Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 1. kapitola

17.10.2010 (17:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 6300×

1. kapitola

Naštvaně jsem nasedl do svého stříbrného Volva a čekal na Alici a Jaspera. Ani jeden jsme se netěšili do nového domova. Alice měla strach, že by nemohla nakupovat, Jasper, ten se bál o Alici a já jsem zase nechtěl opustit své přátele. Ale co nadělám, Carlisle dostal dobrou práci a my můžeme být tak akorát rádi, že nás vytáhl z otřesného dětského domova.

Kromě nás tří se zbytek rodiny do nového městečka, nebo bych měl říct přerostlé vesnice, těšili. Emmett se nemohl dočkat, až se bude moct přihlásit do nějakého sportovního družstva a oslňovat všechny svým sportovním uměním. Rose, tak ta se asi opět stane roztleskávačkou, bylo pro ni těžké rozloučit se se střapci a školním úborem, dokonce to obrečela, jako by už nikdy neměla být roztleskávačka, nebo co. Esmé se zase nemohla dočkat, až si bude moct pohrát s naším domem, měl být sice zařízený po původních majitelích, ale já už jsem věděl, že se mi to nebude líbit. No a jako poslední Carlisle, ten byl doslova nadšený, přestože jsem nechápal proč. Maloměsto s lidmi, kteří nemají vůbec rozhled, a on jim bude dělat doktora.

Ale jak už jsem řekl, nemůžu si stěžovat, tedy nemůžu jenom nahlas, anebo před rodiči. Esmé s Carlislem nejsou mí ani Alicini a Emmettovi rodiče. Nás tři si adoptovali někdy před šesti lety, ale během té krátké chvíle jsme si všichni zvykli na ten přepych, kterým nás zahrnovali a ani jeden jsme si nestěžovali. Až do teď. Jo, pořád se sice opakuju, ale co nadělám, mně se prostě nechce z Virginie, města mého dětství, táhnout přes celé státy až do nějakého zapadákova ve Washingtonu.

Když si konečně Jazz s Alicí nastoupili, mohli jsme vyrazit. Emmett jel s Rose v jednom autě s Esmé a Carlislem a já jel hned za nimi. První naše cesta vedla na letiště, tam jsme měli nasednout a odletět do Port Angeles, města o trochu většího než Forks, a odtud auty do našeho nového domova.

Už když jsem uviděl tu velkou plechovou ceduli „Vítejte ve Forks“, jsem měl neblahý pocit. Možná to vyvolávaly ty těžké dešťové mraky, které hrozily, že každou chvílí se spustí pořádný lijavec, nebo to bylo jen tím, že se stěhuju ze svého domova, kde jsem posledních několik let žil a měl jsem trochu strach ze změny. Podobný strach, když jsem měl přijít poprvé do domu Carlislea a Esmé, cítil jsem ten zvláštní pocit v břiše, sám sebe jsem se ptal, jestli budu dost dobrý, abych si získal jejich lásku a byl jim dobrým synem.

Tenhle pocit byl v zásadě stejný, ale zároveň byl tak jiný. Nedalo se to vůbec popsat. Přely se ve mně dva různé protichůdné pocity. Na jednu stranu jsem byl nešťastný z toho, že všechno, co jsem zažil ve Virginii, tam i zůstane, ale zase na druhou stranu jsem se do Forks tak trochu těšil, poznám nové lidi, nové přátele, nebudu tu mít nálepku toho malého spratka, jakou jsem měl doma, což jsem ze srdce nenáviděl, ale za ty dlouhé roky jsem si na to skoro zvyknul a stalo se, že jsem už mnohdy nevnímal, když se mě snažili vyprovokovat ke rvačce podobnými nadávkami. Tady budu jenom adoptovaným synem manželů Cullenových.

„Dávej pozor na cestu,“ upozornila mě Alice a já se tedy vyhrabal ze svých naprosto zmatených myšlenek a všiml si, že Carlisleův mercedes odbočil na příjezdovou cestu k našemu novému domovu. Dal jsem tedy taky blinkr a odbočil.

„Aspoň hrajte, že se těšíte,“ napomenul nás Jasper, když jsme zastavili před velkým, bíle natřeným, dvouposchoďovým domem na kraji Forks. Zhluboka jsem se tedy nadechl a s první kapkou, která dopadla na přední sklo mého Volva, jsem vysedl z auta.

„Tak a jsme doma!“ Zaslechl jsem Esmin potěšený hlas, když také vysedla z auta. Zahleděl jsem se tedy na nový domov a musel jsem uznat, že rozhodně nevypadá špatně. Dokonce to vypadalo, že budeme mít i velkou zahradu a kousek od domu se začínal rozprostírat les.

„Pojďte dovnitř, než se rozprší a rozeberte si pokoje,“ zavelel Carlisle a první, kdo se octl v domě, byla překvapivě Alice. No, vlastně to bylo překvapivé jenom trochu, asi chtěla pokoj s co největší šatnou, aby jí to aspoň trochu vykompenzovalo to, že se musela stěhovat. Hned za ní se do domu vydali i mí ostatní sourozenci a nakonec i Esmé s Carlislem, já jsem vcházel jako poslední a tak jsem se moc nedivil, že všechny pokoje už byly zabrané.

Vyšel jsem po schodech do patra a zamířil si to do posledních otevřených dveří. Jak už jsem předem věděl, pokoj byl částečně vybavený po předchozích majitelích, a tak jsem se teď díval na světle modře vybarvené stěny a zbytek pokoje byl laděn do tmavě modré a tmavě hnědé barvy, což byly většinou skříně a psací stůl.

Vešel jsem tedy do pokoje a zavřel za sebou dveře. Venku se už pěkně rozpršelo a tak déšť bubnoval do parapetní desky. Byl to pro mě hodně nezvyklý zvuk, ve Virginii povětšinou svítilo slunce. Sedl jsem si na postel a sledoval ty kapky deště, jak dopadají na sklo a pomalu stékají dolů. Bylo to hrozně deprimující, ale měl bych si začít zvykat, pokud tu mám vydržet žít.

Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděl a sledoval to okno, když mi někdo zaklepal na dveře a potom se trochu otevřely a já zahlédl Esméinu hlavu.

„Můžeš přijít, prosím, dolů, potřebujeme s vámi s Carlislem mluvit,“ řekla a s úsměvem za sebou zase zavřela dveře. S povzdechem jsem se tedy zvedl z postele a přešel ke dveřím. Jen co jsem je otevřel, viděl jsem Jaspera, jak zrovna míří ke schodům. Rychle jsem tedy zavřel dveře do pokoje a doběhl k němu, abychom mohli spolu sejít do přízemí.

„Tak co, jak ses zabydlel?“ zeptal jsem se ho.

„Ani mi nemluv, víš, jak dlouho si budu muset zvykat na tohle úděsné počasí?“ zamručel Jasper a potom se raději odmlčel, protože jsme už sešli do přízemí, kde na nás čekali naši rodiče a zbytek osazenstva naší rodiny. Jasper si sedl vedle Alice, Emmett seděl vedle Rose a na mě zbylo opět prázdné křeslo. Pohodlně jsem se do něj usadil a čekal, s čím naši drazí rodičové přijdou.

„Jelikož jsme se nastěhovali do zařízeného domu, odpadají nám tedy nějaké větší starosti se stěhováním, a proto nebyl žádný důvod zdržovat vás od vaší školní docházky, tak tedy od pondělí nastupujete do školy,“ vyhrkla Esmé snad na jednou nadechnutí.

„Říkali jsme si s Esmé, že není zapotřebí, abyste zameškali moc hodin, když to není nezbytně nutné. V pondělí ráno se jenom máte stavit v kanceláři pro rozvrhy a hned budete začleněni do tříd a mezi nové spolužáky.“ No, tak to bude zábava, pomyslel jsem si, ale na Carlislea jsem se přívětivě usmál a odkýval mu to.

„Takže, to je asi všechno, pokud nemáte nějaké dotazy…?“ vyzvala nás Esmé.

„Je v té škole nějaký sportovní tým? Nikdy jsem o Forks v turnajích neslyšel,“ ozval se hned Emmett a samozřejmě to zaujalo i Rose, protože pokud by tam nebyl žádný sportovní tým, na co by jim pak byly roztleskávačky? Tohle by pak Rose nepřekousla.

„Neboj se, slyšel jsem, že tam hrají basket na docela slušné úrovni,“ odpověděl mu klidně Carlisle a tím i umlčel Rose, která chtěla položit otázku ohledně roztleskávaček. Pak už bylo v obýváku ticho a nikdo neměl další otázky. Jelikož jsme tedy ještě neměli vybalené věci a nevypadalo to, že by v nejbližší době déšť ustal úplně, rozhodl jsem se vytáhnout z kufru auta aspoň nějaké věci, abych se tu mohl trochu zabydlet.

Ty další dva dny Esmé lítala po domě a rozbalovala všechny krabice, které den po našem příjezdu dovezli z Virginie. Vybalil jsem si tedy všechny věci z krabic a ty prázdné jsem odnesl k ostatním na půdu, kde byly ještě některé další věci od předchozích majitelů, které nám tu zřejmě nechali na památku.

V pondělí ráno mě probudilo vytrvalé bubnování deště do oken a chvíli na to už ni pootevřenými dveřmi nakukovala do pokoje Emmettova ježatá hlava. Byl výjimečně vzhůru dřív než ostatní sourozenci, a tak nás musel všechny okamžitě vzbudit. On se do té školy snad doopravdy těší! Povzdechl jsem si a přetáhl si přes hlavu polštář.

„Tedy brácha!“ rozčertil se, když viděl to dramatické gesto. Nehodlal jsem ho tedy vyprovokovat k nějakému jinému způsobu buzení než jenom hlasitému hulákání, a tak jsem si s další neskrývaným povzdechem odkryl obličej a pak se posadil na posteli. Budík mi ukazoval teprve sedm hodin ráno.

„Nezbláznil ses?“ zeptal jsem se ho překvapeně.

„Ani náhodou,“ vyvedl mě z omylu a už se hnal do vedlejšího pokoje, aby mohl vzbudit Jazze, který po něm hodil polštářem, který se sklouzl po dveřích. Vyhrabal jsem se tedy z postele a po zhodnocení počasí jsem se začal hrabat ve skříni s oblečením. Bude to chtít něco nepromokavého, tohle počasí rozhodně není na krátký rukáv a šortky.

„Vezmi si ty modré džíny a ten krémový svetr,“ řekla Alice, když míjela mé pootevřené dveře a viděla mě stát ve skříni. Sama v ruce držela hřeben a byla už oblečená.  Dál se pak už nezdržovala a pokračovala k cíli své původní cesty. Já si vytáhl ze skříně oblečení, které mi doporučila, a pod svetr se rozhodl obléct ještě bílé triko.

„Tak kde jste všichni?“ hulákal přes celý dům Emmett, využíval toho, že Esmé ani Carlisle nebyli doma, jinak by si netroufl tolik křičet. Teď netrpělivě postával u hlavních dveří. Kdyby měl klíčky od auta, tak na nás už jistě i troubí, ale měl holt smůlu, protože Volvo jsem dostal na starosti já a stal jsem se tak oficiálním školním řidičem.

„Vždyť už jdeme,“ odpověděla mu Rose, která sbíhala shody z patra a zároveň si doplétala cop. Já jsem klidným tempem vyšel z kuchyně, kde jsem dosnídal, a několik okamžiků na to se v hale objevila i Alice a Jazz. Oblékl jsem si tedy bundu a Emmettovi naznačil, že se konečně dočkal a můžeme se vydat do školy. Připadal mi skoro jako prvňáček, ale vlastně ani ten se tolik nemůžou těšit do školy jako Emmett.

Alice zamkla dveře a my jsme mohli vyrazit. Cesta do školy netrvala ani moc dlouho. Už když jsme sem přijížděli, jsem tu starou šedivou budovu viděl, a tak jsem přesně věděl, kam mám jet. Bílá oprýskaná okna, plné parkoviště a houf našich nových spolužáků čekajících na náš příjezd, tak tohle mi opravdu chybělo.

„To jako čekají na nás?“ zeptala se překvapeně Rose, ale další její chmury rozptýlil hlouček holek postávajících pod deštníky, které na sobě měly sukně a na první pohled vypadaly jako roztleskávačky. Dvě z nich se objímaly s kluky, kteří na sobě měli bundu školního týmu, a tak se upokojil i Emmett, ale o to víc mě pobízel, abych konečně někde zaparkoval. Ale kde?

Až na konci parkoviště jsem uviděl dvě poslední volná místa, a tak jsem tam okamžitě zajel. Zaparkoval jsem a než jsem se stačil vzpamatovat, Rose a Emm už byli někde v tahu. Alice a Jasper se na mě jenom shovívavě usmáli a potom jsme společně vysedli a vydali se ke kanceláři.

Náš příjezd samozřejmě vyvolal mnoho řečí a to, jak se hned Rose a Emmett vydali k elitě školy, tak to všechny šokovalo snad nejvíc. Snažil jsem se tedy splynout s davem, ale moc se mi to nedařilo a ten vytrvalý déšť mi ten první den na téhle škole moc neulehčoval. A myslím, že jsem nebyl sám, Alici ten déšť také štval. Měla strach o svůj účes.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem, když jsme konečně vešli do kanceláře. Prohrábl jsem si rukou vlasy, kde mi ulpělo několik kapek vody. Sekretářka s kostěnými brýlemi ala šedesátá léta se na mě podívala a několikrát zamžourala. Potom si nás asi přiřadila k jménům nových studentů a gestem ruky nás tedy přizvala blíž k pultíku, kde se jí vršilo tolik papírů, které každou chvílí hrozily pádem.

Byl tu hrozný vzduch, ventilátor v rohu se to dusno snažil trochu rozehnat, ale radiátory pod okny mu zdatně konkurovaly. Alice s Jasperem si mi stoupli po boku a oba čekali, kdy v té hromadě papírů najde naše rozvrhy.

„Takže, slečna Alice?“ zeptala se a podmračeně se podívala na Alici. Ta jenom přikývla, aby ji ujistila, že je to ona. „Takže, slečna Alice má první hodinu francouzštinu s panem Gordonem, slečna Rosalie… kde je slečna Rosalie?“ zeptala se překvapeně, když si až teď uvědomila, že nás tu má stát mnohem víc než tři.

„Ehm… musela na toaletu, ale její rozvrh mi klidně můžete dát,“ zamluvila to rychle Alice.

„Oh, samozřejmě, tohle je tedy její rozvrh. Dále tu máme pány Edwarda, Jaspera a Emmetta. Tohle jsou vaše rozvrhy a ten poslední dejte i vašemu bratrovi, který se z nejasných důvodů také nedostavil,“ řekla a nakonec nám podala ještě nějaké papíry k podpisu pro rodiče a další pro učitele, které jí máme po konci dne odevzdat. „Tak, snad se Vám tu bude líbit,“ řekla pokud možno mile a dál se námi přestala zabývat.

„Protivná baba,“ ulevil si Jazz, jen co jsme vyšli z kanceláře. Musel jsem s ním jenom souhlasit, ta o sobě měla asi hodně velké mínění, že nás ani nepřivítala, a ty poslední slova. Jak se nám proboha tady má líbit?

„Neřeš to, pokud se nic nestane, tak se s ní moc vídat nebudeme,“ chlácholila ho Alice, „a teď, pánové, pojďte, nebo mi zmoknou vlasy,“ dodala po chvíli a tak jsme se všichni vydali na první hodinu. Já jsem tedy ještě musel za Rose a Emmettem, kteří stáli u skupinky roztleskávaček a sportovců.

„Á, Edwarde, pojď za námi,“ zavolal na mě Emmett, jen co mě zmerčil. Trochu jsem se tedy usmál a neochotně se k nim vydal. Proč jim ten rozvrh nemohla donést třeba Alice, ona by takovou pozornost jenom uvítala. „Tak, všichni, dovolte, abychom Vám představili našeho bratra Edwarda. Edwarde, tohle jsou Jessica, Mike, Anna, Lucas, Jenny, Paul, Monica a Lenna,“ představil mi všechny Emmett a tak jsem si se všemi potřásl rukou a s omluvou, že si promluvíme později, jsem se vydal na svou první hodinu.

Celé dopoledne jsem se ploužil z hodiny na hodinu a snažil se působit pokud možno neviditelně, ale to se mi moc nedařilo, protože díky Emmetovi a Rose se ke mně okamžitě začali všichni sportovci a především volné roztleskávačky hlásit jako ke kamarádovi a snažili se mi první den ve škole co možná nejvíc zpříjemnit.

Poslední hodinu před obědem jsem měl s Jazzem historii a starou učitelku v ještě starším kostýmku s vlasy utaženýma v přísném copu. Už na první pohled nám nebyla moc sympatická a jen co nás, tedy mě a Jaspera, vyzvala, abychom se celé třídě představili, klesla u mě na žebříčku hodnot někde k mínusu. Neochotně jsme se tedy zvedli a před tabulí se představili lidem, kteří nás většinou už tak nějak znali.

„To bude děs,“ postěžoval si Jazz, jen co jsme si sedli na místo a učitelka ho hned okřikla. Byl jsem stejného názoru, ale doufal jsem v to, že se její chování k nám trochu zlepší, když nebudeme dělat žádné problémy. Což jsme neměli ani v plánu.

„Kde je Alice?“ zeptal jsem se, jen co jsme vyšli ze třídy.

„Sejdeme se všichni v jídelně,“ řekl Jazz, poplácal mě po zádech a spolu se vydali podle mapy do budovy, kde by se měla jídelna nacházet. Naštěstí mapa byla přehledná a tak jsme tam dorazili v celku brzy, jenom jsme museli zase projít venkem, kde naštěstí déšť trochu ustal, ale stále ještě mrholilo.

„Kde mají být?“ zeptal jsem se, když jsme tam dorazili, a než mi Jazz stačil odpovědět, ozval se Emmettův hurónský smích od jednoho skoro plného stolu. Ani si našeho příchodu nevšiml, ale Rose, která seděla hned naproti dveřím, jo, a tak na nás zamávala. Po její pravici seděla i Alice, a tak jsme si zašli jenom pro něco k jídlu a vydali se za nimi sednout.

Snažil jsem se vnímat štěbetání všech holek i sexistické narážky některých kluků, ale nějak mě to nebralo. Alice s jednou holkou probírala módu, Rose se těšila z pozornosti mnohých kluků, Emmett skládal jednu poklonu za druhou holkám u stolu a jenom já s Jasperem jsme to tak nějak sledovali a sem tam se zapojovali do rozhovoru.

Jídelna byla v tu dobu snad úplně plná, ale i tak jsem měl skvělý výhled ke dveřím, kterými jsme sem přišli, když v tom jsem uviděl, jak se dveře otevírají, a dovnitř vchází snad nejhezčí holka, jakou jsem kdy viděl v doprovodu nějakého kluka.

Rozhovor u stolu se na malý okamžik zastavil, když viděli můj upřený pohled, kterým jsem sledoval tu dívku, a potom se znovu rozproudil. Oba dva nově příchozí vypadali dokonale a tak trochu jsem si přál, aby si sedli právě k našemu stolu. Přesněji jsem v to vlastně doufal. Chtěl jsem ji poznat, přestože asi chodila s tím klukem, který ji doprovázel.

Viděl jsem ji, jak vchází do jídelny ladností leoparda. Číhajícího lovce na svou bezbrannou kořist, kterou jsem chtěl být já. Její tělo se vlnilo, jako hladina jezera, když ji pohladí letní vítr a ty oči… Tekoucí med mísící se s úlomky nejkvalitnějšího zlata orámovaný černou clonou jejích dlouhých řas. Její alabastrová pleť neměla jediný nedostatek. Byla jako vyretušovaná z módních časopisů. V dlouhých vlasech se jí tetelilo slunce a její hnědý mahagon polaskalo svými paprsky. Byla překrásná, až mi na rukou naskočila husí kůže. Byla jako pouští růže. Dokonalá a pyšně se tyčící k slunci, které před její krásou zalezlo do mraků.

Můj povzdech, který mi unikl, asi nebyl tak tichý, jak jsem si myslel, protože se ke mně obrátil Mike s úsměvem od ucha k uchu.

„Copak? Snad se ti slečna Swan nezalíbila?“ zeptal se škodolibě. Nechtěl jsem mu to vymlouvat, protože to rozhodně nebyla pravda, ale ani tak jsem to nepřiznal. „Šetři námahou, ta s tebou nikam nepůjde. Nějak jí nejsme dost dobří, všechen čas tráví jenom se svým bratrem a nikomu nevěnuje snad jiné slovo natož pak úsměv,“ vysvětlil mi a jeho úsměv byl ten tam, když se podíval ke stolu, kde dotyčná se svým bratrem (!) seděla. Na bratra jí však nebyl tak podobný. Vlastně, když jsem teď zaměřil svůj pohled kousek doprava na toho kluka, nepřišel mi vůbec jako její bratr, neměli snad žádné společné rysy. Jediné, co měli stejné, byly oči.

„Takže to je její bratr?“ ujišťoval jsem se z neznámého důvodu. Jeho lehce opálená tvář a uhlově řerné vlasy, které měl stačené na temeni do culíku. Dlouhé prsty cuchající sestře vlasy. Celkově byl aspoň o hlavu vyšší než ona a celkově mi na jejího bratra moc neseděl, ale co já vím, jak vypadají jejich rodiče a na koho je ten kluk podobný.

„Jo, oba jsou děti místního šerifa a jeho ženy. Přistěhovali se tu loni někdy na začátku školního roku. Snažili jsme se, aby sem co nejlépe zapadli, ale oni si udržovali vždy odstup, a tak jsme je nechali napokoji. Zřejmě jim nejsme dost dobří,“ odpověděl nabubřele Mike. Tady to asi taky někdo zkoušel, pomyslel jsem si a trochu se uchechtl, ale dával jsem si velký pozor, aby mě Mike znovu neslyšel, tohle by mi neodpustil.

Znovu jsem se tedy podíval k jejímu stolu, ale pohled jsem hned sklopil, když jsem uviděl, jak si mě prohlíží. Nachytala mě, jak na ni hledím! Tohle jsem nechtěl, teď už se mnou rozhodně nikam nepůjde!

Raději jsem se tedy sklonil k tácu s jídlem a vzal si z něj jablko. Zakousl jsem se do něj a snažil se pohledem vyhnout jejich stolu, ale moc mi to nešlo. Jako by tam byl nějaký magnet, který můj pohled vždy jejich směrem přitáhl. Ona se na mě však znovu nepodívala. O něčem se bavila se svým bratrem a lehce se na něj usmívala.

„Snad si tu neusnul!“ žduchl do mě Emmett a já se konečně vzpamatoval. „Áha,“ řekl vševědoucně, když si uvědomil, kam jsem zase celou dobu hleděl, „neslyšels´, co říkal Mike? Tomu bych věřil, rozhodně nekecá,“ řekl.

„No jasně,“ odbyl jsem ho mávnutím ruky.

„Nevěř mi, když myslíš, ale to, že bys měl jít na hodinu, pokud nechceš přijít pozdě a hned první den mít průšvih, bys mi věřit měl,“ dodal po chvíli a já se tak úplně vzpamatoval z toho okouzlení. Vždyť já zatím ani nevím, jak se jmenuje! Jsem opravdový blázen.

Zvedl jsem se ze židle, do ruky vzal batoh, mrkl do rozvrhu a vydal se na svou předposlední hodinu, kterou jsem dneska měl, byla to biologie a vyučoval to nějaký pan Bauer. Znovu jsem mrkl do rozvrhu a ujistil se o čísle dveří, kde se hodina měla odehrávat.

Naštěstí měli patra i dveře dobře značené, a tak jsem se ani teď neztratil.

» Mé shrnutí «

Další kapitola ≥

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 1. kapitola: