Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 2 - 28. kapitola

12.04.2013 (09:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1626×

28. kapitola

K mému velkému překvapení si všichni sourozenci našli dost času ve svém nabitém programu, aby mi pomohli nachystat se k odjezdu do La Push. Možná jsem to trochu se všemi těmi přípravami přeháněl, ale ono to tak bylo jenom pro nezúčastněné. Pro ně to byla obyčejná cesta na internát. Pro mě to byl odchod ze stávajícího života a odjezd vstříc své budoucnosti, kterou jsem chtěl prožít s Bellou, a to možná i vyjde.

„Copak, bráško, zvažuješ, co si všechno zabalit?“ zajímala se Alice, když mě opět nachytala před otevřenou šatní skříní a už zmerčila příležitost, jak se mi pěkně prohrabat ve věcech.

„Zvažuju, že tě půjdu požádat o pomoc,“ ušklíbl jsem se a pokynul jí, aby vešla.

„Co si jenom beze mě počneš, až ti nebudu moct vybírat oblečení,“ zakroutila hlavou a začala na postel skládat hromádky oblečení, které si podle všeho nakonec budu brát s sebou. Pomalu mi přišlo, jako by se snažila sbalit mi celou šatní skříň.

„Bez tebe budu ztracený, ale pokud na tom budu moc špatně, mohl bych požádat o radu Bellu, té snad věříš, ne?“ zajímal jsem se a Alice se na okamžik zarazila v pohybu, jak se zamyslela.

„To bych možná i snesla. Bella vždy chodila oblékaná vkusně a podle poslední módy, takže pokud si tě vezme do parády ona, bude to adekvátní náhrada za mě,“ přitakala potom a položila na postel další hromádku – tentokrát košil.

„Teď jsi mě vážně uklidnila, už jsem se bál, že ti budu v La Push dělat ostudu,“ prohodil jsem a Alice mě přátelsky praštila do ramene. „Dobrá, dělám si legraci, ale i tak se mi po tvých výpadech na mou šatní skříň bude docela stýskat. Vážně jsem si na to začínal zvykat,“ připustil jsem.

„Tohle ale já dávno vím, víš?“ ujistila mě a potom si vedle mě přisedla na postel. „Dokonce jsem uvažovala nad tím, že ti udělám přesný týdenní rozpis toho, co budeš nosit,“ dodala a tvářila se u toho docela vážně, jako by to snad myslela doopravdy.

Chvíli jsem to rovněž zvažoval, ale usoudil jsem, že takhle střelená není, ani co se týče módy. Toho bych si totiž už někdy musel všimnout. Posedlá byla jenom nákupy, módními výstřelky a tak různě, ale aby sestavovala přesný plán, jak se budu celý týden oblékat? To už bylo i na ni moc střelené a nepravděpodobné. A jelikož si ze mě teď očividně dělala legraci, musel jsem ji nějak adekvátně potrestat, takže jsem ji povalil na postel do hromady mého oblečení a začal ji lechtat.

„To máš za to, dělat si z bratra legraci,“ informoval jsem ji, pokud jí už nedošlo, za co si to vysloužila.

„Ed… Edwar… Edwarde… Nech… Nech toho,“ škemrala se slzami v očích. Ty slzy však byly od smíchu a mě to moc bavilo na to, abych toho jenom tak nechal. Nakonec jsem to ale udělat musel, ve dveřích jsem totiž zahlédl Emmetta, jak jenom prošel – potom se ale vrátil. Neušlo mu totiž, co se v mém pokoji odehrávalo. A očividně se chtěl přidat. Tohle totiž byla přesně jeho parketa. Takže jsem okamžitě přestal Alici lechtat a pomohl jí na nohy, aby mi mohla dochystat i ty poslední zbytky oblečení.

„Tohle si ještě odskáčeš,“ prskla po mně, když si začala spravovat vyhrnuté triko.

„Buď ráda, že jsem to zastavil ještě teď, dokud se k nám nepřidal Emmett. Nemělo by to katastrofální důsledky jenom pro moji postel,“ prohodil jsem šeptem, aby nás bratr neslyšel, toho však už události v pokoji vůbec nezajímaly. Jenom zakroutil hlavou a odešel tam, kam před chvílí směřoval.

„Každopádně i tak to máš u mě schované. A dobalit si můžeš sám, i tak jsem ti pomohla víc, než sis zasloužil,“ odvětila na oko uraženě a jako velká královna si to vykráčela z mého pokoje.

Dal jsem se tedy do balení věcí, které už stihla vyskládat na postel. Nejdřív jsem je musel sice trochu urovnat, jelikož po mém menším útoku na Alici to ani ty hromádky oblečení nevydržely bez porušení, a potom jsem je mohl až rovnat do jedné ze dvou cestovek, které jsem si musel připravit kvůli množství oblečení, které na té posteli leželo.

Jakkoliv se Alice urazila po tom mém útoku na její osobu, nemohla si odpustit, aby mi nepomohla dobalit i zbytek věcí. Nemohla si prostě vzít na svědomí to, že by její bratr chodil na tak prestižní školu jako nějaký šupák. Esmé s Carlislem totiž přesvědčili mé sourozence o tom, že jdu na skutečně velmi privilegovanou školu.

Stále jsem se nad tím musel usmívat, ale věděl jsem, že je tahle lež nezbytná. Jinak to ani nešlo zařídit, aby mi rodiče nekladli zbytečné otázky. Nakonec ty upíří dary nejsou zase tak špatné… O čemž jsem se mohl přesvědčit už před nějakým tím časem – například v Port Angeles.

„Je mi jasné, že toho budeš mít v nové škole asi hodně, takže nebudeš moc myslet na své staré rodiče, ale pokud si na nás přece jenom vzpomeneš a přijedeš za námi do Forks, budeme moc rádi,“ připomínala mi Esmé, když jsem dával do kufru poslední tašku. Jako řidiče jsem nakonec ukecat Alici a ta neměla nic proti, jelikož jsem jí jako odměnu slíbil svěřit klíčky od Volva, které bude řídit po čas mojí nepřítomnosti.

„Nemusíš mít obavy. Budu jezdit tak často, jak to jenom půjde. Navíc to není zase tak daleko, tak pokud se vám bude moc stýskat, tak můžete přijet i vy za mnou,“ nadhodil jsem a Esmé sevřel v náručí. Cítil jsem, jak se celá chvěje od potlačovaných slz.

„Tos´ neměl říkat, teď tam budeme jezdit až moc často,“ povzdechl si Carlisle naoko.

„Teď to ale přeháníš,“ namítla Esmé a trochu se ode mě odtáhla.

„Uvidíte, že tu budu tak často, že vám ani nepřijde, že už tady s vámi nebydlím. Nakonec mě budete sami vyhánět, abych se už vrátil do La Push,“ chlácholil jsem mámu a přitom jsem se ještě objal s tátou. Chlapácky mě poplácal po zádech, ale taky jsem si všiml, že potlačuje slzy. Přestože jsem nebyl nejstarší, opouštěl jsem rodinné hnízdo jako první. Musel to pro ně být hodně zvláštní pocit, to uvědomění si, že se i mí sourozenci dostávají do věku, kdy se odstěhují a oni v tom obrovském domě nakonec zůstanou sami.

„Tak to jsem opravdu zvědavý,“ zasmál se za mnou Emmett. „A nemysli si, že změnou bydliště přijdeš o moje skvělé budíčky, já si to nějak zařídím, aby sis na mě každý den aspoň jednou vzpomněl,“ sliboval a taky mě objal.

„Na tebe ani nejde zapomenout. A vzpomenu si pokaždé, když mě ráno nevzbudí několikeré bušení na dveře, které vždy hrozí jejich zničením,“ připomněl jsem mu jeho snahu o připojení mého pokoje k chodbě. Už několikrát ty dveře měly namále.

„Z tvého pokoje si teď udělám velitelskou základnu, když už jsme stejně celá rodina tak nějak v týmu – což mi připomíná, žes nás vlastně zaprodal!“ nadhodil a snažil se tvářit naštvaně.

„Víš moc dobře, že jsem do týmu tak úplně nepatřil. Navíc máte pořád Jaspera, ten mě skvěle nahradí,“ podotkl jsem a ukázal na druhého bratra postávajícího trochu bokem.

„Díky, žes na mě upozornil, takhle by na mě totiž Emmett mohl zapomenout,“ prohodil kysele a potom se k nám konečně taky přidal, aby se mohl rozloučit. Pomalu jsem si opravdu připadal, jako bych někam odjížděl na celý život nebo minimálně na rok a ne jenom na týden, případně čtrnáct dní. „Měj se tam dobře,“ popřál mi.

„Budu,“ slíbil jsem mu a Jazz se na mě spiklenecky usmál. Věděl, že mi v La Push bude dobře hlavně díky přítomnosti Belly.

Pak už jsem se jenom rozloučil s Alicí a Rose. Ani jedna z nich to však nijak nenatahovala. Nebylo to proto, že by mě měly méně rády než zbytek rodiny, bylo to jenom tím, že věděly, že se co nevidět vrátím. Alice mě sevřela ve svém náručí dokonce tak vehementně, až mě překvapila svou silou.

„Doufám, že nebudeš litovat svého rozhodnutí svěřit klíčky od Volva Alici,“ prohodila ještě Rosalie, když jsem ji taky objal.

„Řekl bych, že jsem si zvolil správně,“ namítl jsem. „Teď bych ale měl pomalu vyrazit, abych se mohl trochu zabydlet a zjistit, jak to tam všechno chodí ještě před mým zítřejším velkým dnem,“ nadhodil jsem, když jsem už i já byl docela naměkko. Stále jsem totiž musel myslet na to, že tohle loučení je sice jenom dočasné, ale brzy přijde to trvalé, které nebudou smět všichni jako loučení chápat. To budu vědět jenom já, že už se s ostatními nikdy neuvidím. Přesto jsem doufal, že to nějak zvládnu.

„Samozřejmě máš pravdu, jenom tě tu zdržujeme,“ souhlasila se mnou Esmé a setřela si slzu, která už jí začala stékat po tváři. „Ať se ti tam daří,“ popřála mi a ještě jednou mě políbila na tvář. Pak už jsem mohl nasednout do auta – pořád ještě na místo řidiče – a nastartovat. Alice si rovněž nasedla a připoutala se, abychom mohli vyrazit.

„Jen doufám, že budeš domů jezdit opravdu tak často, jak jsi slíbil Esmé,“ prohodila Alice, když už jsme se blížili k ceduli, se kterou se se mnou loučilo městečko Forks.

„Neboj se, vždy, jakmile to jenom na chvilku půjde, tak budu doma jako na koni.“

„Dobrá. Budeme totiž muset opět zahájit ty naše rozhovory, docela se mi po nich stýská. Vždycky mi bylo jedno, o čem jsme se spolu bavili, pokaždé to bylo zajímavé a netýkalo se to jenom módy, což jsou teď jediné rozhovory, které poslední dobou vedu,“ povzdechla si a já se jenom pousmál – vždyť si to přece sama vybral, tu pomoc roztleskávačkám.

 „To pro tebe musí být hotové utrpení,“ dobíral jsem si ji a na okamžik se nedíval na cestu.

„Edwarde, pozor!“ vykřikla najednou a já pohlédl zpět na cestu a jen tak tak stihl dupnout na brzy, aby se auto zastavilo ještě před Monicou, přestože jsem si byl jistý, že jí by to moc neublížilo a spíš mé auto by skončilo v servisu. „Proboha, co tu dělá uprostřed cesty?!“ začala se čertit, když už jsme stáli a ona se stačila trochu vzpamatovat.

„Možná se chce taky rozloučit,“ nadhodil jsem a už rozepínal bezpečnostní pás.

„Takhle se akorát nechá někým přejet. Měl bys jí to říct, nebo jí to můžu říct já!“ nabídla se a chtěla taky vystoupit, ale já jí v tom zabránil.

„Jenom tu zůstaň, rychle to s ní vyřídím a budeme moct pokračovat v cestě,“ namítl jsem a vysedl z auta. Monica mě celou tu dobu nepřestávala hypnotizovat pohledem a jenom občas pohlédla na Alici, která ji svým pohledem doslova vraždila. Monica ji strašně vylekala, když se objevila uprostřed cesty přímo v trase mého auta.

 Rychle jsem obešel auto, popadl ji za paži a vlekl ji ke krajnici.

„Co tě to proboha napadlo postávat uprostřed cesty?!“ vyjel jsem na ni, jen co jsme byli bokem. Pustil jsem její ruku a doufal, že mi to své hloupé vystoupení vysvětlí.

„Chtěla jsem s tebou mluvit o tom, co se odehrálo posledně v lese. Lerner mě odvolal, takže jsem se musela podřídit, ale… Jak je možné, že se jenom tak stěhuješ do La Push? To přece Isabella nemohla dovolit,“ spustila a potlačovala tak svůj vztek, aby se čirou náhodou neproměnila opět ve vlka, a tentokrát mě nějakým nedopatřením i neroztrhala.

„Byla to nejlepší nabídka, v jakou jsem mohl u sester doufat. Když jsme jeli do Denali, tak mě ani v nejmenším nenapadlo, že by k něčemu podobnému mohlo dojít. Vyšly nám vstříc daleko víc, než jsem očekával,“ bránil jsem rozhodnutí upířích vládkyň.

„Takže teď se staneš jedním z nich, ano?“ ujišťovala se.

„Ne hned, ale ano. Nějakou dobu budu žít v La Push, během té doby se tam má stavit jistá kontrola od sester, která také zjistí, jaké mám nadání. Až potom se bude diskutovat o nějaké proměně,“ objasnil jsem jí současnou situaci a přitom nepřestával pokukovat po Alici, jestli ji náhodou nenapadlo vysednout a jít si to vypořádat s Monicou sama. Téma našeho rozhovoru by ji sice velmi zajímalo, ale rozhodně nebylo pro její uši vhodné.

„Ještě nějakou dobu tedy budeš člověk,“ zamumlala jenom tak pro sebe, ale já i přesto přikývl. Přece jenom to byla pravda. „Jak vzali rodiče to, že odjíždíš do rezervace?“ vyzvídala.

„Řekl bych, že až moc dobře. Ale je to tak fajn, přece jen je budu stále jezdit navštěvovat. Na tom, že jsou moje rodina, se nic nezmění,“ namítl jsem a přitom kladl důraz na slovo rodina. Ta je pro mě nade všechno.

„Teď ne, ale časem se změní všechno. Budeš pro svou rodinu mrtvý, stejně jako po své proměně umřeš pro mě, Mikea a všechny ostatní – ať už lidi nebo vlkodlaky,“ upozorňovala mě na detail, kterého jsem si byl až bolestivě vědom, jenže stále jsem měl čas a nemusel si ho neustále připomínat.

„S tím, co bude, až nastane čas proměny, se vypořádám až v tu chvíli, teď, pokud mi už nemáš co říct jiného, tak bych se rád vydal do La Push, mám toho ještě dost na vyřizování,“ odvětil jsem a chystal se k odchodu, když vtom mě popadla za paži ona a než jsem se nadál, tak mě objímala.

„Nechci, abys tam jezdil,“ zamumlala mi do ucha. „Zůstaň ve Forks, se smečkou tě ochráníme před kýmkoliv, koho sestry pošlou,“ škemrala a pomalu jsem začínal nabývat dojmu, že se i rozbrečí. Opatrně jsem ji vzal za ruce, kterými mě svírala tak, že jsem málem ztrácel dech, a snažil se ji odtáhnout.

„Cesta do La Push bylo moje rozhodnutí a to nezměním,“ namítl jsem trochu tvrdě a stále se snažil ji od sebe odtáhnout. Což nebylo nic jednoduchého, přece jenom jsem se snažil zbavit někoho, kdo má v sobě vlkodlačí sílu. „Prosím, pusť mě,“ zašeptal jsem, když jsem pochopil, že má snaha je nad moje síly. „Nedělej tuhle chvíli ještě horší pro nás oba.“

„Horší?“ zajímala se a trochu se odtáhla. Skutečně brečela. „Co může být horší než to, že odjíždíš do rezervace, kde se z tebe stane můj úhlavní nepřítel?“ vyzvídala a stále mi zírala do obličeje, jak očekávala svou odpověď.

„Edwarde! Pokud chceš přijet do La Push ještě za světla, tak bychom měli vyrazit,“ vykoukla z auta Alice a tak mě zachránila před odpovědí, kterou jsem musel Monice dát. I mě totiž mrzelo, že to bere takhle. Přes to všechno, co mi udělala, jsem ji nedokázal jenom nenávidět. Stále jsem v ní viděl i něco dobrého a lidského. Viděl jsem v ní kamarádku, která jenom špatně snášela moje rozhodnutí. Nešlo ji vnímat jako nepřítele, a přesto ona mě tak už málem nazývala.

„Sbohem, Monico, doufám, že tvůj postoj se ke mně časem změní. Pořád tě beru jako kamarádku,“ zamumlal jsem, stáhl jsem její ruce, které měla stále omotané kolem mého krku, a vydal jsem se k autu. Nasedl jsem, a než stačila ještě něco podniknout, nastartoval jsem a odjížděl do rezervace. Monicu jsem ještě chvíli viděl ve zpětném zrcátku, dokud nezmizela v lese.

„Ta ten tvůj odjezd do La Push nese velmi těžce,“ poznamenala Alice.

Tak nějak hořce jsem se na ni usmál. „Ano. Co je pro ni ale mnohem těžší, je má volba. Pořád doufala v to, že bych dal přednost jí před Bellou,“ uvedl jsem na pravou míru to její podivné chování.

„No, teď už jí to konečně došlo. Jenom se trochu bojím, aby neudělala nějakou hloupost. Přece jenom se nám teď postavila přímo před jedoucí auto a to pořád věřila, že tě přesvědčí. Co může udělat ale teď, když ví, že s tebou nepohnula a ty budeš s Bellou?“ nadhodila zamyšleně.

„Myslím, že až tak daleko, aby si ublížila, nezajde,“ odvětil jsem přesvědčeně. Lerner by jí to nedovolil. Pokud se teď proměnila ve vlka, už se jistě dozvěděl o tom, co se tady stalo a má jak na talíři její myšlenky. Kdyby ji tedy jenom napadlo si ublížit, zarazil by ji. Navíc teď bude mít další důvod, proč ještě víc nenávidět upíry.

Zbytek cesty jsme už oba mlčeli, ponořeni do vlastních myšlenek. A ať už ty Aliciny byly jakékoliv, já stále musel myslet na Monicu a to, jak moc mě nechtěla nechat jít. Byla rozhodnutá postavit se dokonce celé královské rodině, jenom abych ji neopustil.

„Vítám tě ve tvém novém domově,“ prohlásila Bella, jen co jsem zastavil u jejího domu.

„Nakonec přece jenom budu bydlet s vámi?“ zajímal jsem se. Přece jasně řekla, že upíři nemohou bydlet s lidmi. I když se ona s rodinou živí zvířecí krví.

„Ne, to nepřichází v úvahu. Jenom jsem tě vítala v La Push, to je celé. Teď ti ukážu, kde budeš bydlet. Je to nedaleko, takže jestli chceš, můžeš tu nechat auto a jenom mě s Alicí následovat,“ prohodila, a tak jsem ji poslechl. Popadl jsem ty dvě zbývající tašky a vydal se za ní i s Alicí po boku.

„Budete spolu s Edwardem chodit zase do stejné třídy?“ zajímala se Alice.

„Jistě. Tahle škola není tak velká jako ve Forks, od každého ročníku tu mají jenom určitou skupinku studentů. Takže já budu na hodinách s Edwardem pořád,“ přitakala a mě tím překvapila. O škole jsme se spolu moc nebavili, takže jsem nevěděl, jestli si i v rezervaci bude hrát na vzornou studentku nebo její předstírání zdejším pobytem skončí.

„Aha,“ zamumlala a potom nadhodila to téma s oblečením, za což jsem měl největší chuť ji přetrhnout nadvakrát jako hada. Všichni s nadpřirozeným sluchem to tedy zaslechli a já už mohl očekávat nějaké jedovaté poznámky od Cordyho, ke kterému se zřejmě připojí i Jacob, a nakonec to budou vědět úplně všichni.

„Nedělej si o Edwarda starosti. Jeho vkus není až tak špatný,“ bránila mě Bella. Aspoň že tak.

„Jen aby ses nedivila,“ trvala si na svém Alice a já tiše zuřil. Tohle byl neskutečný trapas. Normálně by mi to zase tolik nevadilo, ale teď, když jsem věděl, že nás poslouchají snad úplně všichni, mi to přišlo hrozně ponižující.

„Tak, a jsme tady,“ zastavila se najednou Bella před menším přízemním domkem s terasou. Celý byl natřený takovou tmavě červenou barvou, jako snad všechny domy v rezervaci. Nebyl nijak odlišný od ostatních. „Budeš mít jednoho spolubydlícího,“ informovala mě.

Další překvapení. Snad to ale bude někdo příjemnější a hlavně – snad to nebude Jacob.

„Pokud to nebude váš rodinný přítel, tak je to mi to celkem jedno,“ pokrčil jsem rameny a hned jsem za ní vešel i do domku, který se i svým rozložením velmi podobal tomu jejich. Na upíry s neomezenými schopnostmi nebyli moc kreativní, co se týká bydlení. Pustit sem Esmé, bylo by to tu jako po tornádu.

„Ne, Jacob bydlí o dva domy dál,“ usmála se na mě. „Není to zrovna nic luxusního, ale žít se tu dá. Krabice s věcmi jsem ti už vybalila, abys toho neměl dneska tolik,“ poznamenala a já jí úsměv oplatil. S Alicí jsme se nechali zavést až do zadního pokoje, který polohou odpovídal i tomu Bellinu. A přesně jak řekla, nebyl to žádný luxus, ale pokoj byl zařízený pohodlně. Knihy jsem měl už vyskládané v menší knihovně a na pracovním stole mi ležel zbrusu nový notebook. „To je pro studijní účely, škola se o své studenty stará,“ odvětila Bella, když jsem si ho zvědavě prohlížel.

„Proč to nemůže dělat i normální škola?“ zajímala se Alice.

„Ty prestižní se přece musejí nějak odlišovat od normálních, ne?“ namítla Bella.

„Hmm, to je pravda… No, tak tedy… Asi bych se měla vydat domů. Rodičům můžu říct, že ses zabydlel, že to tu máš docela pěkné a tak… Takže…“ zaváhala a pohledem těkala po celém pokoji.

„Vydrž chvíli, vyprovodíme tě,“ prohodil jsem, odložil jsem tašky k nohám postele a společně jsme vyšli před dům. Tam mi od něj Bella dala ještě klíč.

Po Alicině odjezdu jsem do svého nového příbytku zrovna moc nepospíchal. Spolubydlícího budu moct poznat kdykoliv jindy a my teď měli s Bellou konečně trochu toho úplného klidu, který jsme si po tom všem zasloužili.

„Co bys řekla menší procházce? Potom se můžeme na chvíli stavit u nás a následně ti můžu pomoct s vybalováním,“ začala plánovat a mně to znělo dobře. Mluvila totiž v množném čísle – mluvila o tom, co bychom my mohli dělat.

Společně jsme se potom, ruku v ruce, vydali pro změnu do lesa za Belliným domem. Pláž už jsme měli prochozenou křížem krážem, přestože měla stále jistá zákoutí, takže jsme se rozhodli pro změnu.

„Jsem rád, že jsem konečně tady a s tebou,“ prohodil jsem do ticha lesa, které bylo vyplněno jenom šuměním listů ve večerním vánku.

„Já taky,“ přitakala a na tváři se jí usadil spokojený úsměv, který se tam objevil i mně. Tohle konečně začínalo vypadat jako nějaká spokojená budoucnost, kterou jsem si pro sebe i ji představoval. Už s ní stačilo probrat jenom mou proměnu – která mě stejně nemine – a bude to naprosto ideální. Dnes večer jsem s tím ale už nehodlal začínat. Chtěl jsem si vychutnat ten klid, který kolem nás panoval, než se opět setkám s Bellinou rodinou. S Cordym jsem totiž plánoval docela dlouhý rozhovor, pokud k tomu dostanu nějakou příležitost.

Procházka nám zabrala všehovšudy hodinu a něco. Bavili jsme se o všem možném, jako za starých časů u mě v pokoji. A až když jsme se měli k návratu do vesnice, zaslechli jsme oba vlčí zavytí.

„Monica?“ zajímal jsem se, ale Bella zavrtěla hlavou. Nevěděl jsem, jak to mohla s jistotou vědět, ale věřil jsem jí. Mohl to být přece jen kterýkoliv člen jejich smečky.

„Zrovna jsou na lovu,“ zamumlala. „Měli bychom se vrátit,“ pobídla mě, a tak jsme se vraceli. Její předchozí slova ve mně ale vyvolávala zvláštní pocit. Zrovna jsou na lovu. Koho mohli lovit?

Konec 2. série

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 2 - 28. kapitola: