Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 25. kapitola

04.02.2013 (21:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1543×

25. kapitola

Bella mi pomáhala stoupnout si na nohy. Musela mě podpírat. Fyzicky působící dary upírů kladly na mé tělo velký nápor a já si připadal jako přejetý parním válcem.

„Tuto nabídku přijmu rád,“ přitakal jsem a Tanya se spokojeně usmála, stejně jako Irina. Pouze Kate to moc po vůli nebylo. Měl jsem takový dojem, že kdyby mohla, tak by mě škvařila svým darem dál. Nebo alespoň použila daleko větší sílu. Bránily jí v tom ale její sestry, které mě chtěly jenom otestovat, nikoli zabít.

„Myslela jsem si to. Každopádně k tvé proměně zatím nedojde. Budeš tam žít jako člověk. A jen co se Eleazar vrátí do Denali, pošleme ho za vámi do La Push, aby se na tebe mohl podívat a zjistit, jaký dar to před námi ukrýváš,“ prohlásila.

„Samozřejmě, s tím se dá počítat,“ souhlasila s ní Bella. A vtom jsem si na něco vzpomněl. Respektive na někoho – mou rodinu. Těžko jim budu vysvětlovat, že odteď budu žít v La Push. Anebo naopak vládkyním rozmlouvat můj pobyt v La Push. Forks odtamtud není zrovna daleko, ale v tuhle chvíli mohu být jenom rád, že žiju, a taky naživu i zůstanu. Nemohl jsem si diktovat podmínky. Přesto jsem se ale zeptat musel.

„Co… ehm, co bude s mou rodinou? Jak jim vysvětlím můj pobyt v La Push?“ zeptal jsem se.

„S tím si nedělej starosti, o to se postaráme my,“ namítla Irina a já se popravdě trochu lekl. Pokud mají něco zařizovat krvelační upíři, jak to asi může potom dopadnout?

„Budou žít, že ano?“ ujišťoval jsem se s tlukoucím srdcem, které se mi ze strachu o rodinu snažilo prodrat z hrudi. Všichni přítomní to museli jasně slyšet. Musel jsem je tím provokovat, ale já si nedokázal poručit, abych jednoduše přestal mít starost o rodinu.

„Zůstanou naživu. Budou si myslet, žes získal stipendium na střední v La Push,“ odpověděla mi s úsměvem Tanya a já si oddechl.

„Sestra má pravdu, necháme je naživu, přestože by mohli být chutnou svačinkou, pokud voní alespoň z poloviny tak dobře jako ty,“ neopomenula si opět rýpnout Kate. Pomalu mi tím připomínala Cordyho a jeho nenávist k obyčejným, netalentovaným lidem. Ačkoliv – pokud se ke mně tak protivně choval jenom kvůli mému lidství, které se mu zdálo tak obyčejné, mohl by se jeho postoj ke mně změnit už jenom tím, že jsem přijat mezi těch několik desítek výjimečných lidí žijících v La Push. Přece jen mě Tanya vítala do jejich rodiny, přestože jenom do té lidské části.

„Kate, nebuď na budoucího člena naší rodiny tak zlá. Nic ti přece neudělal a jeho láska k Belle je tak silná. Pomalu bych řekla, že je to u člověka až obdivuhodné,“ mírnila ji Irina.

„Ještě jím není. Navíc je to pořád člověk. A v neposlední řadě – nemůže se nikdy rovnat s vládci,“ pronesla umíněně a dál si mě už nevšímala. Věnovala se jen svým myšlenkám, které zřejmě Bellu dopalovaly. Viděl jsem to její přemáhání a cítil napínání jejích svalů, jak mě podpírala – a zřejmě jenom to jí pomáhalo ustát všechno to, co si vyslechla v Katrininých myšlenkách.

„Pokud je to tedy všechno, tak bychom se vypravili na zpáteční cestu,“ odpověděl jsem místo Belly a doufal, že jsem neřekl nic špatně.

„Jistě, v brzké době můžete očekávat návštěvu Eleazara,“ přitakala Tanya a stejně jako Kate si nás přestala všímat. Už jsme pro ni nebyli nijak zajímaví. Co potřebovala, vyřešila, a když jsme zůstali naživu, nebylo co dalšího řešit.

Společně s Bellou jsme se vydali ze sálu. Nikdo nás už ven nedoprovázel. V tu chvíli jsem si přestal připadat jako vězeň. Konečně jsem se, mimo sál, mohl nadechnout svobodně. Přesto mi to ale nedalo a musel jsem se znovu podívat na ty vyřezávané dveře.

Nos tenebris. Nos umbrata.

Nos praesit nocti.

Nos tantum qui medii inter homines voluit destruere. Custodes sumus.

Ta slova byla tak výstižná, až mě zamrazilo. A přitom mě čekal stejný osud – jako stín, a jenom jsem doufal, že nikdy víc se nebudu muset setkat s Kate. Bylo mi jedno, jestli mě brala jako méněcenného jenom kvůli tomu, že mě považovala za obyčejného člověka, nedokázal jsem nad tím jejím nepřátelským postojem jenom tak mávnout rukou. U Cordyho to bude jiné, pokud se jeho chování ke mně změní. Ale s Kate se už nikdy nesetkám, pokud to bude v mé režii.

Od chvíle, co jsme nasedli do auta, jsme oba mlčeli. Občasným pohledem na tachometr a pod ním přibývající kilometry jsem zjišťoval, jak daleko od sídla vládců se nacházíme. Nevěděl jsem, jak daleko mohou upíři slyšet, ale naposledy, když chtěla mít Bella soukromí, jsme jeli na pláž vzdálenou patnáct kilometrů. Takže jsem si hodlal počkat na tu chvíli, kdy bude mezi námi a vládkyněmi alespoň tato vzdálenost, než jsem se odhodlal promluvit.

„Jak se cítíš?“ předběhla mě však Bella svým dotazem.

„Trochu rozlámaně, ale kupodivu živě,“ odvětil jsem a snažil se i trochu usmát. Bella se ale i nadále tvářila hrozně vážně. Stále jí v hlavě musely znít Kateiny myšlenky. A mě začínalo neskutečně zajímat, co se jí v sále honilo hlavou, že se Bella musela tak přemáhat. „Ty ale nevypadáš moc spokojeně, že jsme z toho vyvázli jenom tak,“ zamumlal jsem a dál si prohlížel její obličej z profilu, jak se soustředí na cestu před námi, která pod vrstvami sněhu nebyla ani vidět.

„Máš pravdu. Na jednu stranu jsem ráda, že sestry z porušení zákonu nevyvodily dalekosáhlé důsledky, ale zároveň se mi moc nelíbí ta jejich podmínka,“ prohodila.

„Ta podmínka je ale to nejlepší, co nám mohly nabídnout, nemyslíš?“ namítal jsem.

„Tím si nejsem zrovna moc jistá. Vím, co život bez jakýchkoliv možností znamená. Nějakou dobu už v La Push žiju a vídám se s těmi lidmi. Možná by s tím ale něco šlo udělat,“ zamýšlela se a já nestačil tak úplně sledovat její myšlenkové pochody.

„Co bys s tím chtěla udělat? Sestry se tak rozhodly, navíc nás přijede zkontrolovat ten jejich hledač talentů. Všechno to mají nalajnované.“ Její slova mi nedávala smysl.

„Je to jednoduché. V La Push můžeš žít jenom do té doby, než se tam objeví ta jejich úžasná kontrola. Tvrdí sice, že to bude brzy, ale počítala bych s tím až tak za rok, možná i dva. Pro tak staré upírky, jako jsou sestry, jsou roky naprosto malicherná záležitost. A potom si můžeš žít normální život. Můžeme se pokusit domluvit s Monicou a tou její smečkou na nějakých nových pravidlech, která se budou týkat Forks. Přece jenom jsme na ně sestry neupozornily, takže nám teď budou vděčit za život,“ začala rozvíjet své myšlenky nahlas a já se s ní snažil držet tempo.

Ve chvíli, kdy se na okamžik odmlčela, mi to všechno scvaklo.

„Hodláš na ně ušít boudu, abys mě nemusela proměnit, je to tak?“ ujišťoval jsem se.

Bella mi však nestačila ani odpovědět, když jsem zaslechl krátké zazvonění jejího telefonu, který okamžitě vyštrachala z kapsy od kalhot a příchozí hovor přijala.

„Stalo se něco, Renée?“ zajímala se okamžitě. „Ano, všechno dopadlo dobře, ale to moc dobře víš – jsem si jistá, žes nás celou dobu sledovala, nebo aspoň rozhodnutí sester,“ prohodila s úsměvem, jak měla svou matku přečtenou. „Dobře, moc děkuju, tohle se nám bude hodit,“ prohodila a ukončila rozhovor. Telefon potom položila na palubní desku a věnovala se dál řízení, jako bych nic neřekl. „Renée nám už zarezervovala letenky zpět do Seattlu a potom i do Port Angeles, odkud pojedeme do Forks. Možná bys tedy měl zavolat nebo aspoň napsat Monice a požádat ji o schůzku, budeme si muset promluvit.“

Vytáhl jsem telefon, abych splnil její žádost, ale potom jsem se zarazil.

„Ještě jsi mi neodpověděla na otázku. Ten tvůj plán je vymyšlen tak, abys mě nemusela proměnit, je to tak, že?“ požadoval jsem od ní odpověď.

„Život, jaký vedu já, není nic pro tebe. O tom jsme se bavili už na školním vánočním plese, pokud si nevzpomínáš,“ upozornila mě úsečně. Nehodlala se o tom bavit.

„Víš, že tím ale riskuješ? Podle mě ještě víc, než když jsi mi řekla pravdu?“ upozornil jsem ji.

„Možná trochu ano, ale rozhodně stojí za risk dopřát ti normální život, jaký bys se mnou nikdy neměl,“ odporovala mi dál, trvajíc na svém hloupém názoru, že můj život bez ní bude lepší.

„V tomhle s tebou ale nemůžu souhlasit. Ještě před několika dny jsem si myslel, že už tě v životě neuvidím, a byl jsem na pokraji svých sil. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na tebe. Copak jsi neslyšela Marca, když ti říkal, že tě skutečně miluju?“ zajímal jsem se. Tenhle rozhovor mi nedával vůbec smysl. Jak stále může zastávat stanovisko, že mě nepromění, když jí i upír potvrdil to, jak moc ji miluju?! Podle něj ta láska byla tak silná, že se po několika staletích znovu usmál! A to je očividně u upíra jako on něco neočekávaného.

„Dobře, tak já se tě na něco zeptám a odpověz mi popravdě,“ prohodila Bella a podívala se na mě. „Od doby, co se známe – kolikrát ti hrozila smrt mým zapříčiněním?“ zeptala se a já se už nadechoval k tomu, abych namítl, že ona nikdy nebyla důvodem těch problémů, když mě zarazila. „Respektive – kolikrát za tvou možnou smrtí stál někdo z upírů?“ formulovala svou otázku jinak.

„Dvakrát,“ zamumlal jsem.

„Pleteš se. Už to bylo třikrát,“ namítla. „Poprvé v Itálii, potom v Port Angeles a dneska to bylo naposledy. Odteď se ti sice podle upířích zákonů nesmí nic stát – ale i tak si myslím, že je to skoro nemožné. Je to, jako bych k tobě přitahovala samé smrtelné nebezpečí,“ povzdechla si.

„Tak to ale není. To všechno přitahuju jenom já tou svou zvědavostí a nátlakem, který na tebe vyvíjím. Navíc, pokaždé jsem se z toho nebezpečí tvým přičiněním dostal, takže to nemůžeš všechno svalovat na sebe,“ trval jsem si pro změnu na svém já.

„Sleduju, že jsme se opět dostali do slepé uličky,“ prohodila jenom tak, když si uvědomila, že se opět točíme v tom samém kolotoči námitek a dohadů jako po návratu z Itálie, kdy jsem ji přemlouval, aby mě proměnila.

„To je víc jak očividné,“ souhlasil jsem s ní. Konečně se na něčem shodneme!

„A jak to tak vypadá, tak je to jediná věc, na které se shodneme,“ tlumočila nahlas moje myšlenky a já přikývl. „Takže bude asi nejlepší, pokud tenhle rozhovor odsuneme na někdy jindy. Odvádí to sice dokonale mé myšleny od Denali, ale není to zrovna téma, o kterém se s tebou chci bavit v jedoucím autě a po návštěvě sester,“ ukončila tenhle rozhovor.

„Toho jsem si vědom. Myšlenky Katriny tě musely velmi štvát,“ přitakal jsem.

„Ani si nedovedeš představit jak moc. To, co jsem slyšela v její hlavě… Měla jsem chuť po ní skočit a něco jí udělat. Kate měla nehorázné štěstí, že jsi stál vedle mě, protože jinak by to nedopadlo dobře,“ mumlala a z hrudi jí vyházelo tiché vrčení, které nedokázala potlačit asi stejně jako já zběsilý tlukot mého srdce v sále plném upírů.

„A nechceš mi říct, co tak šíleného se jí honilo hlavou, že to vykolejilo i tu nejtrpělivější upírku, co znám?“ zajímal jsem se a Bella se na mě usmála.

„Rozhodně bys mě neměl počítat mezi nejtrpělivější upírky. To doopravdy nejsem. A čím že mě tak vytočila? Pochvalovala si, jak vyprovokovala sestry k testu tvého skrytého potenciálu. Řekněme, že tuhle její násilnickou stránku jsem neznala a stačilo se s ní setkat jenom jednou. Navíc bych proti ní nechtěla stát v boji.“

„V tom jsem s tebou zajedno,“ přitakal jsem a lehce se otřásl při vzpomínce na ten elektrický proud, který se mi dostával do těla při kontaktu s její rukou.

„Nejvíc si ale užívala, když tě mohla mučit svým darem sama,“ zamručela nenávistně. „Beru, že v minulosti byla bojovnicí a musela být zvyklá na všechno. Taky je tu ta část upířího já, která je trochu sadistická – tedy, nejenom trochu, ale hodně. Ale i tak by ho měla krotit, pokud chce být dobrou vládkyní. Kdyby tam dneska neměla sestry a nemusela se podrobit Tanye, myslím, že bychom se už domů nevrátili,“ přiznala sklíčeně.

„Přesto teď ale sedíme v autě a míříme do Anchorage, kde nasedneme na letadlo a poletíme domů,“ uklidňoval jsem ji. Byl jsem plný optimismu, že odteď už všechno půjde jako po másle a nakonec se mi podaří Bellu přemluvit i k té proměně, kterou teď zuby nehty odmítá.

„Správně, o sestrách se už nebudeme bavit. Je to depresivní.“

„Souhlasím, ale i přesto se tak úplně nemůžu zbavit jedné otázky, která mě napadla ve chvíli, kdy se Tanya tak radostně vítala s Marcem a neustále se při tom špičkovali,“ namítl jsem.

„Jaká to je otázka?“ zajímala se a opět mi věnovala jeden ze svých ustaraných pohledů.

„Z toho jejich krátkého rozhovoru, než se na mě Marcus zaměřil svým darem, jsem pochopil, že je daleko starší než sestry. Takže mi logicky nejde na mysl, proč se tak starý upír podrobuje mnohem mladším upírkám? Proč nepřevzal vládu nad vaším světem on?“

„Ne každý ze starých upírů má touhu někomu nebo něčemu vládnout. Stejně jako lidé nemají ty politické ambice, tak ani někteří upíři nechtějí pořád na něco dohlížet. Museli by se totiž starat úplně o všechno. A na to nemá nervy nikdo, rádi si totiž užíváme život, jako kdybychom nebyli nesmrtelní – milujeme rychlá auta, adrenalin, hodně cestujeme a většina se ráda utápí v krvi. Žijí prostě nezávazně, pokud tedy nebereme v potaz zákony, které i přes to všechno dodržují. No, a Marcus patří mezi upíry bez politických ambicí, možná proto taky přežil tak dlouho, nemíchal se do všech těch šarvátek o území, krev a moc,“ dala se do vysvětlování, aniž bych ji musel nějak moc pobízet.

„Znáš víc takových upírů, jako je Marcus? Myslím tím tak staré,“ před několika málo hodinami, respektive dnem, pro mě bylo těžké představit si jenom dobu, ve které se narodily sestry, ale doba, ve které žil Marcus, byla ještě víc vzdálena mým představám.

„Ne, takhle staré upíry neznám. Moc jich ani po světě nechodí a navíc to, že se s nimi už někdy setkám, je řekněme pocta. Pokud totiž oni sami nechtějí, tak je nemáš šanci najít – ani jako upír,“ odvětila.

„Stejně je ten jeho dar úžasný. Beze slov okamžitě pozná city někoho dalšího.“

„Nejenom city. Tanya nehodlala moc zdržovat, takže nechala Marca, aby ti svůj dar představil ve zkrácené verzi. Marcus toho totiž dokáže daleko víc, proto si ho neustále drží sestry u sebe. Kromě vztahů mezi lidmi dokáže ve skupině označit vůdce, klíčové členy a vzájemné vztahy. Lehce pozná, kdo pro koho zemře a koho stačí jenom pobídnout, aby zradil. Rovněž při jednání s klany dokáže rozeznat málo oddané členy,“ informovala mě o Marcově daru.

„Sleduju, že je mnohem významnějším členem královské rodiny, než jak ho prezentovala Tanya,“ zamyslel jsem se.

„Není tak úplně členem. Tedy, rodiny jako takové ano – Tanya tak nazývá vlastně celou upíří populaci, která jí je podrobena, ale člen královské rodiny není. Do ní patří jenom sestry a jejich druhové. Kromě Tanyi mají obě sestry svou druhou polovičku. Proto zřejmě i Tanya byla tak nadšená z Marcova prohlášení. Velmi fandí pravé lásce, stejně jako nemá za podobných okolností ráda pravou smrt. Irina je na tom velmi podobně, jenom Kate to bere všechno trochu jinak.“

„A ti jejich druhové jim nějak pomáhají vládnout? Ovlivňují jejich rozhodnutí?“ zajímal jsem se. Netušil jsem, jakým stylem funguje monarchie lidská a už vůbec ne ta upíří. Navíc mi přišlo trochu divné, že Katrina našla svou pravou lásku dřív než Tanya. Vždyť se ke všem chová tak nemožně!

„Ne, do vlády sester nijak nezasahují. Z politického hlediska se drží mimo hlavní scénu. Je to vlastně až podivné. Většinou nad klanem drží ochrannou ruku mužský vůdce. V mém případě je to Charlie. A u mnoha klanů to tak je pořád. Jenom sestry se vymykají standardům. Možná taky proto dokázaly vybudovat tuhle říši plnou zákonů,“ odvětila na můj doraz. 

„Možné to je, proč taky ne. Sestry jsou velmi emancipované – pomalu bych řekl, že předešly dobu feminismu o několik století,“ zasmál jsem se.

„To není zase tak úplně pravda. Ony se narodily v době, kdy byla ženská moc jenom potlačena do pozadí. Ženy byly u moci pořád, jenom v jejich době se na to moc neupozorňovalo. V minulosti nebyl stále jenom patriarchát, vládly ženy – Egypt a staré civilizace jsou toho důkazem, než naoko převzal moc jeden bůh a zároveň muž,“ bránila sestry a zároveň i ženské pokolení. „Muži si uzurpovali moc svou silou, ženy rozumem a intrikami,“ dodala po chvíli zamyšlení.

„Intrikaření jim vydrželo i do dnešní doby,“ podotkl jsem jenom tak mimochodem. Stačilo si vzpomenout na Rose, Alici, Monicu… No prostě snad na všechny ženy. A abych řekl pravdu, tak zřejmě i na Bellu.

„Jen abys nebránil muže. To je vám vlastně podobné,“ zamručela kysele a najela konečně na slušnou cestu, po které jsme to do Anchorage měli už jenom pár kilometrů.

„A to se opět začínáme dohadovat? Každý prostě bude bránit svůj rod,“ pokrčil jsem rameny a pohlédl z okýnka, kde se krajina pomalu a jistě měnila z té nehostinné v civilizovanou. „Ženy uznávám, ale zároveň se nikdy nepostavím proti mužům – jen aby bylo jasné,“ podotkl jsem a znovu pohlédl na Bellu, která se nad mou poznámkou jenom usmívala.

„To je mi jasné. Nikdo není schopen úplně zavrhnout to, čím je. Člověk ani upír nebo vlkodlak nemůže zavrhnout svou přirozenost. Může s tím bojovat, ale nakonec nikdy nevyhraje. Buď se s tím vším smíří, nebo to vzdá, ale nikdy nevyhraje,“ odvětila přesvědčivě.

Co tím myslela, jsem se už neptal. Nemusel jsem vědět úplně všechno a tohle očividně nechtěla dál rozebírat. O tom, jak se vyrovnala se svým životem upíra, si můžeme promluvit někdy jindy, dneska jsme toho probrali až moc.

V letadle do Seattlu jsem usnul. Cesta mi tak uběhla rychle a já tak dohnal ten deficit z noci, kdy jsem se neustále musel budit kvůli zlým snům o Katrině.

V Seattlu jsme pak měli skoro dvě hodiny čas, než jsme měli odletět do Port Angeles, takže jsem byl Bellou donucen na letišti vytáhnout telefon a napsat Monice. K velkému překvapení jsem od ní neměl jedinou zmeškanou zprávu. Očividně se musela pěkně naštvat po našem posledním rozhovoru, který taky nedopadl nejslavněji.

„Ještě jsi mi neřekl, jak reagovala na to, když se dozvěděla o naší cestě do Denali,“ prohodila jenom tak, když jsme seděli v jedné z restaurací a já do sebe cpal hodně pozdní oběd. Od rána na Aljašce jsem nejedl, a to se už hodiny pomalu blížily k páté odpoledne. Čas hrozně utíkal.

„Ehm, nebyla z toho moc nadšená,“ odvětil jsem, když jsem polkl další sousto.

„To se zřejmě dalo očekávat. Uvidíme, jak moc bude nadšená z toho, co se jí pokusím navrhnout. Moc velkou spokojenost ale neočekávám,“ nadhodila a já se zamračil. Nad nějakým jejím návrhem jsem nechtěl ani uvažovat. Pomalu mi to znělo tak, že se mě snaží zbavit. Jako by mě už nechtěla ve své blízkosti, když hodlá porušit další z pravidel – a to vlastně ještě přímou dohodu se sestrami! Tohle jí Cordy musí rozmluvit, budu si s ním muset po našem návratu promluvit, snad bude mít na Bellu a její rozhodnutí větší vliv, než jaký mám v tuhle chvíli já.

„Neočekávej. Ve chvíli, kdy jsme se ‚loučili‘, si už nacvičovala soustrastné kondolence pro rodiče v případě, že se z Denali už nevrátíme,“ odvětil jsem kysele a dal se znovu do jídla.

Ve chvíli, kdy jsem se chystal vypnout telefon před vzletem, jsem si všiml zprávy, kterou mi Monica poslala někdy během toho, jak jsme čekali na letadlo.

Jsem ráda, že jsi v pořádku, ale nespoléhej, že se s Isabellou budu vítat jako se ztracenou kamarádkou.

To jsem ani nečekal. Vlastně ani Bella. Nečekal to nikdo. Bella s Monicou nikdy nebudou kamarádky. Bude vlastně velkým překvapením i to, pokud se nepozabíjejí ve chvíli, kdy se uvidí. Bella se bude možná snažit krotit, ale u Monicy a její výbušné povahy jsem si nemohl být jistý vůbec ničím. V tomhle byla nevypočitatelná, a pokud bude mít po svém boku i smečku, čemuž bych se moc nedivil, bude naprosto k nezastavení, co se týče agresivity.

„Už se na nás moc těší, že?“ poznamenala Bella, když jí neušlo, jak jsem si četl onu zprávu.

„Ano, nemůže se nás dočkat,“ přitakal jsem ironicky a zapnul si bezpečnostní pás přesně podle pokynů letušky. Následně jsem telefon vypnul a uložil do kapsy od kalhot. „Stejně jsem nakonec rád, že to celé prasklo,“ poznamenal jsem ve chvíli, kdy už jsme byli ve vzduchu. „Nemusíme už nic tajit – alespoň ne v La Push a můžeme žít relativně v klidu. Nebudeme se muset věčně ohlížet za záda, jestli nám nic nehrozí. Nejvíc jsem ale zvědavý na to, jak se budou tvářit Esmé s Carlislem na to, že se budu stěhovat od nich pryč.“

„Esmé to opláče, ale Carlisle jí bude oporou. Navíc tam budeš pravidelně dojíždět a pořád budete v kontaktu. Nebude to tak, že by tě život v La Push od tvého minulého života úplně odřízl a šmitec. A hlavně kvůli tomu tvému minulému životu si musíme s Monicou a smečkou domluvit jistá pravidla společné koexistence. To, že La Push je jenom naše území, nebude stačit,“ zamumlala.

„Zítra to s nimi všechno probereme. Dneska už chci mít jenom klidný zbytek dne,“ namítl jsem, když jsem si uvědomil, že domů nedorazím dřív jak v jedenáct v noci. A to už se nějaké spory rozhodně řešit nebudou.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 25. kapitola: