Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno je možné, když tomu věříš 1. kapitola

08.05.2013 (15:45) • KikaMikaNika • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1542×

Bella

„Můžu vám s jistotou říct, že do Evropy s vámi nejedu. To radši strávím prázdniny tady ve Forks,“ řekla jsem na svoji obranu.

„Ok, jak chceš,“ opáčil táta, ale stále zamyšlený. „Ale nenecháme ti tu dům celý pro sebe. Zavolám tetě Juliette. Určitě bude mít radost, že její syn nebude celé prázdniny sám," řekl vítězně.

Tak tím mě dostal. Já Juliettina syna Huga nesnášela. Když jsem ho viděla naposledy, byl jak uslintaný tlustý pašík. Hned při této vzpomínce se mi zvedl kufr. Fajn, vyhrál. Pojedu s nimi na dovolenou, pořád lepší než bratranec… Grrr… Hrozná představa strávit s ním prázdniny.

„Fajn, vyhrál si. Kdy letíme? Hlavně kam?“ řekla jsem rezignovaně.

„Nech se překvapit. Jo, a letíme zítra ráno. Takže bych ti doporučil se sbalit,“ řekl a začal se zvedat k odchodu.

„Moment, ty jsi jako věděl, že na to kývnu. Co kdybych se rozhodla až ráno?“ zařvala jsem na něj, jelikož mě to namíchlo.

„Tak bys strávila Vánoce s bratránkem,“ zazubil se na mě ode dveří, jako by mu to bylo úplně jedno, pak vyšel ven.

Chvíli jsem tam jen tak seděla a čuměla do blba. Po chvíli mě to přestalo bavit, tak jsem šla do svého pokoje si tedy sbalit věci na dovolenou s rodiči. Tu bude, ale zábava.

*** 

Ráno mě přišla vzbudit mamka, že prý za hodinu jedeme na letiště. Bylo teprve půl šesté! Vzdala jsem jakékoliv protesty, jelikož mi k ničemu nebyly, akorát by mě okradly o čas. Vběhla jsem do koupelny a začala jsem se připravovat na cestu. Osprchovala jsem se, oblékla a vyčistila si zuby. Už oblečená jsem sešla schody a šla do kuchyně pozdravit tátu a mámu.

„Dobré ráno,“ řekla jsem oběma. Ti jen kývli jakoby na pozdrav a věnovali se dál své snídani. Já si raději nic nedávala, jelikož jsem věděla, že bych to v sobě dlouho neudržela. Sedla jsem si naproti nim a jen je pozorovala.

Po chvíli dojedli a táta mi šel pro kufry. Já a máma jsme se ještě připravovaly, ale nakonec jsme šly tátovi pomoct.

Když jsme konečně vyjížděli z příjezdové cesty od našeho domu, tak jsem se neubránila otázce, kam vlastně jedeme, a tím jsem prolomila to hrozné ticho, které panovalo posledních pět minut od odjezdu.

„Tak už mi konečně řekněte, kam to jedeme? Nebo umřu zvědavostí,“ řekla jsem trochu dotčeně, jelikož oni věděli, kam to jedeme a já ne! Což bylo k vzteku.

Když mi ani jeden neodpověděl, tak jsem to vzdala a koukala se raději z okna ven. Ani jsem si neuvědomila, že už jsme u letiště, kdyby mě nepřerušil táta.

„Vypadáš jak duchem nepřítomná,“ řekl s úšklebkem na tváři. Asi měl pravdu, že jsem tak vypadala. Zavrtěla jsem hlavou, odpoutala se a vystoupila z auta. Kufry už zřejmě byly na odbavovacím pásu. Tak to jsem musela být vážně dlouho mimo. Povzdechla jsem si nad tou myšlenkou a šla s rodiči do letadla. Stále netušící, kam to letíme.

***

Musela jsem usnout, jelikož jsem slyšela: „Vítejte České republice". V České republice!? Rodiče se asi zbláznili. Jelikož ani já, ani rodiče neumí ani hlásku česky. No, tak to bude super dovolená.

***

Další překvapení bylo to, že nejenom že strávím Vánoce a Nový rok s rodiči v České republice, ale to, a to mě nejvíc dostalo, že strávím prázdniny na horách! Tak to ať jdou někam, protože já ani za mák nikdy nestála na lyžích a ani nemám zájem se to naučit, jelikož vím, jak moc dobře si zlomit kteroukoliv končetinu nebo se přinejhorším zabít, a tohle to je jeden z těch způsobů. Takže ne!

Když jsme se ubytovali, já dostala pokoj sama pro sebe, který je vzdálen od rodičů přes pět pokojů, musela jsem to rodičům přičíst k dobru. Můj pokoj byl docela obyčejný, ale s velkou koupelnou, kde byla i vana. Vybalila jsem si a dala si sprchu. Po sprše jsme se musela obléknout tepleji, jelikož mě rodiče chtěli vytáhnout na lyže, prý mi zaplatili učitele. Bože, nejsme tu ani jeden den a oni mě chtějí první den zabít a ještě ztrapnit. S rodiči jsem se měla sejít před hotelem s názvem „Sněhurečka". Když jsem procházela kolem pokoje rodičů, uslyšela jsem vzdychy. No, mám takový pocit, že z lyžování rozhodně sešlo, řekla jsem si pro sebe. Ale není na škodu si to tu pořádně prohlédnout.

Vyšla jsem z hotelu a rozhlížela se, jestli tu náhodou nenajdu nějakou hospodu.  Po chvíli chůze jsem ji našla. Hospůdka měla název „Tři kříže". Musím uznat, že je to míň ujetý než název hotelu, kde jsem ubytovaná. Vešla jsem a namířila jsem si to rovnou k baru. Doufám, že tu někdo umí anglicky, jinak bych byla v háji. Sedla jsem si k baru a hospodský, asi tak ve stejném věku jako já, se mě na něco asi zeptal.

„Co?“ řekla jsem nechápavě.

„Oh, promiňte. Co si dáte?“ řekl mi po chvíli. Jak já byla ráda, že umí anglicky. No co, kdyby neuměl, tak se domluvím rukama a nohama, ne?

„Čaj, prosím,“ odpověděla jsem mu s úsměvem a on na mě mrkl.

Čekala jsem jen chvíli, než mi ten kluk přinesl můj objednaný čaj.

„Prosím, krásná dámo,“ řekl, když mi podával čaj.

„Děkuji, ale tu krásnou dámu si můžete odpustit,“ opáčila jsem.

„Promiňte. Prosím, nevykejte mi. Já jsem David,“ řekl a podával mi ruku.

Co to na mě zkouší! Zvedla jsem se a šla dál od baru a zároveň co nejdál od toho Davida. Sedla jsem si k oknu blízko dveří a pomalu upíjela z hrníčku s čajem. Koukala jsem se z okna a pozorovala snowboardisty a lyžaře, jak se užívají volného času. Když jsem dopila svůj čaj, šla jsem k baru a zaplatila. Tentokrát tam byla nějaká blondýnka.

Vyšla jsem s hospody a přemýšlela jsem, jak je to může vůbec bavit? Jak to, že se nepřizabijou? No, asi jsem jediná, kdo má tuto vadu. Ale mohla bych to zkusit. Třeba mě to nezabije. Přece se říká: „Co tě nezabije, to tě posílí!“, nebo tak nějak. Mám to zkusit? Nemám? Co když si něco zlomím? Tím bych měla po prázdninách… hm… Dobře, zkusím to. No, kde mám ale vzít snowboard? Jasně, půjčím si ho.

Celá odhodlaná jsem šla k půjčovně lyží a snowboardů. Půjčila jsem si jeden a vyslechla jsi, jak se k němu a na něm mám chovat. Tak jsem vyšla z půjčovny, nějakým způsobem jsem si na něj stoupla a podle instrukcí jsem si zapnula přezky, aby mi to nohy drželo na tom snowboardu. Ani jsem si neuvědomila, že se to rozjelo a letěla jsem jak raketa z kopce. Splašeně jsem mávala rukama, abych udržela balanc a zároveň křičela na lidi, kteří se mi pletli pod nohy, aby uhnuli z cesty nebo je „zabiju“. Ani nevím, jak je možné, že jsem nespadla, ale když mě tato myšlenka napadla, tak mě chytila čísi studená ruka a já už se válela na něm. Překvapilo mě, že jsem zavřela oči. Měla jsem takový zvláštní pocit, který mi říkal, abych ty oči neotevírala. Přesto ve mně zvítězila zvědavost, tak jsem ty oči otevřela. Co jsem uviděla nad sebou, bylo neuvěřitelné.

Edward

„Edwarde?“ hulákal přes celou chatu Emmett.

„Co je zas?“ řekl jsem otráveně ze svého pokoje. Proč mi aspoň nedopřeje chvíli klidu, řekl jsem si pro sebe. Zvedl jsem se od rozečtené knížky a šel dolů, jelikož ten parchant si kryl myšlenky, takže jsem nemohl vyčíst, co po mně chtěl. Šel jsem schválně pomalým lidským krokem. Když jsem konečně došel do obýváku, kde se Emmett po celé pohovce rozvaloval a nepřítomně sledoval televizi. Otočil se na mě s dementním úsměvem, skoro to vypadalo, jako by se mi vysmíval.

„Tak co po mně chceš?“ řekl jsem bez jakékoliv známky nadšení. Blbý na tom fakt bylo, že jsem mu do hlavy neviděl, takže jsem nevěděl přesně, co zase vymyslel. Pořád si mumlal nějakou nesmyslnou písničku. Chystal jsem se odejít, jelikož mě to přestalo bavit.

Autor: KikaMikaNika, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno je možné, když tomu věříš 1. kapitola: