Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je 3 - 11. kapitola

17.09.2013 (12:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1616×

11. kapitola

S Heidi jsem nakonec mluvil až o další dva dny později. Stále jsem čekal, že se možná ozve sama, ale nic se nedělo. Potom jsem si uvědomil, že jsem vlastně volal na číslo hotelu a nikoli na nějaké její soukromé, takže vlastně asi ani nevěděla, kam mi má zavolat. Takže jsem to musel rozseknout a opět si provolávat kredit na mobilu kvůli šílenému roamingu. Nic pořádného jsem se však nedozvěděl. Demetri se měl od naší rodiny držet dál a dávat si pozor na to, aby na ně někde čirou náhodou nenarazil.

Alice se od prvního neoficiálně oficiálního rande s Aftonem v La Push neukázala, ale časté pípání Aftonova mobilu svědčilo o tom, že jsou stále v kontaktu. Navíc se můj spolubydlící nepřestával uculovat na všechny a na všechno. Ten úsměv se mu na tváři držel jako připíchnutý nástěnnými připínáčky a já nad tím nestačil kroutit hlavou.

„Nechystáš se v nejbližší době do Forks?“ zajímal se a já zavrtěl hlavou.

„Neuvažoval jsem nad tím, ale spíš ne. Za pár dní odlétám na svatbu kamarádovy sestry,“ připomněl jsem mu blížící se datum a Afton jenom přikývl. „Možná kdybys ale zašel za Giannou, tak bys tam mohl jet i beze mě,“ nadhodil jsem jakoby nic.

„To si nemyslím, nemám tady takové zastání jako ty, takže nemůžu tak často jezdit pryč. Navíc musím hodně trénovat,“ namítl a sedl si na gauč.

„Napíšu Alici, aby se stavila,“ prohodil jsem z ničeho nic. Jako záminku, bych mohl použít třeba výběr košile k obleku, který jsem si hodlal vzít na svatbu, nebo bych do toho mohl zapojit i Bellu a požádat Alici, aby jí pomohla vybrat nějaké šaty, co já vím. Nějak by se to zvládlo. Jenže jsem věděl, že to nesmím nijak přehánět. Nemohl jsem dovolit, aby se tu Alice rozhodla třeba strávit nějaký ten čas. Samozřejmě by se mi špatně vysvětlovalo to, že nemůže přespat u mě v pokoji a proč ji tady nechci, přestože ji pokaždé vidím rád. Možná by si pak připadala i ublíženě, že ji od sebe vědomě odstrkuju.

„Když to uděláš, budu ti nadosmrti vděčný,“ přikývl Afton a já vytáhl telefon. S Bellou jsem se předem nedomlouval na nějaké maskující lži, ale bylo to jedno. I ona přála Alici a Aftonovi trochu toho společného štěstí, když o to oba tak očividně stojí. Navíc jsem si byl jistý, že je Bella doma, lov měla naplánovaný až za další tři dny, kdy to hodlala trochu natáhnout a posilnit se tak před cestou do Virginie, která nás čekala jenom za pár dnů.

„Edwarde? Tu košili budeš muset zkonzultovat s Bellou, abyste se trochu sladili. Nevím, jaké bude mít šaty a tak,“ zavrtěla hlavou Alice, když přijela další den do La Push a po půlhodině přehrabování se v mé šatní skříni vytáhla na postel snad všechny košile a rozmýšlela, kterou bych si měl vzít na sebe.

„Asi si vezmu bílou, je to neutrální a nic to nezkazí. Navíc je to klasika,“ poznamenal jsem.

„Bílá?“ zapochybovala, ale potom jenom pokrčila rameny. „Stejně bych to ale měla probrat ještě s Bellou. Nevíš, jestli je doma?“ zajímala se a já zavrtěl hlavou, pak jsem se však nabídl, že se po ní půjdu podívat a ona si může dát zatím pauzu a bavit se třeba s Aftonem. Samozřejmě se ten můj návrh neobešel bez významného pohledu z její strany, jelikož podle všeho pochopila, o co se snažím, naštěstí to však nijak nahlas nekomentovala.

Z domu jsem nemusel chodit ani daleko, Bella byla na cestě k nám. „Ještě že tě balí jenom na dva dny, co?“ usmála se, když došla ke mně a já přikývl.

„Teď stále zvažuje, jakou mi zabalit košili, abychom spolu ladili,“ poznamenal jsem.

„Ta bílá bude super, budu si brát černé šaty s bílým páskem, takže se Alice nemusí bát, že bychom nevypadali jako pár,“ zazubila se a já jenom protočil oči. Podle mě rozhodně nezáleželo na tom, kdo má co na sobě, aby vypadal, že tvoří dvojici.

„Můžeš jí to jít říct, aspoň ji trochu uklidníš,“ navrhl jsem.

„Chvíli ji můžeme ještě nechat stresovat. Navíc si nemyslím, že zrovna v tuhle chvíli řeší barvu tvé košile,“ namítla a já se trochu zamračil a podíval se na zavřené dveře, potom jsem se obrátil k Belle. „Neboj, nic nepřístojného se tam neděje. Afton je gentleman, už jsem ti to přece říkala,“ uklidňovala pro změnu ona mě.

Společně jsme potom došli až k okraji pláže, kde jsem si sedl na zem a jenom sledoval moře.

„S Hunterem nic nového?“ prolomil jsem po chvíli ticho. Chtěl jsem být v obraze a potřeboval jsem znát aktuální novinky. Od chvíle, kdy začali upíři spolupracovat s měniči, se toho moc nedělo a pokud ano, tak mi Monica rozhodně nedávala vědět nejnovější situaci.

„Po rozhovoru s Lernerem opět zmizel a zatím se neukázal. Renée neviděla žádné rozhodnutí z jeho strany a já se obávám, že jestli ho vůbec uvidí, tak to bude až na poslední chvíli,“ přiznala popravdě a přisedla si vedle mě. Venku bylo příjemně teplo, i když se slunce schovávalo neustále za mraky. Díky tomu se ale Bella nemusela moc starat o to, co tady Alice uvidí.

„Teď mě tak napadlo, jestli je ta cesta do Virginie správné rozhodnutí. Nechci tam tahat svoje problémy. Katie se bude vdávat a my se tam máme jet bavit. Co když Huntera dovedeme tam a zaútočí, když nebudeme naprosto ničím chráněni?“

„Ať už se Hunter snaží zrealizovat jakýkoliv plán, nemyslím si, že by cestoval na druhou stranu Států jenom proto, aby se nám pomstil. Bylo by to pro něj obtížné, zvlášť pokud by chtěl s sebou tahat ty novorozené. Musel by je nějak motivovat a o tom už bychom se dozvěděli od Renée,“ namítla a já se trochu uklidnil. Bella by měla svůj druh znát lépe než já. Občas mi připadalo, jako bych do celého toho světa upírů nahlížel nějakou klíčovou dírkou, vždy jsem viděl jenom to, co ostatní chtěli, abych viděl, a zbytek ne.

„Když to tedy říkáš,“ souhlasil jsem a vydechl. Vůbec jsem si neuvědomoval, že jsem na okamžik zadržel dech, jak jsem se obával špatné odpovědi.

„Upíři se mstí neustále, nemyslíš, že aspoň pomstu už vypilovali k dokonalosti?“ zasmála se.

„Je to možné, ale zatím nemůžu soudit. Kromě Huntera se mi nikdo nemstil. A doufám, že ty to v nejbližší době neplánuješ, nebo snad ano?“ podíval jsem se na ni a přes těžké kovově zbarvené mraky si slunce přece jenom na kratičký okamžik prodralo cestu a já se tak mohl podívat po dlouhé době na Bellin třpytící se obličej.

„Nemám nejmenší důvod se ti za něco mstít,“ pokrčila rameny v naprosto lidském gestu.

„Všichni si ale myslí, že máš,“ namítl jsem a poukazoval tak na polibek mezi mnou a Monicou, o kterém jsme se s Bellou prostě nebavili. Jenom jsme to přešli, jako by to nic neznamenalo. A pro mě to skutečně nic neznamenalo, jenže jsem nechtěl, aby se kvůli tomu cítila Bella jakkoliv podvedená. Nechtěl jsem, aby ji to jakkoliv zraňovalo.

„Těmi všemi myslíš zřejmě Cordyho a Jacoba, že?“

„Nevím, jestli jsou to všichni, ale ano. Oni tehdy byli s tebou, když ses o tom polibku dozvěděla. Viděli, jak jsi na to reagovala a oba mi to neustále připomínají. Vím, že ti to ublížil, a proto se to od chvíle, kdy jsem tě znovu našel, snažím napravit,“ zamumlal jsem a natáhl k ní ruku, abych ji mohl pohladit po lesknoucí se tváři. Sluneční paprsky už pomalu překrýval další mrak, takže záře Belliny kůže slábla, až nakonec zmizela úplně.

„Cordy i Jake ti můžou říkat, co chtějí. Kolik je na tom pravdy, ti můžu říct jenom já. A jediné, co chci, je, abys na to už přestal myslet. Já na to taky nemyslím,“ odvětila a já se na ni usmál.

„Dobře. Navíc si stejně myslím, že po tom, co jsem naposledy řekl Monice, se mnou už nebude chtít do konce života mluvit – a že ten život bude hodně dlouhý,“ dodal jsem vzápětí, když mi došlo, že se ze mě stane nesmrtelný, a i Monica je schopna potlačit své stárnutí tím, že se bude stále proměňovat.

„To si nemyslím. Ona si uvědomuje tvou volbu, ale nepřestává bojovat, dokud má aspoň malou šanci na vítězství. Určitě se ti co nejdříve ozve,“ řekla s přesvědčením v hlase.

„Mně vlastně vůbec nevadí, že se mnou nemluví. Spíš je mi jenom líto, že tu situaci prostě chápe tak, že mě musí za každou cenu zachránit. Až budu potřebovat záchranu, tak si o ni řeknu, ale teď ji nepotřebuju. Jsem s tebou a jsem neskutečně šťastný, že nám v tom nic nebrání. Monica vždy byla jenom kamarádka, a pokud se trochu umírní, tak jí bude moct být i nadále, ale nikdy z ní nebude nic víc,“ odvětil jsem odhodlaně.

„Vždyť já vím. Teď bychom se ale už mohli vrátit k tobě, aby Alice mohla dobalit,“ pobídla mě a sama se zvedla. Okamžitě jsem si stoupl vedle ní, vzal ji za chladnou ruku a přitiskl jsem si ji k sobě.

„Už se nemůžu dočkat, jak na tebe bude reagovat Eric,“ prohodil jsem, když jsem si uvědomil, jak byl Eric zvědavý. Určitě to pro něj bude šok. Bella je naprosto nadpozemsky krásná a svou milou povahou samozřejmě všechny uchvátí.

Než jsem se potom nadál, uběhly zbylé tři dny do našeho odjezdu a už jsem s Bellou seděl v jejím autě a mířili jsme si to do Seattlu na letiště, odkud jsme měli v noci letět do Chicaga a odtud do Richmondu, kde jsme měli přistát někdy z rána.

„Ani ti nemusím číst myšlenky a je mi jasné, jak moc se těšíš,“ poznamenala Bella a dál se věnovala řízení. Interiér auta byl naplněn její příjemnou vůní a z rádia zněly klavírní skladby od Debussyho po Chopena. Cesta nám tedy rychle utíkala a já jsem Belle vyprávěl veselé historky z doby, kdy jsem ještě žil v Suffolku. Vzpomínal jsem na společnou brigádu u jednoho hotelu, kde jsem parkoval auta a Eric byl portýr.

Taky jsem vzpomínal na Katie, jeho starší sestru, se kterou jsem měl rovněž přátelský vztah, každopádně mě většinu doby brala jenom jako kamaráda svého bratra.

„Už se opravdu těším, až je poznám,“ prohodila, když jsme se nacházeli v letadle někde nad Spojenými Státy a s přibývajícími hodinami se mi klížily oči a má slova byla tišší a tišší, neustále přerušována zíváním. Někdy kolem jedné ráno jsem to vzdal a na pár posledních hodin, než jsme měli přistát v Chicagu, jsem usnul.

Ráno, jakmile jsme přistáli v Richmondu, kde bylo stále ještě zataženo, jsme si na pásech našli svoje zavazadla a vydali se do půjčovny aut. Úslužný chlápek nám byl hned k ruce, ale po celou dobu neodtrhl pohled od Belly. Byl jí naprosto uchvácen. Silou vůle jsem musel rozdýchávat jeho pohled, kterým putoval po celém jejím těle, až jsem to nakonec nevydržel a objal Bellu kolem pasu. Možná až v tu chvíli si chlápek uvědomil, že tu Bella není sama, a tak ani nedocení jeho zářivě bílý úsměv, který byl jistě vybělený, naškrobenou košili a ani snahu zakrýt si pravou rukou tu levou, na které měl vypálený snubní prstýnek, který při našem příchodu schoval do kapsy.

„Děkuju za ochotu, auto budeme potřebovat jenom do neděle,“ informovala ho Bella a převzala od něj klíčky.

„Rádo se stalo, slečno. Pokud by byl s autem jakýkoliv problém, stačí zavolat na tohle číslo a hned vám přivezeme náhradní a o problém se postaráme,“ pronášel naučenou frázi a podával Belle vizitku půjčovny, na které bylo jeho jméno a kontakt na pobočku.

„Myslím, že žádný problém nebude,“ usmála se na něj shovívavě má přítelkyně a potom už se jenom rozloučila a společně jsme vyšli ven pro zapůjčené auto. Samozřejmě mě ani v nejmenším nepřekvapilo, když před budovou stál černý Range Rover s tónovanými skly – Bellina oblíbená značka auta. Automaticky si tedy sedla na místo řidiče a já nasedl vedle.

„Ten prodavač s tebou flirtoval,“ poznamenal jsem, když jsem si zapínal bezpečností pás a Bella plynule vyjížděla od půjčovny a zařazovala se do provozu.

„Ani jsem si nevšimla,“ namítla.

„Neříkej, že na tebe ty jeho myšlenky úplně nekřičely. Mohl jsem si jenom představovat, na co myslí, a už to mě štvalo. Jak jsi dokázala být tak klidná?“ zajímal jsem se.

„Léta praxe. Navíc tohle byl jenom takový pokus. Řekněme, že mu to doma zrovna moc neklape, má nějaké problémy s komunikací s vlastní manželkou a po rozhovoru s kamarádem u piva si takhle zvyšoval sebevědomí,“ informovala mě o jeho vnitřních pohnutkách.

„Zvyšování sebevědomí… Ts, taková hloupost. Navíc musel jasně vidět, že tam nejsi sama!“

„Viděl, ale nebral v potaz. Zkoušel svou šanci. Stačilo pár milých úsměvů a jeho ego bylo jako v bavlnce,“ pokrčila rameny a já jenom zavrtěl hlavou. „Večer se pak vrátí domů, bude ho lehce hryzat svědomí, ale bude se bránit tím, že manželku vlastně nijak nepodvedl a jenom flirtoval.“

„Z jeho myšlenek jsi poznala, jak mu večer bude?“ zapochyboval jsem. Bella dokázala vnímat jenom aktuální myšlenky. Budoucnost předvídat neuměla a pochyboval jsem, že během té půlhodiny, kdy jsme vyřizovali papíry ohledně půjčení auta, stačila toho prodavače tak poznat.

„Někteří lidé jsou velmi průhlední, Edwarde, a nepotřebuješ k tomu desítky let, abys poznal, jak se budou chovat,“ pronesla klidným hlasem a vyjela z Richmondu výpadovkou na Suffolk, kde jsme měli být za nějakou tu hodinu, podle toho, jak moc hustý bude provoz a pokud se po cestě nic nestane.

Navigoval jsem Bellu po předměstí mého rodného města, až jsme po dalších patnácti minutách zastavili před domem Ericových rodičů. Eric postával venku a netrpělivě nás vyhlížel. Chvíli po odjezdu z Richmondu jsem mu psal zprávu, že už jsme na cestě. Teď už jenom se zájmem sledoval naše auto, jak vjíždí na vyhrazené parkovací místo před domem. Ani za ten skoro rok, co jsem ho neviděl, se moc nezměnil. Trochu delší tmavé vlasy mu spadaly do očí, odkud je pořád nervózním gestem odháněl. Na sobě měl tričko s potiskem nějakého oblíbeného seriálu a roztrhané džíny, které už dávno patřily do popelnice, ale vázalo se k nim tolik vzpomínek, na každou díru, která na nich byla, že prostě vyhodit nešly.

Vysedl jsem tedy z auta, jen co Bella zastavila, a došel až k němu.

„Edwarde!“ vykřikl Eric a než jsem se nadál, už mě plácal po zádech na přivítanou. „Páni, tak rád tě vidím, je to už pořádná doba,“ prohodil, když se odtáhl.

„To víš, nemůžu si dovolit lítat každý den přes celé Státy,“ omluvil jsem se mu a věnoval mu přátelský úsměv. Byl jsem hrozně rád, že jsem s Bellou mohl do Suffolku letět. Erica jsem po tom roce viděl opravdu rád. Stýskalo se mi po něm.

„Je mi to jasné a… ehm, představíš mě své krásné společnici?“ zajímal se, když jeho pohled upoutala Bella, která zrovna vysedla z auta a nenápadně došla až k nám. Stála mi po boku, takže jsem se jenom trochu natáhl, abych si ji přitáhl, a ruku jsem jí položil kolem pasu.

„Ericu, tohle je moje přítelkyně Isabella Swanová. Bello, tohle je můj dávný přítel Eric Yorkie,“ představil jsem je a oba si podali ruce. Schválně jsem čekal nějakou Ericovu reakci na její chladnou pokožku, ale nedočkal jsem se. Nic na její dotek neřekl, nepřestával ji však hypnotizovat svým pohledem. Dokonce i ve chvíli, kdy už Bella svou ruku stáhla.

„Už se nedivím, že jsi mi o ní nechtěl nic říct,“ prohlásil, „tahle krása se nedá slovy popsat,“ dodal a znovu si prohlédl Bellu od hlavy až k patě. Ta se na něho mile usmívala, ale ve tváři jí chyběla ta pověstná červeň, která se holkám při komplimentech nahrne do tváře. Ale ani tak nemohla být krásnější než v tuhle chvíli.

„Děkuju, Ericu. Já toho o tobě náhodou slyšela dost,“ namítla Bella.

„Doufám, že jenom v dobrém, že ano, Edwarde?“ obrátil se teď ke mně a já jenom přitakal.

„Jak jinak bych tě mohl popsat než jenom v samých superlativech? Samozřejmě jsem trochu vzpomínal na společné zážitky, takže teď tě Bella už docela dobře zná a myslím, že i ví, co od tebe očekávat,“ informoval jsem ho a Eric se překvapeně podíval na Bellu.

„Tak to abych se snažil napravit svou reputaci a snažit se tě přesvědčit, že jsem opravdu milý a bezproblémový kluk,“ zamumlal a ta se zasmála.

„Neboj. Obrázky na lidi si z pouhého vyprávění nedělám. Všichni u mě dostanou příležitost,“ uklidňovala ho a potom už se Eric nabízel, že nám pomůže se zavazadly a ukáže nám pokoj. Ty dvě malé tašky v kufru auta jsem však vzal sám a nechal se vést do pokoje pro hosty, který se nacházel v druhém patře jejich domu. Interiér byl stále světle krémový s množstvím zarámovaných fotografií na stěnách. Na jedné visící u schodiště, jsem se zahlédl vedle Erica, byla to jedna z momentek, kterou pořídila jeho sestra asi tak před dvěma lety o vánočních prázdninách, kdy jsme si společně vyrazili na lyže. Eric si tam tehdy zlomil nohu a dostal ji do sádry, byl to tehdy začátek prázdnin, takže to bylo docela na houby, ale nedalo se nic dělat. Na fotce jsem ho podpíral a on se vesele zubil do fotoaparátu.

„Pěkná fotka,“ poznamenala Bella. „Máš tu trochu kratší vlasy a bezstarostné jiskřičky v očích. Taky bych tě takhle chtěla někdy vidět,“ zamumlala tak, aby slova nedošla až k Ericovi, ale ten si nás zrovna moc nevšímal, mířil si to totiž dál do pokoje, kde jsme měli připravený nocleh. S Bellou jsme ho tedy následovali, až jsme vešli do pokoje laděného jako zbytek domu do krémových barev, s vysokou postelí tvořící dominantu místnosti a dubovým nábytkem. Stále to tam krásně vonělo po dřevu a pracím prášku.

„Doufám, že vám ten pokoj vyhovuje. Kdyby ne, tak byste se museli přestěhovat ke Katie, ale to bych nepovažoval za šťastné řešení,“ poznamenal. „Teď vás nechám si vybalit a potom přijďte dolů. Máma by měla dorazit za chvíli od cukráře a táta z práce. Katie je někde s kamarádkami a chystají se na dámskou jízdu. Takže budeme mít chvíli klid a můžeme si popovídat, co je nového a tak…“ navrhl a já přikývl. Pak za námi zavřel dveře a nechal nás chvíli o samotě.

„Tak – jak na tebe Eric působí?“ zajímal jsem se a odložil tašky na zem.

„Jako milý, upovídaný kluk, kterému se stýskalo po nejlepším kamarádovi,“ odpověděla a já se jenom usmál. Jistě si musela během našeho přivítání všimnout jeho myšlenek a tak nějak je pozorovat až do téhle chvíle.

Od rána jsme s Ericem byli v jednom kole. Bella se spolu s Ericovou mámou, Katie a několika jejími kamarádkami zavřela v pokoji a dali se do zkrášlování. My potom dostali na starost většinu organizace. Ericova máma nám dala seznam, co musíme zkontrolovat, a tak to šlo jako po másle, až jsem nakonec seděl vedle Belly v druhé řadě úhledně rozestavěných bílých zahradních židliček ovázaných béžovou mašlí a sledoval, jak směrem k malému dřevěnému altánku, který byl celý ozdobený květinami, přichází za tklivých houslových tónů nevěsta a přes závoj se usmívá na ženicha, který z ní nedokáže spustit ani na okamžik zrak. 

Katie se nesla zavěšená za svého otce. Dlouhé šaty jí splývaly na zem a prodlužovaly se do krátké vlečky. Korzet měla zdobený jemnou výšivkou a odhaloval jí ramena, na která jí spadaly dlouhé vlasy, lehce natočené a propletené vlásenkami zakončenými perličkami. Vypadala opravdu úchvatně a já jsem se vůbec nedivil ženichovi, že z ní nedokáže spustit zrak. Kdyby takhle ke mně kráčela Bella, taky bych ho nedokázal odtrhnout.

Katie došla až těsně před altánek, kde na ni čekal Josh. Tam jí táta symbolicky předal její ruku do té jeho a společně potom došli ty dva kroky k oddávajícímu.

„Vážení snoubenci, vážení svatební hosté! Je pro mne potěšením přivítat vás zde a přijmout z vašich úst manželský slib. Rozhodli jste se žít společně. Dospěli jste k poznání, že chcete mít vedle sebe někoho, s kým byste si důvěrně pohovořili, komu byste sdělovali svoje životní plány a tužby. Dnes prožíváte velmi významný okamžik, který se nesmazatelně zapíše do vašich myslí a srdcí. Od této chvíle se spolu budete radovat i soužit, plakat a smát se, starat se i veselit. Všechny tyto pocity přináší život a nastavuje je manželské zkoušce. V takových okamžicích poznáte sílu opravdové lásky…“

Tiše jsem poslouchal jeho slova a tiskl přitom Bellinu ruku. Byla to opravdová krása a to ještě oddávající nepustil ke slovu ani snoubence. Pohled mi ze šťastného páru sklouzl na rodiče nevěsty. Katiina mamá se usmívala, ale nepřestávala si přitom utírat kapesníkem vlhké oči. Dokonce i její manžel měl lehce skelný pohled z potlačovaných slz. Eric se celou dobu lehce usmíval, ale věděl jsem, že ho ten obřad odjímá – přece jenom se vdává jeho jediná sestra a pokud bude mít to štěstí, tak jenom jednou a naposledy.

Pak přišla řada na snoubence, aby vyslovili své připravené sliby. Otočili se k sobě, Josh vzal Katie za ruce a s upřímným a naprosto bezmezně zamilovaným výrazem začal odříkávat svůj slib.

„Má nejdražší Katie, slibuji ti v tento den, že tě budu milovat a ctít po celý svůj život. Budu ti oporou a dobrým manželem tak, abys se mnou byla šťastná.“

Katie se usmála a hned nato navázala tím svým. „Můj milovaný Joshi, beru si tě dnes za manžela a slibuji ti, že tě budu milovat v časech dobrých i zlých. Budu dělat vše pro to, abys nikdy nepochyboval o mé lásce, úctě a respektu k tobě. Budu se snažit být ti oporou v nesnázích. Pro to, abys se mnou byl šťastný, udělám vše, co budu moci.“

V tu chvíli nezůstalo jediné ženské oko suché, až na to Bellino, ale i tak jsem cítil, jak na ni právě vyslovená slova působí. Lehce se chvěla a potlačovala tak vzlyky, které byly jedinou známkou pláče, kterého už dlouhá léta nebyla schopná. Opět jsem jí tedy lehce stiskl ruku a Bella se na mě podívala. Na tváři měla mírný úsměv, a když oddávající pobídl snoubence k prvnímu manželskému polibku, rovněž mi oplatila lehký stisk ruky.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je 3 - 11. kapitola: