle, protože jí začalo srdce selhávat. Zašili jsme ty rány a v současné chvíli už je mimo nebezpečí.“

Charliemu konečně povolila kolena; zhroutil se na nejbližší židli.

„Díky bohu... Děkuji, Carlisle, já... Já nevím, co bych dělal...“ Jeho hlas se vytratil do chrapotu. Tvář složil do dlaní a lokty vyčerpaně opřel o kolena.

„Můžeme za ní?“ zeptala se Esme, obtáčejíc ruce kolem pasu manžela.

„Teď ji necháme odpočívat, stejně je pod sedativy. Měla by se probudit brzo ráno, pak vás k ní pustím.“

xxxx

Protivné pípání jí pronikalo do mozku a burcovalo ho k aktivitě. Proč se cítí tak divně? Jako by jí někdo polil myšlenky medem. Táhly se, byly matné a nejasné.

Odporný pocit v ústech a bušení v hlavě, začalo pomalu závoj otupění nahlodávat. Kde to je? Proč se nemůže hýbat? Co se stalo?

„Klid, Bello, jen v klidu lež a odpočívej. Jsi v nemocnici a po náročné operaci,“ uslyšela někde nad sebou povědomý hlas.

Pokusila se otevřít oči. Neposlouchaly. To ji naštvalo. Nesnášela, když neměla své tělo pod kontrolou. Zkusila se soustředit – no vida, jde to.

Rozmazané obrysy se pomalu slily do Carlisleova obličeje. Pozorně ji sledoval a zároveň něco zapisoval do desek.

„Vítej zpět. Docela jsi nás vyděsila, ale už budeš v pořádku. Zatím se nepokoušej mluvit, bylo by to nepříjemné, museli jsme tě intubovat. Jedno mrknutí ano, dvě ne, rozumíš?“ Počkal, až jednou mrkne a pokračoval. „Pamatuješ si, co se stalo? “

Dvě mrknutí.

„Včera o půlnoci jsi vyvolala ducha paní Smallové a potom tě napadly tři zlé duše.“ Zuřivé mrkání mu sdělilo, že se Bella rozpomněla.

„Jedna z nich tě bodla do hrudníku, takže ses mi postarala o program na dnešní noc. Tvůj otec a Edward málem vyskočili strachy z kůže. Chtějí tě vidět, tak je k tobě pustím, ale jakmile budeš unavená, neváhej mi dát vědět, musíš teď hlavně odpočívat. Taky jsi stále nadopovaná léky, budeš se cítit ospale a malátně, to je normální. Brzo ti snížíme dávkování, jestli všechny testy dopadnou tak, jak předpokládám.“ Usmál se na ni a otočil se ke dveřím.

Jako na povel se otevřely a postava Edwarda vyplnila futra.

„Všechny mobily musí zůstat venku, taky byste sem neměli chodit všichni najednou,“ zarazil ho Carlisle.

Rose s Emmem se uvolili počkat na druhé kolo návštěv a stali se pro tuto chvíli odložištěm mobilů.

Nejrychlejší byl Ed. Bella cítila, jak se jejího čela dotkly měkké rty.

„Lásko…“ Ed se narovnal; jeho oči hovořily za něj.

Poté byl nešetrně odsunut Charliem, který ji vzal za ruku a cosi dojatě mumlal, neschopen souvislé věty.

Ráda je viděla, ale jak říkal Carlisle, vnímala jen neostře a občas upadala do stavu podobnému dřímotě.

Bylo už pozdní dopoledne, když se znovu vzbudila, tentokrát s jasnějším vnímáním. Pootočila hlavu a uviděla rozcuchanou kštici černých vlasů, položenou na její noze.

„Alice,“ zaskřehotala; nepříjemný pocit poškrábaného krku ji donutil odkašlat, což dost zabolelo.

„Bello!“ vymrštila se Alice ze židle a Esme hned za ní.

„Jak se cítíš? Tys nám dala, strašně jsi nás vyděsila! Co kdyby se mi to zaříkání nepovedlo? Co kdyby se jich tam ukázalo víc? Mohli tě zabít. S Edem to málem seklo, když zjistil, že máš díru v hrudníku. Nedal si říct a skoro až do města s tebou běžel. Ještě že aspoň zavolal Carlisleovi, aby na vás čekal se sanitkou na kraji města.“

„Alice!“ další zaskřehotání zastavilo tu kanonádu, která splývala její drahé sestře ze rtů.

Tlumený smích odlehčil atmosféru. Jazz si přitulil Alici k sobě a zazubil se na Bellu.

„Ed nebyl jediný, kdo měl o tebe strach, Bello. Tohle nám už prosím nedělej. Nebyl jsem schopný ukočírovat tak monstrózní obavy.“

„Dobře, slibuju, že si dám pauzu, já z toho taky nebyla dvakrát odvařená, víš?“ Ušklíbla se a pocitem ulehčení si uvědomila, že je jí každou chvíli lépe.

„Kde je Edward?“ zajímala se, když se konečně pořádně rozhlédla po místnosti.

„No, nedal si říct a jel ti pro nějaké věci. Prý se budeš cítit lépe ve vlastním pyžamu a tak,“ uculila se na ni Esme a pokračovala: „Charlie šel vyplnit nějaké papíry, Care zkontrolovat další své pacienty a Emm s Rose se utábořili na chodbě a pokračují průběžně ve své hádce, na téma *Co mohli udělat, aby se to nestalo.*“

Jako na zavolanou se otevřely dveře a vešel Carlisle. „Ahoj, slečno, tak jak ti je?“

„Jako by si ze mě medvěd udělal trampolínu,“ zaskuhrala Bella. Přece jen, operovali ji před pár hodinami a ona se začala cítit hodně unaveně.

„Tak jo, půjdu se podívat, kde se zasekly tvé výsledky a pošlu sem zdravotníka, aby ti upravil dávkování v kapačce.“ Významně se rozhlédl po všech v místnosti a autoritativně pronesl: „Pak odtud všichni odejdou a nechají tě odpočívat, jasné?“ Svůj pohled ustálil na Alici, která se uraženě zasyčela, ale kývla.

Carlisle prošel dveřmi, když Alice utrousila: „Aby ses nepoto, no.“

Dveře se pootevřely a Carlisleho hlava s úsměvem od ucha k uchu vykoukla: „Já to slyšel!“

Esme vyprskla smíchy a Alice si málem překousla leknutím jazyk.

„Nesnáším upíry!“ ulevila si s gustem.

„Vážně, lásko?“ Rádoby udivený Jazzův hlas jí zapředl do ucha.

„Tedy, až na malé výjimky,“ zamumlala a otočila hlavu k polibku.

Bella spokojeně sledovala to nenucené škádlení a pomalu zavřela oči, dech se jí zklidnil, usínala…

„Dobrý den, jdu slečně Swanové upravit dávkování,“ slyšela Bella tlumený mužský hlas.

„Alice, měli bychom odejít, víš, co říkal Carlisle,“ domlouval své tvrdohlavé lásce Jazz.

„Dobře, jdi napřed, my s Esme počkáme, až úplně usne,“ souhlasila nakonec Alice.

Belle bylo vcelku příjemně, propadala se hlouběji do spánku a šum v místnosti zůstal jen na povrchu jejího vědomí.

„… Co to, pusťte mne… áááh...“

„Ticho! Ani se nehněte, buďte zticha, nebo je po ní!“ zazněl hrubý skřípavý hlas a vytrhl Bellu z dřímoty.

Jasper zavíral dveře, pobavený úsměv na tváři. Alice prostě má svou hlavu. Pohlédl na své sourozence, kteří se konečně přestali dohadovat a místo toho se věnovali udobřování. Velmi vehementně. Ještě že na chodbě nikdo jiný nebyl, jinak by pohoršovali okolí.

Dovřel dveře, otevřel ústa, aby patřičně ironicky okomentoval jejich nevázané chování, když mu do nosu vnikl pach. A spustil v jeho vědomí poplach. Obličej ve vteřině přešel do upířího, rozrazil dveře a…

„To bych být tebou nedělal, jestli nechceš její krev na podlaze místo v žilách.“ Ten hlas ho zastavil na místě.

A nejen hnusný skřípavý hlas. Scéna před jeho očima byla neméně děsivá.

Esme stála zkamenělá v rohu místnosti, bojovně přikrčená, vrčení jí vibrovalo hrdlem. Židle, na které původně seděla, byla převržená, jak rychle vstala.

Bella strnule ležela v posteli, stále napojená na přístroje a kapačku, oči rozšířené šokem.

A to nejhorší – ten zdravotník, co měl upravit dávkování léků, stál u kapačky, jednou rukou držel píst injekce, jejíž jehla byla do kapačky zabodnutá. Alice se mu zády opírala o hrudník, naprosto strnulá a nehybná, v očích slzy a děs. Nehybná proto, že druhá ruka muže svírala skalpel. Skalpel, který byl zaříznutý v Alicině krku.

A pach bestie, který se mu kdysi tak hluboko zažral do vědomí, plnil pokoj. Milý úsměv na tváři zdravotníka se změnil v posměšnou krutou masku. Byl to stejný člověk jako před chvilkou a přece nebyl. Bestie převzala vládu.

Jazzovi se chtělo řvát. Chtěl se vrhnout na toho hajzla a odervat mu hlavu od těla. Ale věděl, že nemůže, věděl, že by zabil jen to tělo. Vydoloval poslední zbytky sebeovládání na to, aby zůstal na místě.

Cítil Rose a Emma v zádech. Nepatrným posunkem jim naznačil, aby se nehýbali.

„Co chceš, ty zrůdo!“ To nebyla otázka, to byla výhrůžka, zavrčená nebezpečným predátorem.

Bestie se usmála. Situaci si vyloženě užívala.

„Tssss, jen prosím žádné impertinence, rozhodně nejste v pozici, abyste si mohli vyskakovat. Nevím, kdo je tady zrůda, se na sebe podívejte!“ zachechtal se a Alice vyjekla, jak chvění jeho ruky přešlo i na skalpel.

„Je toho hodně, co chci. A hodlám si to vzít. Ty sis dovolil sáhnout na to, co je moje! Tahle malá čubka mi patří. Její rodiče jsem si vzal a ona měla následovat. Takže jsem si pro ni přišel! Dokonce ti dovolím se dívat.“ Zálibně stočil pohled na krev tekoucí Alici po krku, barvící její bílé tričko.

Vrčení nabralo na intenzitě, těla upírů vibrovala, jak jimi tekla touha zaútočit.

Pak do pokoje zazněl nějaký hluk z chodby.

„Charlie, ne!“

Jazz pocítil náraz. Do místnosti vpadl Bellin otec, pistoli v ruce, šílenství v očích.

„Koukej ji pustit, parchante, nebo tě zastřelím jak prašivýho psa!“

„Tati, nestřílej,“ zaskřehotala Bella zoufale.

Zrůda vydala zvuk; všem zatrnulo, když si uvědomili, že to byl smích. Nelidsky žlutá probleskla do očí muže a hlas zpočátku jen nepříjemný se stal nepozemský. Syčivé a chrčivé zvuky jazyka Prvních, jež mu vycházely z úst, donutily Esme zalapat po dechu a Bella v šoku zírala.

„Naivní slabí lidé a ještě naivnější upíři. Mne nic nezastaví. Můj cíl je nadosah a já si ho nenechám uniknout!

A pak se vše dalo do pohybu.

Jazz i Charlie měli oči zaseknuté na rukou bestie. Jakmile zatlačila na skalpel, Jazz se vyřítil tak rychle, jako nikdy v životě. Nestačilo to. Věděl to, věděl, že ať je seberychlejší, ten skalpel zastavit nestihne. Kluka vystřelená z Charlieho pistole mu prošla ramenem, jak jí zkřížil dráhu. Vůbec ji nevnímal. Predátor přebral vládu. Nepostřehnutelným pohybem odstrčil Alici a zakousl se do mužova krku. Smrtelné chroptění jen doplnilo křik a zmatek v pokoji.

Rose se mihla k posteli a přetrhla hadičku infuze, dříve, než se kapalina ze stlačené injekce dostala do Bellina krevního oběhu.

Charlie vida, že Bella je v pořádku, vrhl se k Alici. U té už klečel Jasper a pokoušel se rukama zastavit prudké krvácení z prořízlé tepny.

Nešlo to! Tolik krve! Alice začala upadat do šoku, tělo se jí chvělo a život z očí unikal.

„Jazzi, musíme ji přeměnit.“ Esme stála nad nimi, Emmetta za sebou jako bodyguarda.

„Cože? Co musíte?“ Charlie strachy o dceru skoro bez sebe, až nyní zaregistroval obličeje Cullenů. A cukl sebou v úleku.

„Co jste sakra zač? Ale to je jedno, rychle zavolejte doktora! Vždyť vykrvácí!“

„Charlie, už je pozdě, už ztratila moc krve,“ řekla mu tichým hlasem Esme. „Můžeme ji zachránit, ale za cenu, že bude jako my.“

„Ja…zzi…“ Bublavý zvuk vyšel z úst Alice. „Udě… udělejte… já… to ch…ci…“

Očima zaplněnýma po okraj strachem prosil Jasper Esmeiny. Nyní ji prosil jako svou královnu, aby dala Alici věčnou nesmrtelnost.

Jen kývla a poklekla vedle něj.

„Drž ji,“ zašeptala, než ponořila tesáky do rány a vstříkla jed do Alicina těla.

„Co to…, ne!“ Charlie udělal pohyb, jako by chtěl Esme od Alice odtrhnout. Silné paže Emmetta ho obtočily a odtáhly kus dál. Zmítal se marně.

Alice znehybněla; oči zmatnělé odcházejícím vědomím se rozšířily a naplnily bolestí. Jasper věděl, co prožívá, cítil její strach, zmatek i touhu žít. A nenáviděl se za to, že ji nechává projít peklem přeměny. Vší silou na ni zaměřil klid a pohodu, ale proti pocitům přeměny neměl moc šancí.

Charlie se přestal pokoušet o uvolnění ze zajetí Emmettových paží. Z očí mu tiše tekly slzy, když sledoval tuhnoucí tělo své adoptivní dcery.

„Neboj se, Charlie, bude v pořádku,“ zamumlal za ním Emm a trochu uvolnil sevření.

„Tati, oni ji zachrání, jen bude trochu jiná, ale bude žít,“ ozvala se Bella, která vůlí bojovala proti slabosti, jež ji přemáhala.

„Rose, jdi na chodbu a nikoho cizího sem nepouštěj, tohle bude hodně hlasité,“ povzdechla si Esme, položila ucho na dívčí hrudník a čekala na poslední úder. Pak si bleskurychle prokousla zápěstí, naplnila Alici ústa krví. Dívka polka.

Charlie se otřásl odporem. Frustrací ze své bezmocnosti sprostě zaklel. Pak znovu vyjekl, nyní však překvapením. Rána na krku Alice se začala zacelovat. Současně se měnila i její vizáž.

A pak začala křičet. Jako by jí zaživa stahovali z kůže. Esme vstala a položila soucitně ruku na napjatá Jazzova ramena.

„Lásko, jestli mne slyšíš, jsem tu s tebou, ta bolest nebude dlouho trvat,“ promlouval k ní tiše a svíral její křečovitě se zmítající tělo v náručí.

Alice slyšela vše. Mysl měla naprosto jasnou a bdělou. Věděla, co se s ní děje, Jazz jí kdysi popsal, jak vypadá přeměna. Ale ta bolest! Plameny královské, nesmrtelné upíří krve ji škvařily zaživa. Pak ji napadlo, že jsou stále v nemocnici a že by někdo nepovolaný mohl slyšet její křik. Takže se rozhodla ho ztlumit tak, jak byla zvyklá; zakousnutím do své paže. Jazz byl rychlejší. Přitiskl jí k ústům své předloktí a zatnul zuby před náporem bolesti z jejího kousnutí. Bože, jak byl vděčný, že může aspoň takto ulehčit jejím trápení!

Bella sledovala spolu s ostatními přeměnu své sestry a vzduchu přemítala, kdy to potká i ji. Byla rozhodnutá stát se upírkou, moc dobře věděla, že jinak její soužití s Edem nemožné.

Znenadání za sebou uslyšela hlas, který jí málem zastavil srdce.

„To je vážně zajímavá podívaná, jen škoda, že jí přestala téci krev.“

Tak rychle jak jen to její stav dovoloval, otočila hlavu a vyjekla. Zářící postava se vznášela kus za jejím lůžkem. Byla to mužská postava, ničí výjimečná. Jen ty oči! Žluté jako síra.

Když viděl, že na něj zírá, překvapilo ho to.

„Ty mě vidíš? Slyšíš? No to je ale náhodička…“ Zněl vážně pobaveně a škodolibě.

Bella byla vysílená, skoro na pokraji bezvědomí, chtěla upozornit ostatní, ale chladná ruka, která jí sevřela hrdlo, zabránila zvuku vyjít ven.

„Že bych dodělal, co jsem začal? Nebo si tě nechám na později… možná, bych pro tebe měl něco, co oceníš víc, ty hloupá holko.“

Pustil její pohmožděný krk. Vydala zasípění a upoutala pozornost Esme.

„Co je, Bello? Není ti dobře? Počkej, zavolám Cara.“ Chtěla vyjít z pokoje, ale už k tomu nedostala šanci.

Pistole, která se doteď nikým nepovšimnuta válela na zemi, se najednou sama zvedla do vzduchu.

„Pozor, utečte, je tu jeho duch,“ zasípěla Bella a pokoušela se zvednout z postele.

„Nech je na pokoji, nebo tě zaříkám a pošlu zpátky dopekla, ty hajzle!“ chtěla znít výhružně, ale její sotva slyšitelný šepot a marná snaha se posadit v něm vzbudily akorát výsměšný, odporný řehot.

Pistole vystřelila a Charlie se bezvládně zhroutil do Emmettova náručí.

„Nééé, tati!“

„Tak, tak, hezky si poplač pro tatínka...“ vysmíval se jí. „Já věděl, že tohle oceníš. No není to takhle mnohem zábavnější, než zabít tebe? Ale neboj se, na tebe taky dojde, ale teď mám daleko důležitější práci,“ zašklebil se do jejího vyděšeného, uplakaného obličeje, žluté oči naplněné triumfem.

„Já teď musím růst. Musím se narodit a vyrůst jako upíří král. A pak, pak ovládnu tenhle svět a všechna krev bude jen moje!“

A s posledním odporným zachechtáním se jeho silueta zavlnila, změnila do nažloutlého oblaku, který jako škrtící had obtočil břicho Esme; pomalu se do něj vsákl.

Esme vykřikla a zhroutila se v bezvědomí k zemi.

---------------------------------------

Kapitola 22

Tak, tohle byla dlouhá kapitola, líbila se?

Autor: Popoles (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vražedné sny - Kapitola 21. - Narodit se: