Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 24. kapitola

09.08.2011 (12:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2088×

24. kapitola

Jelikož Bella slyšela Alicina slova, nemusel jsem marnit čas tím, že bych jí je tlumočil, a mohli jsme se vydat na cestu k nám domů. Měl jsem o rodinu hrozný strach, a tak za jízdy Bella zavolala i Renée, aby přišli k nám domů, že se nejspíš něco děje.

Seděl jsem na sedadle jako na jehlách a myšlenkami popoháněl auto k rychlejší jízdě, i přesto že ručička na tachometru se blížila ke stovce, což zdaleka překračovalo místní limity. Bella však byla zdatný řidič a před náš dům jsme dojeli jenom o pět minut později. Zajeli jsme na příjezdovou cestu a v tom jsme si všimli, jak k nám od lesa přichází i Renée, Charlie a Cordy.

„Co se stalo?“ zeptala se Renée, jen co došli k nám, a já hleděl do rozsvěcených oken v našem domě. Pokud se někomu z rodiny něco stalo, nikdy si to neodpustím.

„Nevím, to mi raději řekni ty,“ obrátila se na ni Bella a Renée jenom zavrtěla hlavou.

„Jdu dovnitř,“ řekl jsem rozhodným hlasem, přestože se mi třásla kolena.

„Počkej, nenechám tě tam jít samotného,“ zadržela mě Bella, a tak jsme ke dveřím došli vedle sebe. „Uklidni se, zdá se to jako planý poplach. Slyším pět tlukoucích srdcí a pach Graciely je tu jenom hodně slabý,“ snažila se mě uklidnit, ale marně. Dokud je všechny neuvidím v pořádku, tak se nemůžu upokojit, ani kdybych si to nařídil.

V kapse od bundy jsem vylovil klíče od domu a snažil se jimi odemknout. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec se mi podařilo zasunout klíč do zámku, než jsem jím však stačil odemknout, někdo vevnitř prudce škubl dveřmi.

„No, to je dost, jak dlouho jste tu chtěli ještě venku trčet?“ zeptala se Alice a tvářila se trošku naštvaně. Ale byla v pořádku, nic se jí nestalo!

„Taky tě rád vidím,“ zamumlal jsem a vešli jsme dovnitř i s Bellou. Zbytek její rodiny zůstal venku, anebo snad i odešli, nebyl jsem si jistý.

„Co se tu stalo, že jsem musel tak rychle přijet?“ zeptal jsem se, když jsem s Bellou a Alice došel až do obývacího pokoje, kde seděla Esmé s Carlislem. Nejenom Alice, ale všichni byli v pořádku, a tak jsem se konečně mohl uvolnit. Až do té chvíle mi nepřišlo na mysl, jak jsem napjatý v očekávání toho nejhoršího možného scénáře, který by se mi tu mohl naskytnout. Když jsem se však přesvědčil o tom, že je všechno v pořádku a nikomu se nic nestalo, byl to ten nejbáječnější pocit, jaký jsem kdy mohl zažít.

„Nic hrozného,“ mávla rukou Alice a posadila se do křesla.

Máma vstala ze sedačky a přešla ke mně. „Alice nám říkala o tom vašem ztřeštěném nápadu jet do Itálie, a to ještě dneska,“ začala pozvolna a já čekal, že ho hned odmítne. „Jistě se mnou budeš souhlasit, že je to nezodpovědnost takto vynechávat školu a jet někam v průběhu školního roku, aniž byste nám oznámili něco určitého -“

„Ale mami, já jsem ti to přece vysvětlovala,“ ozvala se trochu namíchnutě Alice.

„Já vím, ale to nepokládám za nejpodrobnější plán cesty a… A vůbec, kde jste na takový nápad přišli? Co je to za nápad jen tak se sbalit a odcestovat si to do Florencie v půlce školního roku?“

„No...,“ nadechla se Alice, aby Esmé plnohodnotně odpověděla, ale nejspíš to nebylo nutné, protože jako kdybychom tam nebyli.

„Rozhodli jsme se proto s Carlislem, že vás samotné nikam nepustíme,“ odpověděla rázně.

„Esmé, ale tohle je pro nás hodně důležité,“ snažil jsem se ji přesvědčit. „Navíc, v historii zrovna probíráme toto období, nemyslíš, že ze studijních hledisek by tenhle náš malý výlet byl velmi prospěšný?“ Pokud to považovala jako flákárnu, tak to se mýlila. Tady mi šlo o život, alespoň podle Belly a její rodiny.

„Jak jsem řekla, sami nikam nepojedete. Pojedu totiž s vámi,“ řekla rozhodně a já na ni vykulil oči. Potom jsem se překvapeně podíval na Alice, jestli o tom něco věděla, ale ta jenom mlčky pokrčila rameny. „Před nedávnem mě kontaktovali kvůli nějaké konferenci, která by se měla konat právě ve Florencii. Tehdy jsem se jim na to nevyjádřila, že si to nechám projít hlavou. Dnes jsem byla rozhodnuta, že jim zítra zavolám a odmítnu, ale když Alice přišla s tím šíleným nápadem jet do Itálie, řekla jsem si proč ne. Nakonec jsem tu konferenci potvrdila a zítra ráno odlétáme, už máme rezervované letenky.“

Esméina slova mi vzala dech. Nejen, že budeme skutečně moct odjet, ale ona pojede s námi. Bylo to překvapení, ale mohl jsem být jenom rád za to, že bude s námi mimo dosah Graciely a jejich vražedných chutí. Kdybych mohl, tak bych sebou do Itálie vzal celou rodinu, ale to bohužel nešlo.

„Páni,“ vydechl jsem a spokojeně se usmál na Bellu. Ta si zřejmě také pěkně oddychla.

„Teď by sis ale měl jít zabalit, časně ráno odjíždíme na letiště a Alice zatím neměla kdy se ti do balení pustit,“ podotkla Esmé a já jsem přikývl.

„Asi bychom se měli aspoň naoko rozloučit, potom se můžeš vrátit oknem, až odvezeš auto,“ podotkl jsem, když jsme se vrátili na chodbu.

„Dobře, ostatní jsou stejně poblíž, takže na chvíli odejít můžu,“ souhlasila a na rozloučenou mi dala pusu. Potom jsem ji vyprovodil před dům, kde došla k autu a odjela pryč. Já se vrátil do domu a vydal jsem se do pokoje, kde na mě už čekala Alice.

„Tak tohle jsem nečekala,“ přiznala a já za ní zavřel dveře.

„Popravdě ani já ne. A taky jsem věřil ve tvé přesvědčovací schopnosti, které zřejmě selhaly.“

„Neselhaly…, jenom nefungovaly tak, jak jsem si představovala. Navíc - měla jsem málo času. Kdybych měla víc času, vymyslela bych naprosto neprůstřelné alibi, proti kterému by naši nemohli vůbec nic namítnout,“ bránila se. „Ale to není to, proč tu jsem. Co se stalo, Edwarde?“ obrátila se na mě s vážnou tváří a sledovala, jak jsem na postel nachystal cestovní tašku.

„Co by se mělo stát?“ zeptal jsem se hloupě a vydal se ke skříni pro nějaké oblečení. Možná bych mohl využít i něco letního, ale pro jistotu jsem sáhl i po mikině a džínech.

„Nehraj si na hloupého. Poznám, že se něco děje a tu cestu do Itálie nepodnikáme jenom proto, že se mi snažíš udělat radost.“

Zastavil jsem se tedy u postele a přemýšlel, co bych jí na to měl asi odpovědět.

„Máš pravdu, nebylo to jenom proto, že ti chci udělat radost. Je to proto, že potřebuju na chvíli vypadnout. A Itálie se zdála dobrým řešením,“ odvětil jsem.

„Proč zrovna teď? Stalo se snad něco mezi tebou a Bellou?“ zeptala se po krátkém zaváhání. Alice nebyla jako Emmett, nerada strkala nos do cizích záležitostí.

„Ne, to ne…,“ vykřikl jsem hned, „jenom, nechci o tom mluvit. Navíc by sis měla jít taky zabalit. Poprvé jedeš do země svých snů, přece tam nechceš chodit v nějakých hadrech,“ obrátil jsem pozornost k jejímu šatníku.

„Máš pravdu, v metropoli módy nemůžu chodit jako módou nepolíbená. A být teď na mém místě Emmett, tak řekne, že s tímhle rozhovorem budeme pokračovat, ale protože nejsem Emm, tak ti budu jenom držet pěsti, aby se to všechno co nejdříve urovnalo. Ať už máš problém s čímkoli,“ ukončila náš rozhovor Alice a předtím, než opustila můj pokoj, mě ještě rychle objala.

Potom jsem v místnosti osaměl. Sedl jsem si na postel a přemýšlel, o jak moc bude moje budoucnost těžší, když jsem si do života pustil upíry. Uvědomoval jsem si, že život bez nich byl jednoduchý - tedy v rámci možností - byl to klasický klidný lidský život s lidskými starostmi a slastmi. Teď bych se k němu ale nedokázal jenom tak vrátit. Najednou by bylo moc těžké nechat být všechno to tajemno kolem mě, ačkoliv by to bylo velmi osvobozující.

Nerad jsem lhal a především své rodině, ale aktuální situace si to vyžadovala a já s tím nemohl nic nadělat.

S povzdechem jsem se zvedl a došel otevřít okno. Někdo ho musel po Bellině odchodu zřejmě zavřít, anebo měla Bella nějakou další schopnost, se kterou uměla zavírat okna z venku. Což už byla úplně nejabsurdnější věc, která mě napadla.

„Alice je opět moc zvědavá,“ vyslovila ta slova Bella, jen co se octla v pokoji. „Budeš ji muset v Itálii trochu hlídat,“ starala se.

„Proč? Neříkal přece Cordy, že je to jenom obyčejná legenda? Vždyť nemusí být ani pravá. Navíc, kde by na to Alice přišla? Bude buď na té své přehlídce, nebo bude obrážet obchody, případně bude spolu se mnou po ruce Esmé, kdyby něco potřebovala,“ ujistil jsem ji.

Legend o Itálii jsem slyšel hodně, většinou o mocných či šílených vladařích, ale i některé báje, pověsti a příběhy. Byl jsem na vážkách uvěřit tomu, že by Bella nebyla jediným mytickým stvořením, o kterém obyčejní lidé nemají potuchy. Bylo by sice logické, že pokud existují upíři, můžou - nebo dokonce snad musí - existovat i jiné stvoření.

„Dobře, ale i tak. A kdyby náhodou nebyla legenda platná, nebo se Graciela rozhodla riskovat, dám ti vědět. Mezitím se vždy držte ve společnosti. Ne, aby tě napadlo vyhledávat nějaké zapadlé knihkupectví,“ připomněla mi neblahou událost v Port Angeles.

„Ještě, že jsi tehdy byla poblíž,“ upozornil jsem ji.

„Byla jsem poblíž, protože jsem měla o tebe strach už tehdy. Charlie něco říkal o dvou náhlých zmizeních a jedné vraždě, tak jsem ti chtěla být nablízku - a jak vidíš, vyplatilo se to,“ opáčila.

„Jsem rád, že ses tam objevila. Páni, bude těžké v té Itálii bez tebe vydržet tři dny, ale tak snad mi ty krásné Italky zpříjemní dlouhou chvíli,“ podotkl jsem škádlivě a Bella se na mě trochu zamračila a našpulila rty, na které bych ji nejraději v tu chvíli políbil.

„Dělej, jak myslíš, já bych řekla, že jakmile se zbavíme Graciely, mám volnou cestu k Huntrovi,“ prohodila po chvíli skoro lhostejným hlasem a začala si prohlížet nehty.

„Tak to ať tě ani nenapadne,“ upozornil jsem ji a všiml si lehkého úsměvu na její tváři.

„Snad bys nežárlil?“ podívala se na mě nevinně.

„Představ si, že bych skutečně žárlil. Žárlím i na kluky vy škole, kteří se na tebe dívají víc, než je slušné, a co potom ten Hunter, bylo by to pro tebe jednodušší být s ním. Je jako ty, nemusela by ses s ním obtěžovat tolik jako se mnou,“ vysvětloval jsem jí svůj postoj.

„Nemusíš žárlit. Hunter mě nezajímá a ani jeden z těch kluků, o kterých mluvíš. Mám tebe, co víc můžu chtít?“ usmála se na mě a došla až ke mně. Obtočila mi ruce kolem krku a já se utápěl v tom zlatohnědém pohledu.

„Skutečně ti stačím?“ neodpustil jsem si otázku.

„Stačíš, ale teď mi už dej pusu, nebo ji budu vyžadovat po někom jiném,“ řekla a znovu našpulila rty a já ji políbil.

Jelikož musel Carlisle ráno do nemocnice a ostatní sourozenci do školy, nabídla se Renée, že nás všechny odveze a potom zaveze auto zpátky před dům. Esmé se opět zdráhala takhle někoho obtěžovat, ale potom musela s Renée souhlasit, že je to hloupost nechávat auto na letištním parkovišti, kde se s ním, během naší nepřítomnosti, může něco stát.

S Bellou jsme se rozloučili už brzo ráno, nechtěla mě nechat odjet samotného, ale doufala, že je to pro mě to nejlepší řešení, a tak se s tím musela smířit.

Hodinu před odletem jsme byli tedy konečně na letišti a já, společně s Renée, jsme těkali pohledem po celé letištní hale, jestli někde nezahlédneme Gracielu. Pokud Bella tvrdila, že by se někdo jako Graciela neostýchal najít si mě i ve škole, kde je spousta studentů, proč by to nemohla Graciela udělat i tady, na letišti, kde bylo k mému velkému překvapení velmi málo lidí.

Esmé vystála krátkou frontu k přepážce a vyzvedla nám letenky. My jsme si i s Renée sedli na lavičky a čekali, než za námi máma dojde. K odbavení jsme toho moc neměli, a tak jsme si každý mohli vzít cestovní tašku sebou do letadla. Tedy až na Esmé, která ty svoje kostýmky musela naskládat do kufru.

„Tak, tady máte letenky. Mezipřistání máme v Paříži, kde budeme mít hodinu a půl na přestup, takže si budeme moct trochu protáhnout nohy,“ vrátila se za námi Esmé a podala mně i Alice naše letenky. „Ještě jednou se ti chci, Renée, omluvit, že tě takhle obtěžuju,“ obrátila se máma na svou novou kamarádku.

„Není za co, stejně bych zase jenom seděla doma,“ usmívala se Renée.

„Dobře, ale dovol mi ti aspoň poděkovat,“ neodpustila si máma. Potom jsme se už rozloučili a jen, co jsme došli k odletové bráně, začali hlásit nástup do letadla. Nasedli jsme a pohodlně se usadili do našich sedadel. Jenom asi patnáct minut na to jsme vzlétli.

„Dámy a pánové, kapitán právě zhasl světelné upozornění Připoutejte se – nyní se můžete volně pohybovat po kabině,“ oznámil nám člen posádky a já zíral z oválného okna a sledoval Seattle mizející pod námi v nadýchaných obláčcích jako z cukrové vaty.

Sedadlo vedle mě bylo volné. Seděl jsem odděleně. Podíval jsem se přes rameno. Deset řad za mnou seděla Esmé s Alice. Esmé si přes oči přetáhla pásku a pohodlně se usadila v omezeném prostoru. Takhle trávila snad všechny lety, pokud jsem věděl. Moc často sice nelétala, ale většinou celou cestu prospala. Let trvající pět hodin tak strávila aspoň trochu užitečně.

Uvažoval jsem nad tím, že bych si také aspoň na chvíli zdřímnul. Spánek jsem měl stále stejně dobrý, ale tak nějak podvědomě se na mně projevovalo to napětí posledních dvou dní a já si skutečně připadal unavený.

„Edwarde,“ přerušila moje úvahy Alicin hlas, „nevadilo by ti, kdybych si k tobě přisedla?“

Alice stála v uličce a zády se opírala o sedadlo v protější řadě. Byl jsem v pokušení nechat ji, kde je, ale nechtělo se mi s ní dohadovat. Takže si vklouzla na volné sedadlo a teprve poté, co se usadila do indiánského posedu, jsem si všiml, že je bosá. „Jsem ráda, že jsi mě neodmítl,“ řekla a usmála se na mě.

„Věděl jsem, že bys naléhala,“ povzdechl jsem si a Alice se hned zakabonila.

„Děláš, jako bys mě znal líp, než se znám já sama,“ odvětila mi trochu uraženě.  Potom však zmlkla a zvědavě si mě prohlížela. Dívala se mi do očí a zamyšleně pokroutila hlavou. „Pořád sis to nerozmyslel? Myslím tím, povědět mi důvod téhle šílené cesty,“ otázala se konečně a mně hned došlo, která bije. Nehodlá se bavit o nesmyslech, jakými je nakupování.

„Alice…“

Na tváři měla nehnutý výraz. „Dobře, chápu to. Nechceš o tom mluvit, tak nemluv. Já jsem vlastně i tak spokojená, letím přece do Itálie, ale i tak - kdyby ses mi svěřil, možná by ses hned cítil líp a netvářil se pořád jako kakabus,“ odvětila.

„Já se tvářím jako kakabus?“ vykulil jsem na ni oči.

„Jasně, a myslím, že jsem nebyla jediná, kdo si toho všiml. Nevím jak dlouho, myslím, že tak dva dny ses choval trochu divně. Sice jsme spolu moc času netrávili, ale o to víc jsem si toho všimla. Říkala jsem si tedy, že by ti to konečně měl někdo říct.“

„Takže já ti děkuji za upřímnost,“ řekl jsem klidně a Alice jenom přikývla.

„Mohu vám nabídnout občerstvení?“ přerušila ji letuška, která se v tu chvíli objevila za Alice a podávala jí malý sáček preclíků. Na malý okamžik jsem byl tedy uchráněn před jejím dalším kázáním o tom, jak zoufale a nešťastně vypadám.

„Oříšky nejsou?“ zeptala se Alice.

„Bohužel, jen preclíky,“ odpověděla jí letuška.

„Pak si tedy vezmu preclíky,“ rozhodla se Alice s úsměvem, vzala si od letušky sáček, který hned roztrhla, a obrátila se na mě. „Chci ti pomoc, a proto jsem taky souhlasila s touhle cestou - ne, že bych tedy neměla postraní úmysly - ale pomoc bratrovi je pro mě daleko důležitější. Takže chci, abys věděl, že mi můžeš ve všem plně důvěřovat.“ Alice na mě hleděla a nejspíš vytušila, jak na mě její slova působí. „Ovšem, jenom pokud budeš chtít. Nebudu se ti vnucovat.“

Její slova na mě silně zapůsobila a já jsem byl rád, že to řekla. Nějak jsem však cítil, jako by v jejích slovech bylo skryto i něco jiného, co se mi snažila říct, aniž by to přímo vyslovila.

„Jsem rád, že mám takovou sestru, jako jsi ty, Alice,“ odvětil jsem a snažil jsem se znít vyrovnaně. V hlavě mi však neustále vířila její slova a já se snažil přijít na jejich skrytý význam. Jediné, co mě však napadalo, bylo to, že snad něco ví o tom druhém světě, ve kterém jsem se najednou a nečekaně ocitnul. Tohle řešení jsem však odmítl, připadalo mi to dost absurdní. Kde by mohla na to všechno přijít, když se s Bellou a její rodinou skoro nestýká. Vidí je akorát ve škole, kde sice má možnost všimnout si páru odlišností, ale to je tak asi všechno.

„Jsem ráda, že jsi rád.“ Poté opustila svou indiánskou pozici a stanula. Nezapomínala se přitom však lehce usmívat. „Každopádně jsem za tenhle výlet ráda, kdybys s tím nápadem nepřišel, Esmé by nikam nejela a já si mohla o Itálii nechat jenom zdát,“ prohodila a odešla ke svému sedadlu.

I přesto, že se snažila mou pozornost odvést k tomu, jak moc se do Itálie těší, nepřestával jsem myslet na to, co řekla před chvílí. Díky těm slovům jsem nakonec celých pět hodin jenom zadumaně hleděl z okénka letadla a z toho transu mě probudil až hlas letušky, která hlásila přistání v Paříži.

Poté, co jsme v Paříži přestoupili do druhého letadla, nám cesta do Florencie trvala jenom dvě hodiny. Tentokrát jsme seděli všichni vedle sebe. Esmé vyjímečně nespala a já znovu koukal z okna. Alice si prohlížela jeden z francouzských časopisů, který si koupila na letišti a mlčela, nevracela se k našemu předchozímu rozhovoru, ale opět jsem měl pocit, jako by se mě na něco chtěla zeptat. Věděl jsem, že není jako Emmett, který do člověka šťourá tak dlouho, dokud se nedozví pravdu, ale Alicina mlčenlivost byla snad ještě horší než Emmettovo vyzvídání.

Přesto jsem cestu do Florencie přečkal, aniž bych se Alice na něco zeptal. Musel bych si totiž ukousnout jazyk, než bych jí prozradil něco o Belle a vůbec celkově o upírech.

Ve Florencii na letišti už na nás čekal nějaký muž v černém saku a cedulkou s máminým jménem. Okamžitě jsme si tedy vyzvedli věci a zamířili si to před letištní halu, kde na nás ten muž čekal i s autem.

Blížilo se poledne, a přestože byl konec října, bylo venku horko na padnutí. Auto však bylo příjemně klimatizované, a tak nám cesta k hotelu, který stál v někde v centru Florencie, nepřipadala tak úmorná.

Alice byla celou dobu přilepená na okénku a obdivovala výlohy butiků, hlavně těch s věhlasnými značkami, které jsme míjeli, když jsme jeli po Via de' Tornabuoni. Takhle u vytržení jsem ji snad nikdy neviděl. Ale nebyla zdaleka sama, kdo okupoval okénko. Esmé se dívala do toho svého a nemohla se vynadívat na tu krásnou renesanční architekturu, která utvářela jednotný ráz Florencie.

„Nemůžu uvěřit, že jsem tu konferenci chtěla odmítnout,“ prohodila ohromeně Esmé.

„Nemůžu uměřit, že jsem neřekla našim, abychom sem jeli dřív,“ přitakala Alice a obě se na sebe s úsměvem podívaly.

„Neboj se, určitě se sem ještě podíváme,“ ubezpečila ji máma a Alice se štěstím rozzářily oči.

„Madam Cullen, od pořadatelů konference vám mám sdělit, že dnes máte volný den na aklimatizaci a první přednášky se budou pořádat zítra. Teď vás zavezeme do hotelu a poté máte zbytek dne jenom na zkoumání našeho nádherného města,“ informoval nás ten muž, co nás vyzvedl, plynulou angličtinou, přestože jsem si byl jistý, že je to Ital.

A máma tedy neváhala. Jen, co jsme se tedy ubytovali v hotelu a převlékli se do letního oblečení, vyrazili jsme do těch kouzelných uliček, jak se Esmé vyjádřila, doplňovat naše šatníky, což dodala Alice.

Když jsem se tedy jenom tak procházel tím městem, byl jsem rád, že pověsti o vlkodlacích jsou pravdivé, přesto jsem měl strach o Bellu a byl jsem zvědavý, jak se vyvinuly události ve Forks. Byl jsem rozhodnutý zavolat po návratu na hotel Belle, abych se mohl informovat a poté i klidně spát.

Jaké však pro nás bylo překvapení, když jsme se vrátili k našemu ubytování a v úzké uličce stály dva hasičské vozy a všude byl kouř. Hasiči se snažili uhasit plameny, které olizovaly interiér našeho hotelu a já v davu lidí, kteří postávali kolem a snažili se nepřekážet, zahlédl i toho muže z letiště.

Hned jsem se k němu tedy vydal, abych zjistil, co se tu stalo.

„Ehm, pane…,“ oslovil jsem ho a muž se obrátil ke mně. Nejdřív si mě trochu překvapeně prohlížel, ale potom si můj obličej přiřadil i ke jménu. To už ale ke mně přicházela i Alice s Esmé.

„Jménem pořadatelů konference, se vám velmi omlouvám za vzniklý chaos, ale v hotelu došlo k požáru,“ omlouval se nám hned a Esmé jenom chápavě přikyvovala. „Snažili jsme se vám zajistit náhradní ubytování. Bohužel všechny hotely jsou již plné a jediné místo, které se nám podařilo sehnat i s potřebným místem pro konferenci, je ve vzdálenějším městě. Pokud vám to tedy nebude vadit, odvezeme vás do Volterry.“

» Mé shrnutí «

≤ Předchozí kapitola ooo Další kapitola ≥

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 24. kapitola: