První školní den, pro Renesmé opravdu úplně první. Jak bude reagovat? A co na to všichni ostatní?
Přeji vám příjemné počtení a krásné prožití vánočních svátků. Berte tuto kapitolu jako vánoční dárek od mě, doufám, že vy mi své dárky nadělíte v podobě komentářů. :)
23.12.2010 (20:30) • Verony1 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1723×
6. kapitola
Renesmé:
Pomalu jsme přijížděli k obrovské cihlové školní budově a mně se udělalo mírně nevolno.
„To bude v pořádku, zlato,“ uklidňoval mě táta, ale měl to marný.
„Tobě se to řekne, pro tebe je to rutina, ale co já?“
„Neboj, po pár letech už ti to ani nepřijde, také si zvykneš. Je to pokaždé to samé, stejný typ lidí, stejný typ učitelů…. prostě rutina, které lehce přivykneš,“ vysvětloval táta s lehkostí.
„Ve Forks to taky byla rutina?“ optala jsem se, ale až pozdě jsem si uvědomila, že jsem to asi neměla dělat.
„Ne, tam ne,“ řekl opět sklesle a já si měla chuť vyříznout jazyk.
„Promiň, tati, to jsem nechtěla, jen mi to vylítlo, já-“
„Já vím,“ přerušil mě. „Nessie, nemusíš se za to omlouvat, ano, bolí mě mluvit o tvé matce, ale zároveň si ji chci uchovat v paměti a stejně tak i tobě. Nesmíš na ni nikdy zapomenout.“
„Nezapomenu, to víš, ale to přeci ještě není důvod, abys trpěl.“
„Je. A už se o tom nebudeme bavit, jsme u školy,“ ukončil to. „Takže si vystup, sestřičko,“ začal naši hru a já se zhluboka nadechla a vykročila vstříc novému, neznámé světu…
„Neboj, vše bude v pořádku,“ uklidňoval mě Seth, který ke mně okamžitě přispěchal a objal mě kolem ramen, zřejmě si všiml mého vyděšeného výrazu.
„Drž mě!“ řekla jsem téměř hystericky a vykročila. Všichni na nás samozřejmě koukali a začali si o nás šeptat. To to začíná!
„Hlavně klid,“ ujal se slova táta. „Všichni víte, do jakých tříd patříte. Sethe, tebe ať ani nenapadne pustit Nessie z očí, budu vám nablízku, jak jen to bude možné, ale plnou zodpovědnost za ni máš ty.“
„Neboj, Edwarde, vše zvládneme.“
„Tati! Nejsem nesvéprávná, umím se o sebe postarat!“
„To sice ano, ale podívej se, jak se klepeš. Takže bez dalších diskusí se už rozejděte do tříd, už tak na sebe poutáme pozornost. A ty se neboj, zlato. Pamatuj si, že tě mám moc rád a budu stále s tebou,“ řekl mi a odešel s Alice a Jasperem do své třídy.
„Taky tě mám ráda,“ oplatila jsem mu, ale nevím, jestli mě slyšel, snad ano.
„Tak půjdeme?“ optal se Seth, když už jsem dost dlouhou dobu stála na stejném místě a koukala tam, kde před chvílí všichni zmizeli.
„Jasně.“ Snažila jsem se o normální tón, ale moc mi to nešlo. A tak už jsem raději mlčela a následovala Setha, který mi byl opravdu velkou oporou. Nevím, co bych dělala, kdyby tu se mnou nebyl…
„Děkuju,“ řekla jsem, když jsme už stáli téměř před třídou.
„A za co?“ zeptal se Seth pobaveně.
„Za tebe. Nevím, co bych si bez tebe počala a za to ti moc děkuju.“
„Nemáš vůbec zač, ty můj strašpytlíčku,“ řekl pobaveně a políbil mě.
„Ale mám a nejsem strašpytlík!“ osočovala jsem se stále stejným pobaveným tónem.
„A jsi a jsi a jsi,“ pokřikoval jak malé dítě a já se jen smála a občas ho za tu jeho roztomilost políbila. Až jsme úplně zapomněli, kde jsme a kam máme jít…
„Mládeži! Vyučování již dávno začalo, co tu děláte?“ spustila na nás už na pohled nesympatická žena s příliš upnutým kostýmem a výrazem sůvy.
„Promiňte, my jsme se nějak zapomněli,“ zkusil to Seth.
„Zapomněli? Ale to je neomluvitelné! Chci znát vaše jména a třídu, kterou navštěvujete. Kdo je váš třídní?“ ptala se rozhořčeně.
„To, prosím, nevíme, já se jmenuji Seth Clearwater a toto je moje nevlastní sestra Renesmé Cullen a jsme noví studenti, takže se k nám jméno naší třídní profesorky nebo profesora ještě nedostalo,“ vysvětloval opatrně Seth.
„No jistě, vy jste ti noví žáci z Ameriky, tak jestli jste zvyklí, že si můžete na hodiny chodit, jak se vám zachce, tak se to rychle odnaučte! A teď jděte!“ přikázala, a tak jsme se raději rychle sebrali a odešli do své třídy, dřív než si to rozmyslí.
Na hodinu jsme samozřejmě přišli s tak velkým zpožděním, že si nás vychutnal ještě další profesor. Zdá se, že si tu se Sethem děláme výborné jméno již první den.
Navíc na nás opět všichni zírali a ukazovali si… kdy toho nechají?
Edward:
Viděl jsem to na ní. Viděl jsem to každou sekundu, ale nemohl jsem s tím nic dělat. Dnes se opět projevilo, jak moc je podobná Belle. Také si nelibuje v pozornosti a to jak dnes na ni každý kouká, navíc ten pozdní příchod… bojím se, že to brzy nezvládne.
„Nessie? Mohla bys jít na chvilku se mnou, prosím,“ optal jsem se jí při obědě, když jsem viděl, že do sebe beztak žádné jídlo nedostane.
„Jistě, kam půjdeme?“ zeptala se s nadějí, že bude moc odejít z téhle budovy.
„Nikam daleko, neboj, další vyučování stihneš.“
„Aha,“ odpověděla trochu zklamaně, ale poslušně mě následovala. Vedl jsem ji na prázdné parkoviště. Potřeboval jsem klid a tohle bylo ideální místo, všichni byli zrovna v jídelně a ládovali své prázdné žaludky, takže jsme si s Ness mohli v klidu promluvit.
„Tati, kam až půjdeme a proč?“ zeptala se uprostřed cesty.
„Za chvíli se to dozvíš, pojď si sednout na tamty lavičky, promluvíme si.“
„Tak dobře.“ Došel jsem až k lavičkám a usedl na jednu z nich, Nessie mě následovala a trochu napjatě se posadila vedle mě.
„Tak co se děje, o čem chceš mluvit?“ zeptala se netrpělivě.
„O tobě.“
„O mně? Proč o mně?“ ptala se překvapeně.
„Renesmé, nic nepředstírej. Proč jsi tak nesvá? Čeho se bojíš? Vždyť přeci víš, že jsme všichni s tebou a…“
„Ano, vím to všechno,“ přerušila mě. „Ale prostě se nedokážu přenést přes to, že na mě všichni koukají a povídají si o mně. Nechci, aby to dělali.“
„To je přejde, uvidíš.“
„Jen aby. Navíc se na mě nekoukají zrovna přívětivěji, copak jsem jim něco udělala?“
„Neudělala, jen ti závidí. Neboj, ono se to všechno nějak srovná. Musíš to teď jen přežit. Ostatních si nevšímej a raději se věnuj jen naší rodině. Navíc máš celou dobu u sebe Setha a ten nedovolí, aby se ti něco stalo, takže se ničeho neboj a narážky lidí ignoruj, za chvíli si najdou jinou zábavu, lidé jsou tak nestálí.“
„Snad máš pravdu, děkuju, tati“ odpověděla mi a schoulila se mi do náruče. Její objetí jsem jí oplatil a přidal i polibek na čelo. Pořád to byla moje malá holčička a vždycky bude, ať si říká, kdo chce, co chce.
předchozí kapitola » následující kapitola
Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Všechno je jinak II - 6. kapitola:
pekne . ALE , predstav si že by sa tam objavila bella ale živa . Napr . že volturiovci maju niaku upírku so schopnosťou aby vstal niekto s mrtvých a oni chceli velmi bellin dar ten štít tak ju oživili a spravili upírkou a že by sa potom znova stretli po niakom roku . čo myslíííš ?????
Pretože mne tam ta bella strašne chýba :) tak o tom pls porozmýšlaj :)
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!