Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno bude dobré - 5. kapitola

12.11.2011 (21:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 2643×

Alex

Seděl jsem na posteli a díval se na upírku přede mnou. Ležela na zemi a v ruce držela řetízek, který mi dala Lilly. Její tmavé oči mě děsily, ale když jsem si uvědomil, že za pár okamžiků budu vědět, co se děje s mojí láskou, děs zmizel. Již několik minut jsem se soustředil na pohyby a slova, která Karin říkala. Několikrát vykřikla její jméno a ruce natáhla ke slunci. Třpytila se a já vnímal její lehký třes. Najednou se zvedla a pohlédla mi do očí. Ty její byly černé jako noc a neuvěřitelně rychle měnily barvu. Jednu chvíli byly tmavě modré, potom šedivé a nakonec černé.

„Lilly je v pořádku, ale trápí se. Sedí v nějakém bytě a pláče. Rukama si hladí břicho a dívá se na tvou fotku. Šeptá, že chce, aby ses vrátil. Mluví ke svému břichu. Omlouvá se mu, že nikdy neuvidí otce,“ svěřovala mi Karin a já zalapal po dechu. Nejen, že se trápí, ale je těhotná. Čeká moje dítě.

„Kde je,“ křikl jsem na ni a čekal, jestli mi to prozradí. Karin zavřela oči a prsty si položila na spánky.

„Byt je velký a barevný. Pod oknem jsem velký dub a silnice. Byt číslo deset, čtvrtá ulice od obchodního centra v Port Angeles,“ šeptala a já se málem zhroutil štěstím. Vím, kde je moje sladká Lilly. Je smutná, ale těhotná. Pod srdcem nosí mé dítě. Praly se ve mně dva pocity. Štěstí a smutek.

„Děkuju, Karin. Ani nevíš, jak velkou radost si mi udělala,“ objal jsem ji a ona se na mě usmála. Vypadala vyčerpaně, ale držela se. Vrátila mi řetízek a řekla mi, ať už raději jdu. Ještě jednou jsem jí poděkoval a poté opustil její pokoj. Chodbou jsem běžel nejrychleji, jak jen bylo možné a strašně se těšil, až budu být klid na vstřebání informace, že budu otcem. Zrovna jsem běžel kolem přijímacího sálu, když mě zastavil Felix.

„Máš jít za Arem,“ rozkázal mi a vtáhl mě do sálu. Rozhlédl jsem se kolem sebe a byl nucen se uklonit před Arem. Bylo tu tolik upírů, že jsem si nemohl dovolit dělat hlouposti.

„Můj pane, prý jsi mne volal,“ řekl jsem poslušným hlasem a v duchu se smál nad tím, jak to oslovení znělo sarkasticky.

„Podej mi ruku, Alexi,“ řekl rozzuřeným hlasem a já se otřásl. Uvidí to. Uvidí všechno. Moji malou Lilly a dítě, které nosí ve svém lůně. Přešel ke mně a já mu ruku neochotně podal. Křečovitě mě chytil kolem prstů a zavřel oči. Snažil jsem se nemyslet na to, co by mě prozradilo, ale nepovedlo se. Nemohl jsem z hlavy vytěsnit myšlenku na naše dítě. Aro otevřel oči a překvapeně na mě hleděl.

„Nic nevidím,“ pověděl mi s otázkou v očích. Jak je to možné? Jen jsem si hrozně přál, aby nic neviděl. Mám snad i jiný dar? Rozkazy myšlenkou byly úžasné, ale na Ara neplatily. Renata, jeho osobní ochranka, ho obalila štítem, který nepropustí mou moc.

„Nic nevidím,“ zakřičel Aro rozzuřeně a já polekaně uskočil. Několik upírů z jeho ochranky se k nám přiblížilo a na očích jsem jim viděl, že by mě klidně zabili. Jen proto, že jejich pán křičí.

„Jak si to udělal?“ chtěl vědět, ale já jen zakroutil hlavou. Netušil jsem, jak je možné, že se splnilo to, co si přeji.

„Jdi do svého pokoje. Teď na tebe nemám čas, ale ještě si budeme muset promluvit,“ řekl mi a otočil se ke mně zády. Vyšel jsem ze sálu a šel do svého pokoje. Vrazil jsem do dveří a vešel dovnitř. Padl jsem na postel a vstřebával nové informace. Uběhlo několik minut, kdy jsem byl ponořen do svých myšlenek, když se rozrazily dveře. Tři členové Arovi ochranky obklíčili mou postel a jeden z nich se ke mně sklonil.

„Aro si nepřeje, abys dělal problémy, takže ti připravil malé překvapení. Teď ti otupím smysly a až zase začneš vnímat, budeš už navždy hodný,“ zasmál se a podíval se mi do očí. Hypnotizoval mě pohledem a já za pár vteřin upadl do bezvědomí.

Lilly

„Měl na sobě černý plášť a mluvil s Arem,“ pověděla mi Alice a já zalapala po dechu. Ach, to ne.

„Je ve Volteře,“ vydechla máma a táta ji objal. To nemůže být pravda.

„Lilly, on tam není dobrovolně. Viděla jsem jednoho upíra, jak ho pevně drží kolem rukou a křičí na něj,“ řekla mi teta Alice a já se na ni vyděšeně podívala. Ty bestie unesli Alexe a drželi ho na hradě jako gardistu.

„Musíme tam jet a přivézt ho zpátky,“ zakřičela jsem a zvedla se. Všechny tváře se otočily na mě a nesouhlasně si mě měřily.

„To není nejlepší nápad,“ zašeptal táta a já se na něj překvapeně podívala.

„Spal jsi snad posledních pár týdnů? Trápila jsem se kvůli němu, plakala a hádala se s vámi,“ křikla jsem na něj a posadila se na křeslo.

„Miláčku, máme u Volturiových dluh. Před pár lety jsme značně narušili jejich řady a oni se nám takto mstí. Pokud tam pojedeme, živí se nevrátíme,“ řekla mi mamka a já se na ni zmateně podívala. Narušili jejich řady? Před pár lety?

„Asi už je čas ti říct pravdu,“ povzdychla si Bella a sedla si vedle mě. Objala mě kolem ramen a začala vyprávět.

„Začalo to, když jsem chodila s Edwardem. Byli jsme šťastní, ale po pár měsících mě opustil. Byla jsem zoufalá a nešťastná. Nebudu ti tady vyprávět celý příběh, ale jen to důležité.

Jela jsem za Edwardem do Volterry, abych ho zachránila, a měla jsem tu čest poznat jejich vládce,“ odmlčela se a já slyšela, jak ironicky vyslovila slovo čest.

„Řekli, že se musím stát upírem, protože toho vím až moc. Edward nesouhlasil, ale slíbil jim, že to jednou udělá. Po pár měsících jsme se vzali a jeli na svatební cestu. Právě tam jsme zplodili Nessie. Když se o jejím narození dozvěděl Aro, tak zuřil. Existují totiž nesmrtelné děti, které zabíjejí. Jsou to děti, které byly proměněny v dětství, takže jsou opravdu nebezpeční. Přišel sem i se svou gardou a chtěl nás zabít. S pomocí několika přátel jsme jich pár zabili a Aro nakonec rozhodl, že moje malá holčička není nebezpečná. V době, kdy na nás Volturiovi útočili, byla Rosalie schovaná u přátel, protože byla také člověk. Nepřišli na to a za pár měsíců ses narodila ty. Vládci se to dozvěděli, ale nepřišli sem. Prý si počkají na lepší příležitost, jak nás potrestat,“ dovyprávěla Bella a já na ni zírala s otevřenou pusou. Upíři, kteří skoro nikdy nekřičeli a nebyli zlí, zabili několik desítek gardistů z Volterry?

„Takže Alex je teď jedním z nich,“ vydechla jsem a zavřela oči. Byl upír a sloužil Arovi.

„Nedělá to dobrovolně. Je velice nešťastný a má o tebe strach,“ řekla mi Alice a já se na ni usmála. Měl o mě strach. Pořád mě miluje.

„Musíme něco udělat,“ rozhodla jsem a běžela do pokoje přemýšlet, jak z této situace ven.

Alex

Když jsem se probudil, cítil jsem pálení v krku a tupou bolest na hlavě. Posadil jsem se a rozhlédl se kolem sebe. Byl jsem v nějaké místnosti, která nejspíš sloužila jako pracovna. Byl tu stůl, papír a několik per s inkoustem. Jako v minulém století. Zvedl jsem se a na stole uviděl sklenici. Přišel jsem blíž a podle čichu jsem ihned poznal, že je to krev. Bylo mi jedno, čí je, prostě jsem začal pít. Od své proměny jsem nebyl na lovu, takže jsem byl pořádně žíznivý. Zrovna, když jsem dopíjel poslední kapky krve, rozrazily se dveře. Čekal jsem Ara, ale místo černovlasého vládce do místnosti vešel jiný. Marcus si mě zvědavě prohlížel a přešel ke stolu s papírem a inkoustem. Posadil se a začal něco psát.

„Alexi, měl bych tě seznámit s tvojí situací,“ řekl a dál něco zapisoval. Chtěl jsem vědět, co píše, ale nemohl jsem přijít blíž, něco mě drželo na místě. Zavrčel jsem a Marcus se zasmál.

„To je můj dar,“ svěřil se mi a já znovu zavrčel.

„Nevrč na mě, nemám to rád. Pokud chceš ještě někdy vidět Lilly, tak se uklidni,“ řekl a já zalapal po dechu.

„Kde je?“ zakřičel jsem a vztekle sebou házel.

„Ještě tu není, ale brzy se setkáte. Máš se na co těšit, Alexi,“ zasmál se, vzal popsaný papír a odešel. Konečně jsem se mohl hnout z místa. Rozrazil jsem dveře a chtěl vyběhnout ven, ale dva velcí upíři mi v tom zabránili. Drželi mě kolem pasu a nacpali mě zpátky do pokoje. Vztekle jsem kopl do postele a sedl si na ni. Oni sem přivedou Lilly. Budou mě trápit a ji to bude bolet. Je těhotná a bude si muset projít jejich bolestivým přijetím.

Seděl jsem na posteli několik hodin a přemýšlel, jak tomu zabránit. Viděl jsem Lilly, jak se trápí a jak je na všechno sama. Má sice velkou rodinu, ale je sama ve velkém bytě. Musí prožívat ranní nevolnosti a zvláštní chutě sama, nikdo jí nepomáhá. Chtěl bych být s ní, dívat se, jak jí roste bříško a jak často mění nálady.

„Tohle ti posílá Aro,“ řekl Felix, který se objevil ve dveřích. Položil na zem sklenici s krví a odešel.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno bude dobré - 5. kapitola: