Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 21. kapitola

25.07.2011 (10:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2609×

Edit: článek neprošel korekcí

21. kapitola

Nikdy mi nepřišlo na mysl, že by dvě minuty mohly trvat tak dlouho. Ale opak byl pravdou. Měl jsem pocit, jako by mi každou vteřinou měli nohy vrůst do země z toho čekání. Všichni byli nervózní a myslím, že nejvíc Bella.

„Co myslíte, že můžou asi tak chtít?“ zajímal se Cordy.

„Nevím, jenom mám trochu strach, aby neměl Edward potíže… jestli zjistí, že zná naše tajemství-“ odmlčela se Renée a tvářila se nešťastně.

„Ne, to nezjistí,“ zarazila její úvahy Bella. „Mohla bych ho zkusit odnést, ale nevím, jestli bych to stihla. Navíc, jeho pach tu zůstane a to by je mohlo třeba nějak zaujmout nebo také vyprovokovat,“ namítla.

„A kolik jich vlastně je?“ zajímal se Charlie. Tahle otázka byla velmi podstatná.

„Tři,“ odpověděla mu Renée a starostlivě hleděla na Bellu. Bála se o ni a Bella se zase bála o mě. Dokonce ani Cordy se neusmíval. Jeho vždy cynický úsměv mu na tváři chyběl. Dělal si stejné obavy jako zbytek jeho rodiny.

Další rozhovor mezi nimi probíhal až moc rychle na to, abych ho stačil nějak sledovat. Když se však zklidnili, pochopil jsem, že naše nečekaná návštěva je již tu. Jenom jsem nevěděl, odkud přijdou. Což mi však napověděl pohled všech ostatních, který se upíral k jednomu místu mezi stromy.

A přesně z toho místa se také vynořili. První kdo na mýtinu vešel, byl muž, který však okamžitě ustoupil zpátky a umožnil tak nějaké ženě, aby se postavila do čela. Třetí byla rovněž žena, ale na tu vzdálenost jsem viděl jenom to, že jedna z nich má mahagonové vlasy a ta druhá blonďaté.

Okamžitě se mi vrátili vzpomínky z doby, kdy jsem narazil na ty dvě upírky v Port Angeles. Bylo to, jako by to byly skutečně ony, ale na tu dálku se mohly mé oči mýlit. Sledoval jsem jejich chůzi, která se podobala chůzi kočičí. Připadalo mi to, jako by byli připraveni k útoku. Jejich oblečení nebylo nijak zvláštní, všichni na sobě měli džíny a neformální košile. I přesto však vypadali elegantně. Na svém vzhledu si jistě zakládali.

S krátící se vzdáleností jsem jasněji rozeznával kontury obličejů těch dívek. Ve chvíli, kdy jsem se zahleděl do jejich pronikavých očí, ztratil jsem všechny pochybnosti. V tu chvíli jsem si byl jistý, že je to Graciela a Christina. Toho muže jsem však viděl poprvé a nikoho mi ani nepřipomínal. Držel se v pozadí za Grace a vypadal stejně nebezpečně, jako ženy v jeho společnosti.

Pomalým krokem došli až k nám. Bella mě částečně kryla za svým tělem, ale pochyboval jsem, že by si mě ty dvě nevšimly.

Graciela předstoupila až před Charlieho. „Mysleli jsme, že slyšíme hru,“ řekla uvolněným hlasem a dodala i jeden ze sady svůdných úsměvů. Rychle jsem tedy střelil pohledem k Renée, abych si všiml její reakce. Tohle byla jasná výzva, ale Renée si zachovala chladnou hlavu a také se na nově příchozí usmála. Byl to však křečovitý úsměv, postrádal její obvyklou vřelost. „Já jsem Graciela, a tohle jsou Christina a Hunter.“ Ukázala na upíry vedle sebe.

Celou dobu, co sebe a své přátele, nebo jak ty dva nazvat, představovala, sledovala jenom Charlieho. „Já jsem Charlie, tohle je moje rodina. Cordy, Esmé, Bella a Edward,“ ukazoval na nás a když vyslovil mé a Bellino jméno, upírka se k nám obrátila a usmála se.

„Ale my se přece známe, že ano Bello a Edwarde?“ pronesla společensky.

„Ano, známe se,“ pronesla odměřeně Bella a dál ji sledovala ostřížím zrakem. Čekala od téhle ženy všechno a já jsem se tomu vůbec nedivil.

„Edwarde, ráda tě opět vidím,“ pozdravila mě i Christina.

„Je vidět, že máš spoustu zajímavých přátel. Proč ses nepochlubil, Edwarde?“ zajímal se Cordy a mě v tu chvíli napadlo, že mu Bella o incidentu v Port Angeles nic neřekla. A čím přátelštěji se ty dvě upírky chovaly, tím nepříjemněji jsem se cítil. Tohle nemohlo dopadnout dobře.

„To nevadí, že se nepochlubil. Jsme rádi, že můžeme poznat zbytek jeho přátel,“ ujišťovala ho Grace. „Ale co kdybychom se teď vrátili ke hře?“ změnila okamžitě téma a podívala se po Charliem.

Ten se snažil napodobit její přátelský tón. „To bychom mohli. Bella může odvést Edwarda a my si společně zahrajeme, bude nás tak akorát,“ souhlasil a Grace nakrčila rty tak, aby to vypadalo svůdně. Být v tu chvíli na místě Renée asi bych se neudržel. Musel jsem ji obdivovat.

„Věřím, že to bude velká zábava, ale proč nezůstane i Bella s Edwardem? Můžou nám třeba soudcovat, abychom hráli podle pravidel,“ navrhla.

„To nepůjde… navíc, je docela pozdě a… ehm, Edward je přece jenom člověk,“ odpověděl a snažil se Grace nenaštvat.

„Škoda. Neříkala jsem, Bello, že se znovu potkáme?“ usmála se na ni a věnovala ji takový zvláštní výhružný pohled, když jsme odcházeli. Jistě jí stále neodpustila to, jak jí a Christině překazila svačinku - v podobě mě.

Společně s Bellou jsme se nasedli do auta a vydali se k nám domů. Bella celou dobu svírala volant tak silně, až ji bělely klouby na rukou. Byla naštvaná, ale nemluvila. Jenom se stále mračila, ústa semknutá do přísné linky a pevně stisknuté rty.

„Bell, mluv se mnou… Je to tak zlé?“ zajímal jsem se. Nepokusily se mě napadnout, to jsem považoval za dobré znamení, ale stále jsem si v jejich přítomnosti připadal nesvůj. Vždyť, nebýt tenkrát Belly, už bych tu nebyl. Ty dvě by se o mě podělily jako o školní svačinu.

„Zlé?!… Ne, tohle není zlé… tohle…!“

„Bello, prosím, uklidni se,“ požádal jsem ji a položil si ruku na její drobnou ručku, kterou zrovna řadila. Motor pod námi zavyl. Řítili jsme se po té hrbolaté cestě velkou rychlostí a nebylo to dvakrát příjemné. A dokonce ani ve chvíli, kdy jsme dojeli na hlavní cestu, se tahle zběsilá jízda nezměnila. Bella jenom stlačila pedál od plynu níže k podlaze, až tachometr ukazoval něco přes sto padesát kilometrů v hodině.

Avšak ani po mé prosbě auto nezastavilo. Cítil jsem, a také slyšel, jak motor zaprotestoval a ručička na tachometru se posunula ještě více vpravo. Čísla nabírala pěknou velikost a auto samozřejmě rychlost. Teď, kdybych neseděl v autě s někým, kdo má tak dokonalé reflexy, měl bych strach, že to obtočí někde kolem stromu a ze mě nezůstane ani masný flek.

„Bello, všechno bude v pořádku,“ snažil jsem se ji uchlácholit a vůbec jsem si nevšímal, kam to jedeme. Předpokládal jsem, že míříme k nám domů.

„Tohle nebude jenom tak v pořádku,“ namítla a dál sledovala silnici.

„Pokud teď zastavíš auto a promluvíme si o tom, budeme to moct nějak vyřešit,“ navrhl jsem.

„Ty nevíš, co měla znamenat ta poslední slova, která mi věnovala Graciela a taky… to jak se chovala k Charliemu - ty její myšlenky. Renée musí mít hodně trpělivosti. Kdyby někdo myslel podobně jako ona na Charlieho, na tebe…“

„Počkej, prosím, zastav to auto. Jsi moc rozrušená,“ žádal jsem ji se starostí v hlase, ale u srdce mě zahřálo, když Bella takhle žárlila. Samozřejmě jsem tohle však nepřál Renée.

„Nejsem rozrušená - jsem v pohodě!“ odsekla mi a já přemýšlel, jak ji přesvědčit. Opřel jsem se do pohodlného opěradla a ruku nechal položenou na té Bellině. Venku byla tma a jenom dva úzké kužely dálkových světel nám osvětlovaly cestu. Pomalu jsem však začínal poznávat to, že nejedeme do Forks, ale na opačnou stranu.

„Bello, zastav!“ rozkázal jsem a ona se na mě zmateně podívala. „Řekl jsem, zastav,“ zopakoval jsem svá slova, když auto začalo zpomalovat a nakonec zastavilo úplně.

„Co se děje?“ obrátila se ke mně, když auto stálo a na sklo jenom v pravidelných intervalech bubnoval déšť. Stáli jsme uprostřed silnice obklopeni lesem a tmou. Bella měla strach a já jsem nevěděl, co bych měl udělat, abych jí ho zbavil.

„Kam jsi to chtěla jet?“ zajímal jsem se klidně a Bella na mě vykulila svoje pozvolna tmavnoucí oči. Takovouhle otázku nečekala.

„To jsi chtěl vědět jenom tohle? Myslela jsem, že se děje něco závažnějšího!“ obořila se na mě a už se chystala znovu nastartovat. Než se však natáhla po klíčkách, vzal jsem její ruku do své. Nebránila se.

„Nevím sice, co jsi viděla v myšlenkách té upírky, ale vím, že já se nebojím, takže se nemusíš bát ani ty,“ ujišťoval jsem ji a hleděl jí upřeně do očí. Mluvil jsem pomalu a kladl důraz na každé vyslovené slovo.

„Máš pravdu - nevíš nic o myšlenkách té upírky. Její slova byly výhružka, chce tě zabít, copak jsi to nepochopil? Ačkoliv před ostatními členy předstírala naprostý nezájem, tak se jí v hlavě skládal plán… Neměla ho sice promyšlený do konce, ale byl jasný,“ nehodlala se jenom tak uklidnit.

„Dobře, máš pravdu. Je to trochu nebezpečné, ale my to zvládneme. Teď se jenom vrátíme domů. Charlie s Renée si zatím s nimi promluví - získáme víc informací a potom se podle toho můžeme zařídit,“ navrhl jsem, ale jasně jsem viděl, že se Belle můj nápad nezamlouvá. Snažil jsem se jí tenhle útěk rozmluvit, stejně jako v různých seriálech policisté rozmlouvají sebevrahovi seskok z několikapatrové budovy.

„Nesmíš zapomínat, že jsme ve výhodě. Renée vidí budoucnost a tak, jakkoliv se Graciela rozhodne zaútočit, tak to uvidíme. A - kdykoliv ti bude nablízku, uslyšíš její myšlenky. Neměj obavy,“ uklidňoval jsem ji ještě, když jsme stáli před naším domem.

Nebylo zrovna nejlehčí Bellu přesvědčit, aby otočila auto a vrátila se do Forks. Za tu krátkou chvíli, kdy jela tou šílenou rychlostí, jsme urazili pěkný kus cesty směrem na jih. Nakonec se to však podařilo a Bella si dala říct.

„Nechci tě ztratit,“ zamumlala, když jsem ji objal. Měla domů jenom odvést auto a potom se hned vrátit, aby mi byla nablízku, kdyby se Graciela rozhodla pro náhlý útok.

„To já tebe taky ne,“ zašeptal jsem jí do vlasů.

„Půjdeme raději dovnitř, je docela zima,“ ukončila tenhle rozhovor a tak jsem odemkl a nechal ji vejít. Cestu domů si zřejmě rozmyslela.

„Tak jak dopadlo rodinné setkání?“ zajímal se okamžitě Emmett, který na mě snad musel čekat. Rožnul v hale světlo a čekal na odpověď, ale jen co si všiml Belly, trochu mu zatrnulo.

V celém domě bylo ticho, ostatní zřejmě už spali. Ani mě nenapadlo, jak dlouho jsem musel Bellu přemlouvat, abychom se mohli vrátit domů a neutíkali před něčím, co se ani nemusí stát.

„Řekl bych, že dobře,“ odpověděl jsem mu a společně s Bellou jsem kolem něj prošli až ke schodům. Těžko jsem mu mohl říct, že mi zrovna jedna šílená upírka usiluje o život jenom proto, že mě Bella před ní jednou zachránila.

„Zdravím budoucí švagrová,“ usmál se na ni, když se trochu vzpamatoval.

Bella se na něj obrátila a jenom se vesele usmála. „Taky tě zdravím, švagříku,“ vrátila mu rýpnutí a Emmett se zdál spokojený.

„Sleduju, že jsi návštěvu přežil a budoucí tchán s tchýní tě nezakousli zaživa,“ smál se a přitom nevěděl, jak moc blízko je té pravdě. Tedy, ne ze strany Charlieho a Renée, ale pro Bellu byla moje první návštěva hodně těžká.

„Jsou moc milí a teď, pokud dovolíš, my půjdeme nahoru,“ požádal jsem ho o trochu soukromí, když nás následoval do patra a poté se snažil vnutit i do mého pokoje. Nakonec jsem mu přímo před nosem zavřel dveře a tím ukončil i náš rozhovor, který by byl stejně jednosměrný, díky tomu, že jsem neměl potřebu se Emmettovi s něčím svěřovat.

Pro jistotu jsem za sebou ještě zamkl dveře a konečně jsem si sundal bundu. Byla trochu mokrá, ale do rána jistě uschne.

„Myslím, že Emmett má o našem vztahu docela vysoké mínění,“ usmála se Bella a taky si sundala bundu. Měla pravdu, to jak Emmett Bellu oslovil, mě trochu překvapilo, ale možná - někdy v budoucnu - bych si ji dokázal jako svou ženu představit. „A ještě taky bude mít, když tu oficiálně zůstanu přes noc,“ zamumlala.

„No, tak to nechci ráno slyšet ty jeho komentáře,“ pousmál jsem se.

„Tak - pokud chceš, můžu zase odejít a vrátit se oknem,“ zaváhala, ale jasně jsem viděl, že by se jí moc nelíbilo opustit mě, byť jenom na pár minut, než by přeparkovala auto do vedlejší ulice. Došel jsem tedy k ní a objal ji kolem pasu.

„Ne, naopak, jsem moc rád, že tu zůstaneš… jenom by se to asi mělo oznámit našim, ať nejsou ráno moc překvapení,“ podotkl jsem. „Carlisle je v práci, ale Esmé by se měla za chvíli vrátit, tak jí to půjdeme oznámit,“ navrhl jsem a Bella přikývla.

Blížila se jedenáctá, když Esmé konečně dorazila domů. „Co bychom jí měli říct? Myslím o tom, že tu nocuješ?“ zajímal jsem se, když jsme scházeli ze schodů.

„Asi pravdu,“ usmála se. „Tedy, ne celou, ale jenom částečně,“ dodala, když jsem se trochu zarazil nad tím, že bychom mé mámě vyprávěli o krvelačných upírkách, které se mě pokusili před časem v Port Angeles zabít a o tom, jak mě před nimi Bella chrání. Samozřejmě bych také musel dodat i to, že Bella je vlastně taky upírka.

„Dobře, přijela k vám tedy nečekaná návštěva, jo?“ ujišťoval jsem se a Bella přikývla. Potom jsme už jenom ruku v ruce sešli po schodech a vydali se za mámou do kuchyně.

Ta zrovna stála u kuchyňské linky, na které byly položeny její lodičky - které jí díky několika centimetrovému podpatku dělaly mnohem vyšší - a pila ze skleničky nějakou čirou tekutinu. Nejspíš vodu. „Mami,“ oslovil jsem ji.

„Ach, Edwarde a - Bello?“ usmála se na ni překvapeně.

„Zdravím, Esmé,“ pozdravila ji Bella a máma se na mě trošku nechápavě podívala. Vlasy měla rozpuštěné a v obličeji byla strhaná po dnešním pracovním dni. Už dlouho nepřišla domů takhle pozdě, jistě to musela být velmi důležitá práce.

„Taky tě zdravím, ale - děje se něco?“ zajímala se.

„Ne, neboj, nic se neděje, jenom jsem se chtěl zeptat, jestli bude moc vadit, když tu Bella dneska přespí.“

„Víš, Esmé, přijela k nám nečekaná návštěva a my jsme je neměli kam všechny uložit a tak jsem se nabídla… ale pokud je to problém, pokusím se to nějak zařídit,“ vysvětlila Bella předem přichystanou lež a já věděl, že teď máma rozhodně neodmítne.

„Ale samozřejmě, že tu můžeš zůstat. Řeknu Alice, aby ti u sebe připravila postel,“ odpověděla již upokojená Esmé. Ale já pochyboval, že by Bella hodlala trávit dnešní noc s Alicí v pokoji a tak jsem mámu zarazil ještě včas, než stihla udílet nějaké pokyny.

„Alicin pokoj je moc malý, vždyť by se tam mohly ušlapat. Bella může přespat u mě v pokoji,“ navrhl jsem a Esmé se na mě trochu káravě zamračila. Jo, tak tohle jsem mohl čekat.

„Nemusíš si dělat starosti, Esmé, bude to ve vší počestnosti. Edward se vyspí na zemi,“ odpověděla jí rozhodně Bella a na mě jenom mrkla.

„Jsem si jistá, že pro tebe by se vyspal i na hřebíkách,“ zamumlala si máma jenom tak pro sebe a už vůbec nic nenamítala. Byla prostě super. Vydala se s námi ještě nahoru, aby mi dala ještě jednu deku a polštář, abych ho nebral Belle a ta se mohla pohodlně vyspat. „Tak tedy dobrou,“ rozloučila se pro dnešek s námi a šla si lehnout.

„Je zajímavé, jak jsou v dnešní době rodiče benevolentní, co se týče přespávání holek u kluků,“ poznamenala zamyšleně Bella, když jsem za námi zavřel v pokoji dveře. Moje dnešní provizorní lůžko bylo rozloženo u nohou postele a vypadalo hrozně nepohodlně. Tedy, polštář byl měkký, ale ležet na podlaze, to se mi opravdu moc nechtělo.

„Doba se holt změnila,“ přitakal jsem.

„Jo, to změnila. Jenom stále váhám, jestli k lepšímu nebo horšímu,“ namítla.

„Tak já bych řekl, že každá doba sebou nese něco dobrého a něco špatného. Ve tvé době byly takovéto schůzky tabu a o to víc to mladé lidi lákalo, zatímco teď je to naprosto v pohodě a čím dál tím víc mladých holek je těhotných už v šestnácti nebo sedmnácti, protože si nedávají pozor,“ shrnul jsem fakta a Bella jen přikývla.

„Máš pravdu - svět se řítí do záhuby a my s ním,“ prohodila a ďábelsky se zasmála. „Ale teď už bys měl jít spát, je docela pozdě,“ dodala teď z úplně jiného soudku. Bella dokáže tak rychle měnit témata, až je to neskutečné.

Nejdřív jsem chtěl něco namítnout, ale pak jsem si to rozmyslel, protože jsem se opravdu cítil docela unavený. Vzal jsem si tedy kalhoty na spaní a šel do koupelny. Rychle jsem se osprchoval a jenom v těch kalhotách jsem se vrátil do pokoje. Bella už ležela v posteli jenom v tričku s krátkým rukávem a v kalhotkách.

Trochu mě to zaskočilo.

„Snad sis nemyslel, že budu spát v riflích a bundě,“ prohodila nenuceně a já musel polknout. Vypadala tak úžasně a já měl co dělat, abych si hned nešel lehnout za ní do postele.

„Ne, to samozřejmě ne,“ odpověděl jsem a nemohl od ní odtrhnout pohled.

Nakonec jsem to však s velkým přemáháním udělal a došel až k mému provizornímu lůžku u postele. Vůbec se mi na něm nechtělo spát, zvlášť když u mě v posteli leží polonahá Bella, ale máma si nás mohla přijít kdykoliv zkontrolovat a já jsem nechtěl zradit její důvěru, kterou ve mně vkládá.

„Nelehneš si za mnou?“ lákala mě Bella. „Už jsme takhle nocovali nejednou,“ podotkla, ale já s ní nemohl souhlasit. Takhle jsme ještě nenocovali.

Bylo mi zatěžko ji odmítnout, ale musel jsem. „Máma by sem mohla kdykoliv přijít,“ namítl jsem.

„Nepřijde, už spí, a kdyby něco, tak to snad včas zjistím, ne?“ pokračovala ve svém lákání a já byl velmi na vážkách. Žádný normální kluk by ani chvíli neváhal, kdyby mohl strávit noc s tak úžasnou dívkou, jako je Bella. A já byl normální kluk. „Bude to ve vší počestnosti,“ dodala se smíchem v hlase.

„Dobře, spoléhám na tebe, že mě včas upozorníš, jestli se máma rozhodne pro noční kontrolu,“ upozornil jsem ji a vlezl si za ní do postele.

Bella se okamžitě začala starat o to, jestli jsem dostatečně přikrytý, jelikož její nahá pokožka by mě chladila mnohem více, než ta oblečená v riflích, jak jsem byl prozatím zvyklý. Avšak i přes tu deku jsem si stále uvědomoval skutečnost, že vedle mě Bella leží skoro nahá. Bylo to k zbláznění.

Líně jsem se přetočil na druhý bok a matně jsem si uvědomoval, že neležím ve své posteli. To, na čem jsem ležel, bylo moc tvrdé a rozhodně velmi nepohodlné. Rozespale jsem se snažil zjistit, kde se stala chyba, protože jsem věděl, že jsem usínal ve své posteli.

Snažil jsem se zaostřit na předměty kolem sebe a všiml jsem si psacího stolu, ale díval jsem se na něj ze špatného úhlu. Nedíval jsem se na něj rovně, nýbrž někde zespodu. V tom mi to došlo. Nevěděl jsem, jak nebo vůbec kdy jsem se přestěhoval z postele do mého lůžka na podlaze, ale stalo se tak. Z té tvrdé podlahy mě bolela záda, takže jsem na ní musel spát určitě nějakou tu chvíli.

„Dobré ráno. Jak ses vyspal?“ vykoukla na mě z postele Bella. Ležela na břiše a dívala se přes okraj madrace na mě. Vlasy jí spadaly kolem obličeje skoro až na podlahu. Měla je lehce rozcuchané, jak musela zřejmě předstírat spánek. Tohle totiž bylo jediné logické vysvětlení toho, že jsem ležel na zemi. Máma nás musela přijít zkontrolovat a Bella se nějak postarala o to, abych ve chvíli, kdy otevřela dveře, ležel na zemi.

„Až na to probuzení to bylo super,“ odpověděl jsem rozespale a natáhl se k ní, abych ji mohl políbit. Proti čemuž vůbec neprotestovala.

„Můžu dál?“ zaklepala na dveře máma o půl hodiny později. Blížila se devátá a už jsme byli oba oblečení a postel byla ustlaná. Došel jsem tedy ke dveřím a otevřel jí. „Dobré ráno,“ pozdravila nás a spokojeně se usmívala. Zřejmě byla spokojená s tím, co viděla, když sem nakoukla.

„Dobré ráno, Esmé,“ oplatila jí pozdrav Bella a snažila se tvářit ještě trochu rozespale.

„Jen jsem vám chtěla říct, že snídaně je už na stole,“ podotkla a tak jsem přikývl a spolu s Bellou jsme se vydali dolů. Teď ji čekala nejtěžší část tohohle nocování. Musela s námi posnídat, a jak znám mámu, jistě toho nachystala hodně.

„Dobré ráno,“ pozdravili jsme všechny přítomné u stolu, když jsme vešli do kuchyně. Kromě Carlislea se všichni tvářili velmi překvapeně, když spatřili i Bellu.

„Bella u nás spala?!“ vykřikl překvapeně Emmett.

» Mé shrnutí «

≤ Předchozí kapitola ooo Další kapitola ≥

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 21. kapitola: