Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 27. kapitola

05.04.2013 (20:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1651×

27. kapitola

Než se kdokoliv z nás nadál, stála před námi Monica opět ve své vlčí podobě. Informace o tom, že se stanu upírem, ji musela hodně šokovat, když se nedokázala ovládnout.

„Tak přesně tohohle jsem se bála,“ zamumlala Bella a ostražitě sledovala scénu před sebou.

„Co přesně se teď bude dít?“ Doufal jsem, že tenhle rozhovor se obejde bez toho, aby se někdo musel změnit. Jasně to totiž znamenalo možný konflikt, a to nebylo v zájmu nikoho – navíc, vlci byli v přesile a Bella sama!

Než mi však stačila odpovědět, proměnil se i Lerner. Sledovat, jak se mění, bylo něco tak divného, že jsem jenom oněměle hleděl a nemohl nic udělat. Byla to klidnější verze proměny Monicy, pokud se to tak dalo vzít. Z ničeho nic před námi nebyl doktor a Monica, ale dva vlci.

„Chce ji uklidnit. Zajímá ho totiž, kvůli čemu jsme přišli,“ zamumlala a stejně jako já sledovala, co se před námi stalo a nadále i dělo. Pro mě to bylo jako němý film, ale Bella to měla kompletní, doprovázené jejich myšlenkami. Mohla tedy ohlídat okamžik, kdy pro nás už nebude bezpečné setrvávat v blízkosti vlků a kdy bychom se měli vzdálit.

Monica ještě chvíli vrčela a nakonec bezmocně zavyla. Alespoň mi to tak přišlo, netušil jsem, jak jinak to interpretovat - natolik jsem nesledoval programy ze světa zvířat, abych uměl něco vyčíst z jejich chování a gest. Navíc jsem si byl víc než jistý, že jedno zavytí může znamenat mnoho různých ‚oznámení´.

„Možná by bylo lépe, kdybychom si promluvili sami,“ navrhla najednou Bella a Lerner ve své vlčí podobě se na ni podíval. Musel jí i nějak odpovědět. „Monica není z mé informace zrovna nadšená, a tak by to nemuselo dopadnout všechno zrovna dvakrát dobře,“ odvětila na jeho myšlenky a vlk se teď otočil k Monice, která už jen tiše postávala vedle něj s pohledem upřeným do země.

Najednou pohlédla svýma velkýma zelenýma očima na Bellu a varovně zavrčela, než se otočila a zmizela mezi stromy, kam ji na okamžik následoval i doktor. Ten se na rozdíl od ní ale po chvíli vrátil, tentokrát však v úplně jiném oblečení, jelikož to jeho původní leželo rozervané na cáry všude kolem nás.

„Monica tu už není, ale Mike tu pro jistotu zůstal,“ informovala mě, když jsem se snažil zjistit, jestli je Lerner sám. „Mike jako vlk je pro něj pojistka. Vlkodlak ve své lidské podobě proti upírovi nic nezmůže.“

„To poučování by myslím stačilo,“ utnul ji najednou Lerner. „Chápu, že Edward je neskutečně zvědavý, ale tentokrát to se svou touhou znát pravdu docela přehnal. Alespoň podle toho, co jsi řekla při vašem příchodu,“ rozhodl se navázat na to, kde byla Bella přerušena Moničinou proměnou.

„Řekněme, že by k tomu zřejmě došlo tak jako tak,“ namítla Bella.

„Bylo jenom otázkou času, kdy by se upíří vládkyně dozvěděly o tom, že bylo jejich tajemství odhaleno člověkem,“ přitakal jsem. Dokonce jsem se stále nepřestával divit, že to trvalo tak dlouho – přece jenom jsem o upírech věděl skoro rok a po celou tu dobu měly tolik šancí si to se mnou a Bellou vypořádat.

„Ovšem. Tajemství se těžko udržuje, pokud ho zná víc lidí,“ odvětil Lerner s úšklebkem.

„Pokud však ti lidé nejsou svázáni jistým poutem, že?“ vrátila mu to Bella a on se na ni jenom shovívavě, jakoby snad otcovsky, usmál.

„Ten tvůj dar je docela otravný. Ale to je teď vedlejší. I snaha zachovat tajemství. Edward to vaše i naše zná a já doufám, že když už byl schopen ho udržet tak dlouho, zvládne to i nadále. Teď mě spíš zajímá to, proč ses chtěla sejít – určitě to není jenom kvůli tomu, žes nám chtěla oznámit Edwardovo stěhování do La Push,“ nadhodil.

„To opravdu ne. Oznámila jsem vám to jenom ze zdvořilosti, přestože byste na to zanedlouho přišli sami. Tuhle schůzku jsem domluvila proto, abych zajistila Edwardovi možnosti vídat se s rodinou,“ prohodila.

„V tom nevidím nejmenší problém. Stále je totiž člověk,“ souhlasil Lerner.

„A teď se dostáváme k dalšímu bodu této schůzky. Cestou do Denali jsem riskovala mnohé, nejenom svůj a Edwardův život, ale i život mé rodiny a věřte nebo ne, tak i život váš. Podařilo se nám totiž vaši existenci utajit, takže vás i zachránit, jakkoliv je mi to proti srsti. Monica je Edwardova kamarádka, přestože to mezi nimi poslední dobou skřípe, takže jsem její zničení nemohla dovolit. A že jsme se nesetkali s další čtenářkou myšlenek, naši situaci jenom vylepšilo,“ vysvětlovala mu nastalou situaci.

„Nesnažíš se mi tu tedy říct, že jsme ti za něco vděční, že ne?“ zeptal se podezíravě.

„Právě to se snažím říct. Nemyslete si totiž, že byste tu ještě stál, kdyby se o vás vládkyně dozvěděly. Kromě upírů netolerují žádné další nadpřirozené bytosti – pokud z nich samozřejmě nemají nějaký prospěch. A to z vlků určitě nemají, ohrožují je, takže se nemůžete divit, že když se o nějakých dozvědí, jejich existence je ukončena,“ upozornila ho výhružně.

Z lesa jsem zaslechl tlumené zavrčení, jak dával Mike najevo svou nespokojenost.

„Dokázali bychom se ubránit,“ namítl Lerner a Bella jenom zavrtěla hlavou. A já s ní musel souhlasit, neměl jsem sice nejmenší představu, kolik vlků se ve Forks vyskytuje, ale pochyboval jsem, že by přemohli skupinu talentovaných upírů. Anebo i těch netalentovaných. Každý se vždy snaží svého nepřítele zničit a upírům by se to tentokrát podařilo.

„Stáli byste proti velké skupině upírů s různými dary. A přestože jste nadaní schopností zabíjet upíry, to, co byste svedli s posly sester, by nebyla bitva – byly by to poprava,“ přidal jsem se do rozhovoru a Lerner ke mně šlehl pohledem plným skryté nenávisti. Brzy se stanu jeho nepřítelem, takže se nesnažil zastírat svou nechuť ke mně.

„Dobrá tedy. Nebudeme tu diskutovat nad tím, jak by případný konflikt dopadl. I kdybychom totiž zemřeli, nevzdali bychom se bez boje a stáhli sebou několik těch pijavic. Teď mě spíš zajímá, co chceš za to, že se o nás vaše vládkyně nedozvěděly,“ zajímal se.

„Vaší přirozeností je zabíjet upíry a chránit tak lidi – to všichni chápeme. Vy se ale snažte pochopit, že já s mou rodinou se na lidech neživíme. Nemohli bychom potom setrvávat tak dlouho na jednom místě. Živíme se krví zvířat, takže lidem nejsme nebezpeční. Žádám tedy, abychom se mohli volně pohybovat i mimo hranice La Push. Abych se nemusela bát navštívit Edwardovu rodinu spolu s ním,“ požadovala Bella.

„Doktore, sám moc dobře víte, že po dobu jejich pobytu ve Forks nikdo nezemřel jejich zapříčiněním. Daleko nebezpečnější než oni jsou pro místní obyvatele mladí vlci. Emily se Samem a ti další turisti jsou toho jenom jasným důkazem,“ podpořil jsem Bellu připomínkou toho útoku, který měla na svědomí Monica.

„Všechny vlky ve své smečce mám plně pod kontrolou. Žádné nebezpečí z jejich strany lidem nehrozí. A nejsem si tak úplně jistý, jestli chápete, Isabello, co vaše přítomnost ve Forks představuje,“ zajímal se a významně se na Bellu podíval.

„Děkuju za připomenutí, doktore, na tento malý detail jsem však nezapomněla. Vím, co naše přítomnost způsobuje. Přesto tu nebudeme tak často, abychom vás nějak ohrožovali, trvale se totiž přestěhujeme do La Push.“

„To, jak dlouho se tu budete vyskytovat, nic nezmění na tom, co to vyvolá,“ upozornil ji.

Netušil jsem, o čem přesně se potom bavili. Stále to bylo něco ohledně přítomnosti upírů ve Forks – Lerner si ji nepřál a já zvažoval, jestli to bylo kvůli tomu, že by docházelo k dalším proměnám místních lidí. Neměl jsem totiž nejmenší zdání, kolik z místních obyvatel má ještě ten gen, nebo jak jinak to nazvat.

Přesto se ale nakonec nějak domluvili a Bella mě odvezla domů.  Jen co potom zastavila před naším domem, vytáhla telefon a už vytáčela Renée.

„Se smečkou jsme se domluvili. Nebyli zrovna moc nadšení, ale přistoupili na všechno, co jsem po nich chtěla. Pokud máš tedy zájem, můžeš se stavit do našeho domu a vzít si, co bys měla ráda v La Push. Potom můžeme začít vyřizovat prodej toho domu,“ informovala ji krátce a poté hovor ukončila.

„Jsem rád, že to Lerner všechno pochopil,“ prohodil jsem, když jsem se neměl k tomu, abych vysedl. Ještě jsem se nechtěl s Bellou pro dnešek loučit, obával jsem se, že jakmile vysednu z auta, vrátí se okamžitě do La Push.

„Nebyl nadšený, ale musel uznat, že mám pravdu. Takže se jenom podřídil,“ přitakala.

„A co bude teď?“ zajímal jsem se.

„Od pondělí nastupuješ do školy v La Push – je to docela nutné, protože pokud nenastoupíš, sestry se to okamžitě dozví. O životě v rezervaci jsou dokonale informované. Proto se zřejmě tak rychle dozvěděli o tom, že jsem ti to řekla. Někteří z tamějších upírů jsou vnímavější než druzí, takže si poskládali všechno dohromady a došlo jim, co se chystám udělat. Teď to tomu dotyčnému nemůžu vyčítat,“ prohodila.

„Takže bych se měl dát do balení a domluvit se s rodinou, kdo mě odveze do La Push. Jenom… Kde tam budu bydlet?“ vyzvídal jsem dál. Nejspokojenější bych byl, kdybych bydlel s Bellou, ale nevěděl jsem, jestli v to mohu doufat. I rezervace bude mít jistá pravidla, která se budu muset brzy naučit – respektive mě s nimi bude muset Bella seznámit.

„Nedaleko od nás. Lidé v rezervaci, hlavně ti talentovaní, nesmí bydlet s upíry. Hlavně kvůli nebezpečí, že by se ti upíři neovládli. Stačí malá nehoda, při které se člověk poraní… Jedna kapka krve a pro upíra je to skoro nesnesitelné pokušení. A sestry se snaží zabránit zbytečným ztrátám, i když jsou to jenom lidské ztráty,“ vysvětlila a já zadumaně přikývl. S tímhle jsem trochu počítal.

„S tím se nějak vyrovnám, hlavně že se s tebou budu moct vídat. To je pro mě to nejdůležitější,“ přitakal jsem a usmál se na ni. „Stejně mi přijde zvláštní, jak snadno Esmé přijala to, že se odstěhuju. Nic nenamítala. Byla šťastná takovým způsobem, až mi to přišlo divné,“ podotkl jsem a vracel se k mému podezření, že za tím nějakým podivným způsobem stojí nějaký upíří dar. Nebyl jsem si tím však jistý a potřeboval jsem se ujistit.

„Třeba z toho má opravdu takovou radost,“ pokrčila Bella rameny a nevinně se usmála.

A přestože mi neodpověděla tak, jak jsem čekal, měl jsem svou odpověď. Podvědomě jsem věděl, že za tím stojí upír, přestože mi to Bella nepotvrdila. Sám se přesvědčím, až si promluvím s Carlislem – možná za tím stojí jenom ten dopis. Sourozenci ho nečetli a nebyli nijak nadšení, spíš to celé nechápali. Esmé si ho přečetla a najednou se celá rozzářila.

„Asi bych měl jít domů a… ehm, začít balit,“ prohodil jsem při pohledu na dům.

„Jestli máš zájem, můžu ti s tím balením trochu pomoct a už ti něco odvést do La Push, až se tam budu večer vracet,“ nadhodila a dokonale mě tím překvapila.

„Neodjedeš, jen co vystoupím z auta?“ ujišťoval jsem se a Bella se jenom rozesmála. Znělo to jako zvonkohra. Bylo to nádherné, po dlouhé době ji slyšet se smát. Stále se jenom usmívala, a přestože to bylo krásné, s jejím uvolněným smíchem se to nedalo srovnat.

„Pokud si to nebudeš výslovně přát, tak tu zůstanu. S vlky jsme přece uzavřeli dohodu, takže s tím nemám nejmenší problém,“ vysvětlila, když se přestala smát. Úsměv jí však z tváře nezmizel.

„V tom případě – proč tu pořád ještě sedíme? Můžeme jít přece dovnitř. Rodiče tě jistě rádi uvidí,“ pobídl jsem ji, rozepnul si bezpečnostní pás a vysedal z auta. Bella mě hned napodobila a potom jsme ruku v ruce šli k nám domů, kde jsem se začal okamžitě dívat po Esmé a Carlisleovi.

„Oba jsou v pracovně,“ oznámila mi Bella, když jsem se chystal nakouknout do kuchyně.

„Díky… Jinak, máma si myslí, že s Cordym chodíte na střední v La Push, takže jsem jí to nevymlouval,“ informoval jsem ji předem a společně s ní potom šel chodbou k mámině pracovně, kde se spolu o něčem tiše bavili.

„Já vím. Zrovna teď řeší to tvoje stěhování,“ podotkla, když jsem se chystal zaklepat. Po tátově vyzvání jsme spolu s Bellou vešli. Máma seděla za svým pracovním stolem, kde měla otevřený notebook a na ploše otevřené nějaké projektové programy. Táta postával u okna a zamyšleně se díval ven.

„Pane a paní Cullenovi,“ pozdravila je Bella a táta se k ní otočil. Esmé se na Bellu už mile usmívala.

„Bello, ráda tě vidím,“ přivítala ji máma a už vstávala, aby ji mohla obejmout. „Zrovna jsme o tobě tak trochu s Carlislem mluvili. Hlavně o tom, že spolu s bratrem studujete na škole v La Push. Pochlubil se ti už Edward, že ho tam také přijali?“ zajímala se rozjařeně.

„Ano, už mě o tom informoval. A jelikož jsem byla ještě ráno v La Push, tak jsem se byla zeptat ohledně jeho nástupu. Počítají s ním už v pondělí,“ prohodila.

„Páni! Už tak brzy? Vždyť nestihneme vyřídit všechny potřebné papíry ve forkské střední,“ začala si zoufat.

„S tím si nedělejte starosti. Od toho má škola v La Push takovou prestiž, všechno potřebné vyřídí za vás, nemusíte si s tím dělat vůbec starosti,“ uklidňovala ji a na mě jenom mrkla. Jasně, upíři to mají všechno pod palcem.

„Tak to jsi mě uklidnila. Teď bychom ale měli začít balit a všechno nějak organizovat,“ vzpomněla si Esmé, že do pondělí zbývá už jenom jeden den a já nemám vůbec nic nachystané.

„Nedělejte si s tím starosti. Edwardovi s balením pomůžu já. Navíc mu můžu už nějaké věci odvést do La Push, aby toho neměl zítra tolik,“ ujišťovala ji a Esmé se postupně uklidňovala. Bella na ni měla skutečně tak pozitivní vliv, že máma vůbec nevyváděla kvůli tomu, že není ještě nic hotového. Navíc jsem netušil, co všechno si sebou vzít.

„Jsi hodná. Edwarde? Na půdě by měly být nějaké krabice z našeho stěhování sem, tak si je můžeš vzít, bude se ti to líp balit, a oblečení si odvezeš až zítra v cestovce,“ dirigovala mě. Opět se dostávala do ráže, pomyslel jsem si a jen se na ni usmál.

„Esmé, nemyslíš, že to už trochu přeháníš? Edward je přece dospělý, dokáže se sbalit sám,“ zastal se mě táta, když si všiml mého výrazu. „Tak už běžte, já se ji pokusím nějak zabavit, aby se vám tam při tom balení moc nemotala,“ pobídl nás a s Bellou jsme tedy opustili pracovnu a zamířili do patra a odtud ještě na půdu, odkud jsem snesl pět krabic, abychom se mohli dát pokojně do balení.

„Napadlo tě někdy, že se odstěhuješ od rodiny ještě před dokončením střední?“ zajímala se Bella, když mi pomáhala skládat poslední knížky, které jsem považoval za potřebné, do krabice.

„Nikdy jsem nad tím neuvažoval. A myslím, že to nenapadlo ani Esmé s Carlislem. Podle mě očekávali nějaké to stěhování až po maturitě, a to ještě na nějakou kolej prestižní vysoké školy. Ale v konečném výsledku mi to takhle vyhovuje,“ namítl jsem a krabici přelepil páskou. Bylo dobaleno.

„To říkáš teď. Za chvíli se ti začne stýskat po tom každodenním dohadování a škorpení se sourozenci. Tím jsem si úplně jistá.“

„I to je možné. Ale Emmettovy ranní budíčky postrádat nebudu,“ odporoval jsem.

„Všechno se teď změní tím, že budeš součástí La Push. Už nic nebude jako dřív. Nebudeš sice nucen neustále lhát, alespoň ne v rezervaci, ale určitě tu změnu pocítíš,“ upozorňovala mě.

„Změny vstřebávám docela dobře – pokud nejsou negativní,“ trval jsem si na svém.

„Negativní… v jistých oblastech budou. Najednou zjistíš, že nebudeš tak úplně zapadat do normálního lidského života. Budeš z něj vytržen a nebudeš mít možnost se do něj vrátit bez toho, aby ti bylo změněno základní vědomí,“ pokračovala, jako by se mi to snažila všechno rozmluvit.

„O tomhle jsem byl informován, neboj se. Jenom mám jednu otázku… Před nějakou tou dobou jsem ti vyprávěl o svém životě ve Virginii. Říkal jsem ti i o Ericovi a… Jeho sestra se bude o prázdninách vdávat a já jsem pozvaný na svatbu. Svou účast jsem mu už tak nějak přislíbil – nebude s tímhle nějaký problém?“ vzpomněl jsem si na tento detail, který by se měl vyřešit co nejdříve, abych mohl Erica informovat dřív, než na poslední chvíli.

„Tohle budeš muset sdělit někomu jinému, ne mně. Ale myslím si, že by s tím problém být nemusel,“ odvětila.

„Ale tohle není ještě tak úplně všechno,“ namítl jsem.

„Co dalšího? Plánuješ snad kromě cesty do Virginie procestovat celý svět? Nebo něco jiného?“ vyzvídala pobaveně.

„Nic takového. Jenom bys měla vědět, že kromě své účasti na té svatbě jsem Ericovi přislíbil i tvou účast, jako mého doprovodu. Doufám, že ti to nevadí,“ nadhodil jsem a doufal, že nebude proti.

„Svatby nejsou zrovna moje oblíbené rodinné sešlosti, ale pokud ti to udělá radost, tak s tebou pojedu. Navíc tě stejně bude muset mít nějaký upír neustále pod dohledem,“ souhlasila.

„Když to budeš ty, tak nad tím dohledem nic nemám,“ usmál jsem se na ni.

„To jsem si myslela, ale nebudu to vždycky já. Patříš sice ke mně, ale co všechno bude obnášet tvůj nový život, se dozvíš až v rezervaci. Teď ale odneseme ty krabice do auta. Ještě se musím stavit do našeho starého domu, Renée z něj ještě něco chce, takže to vyzvednu a odvezu to do La Push.

„A nemůžeš tu zůstat přes noc?“ nadhodil jsem.

„Nemyslíš, že by to rodičům trochu vadilo?“ zaváhala a já okamžitě zakroutil hlavou.

„Když se o tom nedozví, tak jim nic vadit nebude,“ prohodil jsem nevinně a už jsem si Bellu stahoval do náruče, abych ji mohl přesvědčovat i trochu jinak, než jenom ústně – respektive slovy. Rty jsem k tomu přesvědčování totiž zapojit chtěl.

„Poslední oficiální noc doma a ty chceš takhle lhát své rodině?“ podivila se lehce naštvaně. „Esmé dneska plánuje takovou tu rodinnou noc, nebo jak to nazvat. Má půjčené nějaké filmy, chystá se udělat popcorn a prostě si ten večer pořádně užít. Už informovala tvoje sourozence, aby si na večer nic neplánovali,“ zkazila moje plány na večer s ní.

„Tohle mi tedy budeš muset vynahradit někdy jindy,“ namítl jsem.

„Však uvidíme. Teď mi pomoz s těmi krabicemi do auta, měla bych vyrazit,“ ukončila tenhle rozhovor a lehce mě políbila na rty, než se úplně odtáhla a popadla krabici plnou knih, která musela být rovněž i nejtěžší.

Večer jsem potom strávil přesně tak, jak to nastínila Bella. Všichni jsme se shromáždili v obývacím pokoji, kde jsme zahájili filmovou noc, kterou jsme už tak dlouho neprovozovali společně. Esmé nachystala popcorn, Carlisle jí pomohl s dalším pohoštěním a my se jenom rozvalovali na pohovce. Tedy až na Emmetta, pro něj na ní už nezbylo místo, takže zakotvil na zemi a o sedačku se jenom opíral. Alice mi položila hlavu do klína, kam mi předem položila polštář. A Rose s Jasperem zabrali druhou polovinu.

„Tak jaký film pustíme první?“ zajímal se Carlisle, když pohledem přehlédl naše usazení, a pak se vrátil k DVD-čkám v jeho ruce. „Mám tady komedii, romantiku a dokonce i nějaký horor,“ informoval nás.

Romantiku jsme odpískali rovnou a na horor bylo ještě poměrně brzy. Venku stále nebyla ta úplná tma, která je ke sledování hororu ideální. Takže jsme nakonec skončili u komedie. A přestože to vybírala Esmé, nasmáli jsme se u toho všichni.  

Do postele jsem se potom už vůbec nedostal. Postupně jsme všichni u filmů odpadali. U toho posledního, který běžel, jsem vytuhnul i já a bylo mi docela jedno, že se zítra vzbudím s tělem rozlámaným daleko víc, než po útoku upírů – tedy po útoku jejich dary.

Tohle totiž byla ta pravá domácí pohoda, po které se mi bude stýskat přesně tak, jak to Bella předpovídala. Nakonec možná ještě začnu být natolik sentimentální, že se mi začne stýskat i po tom věčném dohadování se sourozenci, po nedostatku soukromí, po jejich věčné zvědavosti a snahy míchat se do něčeho, do čeho jim nic není.

A nejvíc se mi bude stýskat po Alici. To ale ona ještě nevěděla. Po rozhovorech, které jsem s ní vedl, přestože poslední dobou na ně nebylo moc času. Po tom, jak pokaždé vběhla do mého pokoje a okamžitě mi chystala oblečení. Po její věčně usměvavé tváři.

Doufal jsem, že domů budu moct jezdit častěji, než jenom jednou za čas. Nejspokojenější bych byl s návštěvami každý víkend, ale na to jsem nemohl spoléhat.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 27. kapitola: