Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 1. kapitola

08.07.2012 (18:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2593×

1. kapitola

Probudilo mě nečekané světlo v pokoji. Se zamžouráním jsem otevřel oči a sledoval ten kužel světla, který do pokoje proudil nezastřeným oknem. Bylo to velmi nečekané, pokud jsem věděl, dnes mělo opět pršet a jaro se zdát stejně v nedohlednu jako před měsícem.

Po krátkém rozjímaní nad pěkným počasím jsem vstal a zamířil si to rovnou do přízemí, kde se z kuchyně linula úžasná vůně. Poznal jsem z ní, že Esmé připravuje lívance s javorovým sirupem, které obvykle dělá jenom k významným událostem. Zauvažoval jsem, co může být za den, ale na nic zajímavého jsem nepřišel.

„Dobré ráno, mami,“ pozdravil jsem Esmé, jen co jsem vešel, a v tu chvíli mi pohled padl i na lívance.

„Dobré ráno a všechno nejlepší k narozeninám,“ zabroukala Esmé a otočila se na mě. Vyslovením toho jednoho slova upoutala opětovně mou pozornost. Narozeniny? Já mám narozeniny? To není možné, vždyť… Ale to nebyla jediná věc, která mě zarazila.

Stačil mi jeden pohled na Esmé. Vrásky na její tváři byly hlubší a dodávaly jí mnohem více důstojnosti. Vlasy měla prokvetlé stříbrem, které se nesnažila maskovat žádnými barvami. „Mami?“ zašeptal jsem překvapeně a Esmé se na mě mile usmála.

„Všechno nejlepší k tvým třicetinám,“ popřála mi znovu a došla až ke mně, aby mě mohla políbit na tvář. Když se odtáhla, překvapeně jsem na ni hleděl a nemohl tomu uvěřit. Musela se splést anebo - anebo jenom prostě spím. Nejsem přece v žádné z těch zvláštních komediích, kde bych se po jedné noci probudil jako třicetiletý dospělý muž.

Pohlédl jsem na své ruce a skutečně byly mnohem mohutnější. Bez jediného slova jsem vyběhl z kuchyně a vracel se do svého pokoje. Taky byl jiný, než jsem si ho pamatoval. Přestože jsem to tam poznával, připadalo mi to najednou tak neosobní. Nechápal jsem to, potřeboval jsem vysvětlení anebo se alespoň probudit. Vydal jsem se do koupelny, kde na mě ze zrcadla zíral muž s jednodenním strništěm na bradě, lehce rozcuchanými vlasy a překvapeným pohledem.

Hleděl jsem na sebe, ale zároveň jsem to být nemohl.

Chtěl jsem se od zrcadla odvrátit, když se najednou po boku toho staršího muže objevila mladá dívka. Objala ho kolem pasu a políbila na tvář. Jasně jsem ten polibek cítil na své tváři a její paže kolem mého pasu.

„Všechno nejlepší k narozeninám,“ zašeptala Bella.

Od vánočního plesu jsem se snažil přestat myslet na svůj věk a užíval jsem si chvíle s Bellou plnými doušky, ale tenhle sen… Vypadal jsem v něm jako Bellin otec a nikoli přítel! V současnosti je sice tak nějak přijatelné, aby mladá dívka chodila se starším mužem, ale tohle se mi příčilo.

Celé ráno i cestou do školy jsem se tvářil zamračeně a Alice si mě zamyšleně prohlížela. Zároveň však zvládala diskutovat s Rose na téma blížící se narozeninové oslavy. Naštěstí však ne mojí. Tohle bylo v mém současném rozpoložení jediná útěcha, protože kdybych měl skutečně slavit narozeniny a ten sen se měl třeba i opakovat, asi by mě poté museli někam na hodně dlouho zavřít.

„Edwarde, děje se něco?“ zeptala se Alice, jen co za ostatními sourozenci zapadly dveře ve chvíli, kdy jsme dojeli na parkoviště. Všichni měli dost svých starostí, Rose s lakem na nehty, Emmett s oslňujícím úsměvem, na který lákal holky, a Jazz, ten zřejmě stále musel řešit tu svou vyrovnanost. Nechápal jsem, jak může být pořád takhle v pohodě.

„Ne, nic se neděje. Jenom jsem toho v noci moc nenaspal,“ vymluvil jsem se.

„Zdáš se nějaký - nevím, myšlenkami někde jinde a pochybuju, že je to kvůli Belle. Váš vztah je jeden z nejdokonalejších, jaký znám, tedy kromě Esmé a Carlislea.“

„Máš pravdu, s Bellou to nemá vůbec co dělat.“ Chabě jsem se na ni usmál a Alice mi tu mou napodobeninu úsměvu oplatila dokonalým úsměvem.

„Myslela jsem si to, ale tak se mi svěř. Zapomněl jsi, jak nám oběma bylo, když jsme si před sebou něco tajili? Ani jednomu z nás se to nelíbilo. Třeba najdu způsob, jak ti pomoc,“ prohodila.

„Kéž by,“ zamumlal jsem spíš sám pro sebe.

„Pokud je to kvůli té oslavě, tak na ni nemusíš. Monica to určitě pochopí. Navíc si myslím, že Bella nemá vůbec proč žárlit. Monica se o tebe sice snaží, ale těžko může změnit tak očividné city, které chováš k Belle,“ namítla Alice a tak nějak narazila na druhý problém, který mě a Bellu trápil.

Monica si dávala pozor, aby se ke mně nechovala až příliš důvěrně, když byla Bella na dohled, ale nedokázala se tak chovat v soukromí. Snažila se být přátelská, ale její city, které ke mně chovala, jí to neumožňovaly. Bella občas prohodila nějakou kyselou narážku na její chování, ale nebyla jediná, komu něco vadilo.

Ona neměla ráda Monicu a já neměl rád Jacoba. Nedokázal jsem ho vystát a nevěděl jsem, co mě štvalo víc - jestli to, že také zná Bellino tajemství, anebo to, že on to má povoleno. On má podle Belly povoleno vědět o tom, že upíři a vlkodlaci skutečně existují. On ano, ale já ne. Jsem něco jako černý pasažér v tom jejich vlaku plném mystických bytostí. Nevěděl jsem, kdo rozhoduje o tom, kdo smí o upírech vědět a kdo ne, ale pokládal jsem to za velmi špatné rozhodnutí.

„Máš pravdu, mé city k Belle se nemůžou nijak změnit. A na tu oslavu půjdu. Vlastně půjdeme společně s Bellou. Už jsme pořídili Monice krásný dárek, tak by byla škoda, kdybychom jí ho nakonec nedali.“ Snažil jsem se znít přesvědčivě, aby měla Alice pocit, že se trápím jenom kvůli tomu.

„Fajn, to jsem ráda. No nic, musím na hodinu, tak se uvidíme u oběda,“ rozloučila se a už také pospíchala do školy.

„Jaký byl víkend?“ zajímal jsem se, jen co jsem se s Bellou potkal na druhé hodině, biologii.

„Když řeknu, že byl dlouhý, bude to stačit?“ zajímala se s úsměvem, zatímco jsme spolu pracovali na dalším laboratorním pokusu, který nám profesor zadal.

„Taky mi přišel hodně dlouhý,“ zamumlal jsem potichu a nenápadně, abychom profesora Bauera moc neprovokovali.

„Už jsem ten dárek pro Monicu nechala zabalit. Bude se ti to líbit. Původně jsem to chtěla nechat jako malinkou zakázku nějaké firmě, ale Renée mě nakonec přesvědčila, a tak jsem ji to nechala zabalit. Dokonce si myslím, že se jí to povedlo,“ šeptala mi, zatímco se Bauer probíral nějakými velmi starými diapozitivy.

„Fajn, doufám, že se to Monice bude líbit,“ odvětil jsem.

„To víš, že bude. Renée mi to sama řekla. Viděla to hned potom, co jsme se rozhodli to koupit,“ namítla. Ano, Renée a ty její vize budoucnosti, málem bych na ně zapomněl. Měl jsem ji rád, skoro jako druhou matku, ale občas tím svým viděním dokázala pěkně zkazit překvapení - zvlášť pokud se to překvapení týkalo Belly a ona byla poblíž.

„A…ehm, připojí se k nám i tvůj bratr?“ zajímal jsem se. Poslední dobou jsme toho moc nenamluvili. Vlastně, co si pamatuju, tak byly jeho odpovědi jenom velmi skoupé.

„Myslím, že ne, říkal, že má něco v plánu a narozeninová party ho tolik neláká. On, vlastně my všichni, věk už nějak neřešíme,“ pokrčila rameny a já se vůbec nedivil.

„Dobře, ale ví o tom, že je taky mezi zvanými, že? Kdyby si to náhodou rozmyslel.“

„Ví, neboj se. Ale nerozmyslí si to. V tomhle je možná až moc opatrný,“ bránila bratra, přestože mě to občas trochu štvalo. Kdyby s ním byla aspoň rozumná řeč, mohl bych z něho vypáčit, co ho žere na tom, že chodím s Bellou a že se jeho sestra snaží žít relativně normální život. Jenže v tomhle mám bohužel smůlu. Řeč s ním není, natožpak ještě rozumná.

„Jak myslí, užijeme si to i bez něj,“ podotkl jsem a spokojeně jsem se na Bellu usmál.

„Samozřejmě.“ Oplatila mi úsměv, a to bylo tak jediné, co jsem si z té hodiny odnesl. Kdyby tak Bauer tušil, jak moc mým znalostem neprospívá sedět vedle Belly, asi by se divil. Ale nakonec jsem mu vlastně vděčný, že stále mhouří oči nad našimi rozhovory, které si prostě nemůžeme v té hodině odpustit, přestože potom máme celou noc na povídání – tedy kromě chvil, kdy jsem natolik unavený, že usnu.

Po další hodině jsme se pak s Bellou sešli na obědě, kde nás už čekala Alice s Jazzem a několika jeho přáteli, kteří nebyli tak hluční, jako ti u vedlejšího stolu, který okupovali mí další sourozenci. Překvapilo mě, že Bella nic proti jejich přítomnosti u našeho stolu nenamítala, ale vlastně jsem to moc neřešil.

„Bello, mám na tebe hrozně důležitou otázku. Řekla bych, že dokonce i života a smrti,“ začala okamžitě Alice, sotva jsme si sedli ke stolu. Soucitně jsem se podíval na svou drahou polovičku, ale jen co jsem spatřil její lehký úsměv, došlo mi, že Alice opět přehání a se zájmem jsem čekal, kam svým počátečním proslovem míří.

„Tak povídej, přece bychom tě nenechali umřít, že, Edwarde?“ souhlasila Bella.

„No, někdy opravdu na zabití je…“

„Víš co, nech toho! Nejednou jsem ti byla k něčemu dobrá, takže si moc nestěžuj,“ povytáhla na mě významně obočí, a když jsem si všiml Bellina zvětšujícího se úsměvu, došlo mi, že v myšlenkách Alice se jistě odehrávaly ty chvíle, při kterých mi měla být podle svých slov nápomocna.

„Ehm… Dobře, copak bych si bez tebe počal, kdybych tě neměl,“ odvětil jsem lehce cynicky.

„To raději nechci vědět, ale zpět k tématu – Bello, v čem jdeš na tu Moničinu párty? Už mám vybrané nějaké modely, ale nemůžu se rozhodnout,“ skuhrala a svou otázkou mě vlastně ani tak nepřekvapila. Mohlo mě napadnout, že se bude radit s Bellou anebo Rose. A teď, jelikož byla Bella dostupnější, padla ta úloha na ni.

„Ještě nevím, nepřemýšlela jsem o tom,“ namítla její poradkyně přes módu a Alice jenom vytřeštila oči.

„Nepřemýšlela?! Ale… Ale ta oslava je už v pátek, a pokud nenajdu něco ucházejícího na sebe, budu muset ještě vyrazit do města a… Bello, v tomhle mě nemůžeš nechat. Je to vlastně druhá nějaká větší akce od chvíle, co jsme se sem přestěhovali, a já nechci vypadat jako… Já nevím, moc okatě,“ vyšilovala Alice a myslím, že tímhle svým proslovem překvapila i Bellu.

„Pokud jsi na tom až tak špatně, promyslím to, zítra ti dám vědět výsledek, a pokud to bude nevyhnutelné, můžeme zítra vyrazit do Port Angeles, podívat se po nějakých těch šatech, aby sis neutrhla ostudu,“ navrhla Bella.

„Perfektní!“ zavýskala a hned se tvářila spokojeněji, než ve chvíli, kdy jsme sem přišli. Oklikou se dostala k tomu, že s ní Bella musela zítra na nákupy. „Edwarde, pojedeš s námi?“ obrátila se hned na mě.

„Přestože mě tím připravíš o odpoledne s Bellou, raději zůstanu doma,“ odmítl jsem její nabídku, abych se stal jejím soukromým nosičem tašek. „Pokud potřebuješ někoho na nošení věcí, vezmi tady Jazze, že?“ obrátil jsem pozornost na doteď nezúčastněného pozorovatele naší debaty.

„To nejde, já už mám něco na zítra domluveno,“ vymlouval se okamžitě, když si uvědomil, do čeho se ho to snažím uvrtat.

„Vy jste fakt gentlemani, jen co je pravda. A to se s těmi taškami mám tahat sama?“

„Alice, pokud nechtějí, tak je nenuť. Uděláme si holčičí nákupy a užijeme si je daleko víc, než s kluky,“ zachraňovala situaci Bella, když viděla, jak Alice naštvaně špulí rty.

„Fajn, ještě řeknu i Rose, a pokud nebude mít zítra trénink nebo tak něco, může vyrazit s námi,“ pokračovala v plánování, jako by se nic nestalo. Až do téhle chvíle mě ani za mák nenapadlo, že to Bella s Alice tak umí.

Poslední hodinu jsem měl s Emmettem. Opět nadešel čas jeho velmi neoblíbeného předmětu u ještě méně oblíbenější učitelky.

„Slyšel jsem něco o tom, že holky se zítra chystají do Port Angeles nakupovat,“ poznamenal, když vedle mě přistál na židli, kde se hned pohodlně rozvalil.

„Alice nemá prý žádné vhodné oblečení na tu Moničinu oslavu,“ odvětil jsem nezúčastněně a dál nahlížel do španělské gramatiky. Nebyl jsem si jistý, ale měl jsem takový dojem, že profesorka slibovala na dnešní hodinu nějaký ten test, nebo co.

„Je fajn, že to Bella zakulatila tak, že nemusíme s nimi,“ pokračoval v rozhovoru, aniž by si všiml mé snahy se učit.

Conducir… Viajar… Vamos… „Jo, je to fajn,“ odpověděl jsem mezi přeříkáváním slovíček.

„Víš, tak mě napadlo, že jsme společně už dlouho nic nepodnikli. Myslím jako ty, já a Jazz. Zítra nemám trénink, a pokud Bella pojede s holkami do Port Angeles jejím autem, můžeme si někam zajet Volvem… Mám takový pocit, že se někdo zmiňoval o nějakém zápase v Port Angeles. Co na to říkáš?“ navrhoval.

„Hmm…,“ zamručel jsem a dál se soustředil na španělštinu. La carretera…

Soustředil do té chvíle, než do mě Emmett šťouchl loktem, aby upoutal mou pozornost. „Tak co ty na to? Hmm – neberu jako odpověď.“

„Dobře. Fajn. Zjisti něco o tom zápasu a možná bychom mohli jet,“ souhlasil jsem, když jsem si uvědomil, že stejně nebudu mít v plánu nic jiného.

„OK, po hodině se zeptám Mikea, co o tom ví a jestli by nejel s námi, máme přece ještě jedno místo volné… Anebo se můžeme domluvit s ostatními kluky a vzít dodávku od Mikových rodičů,“ plánoval a pomalu mi tím začínal připomínat Alice. Bylo to až neuvěřitelné, jak oba uměli být dotěrní, když jim o něco šlo.

Domů jsem jel opět jenom já s Alice. Ostatní se bez odvozu obešli. Rose s Emmettem měli trénink a Jasper něco řešil se svou novou partou přátel, které si tu během krátké chvíle našel.

„Jsem ráda, že jste se nakonec s Bellou dali dohromady. Lepší holku sis nemohl přát,“ začala zničehonic Alice, když jsme vyjížděli ze školního pozemku. Překvapeně jsem se na ni podíval, ale nevěděl jsem, co si z jejích slov vyvodit, a tak jsem se zase začal věnovat řízení. „Napadlo tě někdy, že kdybychom se vlastně nepřestěhovali, nikdy bys ji nemusel poznat a já bych neměla tak skvělou kamarádku?“ pokračovala sentimentálně.

„Takže nakonec jsme oba přece jenom spokojeni s tím, že jsme se přestěhovali?“ podotkl jsem s lehkým úsměvem, když jsem si vzpomněl, jak moc jsem se sem nechtěl stěhovat. „Nebo se ti tu stále ještě nelíbí?“ zajímal jsem se. Nebyl jsem na tyhle její řeči vůbec zvyklý.

„Líbí… Tedy, ne že by mi víc sluníčka vadilo, rozhodně v tomhle byla Virginie lepší. Ale v konečném výsledku jsem ráda, že jsme tady. Sice se mi občas zasteskne po starých známých, ale Bella a ostatní mi je skvěle nahrazují.“

„Tak v čem je tedy problém?“ pobídl jsem ji, když už jsme zabočovali do naší ulice.

„V ničem konkrétním… Vlastně…,“ zaváhala.

„No, tak povídej,“ pobídl jsem ji a netrpělivě čekal na odpověď. Měl jsem trochu strach z toho, co ji trápí.

„Ráno jsi byl kvůli něčemu rozrušený. Tvrdil jsi, že to není kvůli Belle a já ti věřím, ale… Pokud je to kvůli ní - ať už z jakéhokoliv důvodu -, pokus se to nějak vyřešit. Nerada bych kvůli tomu, že byste se rozešli, přišla o dobrou kamarádku, jenom abych zůstala solidární k bratrovi,“ odpověděla a mně spadl obrovský kámen ze srdce. Nic vážného se nestalo.

„Toho se vůbec bát nemusíš. S Bellou skutečně žádné problémy nemáme,“ uklidňoval jsem ji, už zase s úsměvem na rtech.

„To se mi ulevilo,“ vydechla i Alice a jen co jsem zastavil před domem, odepínala pás a hnala se do domu, jako by jí snad za patami hořelo. Její dnešní chování mi fakt nedávalo smysl. A tyhle její otázky byly opravdu prapodivné.

Jen co jsem dorazil domů, čekala tam na mě už Esmé. „Edwarde, ostatní nepřijeli?“

„Ne, všichni už měli svoje plány. Potřebuješ něco?“ zajímal jsem se.

„No, myslela jsem si, že byste se mnou mohli zajet do Port Angeles, před týdnem jsem dostala zakázku na rekonstrukci jedné kuchyně a nechala jsem si na zakázku vytvořit celou sestavu, potřebovala bych s tím pomoct… Ale jelikož jsi tu sám, tak to nemá smysl, poprosím lidi z dílny.“

„Esmé, to, že jsem dorazil ze školy sám, není důvod k tomu, abych ti nemohl pomoct,“ namítl jsem a než jsem se nadál, seděli jsme s Esmé v autě a mířili do Port Angeles, abychom dohlédli na její zakázku. Očekával jsem, že kuchyně, kterou nechala udělat, bude jistě patřit k mistrovských dílům. Kuchyně jsou pro Esmé srdečná záležitostí, zvlášť když se vezme v potaz její láska k vaření.

„Doufám, že jsi toho neměl moc do školy - nevím totiž, v kolik se nám podaří dojet domů,“ prohodila jen tak mimochodem a dál se věnovala řízení.

„To nic, na zítra toho moc nemáme,“ mávl jsem nad tím rukou a zvažoval, o kolik času s Bellou mě tahle cesta do Port Angeles připraví. Poslední dobou jsme se vídali snad jenom ve škole. Neustále trávila spoustu času se svou rodinou a něco s nimi řešila. Nemohl jsem si pomoct, ale tak nějak jsem na všechny žárlil, přestože jsem věděl, že nemám důvod.

„Tak, myslím, že je to hotové. Co na to říkáš, Edwarde?“ zajímala se Esmé, když spokojeným zrakem shlížela na téměř hotovou kuchyň.

„Jako vždy perfektní. Povedlo se ti to,“ pochválil jsem její práci, ale dál jsem byl myšlenkami jinde. Ani zdaleka ne v téhle kuchyni. Nějak mi nešlo z mysli to podivné chování Belliny rodiny. Bella se to snažila nějak zamaskovat a tvářit se normálně, ale - měl jsem z toho divný pocit.

„Co se děje?“ zajímala se máma.

„Nic,“ zamumlal jsem, ale přitáhl tak na sebe daleko víc její pozornosti.

„Jako bys nevěděl, že poznám, kdykoliv se mi kteréhokoliv z mých dětí snaží lhát. Navíc se mračíš a přijde mi, že jsi myšlenkami úplně jinde.  Děje se něco mezi tebou a Bellou? Alice něco zmiňovala, ale nepřikládala jsem tomu žádnou váhu, nepřišlo mi, že byste měli nějaké problémy… Teď ale, přiznávám, trochu váhám,“ snažila se ze mě dostat všechno z toho, co mě žere.

„Neboj, mezi Bellou a mnou je všechno v pořádku. Jenom jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl něco udělat a pokud už máš všechno, cos potřebovala, zařízené, mohli bychom se vrátit domů,“ navrhl jsem a doufal v její souhlas.

Esmé ještě jednou prošla kolem linky. Ruku nechala klouzat po vyleštěné pracovní desce a poté souhlasila, že můžeme jet domů.

„Děkuju, že jsi se mnou jel a pomohl mi,“ poděkovala mi ještě cestou zpátky, kdy jsem zamyšleně pozoroval cestu, která se nám odkrývala v kuželech světla.

„Nemáš zač, udělal jsem to rád. Víš, že tebe a Carlisle nikdy neodmítnu, pokud mě požádáte o pomoc. Jste lidé, kteří mi dali skutečný domov - mí rodiče. Nedokázal bych vám někdy něco odmítnout,“ pronesl jsem, a když jsem periferně zahlédl Esméin úsměv, věděl jsem, že jsem udělal dobře, že jsem to řekl nahlas.

„A ty jsi jedním z našich milovaných dětí,“ podotkla a já už na to neměl co dodat.

Zbytek cesty jsme oba mlčeli a ticho v autě narušovalo jenom potichu hrající rádio a kapky deště, který začal padat asi v polovině naší cesty. Kužely světla prorážely houstnoucí tmu před námi a se stromy, rostoucími po obou stranách cesty jsem si připadal jako v tunelu. V podobném tunelu, kdy jsem viděl stěží na pár metrů před sebe, jsem si připadal i ve svých myšlenkách. Nedalo se jim zabránit.

Do pokoje jsem se dostal poměrně unavený. Nenamáhal jsem se ani se sprchou a hned jsem zapadl do postele. Bylo už něco kolem půlnoci a nebyl jsem si jistý, jestli Bella vůbec ještě dorazí. Renée jí sice mohla říct, v kolik budu doma, ale… Nevím, poslední dobou to bylo hodně zvláštní.

Než jsem ale zvážil to, jestli jít spát, anebo na Bellu počkat, zaťukala Bella na okno.

Došel jsem jí tedy otevřít a studený vítr, který si tak našel cestu do mého teplého pokoje, mě docela probudil. I přesto jsem si připadal utahaný. „Ahoj,“ pozdravil jsem Bellu a natáhl se pro polibek.

„Vypadáš unaveně,“ odvětila Bell, když jsem se poté odtáhl. „Asi jsem neměla chodit, co? Měl by ses vyspat. Už tak toho kvůli mně moc nenaspíš,“ prohodila, když jsem se s ní vydal k posteli, kde jsem se zase pohodlně rozvalil.

„Je pravda, že jsem utahaný, ale je fajn, že jsi tady. Ta postel byla o víkendu moc prázdná, když jsi byla pryč,“ nadhodil jsem a Bella se mi hned stulila do náruče.

„Takže bych to měla hned napravit?“ nabídla se.

„Proti tomu nemám žádné námitky,“ souhlasil jsem a přivoněl si k jejím vlasům, které voněly po květinách a teď i po lese, jak sem musela celou cestu běžet. „Takhle se mi stejně usíná nejlíp,“ zamumlal jsem a vtiskl jí do těch nádherně voňavých vlasů polibek. V té chvíli mě úplně přešly podivné myšlenky o tom, jak se mi Bella vzdaluje. Teď jsem ji měl ve svém náručí a všechno bylo tak, jak to být mělo. Žádné komplikace ani nové pohromy a problémy. Jenom já a Bella.

„Tak tedy dobrou,“ odvětila a já už v polospánku zaslechl, jak dodala: „Promluvíme si ráno.“

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 1. kapitola: