Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 18. kapitola

02.12.2012 (18:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1515×

18. kapitola

„Tento rok máme skutečně štěstí,“ pochvaloval si Emmett vývoj současné situace. První zápas s týmem z Olympie se nám vcelku povedl a zvedl tak morálku celého týmu. Konečně všichni věřili v to, že můžeme nad několikanásobnými vítězi v utkání středních škol vyhrát. Ukázalo se totiž, že nejsou tak neporazitelní, jak se o nich říkalo. Možná to však bylo jenom proto, že jsme věděli, jak na ně máme jít. Jak postupovat, kde mají své slabiny a jak je tedy dostat co nejjednodušeji na kolena.

„Máš pravdu, letos budou všichni oslavovat naši školu!“ jásal Paul. „Nikdy za celou dobu neměl nikdo tak blízko k tomu, aby Olympijskou střední porazil. A my jsme s nimi remizovali. Nemůžu tomu uvěřit!“

„Uklidni se, ještě jsme nevyhráli,“ chladil jeho nadšení Emmett.

„Jen ho nech, ať si to vychutná. Zítra vám už šanci nedáme,“ prohodil jeden kluk ze soupeřova týmu, když kolem nás procházeli do svých šaten.

„Aby to nedopadlo naopak a my vám nenakopali zadek,“ odvětil mu naprosto klidně Emmett. Nehodlal se nechat vyprovokovat, ale sám to musel u soupeřů zkusit. Špičkování a popichování před zápasem zakázané nebylo.

„Tak to se vám nepodaří. To my jsme šampioni. Vy jste vyhráli jenom díky lsti těch vašich roztleskávaček, kterou jsme však už odhalili a můžeme se na ni připravit,“ pokračoval v hašteření.

„Emmette, ten kluk má pravdu,“ zašeptal Paul směrem k mému bratrovi. A jelikož jsem to slyšel i já, a to jsem stál skutečně daleko, neměli ani protihráči problém ta slova zaslechnout. A jako na povel se začali všichni smát.

„Soutěž o nejlepší tým státu Washington prostě opět vyhrají ti nejlepší,“ poznamenal kapitán.

„Samozřejmě, takže být vámi, pořídil bych si hromady kapesníků, protože svou prohru ještě pěkně obrečíte,“ namítl Emmett a vůbec se nezdálo, že ho nějak zarazilo to, že už nemají výhodu. Vlastně ji měli pořád. Jenže nikdo z týmu to neviděl. Protihráči o nich neměli všechny informace jako oni o nich. Stále měli šanci vyhrát. Ať už si soupeřův tým myslel cokoliv.

„Jen abyste je nepotřebovali vy sami. Uvidíme se zítra na zápase,“ odvětil posměšně kapitán týmu a společně odešli.

„Hráli jste moc dobře,“ pochválila nás Monica, když se k nám před sportovní halou přidala. Nálada všech v týmu však od chvíle, kdy jsme odcházeli z hřiště, rapidně poklesla. Za všechno mohl protihráč a bylo až šílené, jak na jejich slova kluci z týmu reagovali.

„Jo, dneska to šlo. Zítra to bude horší,“ povzdechl si Paul a kopl do kamínku, který tu byl s ostatními jenom dekoračně umístěn kolem vysazených květin.

„A to jako proč?“ zajímala se překvapeně.

„Ty to vlastně nevíš, co?“ uvědomil si Chris, když si vzpomněl, že strategii protihráče jsme probírali jenom s týmem a roztleskávačkami. A Monica v té době už roztleskávačkou dávno nebyla. „Věděli jsme o jejich slabinách i o tom, jakou mají strategii. Teď ji změní a my budeme nahraní a nikdy je neporazíme,“ odvětil.

„Říkal jsem ti o cestě holek do Olympie. Byly tehdy na tu špionáž,“ zašeptal jsem směrem k Monice a ta jenom chápavě přikývla. Tehdy jsem ji o tom jenom informoval a nepopisoval, co všechno taková špionáž obnáší.

„Ale i tak si myslím, že by se to mělo oslavit. Vezměte holky a můžeme zajít někam sednout a oslavit aspoň ten dnešní úspěch, no ne?“ vybízela je nadšeně a já přikývl. Souhlasil jsem s ní, že je potřeba dnešek oslavit.

„Nevím, nějak nemám náladu cokoliv oslavovat,“ namítl Paul.

„To jako vážně, kluci?“ podivovala se. „Tak jak myslíte, my půjdeme s Edwardem sami, v nedaleké hospodě mají šipky a kulečník,“ odvětila a už se měla k odchodu. A jelikož zmínila i mě, tak jsem se přidal. Zábavu jsem potřeboval a někde v hospodě určitě nebudeme řešit nadpřirozené problémy, takže by to mohlo být i fajn. V tu chvíli jsem dokonce zapomněl i na to, že jsem možná v davu zahlédl Bellu.

„O šipkách a kulečníku ses před chvíli nezmiňovala,“ upozornil ji Paul, kterému se okamžitě zvedla nálada. „To totiž mění úplně celou situaci,“ namítl a už se s námi chystal odejít.

„Šipky bych si zahrál taky,“ přidal se Chris.

„Fajn, jdeme s vámi všichni. Trocha zábavy nám neuškodí, jenom zavolám Rosalii, ať za námi dorazí. Kam to vlastně jdeme?“ zajímal se Emmett, když vytahoval telefon a chystal se zavolat Rose.

„Nevím, jak se to tam jmenuje, ale řekni jim, že pokud půjdou odtud pořád doprava, tak to nemůžou minout, je to první hospoda,“ odvětila mu, a tak jsme ještě čekali, až dokončí telefon.

„Rosalie je opravdu tvrdohlavá. Zajímalo by mě, po kom to má. Ptala se totiž Emmetta i na mě,“ zamumlala, když jsme ještě čekali a Emmett Rose vysvětloval, kudy má vlastně jít.

„Co s ní už naděláš. Podle mě se jí to drží jenom proto, že se opět přidáváš do společnosti týmu a roztleskávaček. To ji na tom štve nejvíc. Naposledy, když s tebou ještě mluvila, jsi nadhodila něco v tom smyslu, že jsi změnila životní postoj i názor. Takže asi neočekávala, že se znovu vrátíš, když ne jako roztleskávačka. Ale věř mi, že ji to co nevidět přejde. Nemůže na tebe být naštvaná napořád,“ ujišťoval jsem ji.

„Jak myslíš. Doufám, že máš pravdu, nerada bych měnila svůj názor na ni jakožto na člověka,“ pokrčila rameny, jako by jí to vlastně bylo jedno, ale přitom to znělo tak, že mou sestru bere jako svou kamarádku i přes neshody, které se mezi nimi na úkor roztleskávaček a Moničiny přeměny odehrály.

„Uvidíš, je férová. Možná se jenom bude snažit zjistit, co bylo za tím tvým rozhodnutím opustit roztleskávačky, takže by sis měla vymyslet něco věrohodnějšího než jenom změnu životního postoje. Pokud totiž budeš přesvědčivá, nebude problém, aby ti odpustila,“ nadhodil jsem to, jak jsou mí sourozenci a vlastně celá moje rodina neskutečně zvědavá. Nic se nemohlo udát, aby o tom nebyli informováni.

„Nechápu, co je nepřesvědčivého na tom, že jsem změnila názor, ale dobrá. Zkusím si vymyslet něco nového. Ale teď už pojď, ať nad tím můžu přemýšlet cestou – budu na to mít trochu víc času,“ zasmála se a než jsem se nadál, vyrazili jsme všichni jako jedna velká skupina k hospodě, o které nám říkala.

Netuším, co si potom Monica vymyslela za výmluvu, ale bylo fajn sledovat, že tým je zase pohromadě, tak jak má být. Holky od roztleskávaček se nemusely těžce rozhodovat, jestli zůstanou věrné dávné kamarádce nebo jejich kapitánce.

A jelikož byla Monica opět ve svém prostředí, mohl jsem si konečně promluvit s Jasperem, který bohužel dneska nedostal šanci si zahrát. Místo mě se potom do hřiště opět vrátil Chris.

„Nad čím přemýšlíš?“ zajímal jsem se, když jsem ho viděl nepřítomně hledět před sebe. Respektive ono to tak vypadalo do chvíle, než jsem se podíval směrem, kterým se díval i on. V hledačku měl totiž Madison. „Áha,“ pronesl jsem vševědoucně a tím upoutal jeho pozornost.

„Co myslíš tím ´áha´?“ zajímal se a přitom se mě snažil napodobit.

„Koukáš na Madison, že jo? To je ta holka, kterou chceš oslnit svými sportovními úspěchy, že?“ ujišťoval jsem se, že jsem všechno pochopil správně. Bylo to vlastně poprvé, co jsem na něj s něčím podobným vyrukoval takhle zpříma.

„Proč si všichni myslíte, že za tím je Madison?“ zeptal se podrážděně.

„Jelikož je to očividné?“ namítl jsem. „Všiml jsem si toho já a dokonce i Emmett, který je k podobným věcem tak trochu slepý. Takže nám to ani nevymluvíš, i kdyby ses sebevíc snažil,“ ujistil jsem ho, když už se nadechoval k nějakému odporu.

„Dobře, tak máš pravdu. Madison se mi líbí,“ souhlasil nakonec, když poznal, že není jiné možnosti než přiznat barvu.

„Je to fajn holka a vypadá to, že se jí taky líbíš. Takže – v čem je tedy problém?“

„Sám nevím. Asi jenom nemám odvahu,“ namítl a já se jenom podivil. Jasper neměl problémy s kýmkoliv mluvit. Dokonce mohl řečnit před halou plnou lidí a ani jednou se nezasekl, takže odvahou to určitě nebylo. Tu on nepostrádal.

Chystal jsem se mu to říct, když vtom mě zarazil. „A nesnaž se mi radit. Vím, jak nesmělý jsi byl zpočátku tvého vztahu s Bellou,“ namítl a já zmlkl. Asi by mi neuvěřil, kdybych mu řekl, že mezi mnou a Bellou to bylo úplně něco jiného než mezi ním a Madison. Mezi touhle dvojicí to bylo hrozně jednoduché. Ona se líbí jemu a on jí, tečka. Žádný problém v tom není, protože jsou oba lidé a nemají před sebou tajemství v podobě nesmrtelných a nadpřirozených věcí, jako jsem měl já a Bella.

„K tomu nemám, co bych dodal. Ale nemůžeš srovnávat Bellu s Madison. Bella tehdy byla samotářka, bavila se jenom se svým bratrem a nikým jiným. O to jsem měl těžší to ji oslovit. Ale Madison je společenská, má spoustu zájmů, nebude problém si s ní promluvit,“ pobízel jsem ho dál.

Musí si v tomhle začít věřit. Nechápal jsem tu jeho náhlou změnu. Ze sebevědomého kluka se stal někdo, koho jsem vůbec nepoznával. Kluk sedící v koutě a zapojující se do hovoru, jenom pokud je tázán. To k Jasperovi nesedělo.

„To se ti to mluví,“ podotkl nevrle a odvrátil zrak od Madison.

„Chceš dokázat, že to tak není?“ zajímal jsem se. Neměl jsem sice vymyšlený žádný plán a trochu jsem se bál toho, že to bude skutečně chtít dokázat, ale rozhodně jsem mu chtěl nějak pomoct.

„Dobře, jenom nevím, jak to chceš udělat? Není tu jediná holka, o kterou bys projevil zájem, abych tě za ní poslal. Takže – co chceš udělat?“ vyzvídal a tvářil se pochybovačně.

„Bavili jsme se o Madison, takže… Takže půjdu za ní a začnu s ní normálně mluvit, potom se k nám můžeš přidat i ty a já vás nakonec opustím a nechám o samotě,“ navrhl jsem z ničeho nic a samotného mě překvapila genialita toho nápadu. Tohle bylo přímo dokonalé. Donutí je to spolu mluvit, a přitom to nebude tak okaté, jako kdyby za ní přišel.

„Přijde mi to hloupé,“ namítl, ale to už jsem se od něj odpojil a přidal se ke skupince sledující zápas v šipkách. Madison se o něčem zapáleně bavila s Jessicou, a tak jsem na okamžik zaváhal. Rušit holčičí rozhovory byla opravdu hrůza.

Podařilo se mi to. Ještě ten večer se Jasper bavil s Madison a vypadal spokojeně. Dokonce na mě i spiklenecky mrkl, když jsem ho zpovzdálí sledoval.

„Vím, co jsi udělal,“ přitočila se ke mně Monica a pohlédla na Jazze a Madison.

„Nemám nejmenší tušení, o čem mluvíš,“ zahrál jsem si na hloupého, ale věděl jsem, že Monica všechno slyšela. „Fajn, tak tedy víš, co jsem udělal… Pomohl jsem nevyhnutelnému,“ přiznal jsem a upil ze skleničky.

„To je sice pravda, ale není to přesně to, co jsem chtěla říct. Poslední dobou si totiž všímám toho, jak se snažíš všem pomáhat. Doslova strkáš nos i tam, kde ho není zapotřebí,“ odvětila a já se na ni překvapeně podíval. „A neříkej, že to tak není. Nejdřív Isabella, potom já, ta holka z nemocnice, Mike, Jasper… Nemáš toho někdy plné zuby všem neustále pomáhat?“

„Co tím chceš říct?“ nechápal jsem její slova.

„Přesně to, co jsem řekla. Ostatní si toho sice nejsou vědomi, protože tvá snaha všem pomoct se orientuje především na svět mimo lidský obzor, ale i tak – baví tě to pořád? Nepřijde ti to trochu únavné?“

„Únavné? To určitě ne. Navíc se mi moc lidem pomoct nepovedlo. Zatím je Jazz asi jediný, pokud nebudu počítat to, že ses vrátila do společnosti normálních lidí, jako jeden ze svých úspěchu,“ namítl jsem trochu kousavě a zároveň se zamyslel nad jejími slovy. Copak si nemůžu pomoct a pořád musím někomu pomáhat? Byla to hloupost, ale na druhou stranu… Možná měla pravdu. Stále jsem řešil jenom problémy ostatních a ty svoje odsouval na vedlejší kolej. Jenže to všechno bylo způsobeno tím, že jsem ty svoje řešit nechtěl – týkaly se Belly a bez ní neměly prostě řešení.

„Když ti to udělá radost, klidně si to mezi své úspěchy přidat můžeš,“ usmála se na mě.

„Máš pravdu, je to nanic,“ odvětil jsem, když jsem tak sledoval spokojenost Jaspera. „Jenže z toho mám aspoň trochu dobrý pocit, když už nemůžu pomoc sám sobě,“ pokrčil jsem rameny a pohlédl na ni. Doufal jsem, že to pochopí.

„Třeba ti v tom můžu pomoct já,“ namítla.

„Jak bys mi v tom mohla pomoct? Říkala jsi, že s mým problémem nic udělat nejde,“ namítl jsem a předhodil jí tak nenápadně její slova o tom, že se Bella nemůže vrátit do Forks.

„Něco vyřešit nemůžu, ale něco třeba ano,“ odvětila záhadně a než jsem se nadál, cítil jsem její rty na svých. Bylo to tak nečekané a zároveň tak jiné od toho, jak mě líbala Bella. Rty, které mě líbaly teď, byly hřejivé a poddajné, zatímco rty Belly…

„D-dost, Monico, tohle nesmíme,“ namítl jsem, když se mi ji podařilo od sebe odstrčit.

„To říkáš jenom ty,“ namítla a spokojeně se na mě usmívala. „Víš, že jsem tohle chtěla udělat od chvíle, kdy ses poprvé objevil ve škole?“

„Je mi jedno, cos chtěla udělat tehdy a je mi zároveň jedno, co chceš udělat teď. Jedno ti ale řeknu. Líbat mě už nebudeš. Není to správné, protože miluju Bellu,“ odvětil jsem a raději se od ní o krok odtáhl. Nehodlal jsem riskovat, že se o ten polibek pokusí ještě jednou.

„Jenže Bella tu teď není a možná už nikdy ani nebude,“ zamručela a nespouštěla ze mě zrak.

„To na tom nic nemění. Mezi námi je jenom přátelství, ale pokud to nehodláš respektovat, něco s tím můžeme udělat,“ navrhl jsem a potom se otočil k odchodu. Nehodlal jsem se s ní dohadovat v hospodě plné spolužáků a přátel. Navíc jsem si byl jistý, že některým z nich náš polibek neunikl. Což bylo opravdu na nervy. Určitě se mám na co těšit.

Další den jsem byl ještě otrávenější než předtím. O polibku už věděli všichni. Dokonce i Esmé s Carlislem. Neměl jsem nejmenší tušení, jak všem vyvrátit ten absurdní nápad, že s Monicou chodím. Vlastně jsem teď úplně litoval toho, že jsem jí tuhle cestu nabízel. Naštěstí se však Monica ode mě celý den držela dál, a pokud se přišla podívat na zápas, ani jsem ji nezahlédl. Jenom jsem uvažoval, koho bych měl požádat, aby si s ní vyměnil místo cestou domů.

Myšlenkami jsem byl úplně mimo, takže jsem byl rád, že jsem nemusel hrát. Emmett to na mně poznal, takže do hry nasadil Jaspera. Sice tím hodně riskoval, ale zase tím možná zvedl šance Jazze získat Madison – pokud se tak už nestalo. Nějak jsem o tom nebyl informován.

Zápas byl až do úplného konce velmi vyrovnaný, ale trestné hody potom ukázaly na skutečného vítěze a střední škola z Forks v letošním ročníku porazila neporazitelné studenty z Olympijské střední! Bylo hodně co oslavovat. Emmettova slova se stala skutečností a tým byl z toho úplně na větvi.

„Edwarde, děje se něco?“ zajímala se Alice, když už jsem se nějakou dobu díval jenom jedním směrem a tak trochu nevnímal nic z dění kolem sebe.

„Počkej tady, hned jsem zpátky,“ požádal jsem ji a než mi stačila odpovědět, rozběhl jsem se směrem, kde jsem před okamžikem viděl stát Bellu.

Když jsem tam však doběhl, Bella tam nikde nebyla. Rozhlížel jsem se kolem dokola, ale nikde po ní nebyla jediná stopa. Copak se mi to mohlo znovu jenom zdát? Tolik jsem ji toužil znovu vidět, že jsem si ji prostě jenom představil nebo jenom zahlédl v rysech podobné dívky?

Přišlo mi to jako nesmysl. Bella je přece jedinečná a s nikým bych si ji nemohl splést. Musela to tedy být skutečně ona. Jenom mi potom nešlo na mysl to, proč by odešla, aniž by mi něco řekla. Nepočkala na mě, než jsem k ní došel… Prostě byla opět fuč, stejně jako posledně.

Sklesle jsem se vrátil k ostatním a nikdo kromě Alice si ani nevšiml, že jsem se na nějakou dobu vzdálil.

„Co se stalo?“ zajímala se, hned jak jsem se přidal k ostatním a snažil se tvářit stejně spokojeně jako oni. Což bylo najednou skoro mistrovské dílo, kterého jsem nebyl schopen. Musel jsem myslet na Bellu a to, jak opět zmizela.

„Myslel jsem, že jsem tam zahlédl Bellu, ale zřejmě jsem se spletl,“ zavrtěl jsem hlavou, když vtom se k nám připojila i Monica.

„Gratuluju k vítězství,“ poblahopřála nám. „A co se týče Belly, tak tady skutečně celou dobu byla, nezdálo se ti to,“ zašeptala směrem ke mně, aby to nemohl slyšet nikdo další.

„Proč na mě potom nepočkala, když viděla, že jdu za ní?“ zajímal jsem se.

„Třeba se přišla pokochat jenom pohledem na sport a nikoli tebou, co já vím,“ záměrně mě svými slovy provokovala. Musela vědět, že se mi to nebude líbit a očividně to dělala schválně. Pokud tu Bella doopravdy byla, tak to určitě nebylo kvůli sportu. Lidský sport pro ni musel být hodně nudný vzhledem k tomu, jaký provozují oni sami.

„Nebyla tu jenom kvůli sportu. Podle mě si všimla tebe, a proto raději odešla, nechtěla vyvolávat nějaké zbytečné scény,“ oplácel jsem jí stejnou mincí. „Anebo se jenom potřebovala nadýchat čerstvého vzduchu,“ dodal jsem a vtom jsem si opět vzpomněl na událost ze včerejška a bylo mi jasné, co se stalo. Monica na to musela zase myslet a Bella to jenom špatně pochopila!

„Tohle není k smíchu a ty to dobře víš,“ odvětila uraženě.

„Kvůli čemu se tady špičkujete?“ přidal se k nám Emmett, když si všiml, že jsme se nějak opozdili oproti slavící skupině.

„Jenom kvůli takovým drobnostem. To teď neřeš, zbytečně bychom tě tím jenom zatěžovali a navíc je čas slavit postup do dalšího kola,“ odvedla jeho pozornost opět k něčemu jinému. Dokonale tím zamluvila začínající hádku, ale já jí to nehodlal jenom tak darovat. Tohle si ještě vypije a bude litovat, že Bellu opět odehnala.

„Máš pravdu, tak na co čekáte? Jdeme slavit, ne?!“ pobídl nás, a tak nám nezbylo nic jiného než se přidat ke zbytku party a začít skutečně oslavovat.

Oslava to však byla krátká. Mnohem kratší než ta včerejší, ale nedalo se nic dělat. Museli jsme se nějak dopravit domů, abychom zítra mohli zase do školy. Což mnoho z mých spolužáků nemělo zrovna v plánu. A ačkoliv se Monica vrátila opět do společnosti svých předchozích přátel, nepodařilo se mi ji s nikým vyměnit, takže jsme cestovali zpět do Forks ve stejném seskupení jako při příjezdu do Olympie.

Tentokrát však auto naplňovalo trapné ticho. Alice totiž půlku cesty prospala, takže nás neměl kdo bavit. Já se soustředil na řízení, Jasper byl pohroužen do svých myšlenek a Monica se neodvážila ani promluvit, jelikož musela vidět, že to ve mně všechno vře. Jenom jsem čekal na chvíli, kdy si budeme moct pěkně v klidu a o samotě promluvit.

„My dva si budeme muset ještě promluvit,“ přislíbil jsem jí, když jsem ji vysazoval před jejím domem a zvažoval, jak to s Bellou napravit. Napsat jí jenom zprávu nebude stačit… Přesto jsem doufal, že si nenechá jenom tak vsugerovat, že jsem ji přestal milovat. Musí mi přece uvěřit, že ten polibek s Monicou nic neznamenal.

„Budu se těšit,“ přitakala a ještě předtím, než zavřela dveře, se na mě usmála.

„Tak tomuhle říkáš jenom přátelství?“ zamumlala rozespale Alice, když jsme vyjížděli k nám domů.

„Bohužel je to jinak, než se to všem jeví,“ odvětil jsem a nehodlal to dál rozebírat. Kromě vítězství v basketu nestál tenhle víkend za nic. Jenom se lidem potvrdila jejich mylná domněnka o mně a Monice, kterou jsem se jim snažil vyvrátit. Teď už to prostě nikomu nevymluvím.

Nikomu kromě Belly. Ta musí pochopit, že miluju jenom ji a že ta slova neříkám jenom tak do větru.

„Jak myslíš. Promluvíme si o tom, až budeme doma. Tam mě taky, prosím, vzbuď,“ zamručela už opět a než jsem stačil namítnout, že doma budeme za pět minut, už znovu spala. A samozřejmě to bude na mně, abych ji vytáhl z auta, protože ji Carlisle s Esmé nebudou chtít budit. Je to přece jenom jejich malá holčička.

Co jsem proboha všem udělal?

Tak fajn, co říkáte na dnešní kapitolu? Jsem přístupná všem názorům – ať už kladným, nebo těm opačným. Je mi jasné, že ten polibek se ne všem líbil, ale tak nějak to prostě vyplynulo ze situace – takže se omlouvám.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 18. kapitola: