Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 13. kapitola

30.01.2011 (17:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3104×

13. kapitola

Jestliže se aspoň Mike snažil chovat trochu taktně a nepořvával na mě po celé šatně, Emmett si podobné servítky nebral a okamžitě začal vyzvídat, jak je to se mnou a Bellou, když jsem teď seděl na obědě vedle ní a proč jsme se nepřipojili k partě. Místo že by nám u stolu udělali hned.

Všechno to mi bylo jasné, ale Emmettovi pořád nedocházelo, že téma já a Bella s ním řešit nehodlám. Nabízel mi sice své notné zkušenosti z mnoha schůzek, na kterých byl, ale já jsem je jenom s díky odmítal. Nepotřeboval jsem je, tušil jsem, jak by jeho rady zněly - bylo by to něco jako: „Jak dostat holku do postele během dvou schůzek". Vím, že párkrát se mu to povedlo, ale někdy narazil i na takové, které jeho snahu okamžitě prokoukly, ale celý večer na něj hrály, že s jeho plány souhlasí. Obvykle potom zůstal překvapeně stát před dveřmi do domu té dívky.

„Tohle teď nebudeme řešit, jo?“ Doufal jsem, že bude souhlasit, a přihrál jsem mu míč, s kterým začal okamžitě driblovat a hnal se jako střela ke koši, přičemž se zdárně vyhýbal všem svým protivníkům a nakonec vystřelil…. Samozřejmě, že padl čistý koš a my si tak mohli na náš účet připsat dva body.

„Nevím, co ti na tom tak vadí. Jenom se starám o mladšího a nezkušeného bratra,“ podotkl.

„Nevytahuj se s věkem - jsou to jenom dva měsíce.“ Tohle jsem na něm skutečně nesnášel.

„Dva měsíce jsou dva měsíce, Edwarde, prostě jsem starší, a tak mám o tebe samozřejmě starost,“ odporoval mi dál a hrál si na něco, co nikdy nebyl - tedy byl, ale jenom tehdy, když něco potřeboval. Což se poslední dobou stávalo skoro pravidlem.

„Jak myslíš, tak se starej,“ přijal jsem jeho slova, nehodlal jsem se s ním hádat na veřejnosti, zase tolik jsem se snížit nepotřeboval. „Mimochodem, ty máš dneska trénink?“ zeptal jsem se ho a snažil se, aby to znělo, jako čistá zvědavost.

„Jo, a Rose tu bude taky, tak na nás nemusíš čekat,“ souhlasil a chytil další přihrávku, která byla určena protivníkovu spoluhráči. Okamžitě se tedy rozběhl ke koši, následován ostatními našimi spoluhráči i protivníky, takže si nevšiml mého vítězného úsměvu.

Trochu jsem se totiž obával, že bude doma, když k nám přijde Bella.

Což díky jeho dnešnímu tréninku rozhodně nehrozilo. Nebudu se muset obávat nějakých nepříjemných a trapných chvil, kdy se bude snažit nějak vnutit do naší přítomnosti.

Na konci hodiny jsme se, kromě těch, co zůstávali dál trénovat, odebrali do šaten. Rychle jsem se osprchoval a pak i s batohem na zádech vycházel ven z budovy, kde na mě už čekala Alice. Stála pod přístřeškem, kde na ni nepršelo, v ruce držela pořád tu samou obrovskou knihu a dočítala posledních možná dvacet stránek.

Rozhodně bych se jí měl zeptat, o čem to bylo.

„Jazz dneska nejede?“ zeptal jsem se jí, když jsem za ní došel.

Aniž by vzhlédla od knihy, záporně zavrtěla hlavou, a tak jsme se společně vydali k autu. Na tu chvíli musela knihu zavřít, jelikož začínalo mrholit a ona nechtěla mít mokré stránky. Na okamžik jsem tedy zahlédl obal knihy, ale nic mi neříkal - dokonce jsem si byl jistý, že jsem ji doma neviděl. Naši skromnou domácí knihovnu jsem totiž obvykle navštěvoval jenom já a Carlisle. Pro ostatní to byl neužitečně strávený den, pokud jste ho strávil nad knihou.

Proto mě hodně zajímalo, co je to za knihu, co Alice tak zaujala.

„O čem ta kniha je?“ zkusil jsem to teď, než stačila knihu znovu otevřít. Jakoby překvapená, že na ni mluvím, se na mě podívala a potom odvrátila zrak ke knížce, kterou měla v ruce.

„Je to jenom takový starý příběh - rozhodně by tě to nezajímalo,“ dodala rychle, než jsem stačil něco odpovědět. Jak mohla vědět, že by mě to nebavilo? O tom přece rozhoduju já, ne? Dokonce jsem přečetl i Drákulu, když jsem ho našel v pokoji, přestože mi to potom přivodilo noční můru.

„Myslíš? Já už přečetl hodně starých knížek, třeba by se mi líbila i tahle,“ namítl jsem.

„Tahle fakt ne, tím jsem si jistá. Teď mě to ale nech dočíst, jo?“ požádala mě, když jsem nastartoval auto a než jsme stihli vyjet ze školního parkoviště, měla opět nos zabořený do stránek a četla.

Když jsme dorazili domů, stálo před domem cizí auto. Docela mě to překvapilo, ale napadlo mě, jestli není doma třeba Esmé, někdo ji mohl hodit z města. Což bylo asi to nejpravděpodobnější řešení toho cizího auta před naším domem.

S Alice za zády jsem vešel do domu a zaslechl z kuchyně zvonivý smích, skoro mi připomínal Bellin, ale co by tu ona dělala tak brzo? Navíc, to cizí auto…

„Edwarde, jste to vy?“ zavolala na mě Esmé a z kuchyně vykoukla její vysmátá tvář.

„Jo, jenom já a Alice. Emmett s Rose měli trénink a Jazz je někde s přáteli,“ shrnul jsem v jedné větě i činnosti mých sourozenců, aby se po nich nesháněla potom. „Jinak za chvíli má přijít jedna kamarádka, máme společný úkol z biologie,“ zavolal jsem na Esmé, když už se vracela do kuchyně za svou návštěvou.

Než jsem však stačil odejít z haly, už se tam řítila Esmé s onou návštěvou se zvonivým smíchem. Esmé byla ve svém klasickém elegantním kostýmku, doplněným lodičkami na vysokém podpatku a s vlasy upravenými do lehké vlny. V očích se jí odrážel stejný úsměv, jako jí hrál na tváři – což pro mě nebyla vůbec žádná novinka, ale oči její nové kamarádky mě překvapily.

„Edwarde, Alice, ráda bych vám představila paní Swan. Renée, tohle jsou dva členové té mojí bandy, Edward a Alice,“ usmála se na návštěvu, která se také usmívala. Byla stejně dokonale krásná, jako Bella a její zlaté oči to všechno podtrhovaly. I kdyby Esmé nevyslovila její jméno, tak bych věděl, o koho se jednalo. Zlaté oči nemá zrovna moc lidí. Takže teď jsem znal celou Bellinu rodinu, ačkoliv jsem jejímu otci nebyl představen takto oficiálně jako její mámě.

„Esmé, říkala jsem ti, že mi máš říkat jménem. A pro vás to platí taky, Edwarde a Alice, protože pokaždé, když mi někdo řekne příjmením, připadám si hrozně stará. Takže, já jsem Renée,“ usmála se ještě víc, a tak jsem k ní tedy natáhl ruku, abych si s ní mohl potřást, a vůbec mě nepřekvapilo to, že ji má tak studenou.

Vzhledově moc na Bellu podobná nebyla. Tedy výškově možná ano, ale to byla jediná podoba. Jinak měla Renée polodlouhé lehce zrzavé vlasy, které se jí neuspořádaně vlnily kolem hlavy. V očích se jí odrážely pobavené jiskřičky, takže mě hned napadlo, že je to typ do nepohody, se kterým se nikdy nikdo nenudí a že je pro všechnu zábavu. Oblečená byla do pohodlných džínsů a trička s krátkým rukávem a velmi zmateným potiskem.

„Rád vás… tedy tě poznávám, Renée,“ opravil jsem se rychle.

„Taky tě ráda poznávám, Bella o tobě a tvé rodině párkrát mluvila. Bylo od tebe milé, že jsi ji pozval na ten výlet do La Push,“ dodala okamžitě, a Esmé se na mě zvědavě podívala. Asi jí teď došlo, že Bella je ona holka, o které se zmiňoval Emmett tehdy u oběda.

„To nic nebylo, jenom maličkost,“ odkýval jsem jí to, a nakonec jsem se rozloučil a rozhodl se zmizet ve svém pokoji. Dokonce jsem byl zkoumáním Renée natolik zaujatý, že jsem nepostřehl ani to, že Alice tak učinila už před nějakou chvílí. Teď seděla ve svém pokoji na posteli, knihu položenou vedle sebe a něco zběsile psala na notebooku.

Prošel jsem tedy chodbou až ke svému pokoji, kde jsem za sebou zavřel dveře a sundal si batoh. Okamžitě jsem otevřel okno, aby se tu trochu vyvětralo, a jen co jsem tak udělal, musel jsem se dát do úklidu. Pokud sem má přijít Bella, neměl bych tu mít takový nepořádek. Rychle jsem tedy postlal postel, která byla od rána pěkně rozházená, jak jsem nestíhal. Na stole poházené všechny možné knížky pomíchané s CD a na zemi se mi válelo ještě jedno tričko, které mi ráno padlo do ruky, ale nakonec jsem zvolil jiné.

Během půl hodiny byl pokoj v takovém pořádku, že jsem si připadal, jako bych se zrovna nastěhoval. Teď jsem se nemusel stydět, sem pozvat Bellu, abychom se mohli učit.

Pohlédl jsem ještě na hodiny a zjistil, že by se tu moje návštěva měla každou chvílí ukázat, a tak jsem ještě projevil jistou iniciativu a vytáhl jsem na stůj učebnici biologie a také zápisky z hodiny. Rychle jsem se na to podíval, abych věděl aspoň, na jaké téma budeme tu práci zpracovávat. Přestože jsem měl zapsáno všechno, co profesor považoval za důležité, moc jsem si toho z jeho hodiny nezapamatoval. To zapisování byl spíš automatický reflex.

A jen co jsem si to celé dočetl, dole se rozezvonil domovní zvonek. Samozřejmě, že než jsem došel otevřít, byla Esmé rychlejší a Bella stála v hale a rozhlížela se. V tu chvíli mě napadlo, že ona tu ještě nebyla. Do mého pokoje vlezla vlastně oknem, takže dům jako celek neviděla.

„Těší mě, já jsem Bella,“ usmála se na Esmé a podala jí ruku.

„Máš stejně studené ruce jako máma,“ podotkla tuhle skutečnost Esmé, když se jejich ruce dotkly. „Musí to být otrava s tím nízkým tlakem,“ dodala a mě překvapila. Asi to byla výmluva, kterou si Renée vymyslela, aby nemusela s pravdou ven. Možná tuhle výmluvu používali pokaždé - přemýšlel jsem, jestli to někdy neřekla i Bella, ale nemohl jsem si vzpomenout.

„No, někdy to lidi trochu děsí,“ přitakala Bella a to už jsem scházel ze schodů. „Edwarde,“ pozdravila mě, když mě uviděla.

„Přesně včas,“ usmál jsem se na ni. „S mámou ses asi už seznámila, že?“ zeptal jsem se na něco, co bylo očividné. Bella tedy přikývla. „Takže, asi se půjdeme učit, ať máme tu práci hotovou, než přijdou ostatní, potom tu nebude už vůbec klid,“ navrhl jsem a společně jsme se vydali po schodech do patra. Ještě jsem se však jednou podíval na Esmé, která se za námi dívala tak nějak… zvláštně, snad i dojatě… nevím, bylo to divné.

„Tvoje máme je milá,“ promluvila Bella, když jsem za námi zavřel dveře.

„Jo, to ona je. Nebýt toho jejího velkého srdce, které má lásku stále na rozdávání, bych asi do osmnácti trčel v domově a nepoznal opravdovou rodinu. S Carlislem jsou fakt skvělí rodiče - lepší jsem si ani nemohl přát,“ odpověděl jsem jí.

„Tak to je fajn… ehm, asi se pustíme do práce, ať ji máme co nejdřív hotovou, ne?“ změnila okamžitě téma Bella, a tak jsem si přitáhl ke stolu ještě jednu židli, abychom mohli začít pracovat.

„Čím začneme?“ zeptal jsem se iniciativně a vzal do ruky skripta a nalistoval příslušnou stranu.

„Začala bych úplně od začátku, teď jsme probírali něco z prostředku, takže…“

Za hodinu měla Bella svými zápisky popsané dva papíry a přitom se do knížky ani nepodívala. Všechno, co napsala, bylo z hlavy. Vždy se mě jenom zeptala, jestli s tím souhlasím, nebo jestli to má nějak přepsat, ale vždy to měla perfektní, takže jsem neměl co dodat.

„… tak, myslím, že je to všechno,“ řekla po další půlhodině a spokojeně si prohlédla popsané listy papíru. Její úhledné písmo se ani po tak dlouhém psaní nijak nepokazilo.

„Takže už chybí jenom nějaká ta prezentace, aby byl Bauer spokojen,“ podotkl jsem.

„V tom nevidím žádný problém - vadilo by ti dodělat to sám?“ obrátila se na mě.

„Ty už odcházíš?“ zeptal jsem se zmateně.

„Ehm… jo, myslím, že je v zájmu nás obou, abych se tu nepotkala s Emmettem,“ namítla a já s ní musel souhlasit. Srážka s Emmettem by asi nebylo to nejlepší zakončení dnešního dne - přestože bylo teprve půl šesté. Ale poté jsem si na něco vzpomněl.

„To máš sice pravdu, ale co moje otázky?“

„Řekla bych, že svoje odpovědi dostaneš, ale teď už bych měla jít. Emmett s Rose tu budou za deset minut, a tak by bylo jenom dobře, kdybych byla už pryč,“ odpověděla mi spěšně a vzala si do ruky bundu, kterou si po příchodu sundala.

„Jak to víš? To… je to tvoje další abnormální schopnost?“ zeptal jsem se.

„Ne, moje ne. Renée mě, pro dobro všech, trochu informovala,“ podotkla s úsměvem.

„Páni…,“ vydechl jsem překvapeně, „takže, tvoje máma vidí budoucnost?“ Chtěl jsem se ujistit, že jsem to pochopil správně.

„Tak nějak,“ souhlasila a se mnou v závěsu odcházela z pokoje. Bella nijak neřešila to, že mi zrovna řekla, že její máma dokáže vidět budoucnost, jenomže pro mě to byla novinka neskutečných rozměrů. Věděl jsem, že jí můžu věřit, takže ani Renée nebude nějaká šarlatánka, která se podobnými praktikami snaží vydělat peníze.

„Počkej, teď přece nemůžeš odejít, mám ještě nějaké otázky,“ snažil jsem se ji zadržet.

„Ne, právě že odejít musím. Promiň, tvoje rodina je milá, ale zrovna dneska nemám na Emmetta a jeho vtípky vůbec náladu. A odpovědi na svoje otázky dostaneš, to ti slibuju, jenom ne zrovna v tuhle chvíli,“ odpověděla mi rázně a oblékla si bundu.

„Bello, už odcházíš?“ nakoukla do haly Esmé, jen co jsme sešli schody.

„Ano, paní Cullen… tedy Esmé,“ přitakala a dodala ještě jeden ze svých okouzlujících úsměvů.

„Tak se tedy měj pěkně a pozdravuj rodiče,“ podotkla Esmé a znovu se vytratila do kuchyně, odkud se začínala linout úžasná vůně. Carlisle se měl asi taky co nevidět vrátit z nemocnice, a tak se bude Esmé snažit o rodinnou večeři - tedy pokud se to objeví i Jazz. Poslední dobou jsem s ním pořádně ani nemluvil. Celý čas trávil s tou partou lidí, se kterou jsem ho viděl ve škole. Ti ho poslouchali s úplným zaujetím, jako snad nikdy nikdo.

„Měj se, Edwarde,“ rozloučila se a než jsem se nadál, nasedala do auta a odjížděla.

Zabouchl jsem tedy dveře a vrátil jsem se do pokoje. Cestou jsem procházel kolem Alicina pokoje, kde měla stále pootevřené dveře a já ji mohl vidět, jak sedí na posteli a stále něco ťuká na klávesnici svého notebooku. Jako by se za ty dvě hodiny, kdy jsem ji tak viděl, nic nezměnilo. Pomalu mi to připadalo jako deja vu, jakoby měla Bella teprve přijít a ne, že právě odešla.

Na chvíli jsem se tedy zarazil a čekal, co bude. Alice to asi vycítila a zvedla pohled od monitoru, ale to bylo tak vše. Když shledala, že na chodbě stojím jenom já, znovu se zadívala na obrazovku a trochu se pousmála.

A jelikož se nedělo nic jiného, odešel jsem do svého pokoje. Ve chvíli, kdy jsem zavřel své dveře, se jiné v domě otevřely a s hlasitým pozdravem vešel dovnitř Emmett následován Rose. Přesně jak to Bella řekla - pohledem na hodiny jsem se mohl přesvědčit, že je to přesně deset minut od chvíle, kdy řekla, že přijedou.

Půl hodiny po mých sourozencích přijel i Carlisle z nemocnice, a jelikož měla Esmé už navařeno a nevypadalo to, že by se Jazz v nejbližší době ukázal, rozhodla se, že večeři nebudeme dál oddalovat, a tak jsme se všichni opět sešli v naší prostorné jídelně.

„Jaký jste měli den? Co je nového?“ zahájil tradičně rozhovor Carlisle, který usedl v čele téhle tabule a s unaveným obličejem na nás všechny shlížel. Esmé zrovna donášela na stůl kouřící mísy, a tak byl čas na rozhovor.

„Nic zajímavého. Psali jsme test ze španělštiny a… jo mimochodem, trenér se zmínil, že ve mně vidí začínající hvězdu, že pokud se dostaneme do vyššího kola basketu, mohli by si mě všimnout nějací lidi z výšky a mohl bych dostat stípko,“ hlásil hrdě Emmett. Jak rychle zamluvil tu španělštinu, pomyslel jsem si s úsměvem.

„Tak to je jistě fajn, a jak dopadala ta písemka?“ vrátil se k tomu však Carlisle. Znal svého druhého syna jako vlastní boty.

„V pohodě, byla to brnkačka,“ mávl nad tím rukou Emmett a už si začal nabírat svou porci.

„A co ty, Edwarde?“ obrátil se teď Carlisle na mě. Tyhle rodinné večeře nebo obědy byly asi jediné chvíle, kdy jsme se jako rodina sešli všichni a mohli jsme si popovídat. Všechno se to vlastně změnilo nástupem na střední a Emmettovým přechodem ke sportovcům a zařazením Rose k roztleskávačkám. Tehdy se ti dva stali elitou školy a nemohli podnikat rodinné akce - to patřilo pod jejich úroveň. Od té doby rodině patřily jenom společné večeře a obědy - a mezi ně i tyhle rozhovory.

„Jak řekl Emmett, bylo to jednoduché,“ souhlasil jsem s Emmettem.

Pak následovala zpověď i Rose a Alice. Celkově jsem se nedozvěděl nic nového a večeře taky probíhala klidně. Tedy až do chvíle, než se Esmé zmínila i Renée a o návštěvě Belly, která měla být pro Emmetta utajena.

„… z města mě přivezla manželka místního šerifa. Renée Swan. Je to neuvěřitelně milá a trochu ztřeštěná ženská. Celou cestu do Forks jsme se musely smát, povídala jednu historku za druhou. Opravdu velmi milá žena a ta její dcera, Isabella, zdá se jako slušné děvče,“ podotkla.

„Šerifa znám, měl jsem s ním už tu čest, byl v nemocnici, kvůli jednomu případu,“ odpověděl jí Carlisle a já doufal, že je tohle téma uzavřeno, jenomže nebylo.

„Já si zase myslím, že je Bella nějaká divná,“ vložila se do rozhovoru Rose.

„Proč myslíš? Mně se dneska zdála jako milá dívka,“ obrátila na ni svou pozornost Esmé a já čekal, co se z toho všeho nakonec vyklube.

„Nevím, jak bych to správně řekla. Nechápu například, proč se všem ve škole straní a jenom s naším Edíkem se baví. Vždyť je docela pěkná, proč se taky nestará o své okolí? Možná je trochu namyšlená,“ začala rozvíjet své teorie Rose a vůbec se mi nelíbilo, co jsem se od ní dovídal. Tohle snad není možné?!

„No, něco zvláštního na ní je, ale rozhodně je to kus,“ přidal se i Emmett.

„Radši oba mlčte. Že se nestydíte takhle o Isabelle mluvit, když tu dneska byla, byla neskutečně milá. Rozhodně je slušně vychovaná a jistě nesoudí lidi podle prvního dojmu jako vy. Copak jsem vás nic neučila?“ začala je kárat Esmé.

„Cože? Bella byla tady?“ vyprskl překvapeně Emm a hned se obrátil na mě.

„Proč se tak díváš? Měli jsme společnou práci do biologie,“ namítl jsem a Emmett vyprskl smíchy a mě až několik okamžiků na to došlo, co jsem to řekl. Sice to byla pravda, ale pro někoho s Emmettovým chápáním to byl skvělý dvojsmysl a on to samozřejmě pochopil blbě.

„Emmette, uklidni se, nemyslím si, že to byla zrovna práce toho typu, na který myslíš ty,“ napomenul ho Carlisle a Emm se snažil udusit poslední zbytky smíchu.

Večeře pak probíhala celkem v klidu, jenom jsem, sem tam postřel Emmettův pohled a všetečné úsměvy. Hned jsem věděl na co myslí a doufal jsem, že budu moct po jídle hned zmizet v pokoji, aniž by mě odchytl.

„Nezmínil ses, že se tu měla Bella stavit,“ promluvil na mě Emmett, který se do patra dostal po večeři dřív jak já a teď se opíral o rám mých dveří, ruce zkřížené na prsou a na tváři spokojený, samolibý úsměv.

„Nepokládal jsem to za důležité,“ odpověděl jsem mu a otevřel dveře tak, že málem spadl.

„Hele, brácha, dneska jsem ti zachránil zadek s tou písemkou, tak bys mohl být trochu sdílnej´ a říct mi, co se to mezi vámi děje. Neušlo mi, že jste spolu seděli na obědě u jednoho stolu,“ začal okamžitě vyzvídat.

„Nevím, jak to vypadá pro ostatní, ale my s Bellou jsme jenom přátelé, chápeš?“

„To mi přijde divný. Kluk se nemůže přátelit s holkou jenom tak. Navíc bys musel být divnej´, kdyby ses nepokusil s tak pěknou holkou o něco víc. Řekl bych, že bys u ní možná mohl mít i šanci, když s tebou aspoň mluví,“ navrhl a spiklenecky na mě mrkl.

„Kdo řekl, že bych nechtěl něco víc?“ namítl jsem.

„No sláva!“ vykřikl spokojeně Emm. „Už jsem si začínal myslet, že jsi snad na kluky. Takže, měl bych pro tebe pár osvědčených rad. Nejprve…“ Chystal se mě zasvětit do svých zkušeností přesně tak, jak mi nabízel při tělocviku a stejně tak jsem ho i teď znovu odmítl. Tohle jsem neměl zapotřebí.

„Víš co, Emmette? Promluvíme si zítra, jsem dneska unavený,“ zarazil jsem příval jeho slov.

„Dobře, nezapomeň, kde jsme skončili,“ souhlasil rychle.

„Nezapomenu,“ slíbil jsem a Emmett už odcházel z mého pokoje. Byl spokojený, konečně dosáhl toho, co chtěl. Přiznal jsem, že mám o Bellu větší zájem než jenom o kamarádku a on si ještě myslí, že mi může ohledně holek dávat rady. Jenomže to má smůlu, nějak jsou mi jeho rady k ničemu, když se mi líbí upírka.

Po sprše, kterou jsem si dal, jen co Emmett odešel, jsem se rozhodl ještě chvíli číst. Spát se mi nechtělo ani omylem, ale na vystrnadění Emma to stačilo, takže co. Potom mě ale napadlo, že bych mohl zkusit otevřít okno - třeba se tu zase objeví Bella. Slíbila mi přeci, že dnešek je vyhrazen na mé otázky a já jsem jí ještě všechny nepoložil.

A skutečně se chvíli po tom, co jsem si lehl s knížkou na postel, vyhoupla do okna.

„Čekal jsem tě,“ promluvil jsem na ni.

„A já jsem čekala, že budeš čekat. Jsi přece zvědavý, ne?“ usmála se na mě.

» Mé shrnutí «

≤ Předchozí kapitola ooo Další kapitola ≥

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 13. kapitola: