Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 1. kapitola

29.05.2013 (15:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 43772×

 

1. kapitola

Edwarde,

tohle bys ode mě asi nikde nečekal, co? Mě by taky nikdy nenapadlo, že v dnešní době mobilů a počítačů zasednu k jedné z nejstarších forem komunikaci. Je to snad ta nejdivnější věc, která se mi za poslední dobu stala

To, co se odehrálo na té cestě – to všechno vycházelo z mého srdce

Je mi jasné, že pro tebe to je jiné. Konečně máš to, po čem toužíš, ale teď ještě nevidíš, jak všem kolem sebe ublížíš, až nastane ta doba

Stále trvám na tom, že bychom tě všichni ochránili, pokud by ses rozhodl změnit svůj názor na celou situaci. Mluvila jsem o tom s Lernerem a je ochotný pomoct – Carlisle je jeho dobrý přítel. Pokud si to tedy rozmyslíš, ráda si o tom s tebou promluvím.

Nebo i kdykoliv jindy, pokud budeš mít zájem.

Monica

Zvažoval jsem, kde se mi ten dopis mohl vzít v tašce s oblečením, kterou jsem si zrovna vybaloval, ale nejspíš to bylo díky zapříčinění Alice. Jinak jsem si to nemohl vysvětlit.

Četl jsem to ještě jednou. První zaškrtaná slova mi vyvolala na tváři úsměv. Ano, psát dopis pro Monicu musela být životní zkušenost, kterou jenom tak znovu zkoušet nebude. Přesto to bylo milé. Ačkoliv jsem přece jenom věděl, že to není ta nejdivnější věc, co se jí za poslední dobu stala – jenže ona to asi jako divné nevnímala. Prostě se tomu jenom podřídila a vyrovnala se s tím jako se skutečností… Skutečností, která nás teď nutí být nepřáteli, pokud si to nerozmyslím. A to já jsem nemohl, příčilo se to mému srdci, které chtělo už navždy být s Bellou.

Stále mi připomínala situaci na cestě, kdy jsem ji málem přejel a ona mě nakonec s pláčem prosila, abych neodjížděl. Ta chvíle tam – Monica opět byla tou kamarádkou, za jakou jsem ji před časem považoval, proto pro mě bylo těžké ji tak odmítnout a vrátit se do auta. Ještě cestou do La Push jsem nad tím musel přemýšlet. V krku se mi v tu chvíli utvořil velký knedlík, který mi dělal problémy s nádechy, ale od té doby se nic nezměnilo. Nechtěl jsem o ni přijít jako o kamarádku.

Pro ni ale bylo neskutečně těžké vnímat to z téhle stránky. Její slova, že mě bude muset brát jako svého úhlavního nepřítele, se mě dotkla. Zabolelo mě to přímo u srdce. Já ji za nepřítele nepovažoval ani potom, co všechno mi provedla. Ona taky učinila mnoho rozhodnutí, které se mě mnohdy dotkly, ale dokázal jsem se přes ně přenést.

A teď se opět snažila zatlačit na to nejcitlivější místo. Věděla, že to zabírá. Výčitky svědomí jsou ta nejhorší věc, která vás kdy může potkat.

Viděl jsem ji, jak s bolestným výrazem hledí za mým autem, když jsem mířil do La Push. Stejně tak jsem viděl výrazy mé rodiny, když jsem se s nimi loučil. Pro ně to ale nebylo tak definitivní jako pro Monicu. Od chvíle na té cestě jsme se spolu neviděli. Ani jeden jsme neměli tolik síly k tomu, abychom se setkali a promluvili si z očí do očí, jak se na skutečné přátele patří… Nebo jsme už skutečně nepřáteli?

Ne, tomu jsem odmítal věřit i přesto, jak to mezi námi před časem skončilo.

Stále jsem byl, sakra, člověk!

Musí se na mě tak dívat, dokud to jenom jde. Svým rozhodnutím žít s Bellou jsem se nijak nezměnil. Stále jsem byl ten samý Edward jako v době, kdy jsem s ní rozvinul tohle podivné přátelství. Jenom teď jsem byl mnohem šťastnější, jelikož mi nechyběla polovina mého srdce.

I Lerner mě stále bere za člověka – proto taky souhlasil s tou dohodou s Bellou. Netváří se sice zrovna dvakrát nadšeně, když se náhodou ve Forks potkáme, ale odsuzuje mě maximálně v myšlenkách. Kvůli Carlisleovi se hlídal, aby se neprojevil nějak víc, přesto jsem to z jeho postoje cítil. A teď mi prostřednictvím Monicy nabízel pomoc, která by ho mohla zničit stejně jako celou smečku.

Pomoc, o kterou jsem se neprosil.

„Proč to nemůžeš pochopit?“ zašeptal jsem a přeložil dopis nadvakrát. Založil jsem ho zpět do knihy, ze které trčel, a posadil se na postel. Na vybalování jsem neměl nejmenší myšlenky. Skutečně jsem si s ní chtěl promluvit, ale nešlo to hned. Zrovna jsem se z Forks vrátil, a navíc jsem musel řešit i jiné věci než jenom Monicu.

„Jak bylo doma?“ zajímal se Afton, když jsem vyšel z pokoje a našel ho v malém obývacím pokoji, jak sleduje nějaký zápas. Byl to můj spolubydlící. Kluk, věkově možná stejně starý jako já, pocházející z anglického Bristolu. V La Push žil už rok před tím, než jsem se sem oficiálně přestěhoval, ale i přesto, jak se snažil, vnímal jsem jeho přízvuk.

„Já myslím, že si to dokážeš představit, znáš sourozence,“ prohodil jsem a jenom protočil oči při vzpomínce, jak se všichni setkali. Alice mu učarovala, ale nebyl to ten definitivní amorův šíp. Flirtovali spolu, to ano… Ale Alice to nebrala moc vážně, líbil se jí jenom jeho přízvuk.

„To sice ano, ale… Nezmiňovala se o mně Alice?“ vyzvídal dál a dokonce ztlumil zvuk televize.

„Jo, něco nadhodila o tom, že tě mám příště přivést, abys trochu víc poznal okolí,“ přitakal jsem a všiml si, jak se Aftonovi rozzářily oči.

„Kdy se znovu chystáš do Forks?“ Už teď na něm bylo vidět, že by tam jel nejraději hned.

„Zatím jsem nad tím nepřemýšlel. Sotva jsem se odtud vrátil. Navíc ještě plánuju daleko jinou cestu. S Bellou poletíme do Virginie na svatbu,“ připomněl jsem mu své plány.

„Aha,“ povzdechl si zklamaně.

„Ale to, že se tam v nejbližší době nechystám, přece neznamená, že Alici do té doby neuvidíš. Jsou prázdniny, a přestože mi přišla jako velmi zaneprázdněný člověk, na svého bratra si vždycky chvilku najde, takže kdybych ji požádal, aby za mnou přijela…“ Větu jsem nedokončil. Nebylo to totiž potřeba. Afton si to už všechno stihl domyslet sám a opět se celý rozzářil.

„To bys skutečně pro mě udělal?“ zajímal se a já přikývl. Afton sice nebyl zrovna partie pro mou sestru – pokud to tedy vezmu z dlouhodobého hlediska –, ale když jsem viděl, jak na něj reaguje má sestra… Nemůžu jim přece bránit.

„Zavolám jí ještě před cestou do Virginie, pokud tě to potěší,“ přitakal jsem.

„Páni, díky!“ vykřikl nedočkavě a jakkoliv to byl chladný Brit, projevil natolik své emoce, že mě dokonce i objal! Je vidět, jak ho pobyt v Americe změnil. Jeho rodiče by ho jistě už nepoznali – alespoň to jeho chování. Z upjatého Angličana je tu přátelský a zábavný Američan… Budoucí upír.

To jediné mi asi na tom vztahu vadilo. Alice byla vůči svému okolí velmi vnímavá, dalo mi spoustu práce ji přesvědčit, že upíři ani vlkodlaci neexistují a je to jenom součást všech legend a filmových produkcí Hollywoodu. Chtěl jsem ji před tímhle světem chránit. Nějak jsem si ji nemohl představit, že by do něj zabředala daleko víc. Natož tak, jak jsem do něj zabředl já.

Ačkoliv takhle to zní, jako bych si to vlastně sám nepřál. Což je pěkná hloupost.

„Nevypadáš ale moc spokojeně. Je to kvůli tomu tajemství?“ vyzvídal a televizi nakonec úplně vypnul. Očividně se obával, že bych mohl být proti.

„Ne, kvůli tomu to doopravdy není. Jenom si před ní budeš muset dávat trochu pozor na pusu. Alice je neobvykle vnímavá a stačí jenom pár náznaků a ve všem se začne hrozně šťourat,“ upozornil jsem ho a přisedl si za ním na sedačku. „Klidně si ten zápas pusť,“ nadhodil jsem, když jsem chvíli civěl na černou televizi.

„OK. Ale – ačkoliv by mě, jako Brita, tvoje problémy zajímat neměly – můžeš se mi svěřit. V tomhle jedeme všichni. Jeden před druhým nemusíme mít žádné tajemství. Stačí, že ho máme před zbytkem světa,“ přitakal a dálkovým ovladačem zapnul televizi. 

„Jasně,“ zamumlal jsem a snažil se dávat pozor na ten zápas. Ale ono to nešlo. Neustále jsem musel přemýšlet o tom, jak se zachovám v té situaci s Monicou. Bylo to hotové dilema a já věděl, že bych to neměl probírat ani s Bellou. I kdyby tu teď byla, zřejmě by to nepochopila tak, aby jí to neublížilo. A to jsem rozhodně nechtěl. Její city pro mě byly posvátné.

Po skončení zápasu, o kterém ani nevím, jak dopadl, natož kdo proti komu hrál, jsem se rozhodl připravit si něco k jídlu. Bella byla tenhle víkend na lovu a já nevěděl, kdy přesně se hodlá vrátit. Nikdy to nebylo přímo dané, vždy jsem jenom čekal… Stejně jako dneska.

„Dáš si taky špagety?“ zajímal se Afton, když jsem dával vařit vodu. Za posledních pár měsíců pokročilo mé kuchařské umění alespoň o stupínek výš. Od uvaření čaje a přípravy sendviče jsem se dostal až ke špagetám, rýži a bramborům. Samá jednoduchá jídla, nic složitého jako jídlo, které mi kdysi u nás pomáhala připravit Bella.

„Jasně. Chceš pomoct?“ zajímal se a nakláněl se přes pohovku, aby na mě dohlédl.

„To je v pohodě, potřebuju se trochu zabavit,“ odmítl jsem jeho nabídku a osolil vodu. Zabavit se u tak jednoduchého jídla – větší hovadinu jsem říct nemohl. Ale Aftonovi to bylo očividně jedno.

„Zítra tedy vařím já,“ namítl a já přikývl. Afton byl kuchař jenom o něco málo lepší než já. Život tady ho naučil se o sebe postarat sám, a tak hodně experimentoval. A nejenom v kuchyni – což ale bylo nejčastější. Jeho variace na britskou kuchyni se mnohdy nedaly ani pozřít, ale na druhou stranu se mu jídlo dost často i podařilo.

„Co máš v plánu na následující dny?“ prohodil jsem, jenom abych se dál nezabýval svými otravnými myšlenkami. Věděl jsem, že nad vším poslední dobou moc přemýšlím, ale nemohl jsem si pomoc. Ony ty myšlenky bloumaly mou hlavou neustále a vždy, když jsem měl jenom chvíli klidu, znovu se nořily na světlo.

„Zatím nic slavného, možná snad jenom surfování, mají přijet kluci z Forks,“ zamumlal a dal se do přepínání kanálů, aby si ukrátil čas před nějakým dalším sportovním utkáním. Byl to stejný fanatik jako Emmett – alespoň tak před televizí mnohdy vypadal. Rovněž taky sportoval, ale jenom v rámci školy, na nějaké mimoškolní sportovní aktivity ho moc neužilo.

„Nevěděl jsem, že dorazí Chris s Paulem,“ namítl jsem. Vypadl jsem z jejich party svým odchodem z Forks a nevím, že by se mi po jejich společnosti nějak stýskalo. Jasně, byla s nimi zábava, ale nebyli to oni, kdo mi z Forks chyběl.

„Možná s nimi dorazí i Emmett, nezmiňoval se? Prý chce ten surfing taky vyzkoušet,“ prohodil.

„Tak o tom se taky nezmínil,“ zamumlal jsem a dával do vroucí vody zmiňované špagety. Potom jsem už jenom otevřel sklenici s omáčkou a dal ji do mikrovlnky. Na tomhle jídle nebylo nic složitého. „Mohl mi to říct, nemyslíš?“ zajímal jsem se, ale Afton mi už neodpovídal.

Vykoukl jsem tedy z kuchyně, abych zjistil, co ho v televizi tak zaujalo.

Byly to večerní zprávy. Nechápavě jsem na něj pohlédl. Zprávy jsme ani jeden moc nesledovali. Během roku toho bylo moc ve škole a teď během prázdnin na to rovněž nebyl čas, bylo tedy až s podivem, že se zastavil zrovna na nich.

„Co se tam řeší?“ vyzvídal jsem, když jsem víc jak polovinu reportáže nestihl a ta druhá mi moc nedávala smysl.

„Něco se Seattlem, roste tam kriminalita tak, jak nejsou vůbec zvyklí,“ zamumlal, a když naskočila nějaká další reportáž, která ho už moc nezajímala, pokračoval v procházení ostatních kanálů.

„Narůstá jim počet malých krádeží, jako vždy?“ prohodil jsem a vracel se do kuchyně.

„Právě že ne. Dalo by se to očekávat na tak velké město a jeho osídlení,“ odvětil až moc odborně, jak nad tím začal uvažovat. „Ty zločiny jsou na úplně jiné úrovni. Dost zmizelých a spousta nevysvětlených úmrtí. Místní policie na tom už pracuje… Tak snad ty zločince co nejdřív dostane. Lidi jsou občas šílená zvířata,“ soudil lidskou populaci a já nad tím jenom zavrtěl hlavou.

Všichni, co přišli do La Push, pohlíželi na obyčejné lidi úplně jinak. I ti, co byli stále lidmi, se už teď cítili jako něco víc. Jejich ega stoupala až do nebe, asi tak jako Jacobovo. Byli přece vybráni jako hrstka těch, co se stanou nesmrtelnými – budou žít věčně.

„Nejenom lidi,“ namítl jsem na jejich obranu. Ne všichni patří do jednoho pytle.

„Jasně. No, a v tom je ten problém. Od nás se nic pěkného neočekává, brzy budeme součástí toho mystického světa ukrytého v stínu noci. Budeme upíři a od nich se nic milého nečeká. Ale u lidí – tam se vybízejí, aby se chovali lidsky, ale co to znamená? Chovat se lidsky? Stačí se podívat na jedny nebo dvoje zprávy, otevřít si noviny a uvidíš, jak se lidé chovají. Podvádějí, kradou, lžou, vraždí – to je přece taky specifikace lidskosti. Takže je to velmi sporné,“ pokračoval ve svých teoriích a já musel souhlasit.

„Fajn, máš pravdu, ale dneska se o tom už nehodlám bavit. Musím napsat Ericovi ohledně té cesty do Virginie, zarezervovat letenky a nevím co ještě, takže se pojď najíst, dokud je to teplé,“ pobídl jsem ho a špagety rozložil na dva talíře. Následně jsem je zalil ohřátou omáčkou a zasypal strouhaným sýrem.

Jednoduché a moc dobré.

Po jídle jsem se odebral do pokoje, přesně jak jsem Aftona informoval. Bylo něco kolem deváté a Bella se stále nevracela. Doufal jsem ale, že to ještě dneska zvládne. Dny byly bez ní neskutečně dlouhé – zvlášť ty prázdninové vyplněné návštěvami rodiny, občasnými školními aktivitami, které se protahovaly i do prázdnin a nehorázným množstvím nudy, při které nemůžete přestat přemýšlet.

Jako nejpřijatelnější možnost, jak se zabavit, jsem se nakonec dal do vybalování. Knihu s Moničiným dopisem jsem položil na stůl vedle laptopu a oblečení, které mi Alice nabalila, jsem si skládal do skříně.

Kdy se stihla s Monicou během toho víkendu vidět? Nebo ten dopis měla u sebe ještě déle? Jak je vůbec možné, že jí ho Monica svěřila? Vždyť si ho mohla Alice přečíst a vyvodit si z toho jisté závěry, které by nebyly dobré jak pro mě, tak pro Monicu a celou smečku. A od kdy vůbec se Monica s Alicí přátelily? Pokud vím, Alice na ni byla naštvaná kvůli té nehodě, kterou málem způsobila.

Takže… všechno to bylo najednou hodně zmatené a já měl hlavu opět plnou otázek.

Potřeboval jsem, aby se Bella co nejdříve z toho lovu vrátila a dělala mi společnost. Jenom s ní jsem přestával myslet na všechny věci kolem. Nepotřeboval jsem se nad vším zamýšlet a neustále se rozhodovat. Mohl jsem dát mozku na chvíli dovolenou a užít si ten klid, který se mi naskýtal ve chvíli, kdy jsem ji držel v náruči.

Cestovku jsem schoval společně s oblečením do skříně a potom se vrátil ke knize s dopisem. Vyndal jsem ho a knihu zařadil mezi ostatní do malé knihovny, kde se kromě školních knih, které má snad každý studen střední školy, nacházely i knihy s úplně odlišnými tématy.

A mezi nimi všemi byla i kniha od Alice o vlkodlacích. Od chvíle, kdy jsem si ji půjčil, jsem už neměl příležitost jí ji vrátit a popravdě jsem k tomu měl i další důvod proč to nedělat. Ve Forks se pohybovalo takové množství vlků, že kdybych jí tu knihu vrátil a ona se nad tím zamyslela, mohla by se octnout ve velkém nebezpečí.

Hned vedle ní ležela ještě jedna kniha o nadpřirozenu. Tentokrát ale o nepřátelích vlkodlaků.

Byla o upírech. A měla jednu zvláštnost, která se od ostatních knih lišila. Byla totiž napsána upírem. Když jsem prve uvažoval nad tím, jestli budu mít i nějaké nadpřirozené hodiny, nenapadlo mě, že existuje i nějaká odborná literatura k tomuto tématu.

Kniha však nebyla volně přístupná obyčejným lidem. Což bylo velmi pochopitelné. Sloužila jenom nám – vyvoleným –, abychom pochopili, jak upíří svět funguje. Něco z jeho historie, která byla velmi obsáhlá a byla psána množstvím bitev. Stejně jako ta lidská. Dokonce tam bylo i seznámení s životem vládkyň přesně tak, jak mi to přednášela Bella.

Musel jsem ji přelouskat ještě během prvního týdne v La Push, byl to základ, a jenom díky tomu, že mi toho Bella už do té doby tolik řekla, tak mi to nedělalo takové problémy. Teď mi tady ale chyběla. Chápal jsem, že na lov chodit musí. Dokonce i to, že konečně nemusí nic předstírat a znovu podstupovat studium na škole, kterou už vystudovala nesčetněkrát. Přesto mi společné hodiny chyběly.

K rezervaci letenek jsem se nakonec vůbec nedostal. Do jedenácti jsem si ještě procházel nějaké podklady k prázdninovým kurzům, které jsme museli v rámci studia absolvovat. Byl to spíš takový psychický trénink kvůli jistému rozvíjení daru už v lidském stavu. Všichni, co věděli, jakým stylem se jejich dar orientuje, věděli i přesně, jaké tréninky podstupovat. Jenom já jsem jich musel absolvovat daleko více, jelikož návštěva z Denali v podobě Eleazara se zatím nekonala a nikdo neměl nejmenší představu o tom, jaký dar se u mě přesně rozvine.

Někdy kolem půl dvanácté, kdy se z obývacího pokoje ozývaly zvuky televize a smích, se otevřely dveře do mého pokoje a vešla Bella.

Po tváři se mi rozlil šťastný úsměv. Už jsem si myslel, že se jí dneska nedočkám.

„Vítám vás ve svém skromném příbytku, slečno Swanová,“ zašklebil jsem se a přišel za ní blíž, abych ji mohl sevřít v náruči a políbit. Ten víkend byl bez ní tak neuvěřitelně dlouhý.

„V té skromnosti máte pravdu, pane Cullene, ale i tak tu ráda trávím čas,“ šeptla a zavřela za sebou dveře. „Jsem tak ráda, že jsem zase zpátky,“ zamumlala a dosedla na postel. Já se rychle vrátil k laptopu na studijní účely a vypnul ho. Už jsem nepotřeboval zabíjet čas.

„To já jsem rád, že jsi zpátky. Stýskalo se mi po tobě. Už jsem si tak nějak zvykl na to s tebou trávit většinu dní a ty odluky jsou šílené – i přesto, že je trávívám s rodinou,“ usmál jsem se na ni.

Potom jsem došel za ní a dosedl vedle. Podíval jsem se Belle do jejich nádherných zlatých očí, které po aktuálním lovu nádherně svítily. Voněla příjemnou květinovou vůní, která se za ten víkend z mého pokoje málem vytratila. Natáhl jsem ruku k její tváři a lehce se jí dotkl.

„Příjemně hřeješ,“ zamumlala, když se mi hlavou do té ruky opřela. Chvíli jsme tak seděli, dokud jsem se k ní opět nenatáhl, abych ji mohl políbit. Pokaždé jsem si vzájemný dotyk našich úst vychutnával. Bella chutnala tak sladce. Byla jako to zakázané ovoce.

Lehce jsem na ni zatlačil a Bella okamžitě zareagovala a lehla si. Skláněl jsem se nad ní a nepřestával ji líbat. Pokaždé, když mi došel dech, putoval jsem svými polibky po její tváři a nakonec se vracel opět k ústům. Dál než k jejím klíčním kostem jsem se nikdy nedostal, o téhle části našeho vztahu jsme se ještě nebavili, ale já doufal, že se k tomu co nejdříve dostaneme.

Když jsme potom jenom tak leželi, Bella poslouchala mé srdce a já si hrál s jejími vlasy. Byly tak jemné na dotek. Natáčel jsem si je na prst a zvažoval, co bychom mohli zítra podniknout.

„Vypadal jsi ustaraně, když jsem přišla,“ zamumlala najednou a trochu se nadzvedla, aby se na mě mohla podívat. Poněkud překvapeně jsem se na ni podíval, nečekal jsem, že si toho všimla, ještě než jsem se na ni usmál.

„To se ti jenom zdálo. Dneska jsem toho docela dost řešil doma. Esmé už si dělá plány, kam půjdu na vysokou, věřila bys tomu? Po prázdninách mířím teprve do posledního ročníku, ale ona už mě vidí na nějaké prestižní univerzitě, když už jsem se – podle jejích slov – dostal až sem,“ poznamenal jsem a musel se usmát.

„A co je na tom tak špatného? Vysoká tě podle mě čeká. Příchod Eleazara totiž v nejbližší době nelze očekávat a pochybuju, že by tě sestry chtěly proměnit bez toho, aby on nejdřív zjistil, co za dar máš,“ namítla.

„Na vysoké není nic špatného. Jenom mi to přijde jako hloupost to řešit tak brzy,“ zamumlal jsem a Bella si mi opět položila hlavu na hruď. O Monice jsem jí říkat nechtěl. A hlavně ne o tom dopise, který ležel někde v…

V mém pokoji! Kde jsem ho nechal položený?!

„Edwarde, co se děje?“ zeptala se znovu Bella a tentokrát se už na posteli posadila. Roztržitě jsem se na ni podíval, ale potom jsem pohledem skenoval stůl a ostatní místa, kde by ten papírek mohl ležet. „Můžeš mi říct, co se tak najednou stalo?“ zachmuřila se. „Srdce ti tluče jako o závod,“ upozornila mě na malý detail, který mě tak rychle prozradil.

„Ale nic, jenom jsem si vzpomněl, že jsem zapomněl Alici něco říct,“ zamumlal jsem výmluvně. „Afton z toho nebude moc nadšený, pokud se to dozví.“ Byla to lež jako věž, ale já jí nechtěl přidělávat starosti.

„O něj neměj obavy, už před chvíli usnul u televize,“ informovala mě a potom si znovu lehla.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 1. kapitola: