Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 16. kapitola

09.03.2011 (09:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 2881×

16. kapitola

Ráno bylo stejné, jako každé jiné. Ikdyž, vlastně ne… už jsem si zvykl na to, že mě Emmett budit nechodí, ale dneska jsem neslyšel jeho hlučný hlas ani z jednoho z pokojů. Což bylo hodně zvláštní, tohle byl přece jeho ranní rituál.

Nakonec se ukázalo, že to večer trochu protáhl a asi i přebral, a tak se nedokázal dneska vyhrabat z postele. Nechápu, že se musel takhle zřídit, zvlášť když je dneska ještě škola! Ale měl štěstí, že máme chápající rodiče a že ho Carlisle dneska nechal doma - chudák, ještě nevěděl o té pětce, co Emm dostal ze španělštiny. Jsem vcelku zvědavý, jak se zachovají, až se to dozví.

Ale tohle ráno jsem se to neměl dozvědět, museli jsme do školy a dneska ráno jsme se výjimečně nemuseli v autě mačkat, takže vlastně nebylo na škodu, že Emmett zůstal doma. Jenomže - kvůli jeho nepřítomnosti bylo v autě až moc velké ticho. Poslední dobou jsme se se sourozenci nějak odcizili. Vlastně to bylo možná od chvíle, kdy jsme se sem nastěhovali. Anebo mi to přišlo jenom kvůli tomu, že jsem před nimi skrýval tajemství, které vlastně nebylo ani moje.

Do školy jsme za vzájemného mlčení dorazili se značným předstihem. Dokonce jsme si po dlouhé době mohli vybrat i místo na parkování. V pátek asi do školy nikdo moc nepospíchal, pomyslel jsem si a zajel na naše stálé místo.

Venku bylo opět chladno, foukal vítr a já si musel dopnout bundu až ke krku.

„Rose, odpoledne máš trénink, nebo jedeš s námi domů?“ zastavil jsem ji, ještě než stačila zmizet v budově, do které jsem nemířil.

„Nevím, počkej, dojdu se zeptat… nebo pojď klidně se mnou,“ nabídla, a tak jsem ji následoval k hloučku jejích a vlastně i mých přátel. Nějak jsem si na tohle označení několika místních lidí nedokázal zvyknout.

„Ahoj Edwarde,“ pozdravila mě mile Monica a jenom se usmála. Konečně to bylo přivítání, ve které jsem doufal od chvíle, kdy jsem na tuhle školu začal chodit. Zapomněla na svůj syndrom hada škrtiče, který jsem jí přiřkl tehdy v jídelně, a začala se vskutku chovat jako milá holka, se kterou jsem neměl problém dobře vycházet.

„Zdravím,“ oplatil jsem jí úsměv a kývl i na ostatní, ale kromě Mika a Paula si mě už nikdo nevšímal. Všichni vzali jenom na vědomí, že tam s nimi jsem, a to jim stačilo. Opět se mohli věnovat své předchozí činnosti - a tedy obdivování nového laku, který si Jess koupila.

„Holky, dneska máme trénink, nebo ne?“ strhla na sebe pozornost moje sestra.

„Já bych řekla, že jo - ale asi to záleží na klucích. Miku budete dneska mít trénink?“ zavolala Monica na Mika a ten se jenom rozhlédl kolem sebe a prstem naznačil, že počítá všechny kluky.

„Pokud dorazí Emmett, tak jo, když tu nebude, tak to nemá cenu, je nás málo,“ odpověděl a tak jsem vlastně velkou oklikou zjistil to, že Rose pojede domů s námi. Emmetta dneska nikdo z postele nedostane - a pokud jo, tak na tom nebude zrovna tak dobře, aby šel trénovat.

„Takže to můžete hned rozpustit, Emm nedorazí,“ podotkl jsem.

„A co s ním vůbec je?“ vyzvídal okamžitě Mike. „Trenér se zmiňoval o nějakém zápase, který by se měl hrát myslím příští týden, tak doufám, že neonemocněl,“ dodal zachmuřeně.

„Neboj, myslím, že kocovina se ještě mezi nemoci nepočítá. Zítra už bude fit,“ poplácal jsem ho povzbudivě po zádech a vydal jsem se na první hodinu a taky do tepla, které budova školy představovala. Ruce jsem měl i za tu chvíli venku dost promrzlé. Ani nechci vidět, jak tu probíhá zima!

„Počkej, půjdu s tebou, máme společnou cestu,“ dohnala mě po pár krocích Monica a společně jsme se vydali na první hodinu - díky tomu střídání hodin nebyly ty dny tak jednotvárné, jako kdyby byly stejné hodiny ve stejném pořadí pět dní v týdnu - potom bych měl asi i zmatek v tom, co je vůbec za den.

V učebně jsem si sedl na místo a nachystal si věci. Opět jsem nakoukl do svých zápisků z minulé hodiny, ale moc jsem je nevnímal. Trochu nervózně jsem si hrál s flashkou, na které jsem nesl vypracovanou prezentaci a čekal jsem na Bellu. Copak jí Renée neřekla, že tu na ni budu netrpělivě čekat?

Asi ne, pomyslel jsem si a snažil jsem se začít znovu do probíraného učiva, abych si opět ujasnil to, o čem budeme mluvit. Pomalu jsem to začínal umět nazpaměť, jak jsem to četl pořád dokola, ale to mi nebránilo v tom si to přečíst ještě jednou.

„Ahoj,“ ozval se najednou vedle mě nejistý pozdrav a židle vedle té mé zavrzala, jak ji někdo odsunul. Vlastně, jaképak někdo, ani jsem nemusel zvednout zrak, abych se ujistil, že je to Bella. I bez jejího pozdravu bych to vycítil.

„Ahoj…,“ odpověděl jsem jí a zvědavě se na ni podíval.

Bella se posadila na židli a z tašky si vytáhla všechny poznámky a psací potřeby. Celou dobu však mlčela. A ani potom se neměla k tomu, aby něco řekla. Přesto mi připadalo, jako by se na to chystala - jako by mi něco chtěla říct, ale pokaždé si to rozmyslela.

„Bello, já…“

„Tak, vážení, hodina začala!“ vešel do třídy učitel, a tak přerušil mé odhodlání prolomit to ticho mezi námi. Třída se neochotně utišila a čekala, co bude dál. „Jako první máme dnes na programu jeden referát, potom postoupíme v učivu zase o kus dál a v pondělí bychom si napsali menší test, abych si ověřil vaše znalosti,“ řekl se spokojeným úsměvem a třídou to pěkně zahučelo.

Nikomu se žádný test psát nechtěl, ale na profesora to neudělalo valný dojem a datum testu zůstalo určeno.

„Dobře, tohle jsme si ujasnili a teď je na řadě ten referát. Pane Cullene, slečno Swan, můžete?“ vyzval nás, a tak jsme se zvedli. Bella vzala všechny naše poznámky a já na flashce nesl tu prezentaci, kterou jsem připravil, aby běžela v pozadí, zatímco budeme mluvit. Všechno to mělo být jenom kvůli většímu efektu, ne že by některé ty obrázky byly nějak zajímavé - nebo snad zajímavější než Bella.

Po odříkání naší společné práce nás učitel poslal sednout s tím, že nám žádnou známku dávat nebude, jelikož se vlastně jednalo o trest a nikoli o dobrovolnou práci. Dneska nebyl ani trochu vstřícný, přestože se neustále usmíval.

Ale i tak jsme to přijali a Bella se na mě podívala s lehkým, skoro až nejistým, úsměvem. Nevěděl jsem však, co ten úsměv znamená. Je to jenom reakce na nějakou Bauerovu myšlenku nebo na myšlenku někoho jiného nebo se usmívá jenom tak, sama od sebe?

Zbytek hodiny ubíhal nesnesitelně pomalu. Seděl jsem na židli vedle Belly a vůbec jsem nevnímal probíranou látku. Měl jsem stále tendenci dotknout se Belly. Jenom trochu natáhnout ruku, spojit ji s její a ujistit se, že vedle mě skutečně sedí.

Na malý okamžik jsem měl pocit, jako by i ona chtěla udělat to samé, ale než jsem na to stačil jakkoliv zareagovat, opět se stáhla. Nevěděl jsem, co se to děje. Všechno bylo najednou trochu zmatené. Jako by v jednu chvíli byla rozhodnutá se mnou být, začít se mnou chodit a v tu druhou si to hned rozmyslela.

„Bello?“ oslovil jsem ji, jen co zazvonilo.

Akorát si schovávala věci do tašky, a tak jí spadaly všechny vlasy kolem obličeje. Když se ke mně natočila, tvářila se vyčkávavě, možná i trochu nervózně, ale zároveň i nedočkavě.

„Mohli… ehm, mohli bychom si promluvit?“ zeptal jsem se.

„Nevidím důvod, proč ne. Klidně si můžeme promluvit na obědě…“

„Na obědě radši ne,“ zamítl jsem tu možnost hned, jen co ji vyslovila. Tam bychom neměli vůbec žádné soukromí.

„Dobře, tak když ne na obědě, co třeba po škole?“ navrhla další variantu a já přemýšlel, jestli vydržím v téhle nejistotě celé dopoledne a ještě několik hodin po obědě. Odpověď však byla jasná. Tohle nevydržím.

Nikdy jsem nebyl netrpělivý, ale tohle… tohle bylo něco jiného.

„Byl bych raději, kdybychom si promluvili hned teď,“ namítl jsem a Bella se překvapeně podívala. „Já vím, že je škola, ale - tohle nepočká,“ naléhal jsem na ni až nakonec přikývla.

„Dobře, možná máš pravdu. Ale nebudeme to řešit tady,“ souhlasila a společně jsme se potom vydali na školní parkoviště. Bella dálkovým zamykáním odemkla auto a oba jsme si do něj nastoupili, ale nikam dál jsme se nevydali.

Seděli jsme vedle sebe, ale zároveň jako by nás odděloval oceán. Opět jsem měl tu tendenci natáhnout ruku a dotknout se jí. Cítil jsem, jak mě k ní něco táhne, ale nevěděl jsem, jak by na to reagovala. Nechtěl jsem ji vyděsit, ačkoliv stále tvrdila, že strachy bych měl před ní utíkat spíš já.

„Edwarde, já…,“ promluvila ve chvíli, kdy jsem se k tomu chystal i já. Ale jen co řekla ta dvě slova, zmlkla, a já se mohl jenom dohadovat, co to mohlo znamenat.

„Bell, nevím, co pro tebe ten polibek včera znamenal, ale věř mi, že jsem to myslel upřímně,“ dodal jsem si konečně odvahy a řekl to, co jsem měl na srdci už od chvíle, kdy jsme se políbili. Jenže tehdy jsem neměl možnost jí to říct.

„Já vím, že to bylo upřímné,“ zašeptala do ticha auta a dál si prohlížela ruce.

„Tak v čem je potom problém?“ otázal jsem se a Bella se na mě opět podívala.

„To nevím. Možná mám jenom strach - nevím,“ vyslovila něco, co jsem nečekal. Ona se bála. Bála se být se mnou? Nebo jaký strach to mohl být? Opět jsem to nechápal, stále jsem slyšel její usměvavý hlas, když mi říkala, že bych to měl být právě já, kdo by se měl bát, takže jsem se teď cítil pěkně zmatený.

„Z čeho máš strach?“ zeptal jsem se a natáhl jsem k ní ruku, abych se jí mohl dotknout.

„Já - sama vlastně nevím. Třeba z toho, co k tobě cítím. Nikdy jsem nic podobného necítila, mám o tebe strach, pořád na tebe myslím, bojím se, že se každou chvíli stane něco, co nás rozdělí. Už teď mezi námi je něco, co by nikdy být nemělo a…“

„Pšt,“ utišil jsem ji a přiložil prst na její hebké rty. Bylo to takové automatické gesto a zároveň tak intimní. Najednou jsem měl pocit, jako by se v autě zastavil čas. Bella se mi opět dívala do očí a já si připadal jako v těch nechutně romantických filmech, které jsem zrovna kvůli těmhle přeslazeným scénám neměl rád.

Teď to ale bylo něco jiného. Sám jsem byl jednou z těch postav a cítil jsem, jak se navzájem s Bellou přibližujeme k sobě. Její omamná vůně mě opět celého obklopila a nakonec jsem na svých rtech ucítil ty její. Tentokrát to ale bylo něco jiného než včera v noci. Ale i přesto to bylo něco, co mi vyráželo dech, a měl jsem pocit, jako by se mi chtělo létat. Cítil jsem ty motýlky v břiše, ačkoliv jsem měl vždy pocit, že je to privilegium holek.

Dokonce i v tom polibku jsem cítil ten vnitřní boj, který v sobě Bella vedla. Praly se v ní ty dvě skutečnosti - porušovat pravidla a být se mnou, nebo je zachovat, rozejít se se mnou a odjet někam daleko.

„Edwarde, já vím, že se nebojíš a asi zrovna tohle mi dává sílu se tomu všemu postavit,“ zašeptala, když se ode mě na malou vzdálenost odtáhla. Její věta mě však velmi potěšila. Pokud budu dost silný a budu bojovat za tenhle vztah, nevzdá to ani Bella.

Přitáhl jsem si k sobě její ruku a políbil jsem překvapenou Bellu do dlaně.

„Jsem rád, že mi věříš a ubezpečuju tě, že pokud to bude záležet na mně, budeme spolu navždy,“ vyslovil jsem nahlas své vroucí přání.

„Navždy je ale moc dlouho - nevíš, jak je věčnost dlouhá,“ usmála se na mě smutně a podívala se na naše propletené ruce. V jejím hlase jsem slyšel jistou melancholii.

„Nic nemůže být moc dlouho, pokud budu s tebou,“ namítl jsem odhodlaně.

„Tvrdohlavý jako vždycky,“ zamumlala a já se na ni usmál. Teď jsem byl za tu svou tvrdohlavost jenom vděčný, nebýt jí, asi bych tu s Bellou teď neseděl. Vlastně, asi by tu teď ani Bella nebyla, hned po mém odhalení by odjela se svou rodinou pryč a já bych ji víckrát neviděl.

„Doufám, že ti to nevadí, protože mnohé moje tvrdohlavost odradila,“ namítl jsem.

„Neboj, tohle nehrozí. Dokud si budeš jistý tím, že se mnou chceš být, budu tady. Jakmile si tím přestaneš být jistý, odejdu a už mě nikdy neuvidíš. Přestanu ti zasahovat do života a bude to, jako bychom se nikdy nepoznali,“ řekla až příliš vážně.

„Stejně jako jsem si tím jistý teď, budu si tím jistý i za několik desetiletí. Miluji tě, Isabello Swan, celým svým srdcem a tak to bude napořád,“ zašeptal jsem k ní a vysloužil jsem si tak další z jejich motýlích polibků.

„Měli bychom se vrátit do školy,“ prohodila, když už jsme jenom tak seděli vedle sebe a já stále v dlaních držel její ruce. Ona ty mé ochlazovala a já ty její zahříval. Bylo to něco dokonalého.

„Ještě máme čas, hodina ještě neskončila,“ odporoval jsem. Nechtělo se mi tuhle krásnou chvíli ukončit. Byl bych nejraději, kdyby se tu skutečně zastavil čas a my v tom autě mohli zůstat napořád.

„Já vím, ale co na to řeknou profesoři, že jsme nebyli na hodině?“ nedala se.

„Co by na to říkali? Zaprvé, nevědí, že jsme pryč oba dva a zadruhé, už jsem stejně zameškal tolik hodin, že jestli zameškám ještě jednu, vůbec nic se nestane,“ namítl jsem lehkovážně, až jsem se tomu sám divil. Nikdy jsem takhle školu neflákal, vždy jsem patřil k těm vzorným studentům.

„Nechci mít na svědomí to, až propadneš,“ řekla vesele.

„Nepropadnu,“ řekl jsem smrtelně vážně. „Ale pokud si myslíš, že je fakt důležité, aby na těch deset minut do té hodiny šel, půjdu,“ souhlasil jsem poraženecky a už jsem otevíral dveře, které do auta pustily chladný vzduch, a chystal se jít do výuky.

„Fajn, tak tu těch deset minut můžeme ještě strávit,“ namítla, když si uvědomila, že těch deset minut mě nespasí a už se přese mě nakláněla, aby zavřela dveře.

Když jsme si konečně všechno vyříkali, bylo jednodušší se spolu bavit o všem možném. V autě nebylo už to tíživé dusno, jako ve chvíli, kdy jsme do něj nasedali, ale i těch deset minut uteklo moc rychle a my se museli vrátit do výuky.

Před vchodem do budovy mi dala pusu na tvář a odtáhla se zrovna ve chvíli, kdy se chodbou ozval zvonek ohlašující konec hodiny, a otevřely se dveře všech tříd, ze kterých se vyhrnuli naši spolužáci, a my se museli rozdělit.

„Uvidíme se na obědě,“ slíbil jsem, pustil její ruku a vydal jsem se na další hodinu. Měli jsme opět toho zmatkářského profesora, takže jsem nepředpokládal, že se toho v hodině moc naučím. Skoro jsem litoval, že jsme ho neměli během té hodiny strávené v autě. To bych klidně oželel. Ale takhle jsem se musel smířit s tím, že strávím opět velmi nudnou hodinu.

Bral jsem to však sportovně, jak nás učil Carlisle, a už jsem se nemohl dočkat oběda.

Předpokládal jsem, že zase s Bellou vyvoláme velký rozruch, pokud si dovolíme nějakou tu důvěrnost, která se k obyčejným kamarádům vůbec nehodí, ale rozhodl jsem se to risknout. Jednou se to naši milí spolužáci musejí dovědět, tak proč ne rovnou teď?

Mně to bylo celkem jedno, teď záleželo na tom, jak se ohledně toho rozhodne Bella. Její názor pro mě byl důležitý. Pokud si bude chtít chránit soukromí jako do teď, zůstane nás vztah jenom u nočních návštěv, letmých doteků a ukradených polibků. Jestli jí to ale nebude vadit, budeme moct být jako každý normální zamilovaný pár.

Dramatika i španělština proběhly celkem v klidu. Oba předměty si sice vyžadovaly mou úplnou soustředěnost, ale ani to mi nezabránilo se na všechny usmívat. Náladu mi nemohl nikdo zkazit a mohlo za to i to, že ve škole nebyl Emmett. A myslím, že ke spokojenosti to přidalo i profesorce španělštiny.

Tihle dva si nikdy nepadli do oka a myslím, že jejich vztah se nezmění. Minimálně do doby, než Emmett začne její předmět brát trochu vážně a nebude se snažit o to jenom prolézt.

Tyhle dva jsem však momentálně nechtěl řešit. Emmettovy problémy a starosti byly jenom jeho a já měl ty své - které však naprosto ztratily váhu vždy, když jsem uviděl Bellu. Což mě čekalo za nějakých pět minut. Hodina se totiž blížila ke konci a já byl netrpělivý. Popoháněl jsem hodinovou ručičku, která se však pohybovala svým klasickým tempem, které mi připadalo neskutečně pomalé.

Nakonec jsem se však konečně dočkal a na chodbě se znovu ozval zvonek. Nikdo mě ani mé spolužáky nemusel zrovna dvakrát pobízet k tomu, abychom opustili třídu. Všichni jsme se těšili na trochu volna a já ke všemu ještě na Bellu.

S nedočkavým úsměvem jsem si to mířil do jídelny, kde jsem ji hned po vstupu začal hledat, ale náš společný stůl byl zatím prázdny. No, nevadí, třeba má jenom malé zpoždění, pomyslel jsem si a stoupl si do řady, abych si koupil něco k jídlu. Opět jsem byl trochu nervózní, ale teď to bylo něco jiného, takže jsem neměl ani stažený žaludek a měl jsem pořádný hlad. Stále jsem se však otáčel ke dveřím, kdy ji konečně uvidím.

Do jídelny vešla ve chvíli, kdy jsem platil za oběd. Už jsem se na ni usmíval, když jsem si vedle ní všiml jejího bratra. Cordy se netvářil nijak nadšeně, Bella mu tedy musela povědět o dnešních událostech, jinak jsem si to nedokázal vysvětlit.

S miskou salátu a pečivem, jsem čekal, kam si sedne. Sám bych se potom musel nějak přizpůsobit. Nabízela se mi totiž možnost přisednout si k partě, která se opět bujaře bavila na nějaké velmi veselé téma, které mě však vůbec nelákalo. Nechtělo se mi s nimi trávit polední pauzu, když jsem ji měl strávit s Bellou.

Cordyho a Belliny kroky zamířily přímo k jejich klasickému stolu, a tak tedy bylo rozhodnuto. Dneska trávím pauzu s partou. Vydal jsem se tedy ke stolu, ale nespouštěl jsem pohled z Belly, která si mě všimla až teď. Hned se na mě usmála a naznačila mi, abych si přisedl vedle nich.

Tak tohle bylo překvapení.

„Ahoj,“ pozdravil jsem Cordyho a sedl si hned vedle Belly, což znamenalo o jedno místo dál od Cordyho.

„Cordy, víš, co jsem říkala,“ nabádala ho Bella, když mě nepozdravil.

„Dobře si to pamatuju a nejsem z toho zrovna nadšený, takže se tu nebudu přetvařovat. Renée ti tohle klidně může tisíckrát schválit, ale pro mě je to naprostá hloupost,“ odporoval jí a mě hned došlo, že mluví o mně.

„Pokud ti tu vadím, můžeme si s Bellou sednout jinam,“ namítl jsem.

„Kluci, copak to nechápete? Nechci, abyste se spolu hádali. Nemůžete se aspoň snažit, abych neměla pocit, že se každou chvíli poperete nebo si jinak ublížíte?“ prosila Bell.

„Já s tím nemám problém,“ pokrčil jsem rameny a napil se.

„Můj názor na to celé znáš… ale…“ nedodal nic víc, nebo alespoň ne nahlas. V myšlenkách však musel doříct celou větu, protože po chvíli Bella jenom přikývla a usmála se na něj. Zdálo se, že hádka, nebo k čemu se tu schylovalo, byla úspěšně zažehnána. A když mě Bella vzala za ruku, bylo všechno tak, jak má být.

„Lidi budou mít řeči,“ upozornil jsem ji s úsměvem a Cordy se ještě víc zamračil.

„Ať si mají, budou si na to muset zvyknout… i brácha si zvykne, uvidíš,“ prohodila jenom tak. Zdála se být konečně úplně klidná a spokojená. A jak málo k tomu stačilo. Už jenom aby měla pravdu i s Cordy - nejsem zrovna nejspokojenější, když si mě měří tím nespokojeným a skoro až nenávistným pohledem.

„Snad máš pravdu,“ souhlasil jsem. „A co to vůbec říkal o Renée? Ona s naším vztahem souhlasí?“ vyzvídal jsem, zatímco jsem vnímal to, jak se společnost v jídelně o stupeň ztišila, aby všechno slyšela a zvědavě po nás pokukovala. Našich spojených rukou si museli všimnout hned a Bella je nijak neschovávala. Veřejně všem říkala, že teď jsme pár.

Ona a já. Bella a Edward.

» Mé shrnutí «

≤ Předchozí kapitola ooo Další kapitola ≥

Ještě jednou bych se chtěla omluvit, že kapitolu jsem přidala až tak neskoro. V poslední době jsem toho měla fakt hodně. Minulou jsem přidávala den před talentovými zkouškami na VUT a dneska ji přidávám a mám oficiálně potvrzeno, že postupuju do dalšího kola.

Mezi psaním se však snažím průběžně učit do školy na maturitu, tak snad pochopíte, když se mi náhodou nepodaří splnit termíny s novými kapitolami. Ale budu se snažit, to slibuju.

vaše Petronela

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 16. kapitola: