Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 3. kapitola

31.10.2010 (18:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 3762×

3. kapitola

Ráno jsem byl z celého rodinného osazenstva vzhůru první. Nemohl jsem dospat a těšil jsem se do školy jako malý kluk na ježíška, nebo jako Emmett první den. Nechtěl jsem si přiznat, že za tou mou podivně dobrou náladou je Isabella, ale nic jiného, co by mě tak lákalo do školy, neexistovalo.

„Edwarde, vstávávat!“ vlítl mi do pokoje Emmett, když jsem vycházel z koupelny s ručníkem kolem pasu. „Počkej, co se stalo, že jsi už vzhůru? Nejsi nemocný?“ podivoval se, když mě spatřil, protože za dobu našeho pobytu ve Forks si zvykl na to, že dělá celé rodině budíček.

„Jasně že nejsem nemocný, radši běž vzbudit ostatní,“ poradil jsem mu, a tak Emmett zmizel a já si mohl ještě rychle vysušit vlasy, ze kterých mi skapávaly kapičky vody, stejně jako venku z nebe padaly podobné kapky na zem. Opět pršelo. Ale dneska mi to vůbec nevadilo. Možná si tu dokonce ten déšť oblíbím.

Snažil jsem se působit stejně jako všechny dny předtím, ale úsměv na tváři mi zůstával celou dobu. Zároveň jsem však byl z našeho dalšího setkání trochu nervózní. Bude se se mnou dneska bavit? Slyšela už ty sázky, na to, jak ji pozvu na rande? Co na to všechno bude říkat? Měl jsem z toho všeho nepříjemný pocit v břiše.

„Odpoledne řeknu Carlisleovi, aby ty klíče od auta svěřil Emmettovi, s tebou už do školy nikdy nejedu,“ řekla naštvaně Rose, když jsem zaparkoval na pozemku školního parkoviště a ona vysedala. Nechápal jsem, co se jí zase nelíbilo.

„Carlisle Emmettovi klíče nikdy nesvěří, to nevíš?“ řekla škodolibě Alice.

„Ale svěří, uvidíš. Až mu řeknu, že Edward není způsobilý k jízdám po silnici s motorovým vozidlem, tak to nebude zrovna těžké. Přece by nechtěl přijít o své oblíbené děti,“ řekla a poté šla spolu s Emmettem ke skupince jejich přátel, kteří na ně už mávali a pokřikovali, aby je doprovodili na jejich hodiny a mohli si sdělit další drby nebo současné skóre ohledně sázek na mé rande s Bellou.

Páni, já ji fakt nazval jako Bellu? Ano, skutečně jsem na ni začal myslet jako na Bellu a ne jako na Isabellu. Dokonce mi to ani nepřišlo divné, zkrátit její jméno na pouhou Bellu, znělo to tak krásně…

„Edwarde, jdeš nebo spíš?“ bouchla mě do ramene Alice a tím mě vrátila do reality.

„Jasně, že jdu,“ souhlasil jsem, zamkl jsem auto a následoval ji i Jaspera do budovy. „Tak fajn, uvidíme se na obědě,“ rozloučil jsem se s nimi a zamířil si to na první hodinu. Stále jsem se však díval kolem sebe, jestli ji někde neuvidím.

Ale měl jsem smůlu, neviděl jsem ji a vlastně ani celý zbytek dopoledne nebyl, bůh ví jak úspěšný. Chodil jsem z hodiny na hodinu jako duch. Nevšímal jsem si lidí kolem a oni si nevšímali mě. Monica kolem mě procházela jako bych byl odpad. Pokaždé nade mnou jenom ohrnula ten svůj dokonalý nosík a s velkým odstupem kolem mě prošla.

Emmetta a Rose jsem také celé dopoledne neviděl, ale moc dobře jsem je slyšel. Jejich smích nebo hlasité hulákání jejich party na chodbách opravdu nešlo přeslechnout, ale naštěstí se mě už nesnažili do ní dostat. Zkusili by to a dostali by stejnou odpověď jako na začátku roku, kdy mě s nimi mí drazí sourozenci seznámili. S povrchními lidmi se nebavím. Jen jsem musel doufat, že taková nebude ani Bella, to by potom byl průšvih. Snad bude jiná a pod maskou ledové královny se bude ukrývat milá dívka, se kterou se bude dobře povídat a… No, raději nebudu zacházet v mých myšlenkách ani tam, protože potom bych se mohl velmi zklamat a to nechci.

„Bello, ne,“ zaslechl jsem někoho, kdo oslovil Bellu cestou na oběd. Museli jít kousek za mnou, a tak mi přišlo blbé se otáčet a zjišťovat, jestli je to její bratr nebo ne, ale kdo jiný by to taky byl, když se tady s nikým jiným nebaví?

„Cordy, nepleť se do toho, bude to v pohodě, uvidíš,“ odpověděla mu a já znovu zaslechl její dokonalý hlas. Čekal jsem, kdy jí odpoví, ale nic jsem neslyšel. „Ahoj, Edwarde,“ ozval se najednou její hlas vedle mě a já jsem úplně zkoprněl. Zdálo se mi to nebo mě zrovna teď oslovila?

„A-ahoj,“ pozdravil jsem ji, když jsem ji uviděl, jak stojí vedle mě a na rtech má lehký úsměv. V tu chvíli, jako by se pro mě zastavil čas, nevnímal jsem hordu spolužáků, jak se kolem mě a Belly rvou do jídelny, aby naplnili své prázdné žaludky. Mě v tuhle chvíli dokonce přešel i hlad.

„Víš, chtěla bych se ti omluvit za tu pitomou sázku našich spolužáků. Bylo to od nich opravdu velmi ubohé,“ začala se omlouvat a přitom mě dál sledovala. Hleděl jsem do jejích zlatých očí a nedokázal si vzpomenout, jestli jsem v životě viděl i něco hezčího, což asi bylo znamení, že jsem opravdu nic hezčího doopravdy neviděl.

„Ehm… sázka? Já o žádné nevím,“ snažil jsem se působit klidně a doufal jsem, že se mi to daří. Bella se na mě ještě víc usmála, asi pochopila, že lžu, „No, vlastně jsem o nějaké sázce slyšel, ale je mi to úplně jedno. Mě nějaké hloupé sázky nezajímají,“ řekl jsem jí pravdu.

„To jsem ráda, zdáš se docela milý… Ty dneska nejdeš na oběd?“ zeptala se z ničeho nic, když kolem nás přestali procházet ostatní studenti a my jsme na chodbě před jídelnou zůstali stát úplně sami. Chtěl jsem odmítnout, protože by to znamenalo, že bychom měli ještě celou obědovou přestávku na to si spolu povídat, ale můj kručící žaludek si vybral opravdu velmi vhodnou chvíli na to, aby se mi připomněl.

„Jdu. Nechceš… ehm, nechceš si sednou za mnou?“ navrhl jsem jí. Úplně jsem zapomněl na své sourozence, kteří na mě čekali, dokonce jsem zapomněl i na jejího bratra, který čekal pro změnu na ni. Chtěl jsem tu chvíli s touhle vílou co nejvíce prodloužit a bylo mi jedno jak.

„Myslím, že to není nejlepší nápad. Už teď všichni čekají, až se objevíme v jídelně. Nemohli se nevšimnout toho, že se spolu bavíme,“ řekla a trochu se zasmála. „Navíc tam na tebe čekají sourozenci a na mě bratr, takže se uvidíme na hodině,“ navrhla řešení, a když jsem omámen její blízkostí přikývl, tak se vydala do jídelny a já po nějaké chvíli taky. Hlad jsem měl opravdu velký a byl by to pořádný trapas, kdyby mi v hodině začalo opět kručet v břiše.

Do jídelny jsem dorazil jako poslední, a tak jsem se neměl čemu divit, že všechno jídlo bylo skoro rozebráno. Vzal jsem si tedy jenom jablko a kolu. Už cestou ke stolu jsem se do jablka zakousl a pak se konečně posadil za Alicí a Jazzem.

„Hej, ty tajnůstkáři, co to mělo znamenat?“ zeptal se Jazz okamžitě, sotva jsem dosedl.

„Nevím, o čem mluvíš,“ odpověděl jsem mu, přestože jsem přesně věděl, o čem mluví. Bella mě před tím ještě na chodbě varovala. Tušila, co nás bude v jídelně čekat. Možná ale všichni čekali, že do jídelny vejdeme spolu, ale trochu jsme je zklamali, když jsme přišli každý zvlášť a ještě si nesedli k jednomu stolu, ale přesně tak, jak jsme měli sedět normálně.

„Jak že nevíš! Co to bylo na té chodbě? Mluvil jsi s ní, pozval jsi ji na rande?“ vyzvídal. Jenom jsem se pousmál a zadíval se k Bellinu stolu, kde zrovna s bratrem vedla nějakou velmi vášnivou debatu, až jí zářily oči, ale když nějak vycítila, že se na ni dívám, tak se na mě zadívala a usmála se. „A co jsem to viděl teď? Netvrď mi, žes´ ji na to rande nepozval, když se na tě teď tak usmívá,“ trval si na svém Jasper.

„Na žádné rande jsem ji nepozval,“ odpověděl jsem mu a sklopil pohled k němu. „Bella byla jenom milá a omlouvala se za ty, kteří vymysleli tu šílenou sázku, nic víc v tom nebylo, vážně,“ snažil jsem se ho přesvědčit a vlastně jsem přesvědčoval i sám sebe, abych v tom neviděl nic víc.

„Jako že jsi můj bratr už nějakou dobu, tak ti teď nevěřím ani ň.“

„Nevěř si, ale bylo to tak. Oba jsme se stali nevinnými oběťmi nudících se spolužáků, a tak se mi jenom omluvila. Toť vše, nemám, co víc bych k tomu dodal. Jenom možná to, že nechápu, proč o ní všichni tvrdí, že je ledová královna, když za mnou přišla sama a normálně se začala bavit,“ řekl jsem nechápavě. Tohle jsem doopravdy nechápal, proč někoho soudili jenom podle toho, že se drží odstup od těch nemyslících, módou zmanipulovaných lidí, mezi které se teď velmi úspěšně řadí i mí dva sourozenci.

„Třeba se jí náš malej bráška líbí,“ přisadila se Alice a hned na to si začala s Jasperem o něčem šeptat. Bylo mi jasné, že to bude zase něco velmi inteligentního a raději jsem se tím nezabýval a znovu si kousl do jablka, jelikož přestávka vyhrazená na jídlo pomalu končila a já v ruce držel stále skoro celé jablko, které by bylo škoda vyhodit, zvlášť když jsem měl opravdový hlad.

Když jsem dojedl a Jasper s Alicí si stále jenom šuškali a něčemu se střídavě smáli, zatímco si mě a Bellu co nejokatěji prohlíželi, měl jsem toho dost, a tak jsem zvedl tašku s knihami ze země, vyhodil ohryzek do koše a loudavou chůzí, jen co noha nohu mine, jsem se vydal na další hodinu. Nechtěl jsem poslouchat jejich dobírající řeči ohledně mě a Belly, když se skutečně nic nestalo. Projevila se jako milá holka, a tak se k ní i budu chovat. Na rande ji však pozvat nemůžu, aspoň zatím ne, její bratr se nezdál nadšený z toho, že jsme spolu vůbec mluvili, takže bude lepší trochu počkat. Na některé věci se totiž čekat vyplatí.

„Tak co jsem říkala?“ zeptala se zvědavě Bella, jen co jsem si vedle ní sedl do naší společné lavice v učebně biologie. Nějak jsem si ani nevšiml, že jsme se na chodbě minuli, vždyť přece odcházela až po mně, nebo snad ne?

„Co-o?“ zeptal jsem se překvapeně a udělal ze sebe dokonalého hlupáka. Natolik jsem byl zamyšlený, že jsem nějak nepochopil, kam svou otázkou míří, a tak mě nenapadlo nic inteligentnějšího než co. Sakra, teď si bude myslet, že ji nevnímám a co potom?

„No, já se jenom ptala, jestli jsem měla pravdu ohledně toho, jak na nás všichni v jídelně čekali. Uhádla jsem to?“ zeptala se zvědavě a já se na ni musel usmát. Ano měla pravdu.

„Jo, měla. Ale docela jsme je zklamali, když jsme vešli každý zvlášť,“ vypálil jsem první odpověď, co mě napadla a pak mi došlo, co je to za blbost. Tedy, snažil jsem se působit přirozeně, ale tohle bylo trochu divné. Ale Bella to brala docela v pohodě, jenom se znovu usmála svým tajemným úsměvem, opřela se o opěrku židličky a zadívala se na tabuli, na kterou profesor začal psát první slova dnešního projektu.

„Edward, to je zajímavé jméno, takové netradiční, jak jsi k němu přišel?“ zeptala se z čista jasna, ale dál si poznamenávala profesorova slova. Podíval jsem se na ni, jestli to skutečně řekla nebo jestli se mi to nezdálo, ale zkoumavý pohled, který mi věnovala, mi prozradil, že tu otázku skutečně položila a mně se to jenom nezdálo.

„To je po dědečkovi, nikdy jsem ho sice nepoznal, ale mí rodiče si přáli, abych se tak jmenoval. Jenom je nikdy nenapadlo, že tohle jméno se do téhle doby nehodí a mé druhé jméno, opět dědečkovo, taky ne,“ odpověděl jsem jí šeptem a po očku sledoval profesora, jestli si nevšiml našeho tichého rozhovoru, který jsme vedli v jeho hodině. Naštěstí si však ničeho nevšiml, a tak jsme mohli pokračovat.

„Jaké je tvé druhé jméno?“ zeptala se, když si dopsala další poznámku.

„Anthony. Já vím, je to děsné, ale prosím nezačni se smát. Jmenoval se tak děda, tak na to ber ohled,“ upozornil jsem ji opět šeptem a čekal, kdy uvidím, jak jí cukají koutky od zadržovaného smíchu nad mým jménem, ale nic se nestalo. Aspoň nic z toho, co jsem očekával. Stalo se totiž něco, co mě doslova ohromilo.

„Nebudu se smát. Edward Anthony Cullen, pěkné jméno. Můj pradědeček se jmenoval Anthony. Měla jsem ho velmi ráda, jako malé mi vyprávěl pohádky a vždy voněl po doutnících,“ řekla a zasněně se usmála, jak vzpomínala na své dětství. „Takže vidíš, já se smát rozhodně nebudu, mně se k tvému jménu pojí jenom pěkné vzpomínky.“

„Tak to jsem rád a byl bych rád, kdyby se ti i k mému prvnímu jménu pojily jenom hezké vzpomínky,“ zašeptal jsem spíš jenom pro sebe, ale zřejmě i tohle slyšela a znovu se na mě mile usmála. Nevěděl jsem, co si pod tím úsměvem vysvětlit, ale už tím, že se semnou baví, přece musí uznat, že nejsem zase tak špatný. Zatím to přeci vypadá, jako bych byl první ze zdejšího osazenstva školy, kdo se s ní baví.

„Uvidíme se zítra, Edwarde,“ řekla, když zazvonilo a ještě než jsem jí stačil odpovědět, mizela mi její záda ve dveřích. Jak může být probůh tak rychlá, vždyť sedíme skoro v poslední lavici a ona jen co se semnou rozloučí, už vychází ze třídy.

Jen co jsem vyšel ze třídy, abych se vydal na další hodinu, nemohl jsem udělat ani jeden krok, aby si kolem mě lidi nezačali šeptat a významně se na mě dívat. Tušil jsem, proč vzbuzuju tolik pozornosti, ale moc se mi to nelíbilo. Bylo fajn, že se semnou Bella bavila jako s normálním klukem, ale ta pozornost, kterou mi to vyneslo, nebyla zrovna příjemná.

„Tak co, kdy ji pozveš na rande?“ zeptal se posměšně Mike, když jsem došel do tělocvičny.

„Co ti je do toho? Bella je kamarádka,“ odsekl jsem mu a Mike naznačil rukama před sebou, že se vzdává. Jeho řeči jsem nehodlal poslouchat, ale aspoň mě to připravilo na to, co mě bude čekat doma. Teď mě budou ty jejich dotěrné otázky provázet na každém kroku. Pevně jsem proto doufal, že se mi podaří zmizet odpoledne v pokoji dřív, než se začne vyptávat i Esmé nebo Carlisle. Bylo by to šílené. Proč zrovna já? Opakoval jsem si, když jsem se spolu s ostatními spolužáky hnal za míčem při hře baseballu.

„Tak co, Cullene? Uspěl jsi u naší ledové královny?“ pokračovali ve vyptávání ostatní v šatně. Asi jim Mike nesdělil, že se o tom nehodlám bavit, anebo se rozhodli, že to ze mě nějak vypáčí, ať je to stojí cokoliv, ale já jsem neměl zapotřebí, hrát si na nějakého borce, se kterým se nejhezčí holka ze školy, která přehlíží všechny kluky, začala bavit.

„No tak… nenech se přemlouvat!“ naléhali dál, ale já jen záporně zavrtěl hlavou. Vzal jsem si batoh a mířil si to na parkoviště, kde na mě k velkému překvapení čekali všichni mí sourozenci. Co se stalo, že Rose s Emmettem nejsou s tou svou partou?

„Čau brácho!“ přivítal mě nadšeně Emmett, jen co jsem došel k autu a poplácal mě po zádech. Už tohle bylo špatné znamení! Ozval se mi v hlavě varovný hlas a raději jsem odemkl auto, aby sourozenci nasedli a my mohli vyrazit domů. Emmett si sedl na místo spolujezdce a zvědavě si mě prohlížel. „Tak jsem slyšel, že ty a ledová královna…,“ začal to protahovat, až se Rose na zadním sedadle trochu uchichtla.

„Neříkej jí tak!“ zarazil jsem ho. Nelíbilo se mi, jak ji tak všichni nazývají. Bylo to ošklivé.

„Jen se nečerti, bráško. Já ti to přeju. Ta holka je fakt kost, jenom jsem byl zvědavý, kdy nás, jako své sourozence s ní seznámíš,“ vyzvídal Emmett, když jsme vyjížděli z parkoviště. Bellino auto už vedle nás nestálo, a tak musela odjet ještě před námi.

„Nestarej se. Bella byla jenom milá a omluvila se mi za tu sázku, kterou nějaké choré mozky vymyslely, nic víc v tom nebylo,“ opakoval jsem mu to samé, co jsem u oběda řekl Alici a Jasperovi. Nemuseli všichni vědět, že se z nás stávají přátelé, přestože to bude brzo velmi patrné, až se bude bavit i na chodbách a ne jenom tajně v hodinách. Při vzpomínce na náš rozhovor v hodině jsem se musel pousmát, líbilo se jí moje jméno…

„A co je tohle? Vidíte to, co vidím já?“ zeptal se najednou Emmett ostatních cestujících.

„Usmívá se! Edwarde, přece nebudeš takový, řekni, co se s Isabellou odehrálo,“ škemrala Rose, aby se mohla zase ve škole pochlubit s novým drbem, ale měla smůlu, sestřička. Jenom jsem na ni přes zpětné zrcátko uličnicky vyplázl jazyk a dál se věnoval řízení, abychom domů dorazili v pořádku a neskončili Carlisleovi na operačním sále. To by rozhodně nebyl nadšený.

„Nic ti nepoví, je hrozný,“ postěžoval si Jasper, a tak jsem raději na jejich řeči nereagoval a naplno se věnoval řízení, nemělo cenu jim něco říkat. Pokaždé jenom překroutili mé slova tak, jak se jim zrovna hodily a nebrali ohledy na to, co jsem ve skutečnosti řekl.

„Tak, jak bylo ve škole?“ zeptala se znovu Esmé. Jak je možné, že bývá z práce tak brzy doma?

„Edward zabodoval u holky a jinak tak normálně,“ řekl rychle Emm, ještě než jsem stačil jakkoliv zareagovat. Jakkoliv bylo v mém případě vhodně a ne hned všechno vyzvonit.

„Vážně? A jak se jmenuje? Je pěkná?“ zajímala se dál Esmé.

„Nevěřila bys, ale je to fakt kost. Každej´ na škole, tedy především kluci, jenom slintá, aby s ní mohl být, a ona si vybere právě našeho Edíka,“ rozplýval se Emmett a Esmé nestačila kulit oči nad tolika novinkami, které se jí teď dostávaly.

„Neměl bys ho moc dráždit, víš, jak je na tohle téma citlivý,“ klidnila ho Rose a měla velké štěstí, že jsem od Emmetta stál poměrně daleko, jinak by to Emm rozhodně neustál. Přestože platil v rodině za siláka, měl jsem taky pořádnou páru.

„Rodinko, jsem doma!“ zvolal Carlisle, jen co otevřel dveře do domu a hned se také zastavil, když shledal, že všichni jsme doslova nasáčkovaní ve vstupní hale, kde se probírá nejnovější školní drb a tedy mé přátelství s Bellou. Doufal jsem, že se do toho teď Carlisle nezapojí. „Copak se děje? Vyrážíme snad někam?“ zeptal se a přešel po hale, aby mohl políbit Esmé na přivítanou.

„To ne, nikam nejedeme, jenom Edward má holku,“ řekla Esmé a já raději zmizel v pokoji.

Útěk do pokoje mi však moc platný nebyl. I přes ty zavřené dveře jsem slyšel Emmettův hurónský smích, Esméniny otázky, Jasperovy a Aliciny postřehy a Carlisleova moudra. Potřeboval jsem na chvíli vypnout a přemýšlet o něčem jiném než o mé bláznivé rodince, u které můj rozhovor s Bellou vyvolal poprask o velikosti tsunami, přestat myslet na Bellu a rozhodně přestat poslouchat ty vytrvale dopadávající kapky deště na parapet, jinak bych se z toho všeho mohl zbláznit a bláznivého Edwarda tu ještě neměli.

Když jsem tak putoval pohledem po pokoji, zastavil jsem se až u polic s knihami. Nebylo by od věci, si po dlouhé době nějakou dobrou knížku přečíst, napadlo mě, a tak jsem došel k policím a začal je pohledem lustrovat, až jsem se zastavil u knížky, která sem nepatřila. Vytáhl jsem ji a zjistil, že je to Dracula. Kde se tu ale vzal? Pokrčil jsem nad tím rameny a s knihou jsem se vrátil k posteli.

Jen co jsem si lehl, už jsem ji otvíral a začítal se do příběhu o upírském knížeti Draculovi. Než jsem se však nadál páté kapitoly, cítil jsem, jak se mi pozvolna klíží oči, ale nemohl jsem se od příběhu odpoutat, byl tak napínavý. Snažil jsem se tedy nechat oči otevřené, jak nejdéle to šlo, abych mohl číst dál a dozvědět se, co se s hlavním hrdinou stane.

Zrovna procházel kamennými chodbami hradu, kde se rozléhal každý jeho krok. Napětím, kdy se za nějakým rohem objeví jedna z Draculových chtivých manželek, jsem ani nedýchal a najednou, ani nevím jak, jsem se tam octl já.

Procházel jsem tou samou chodbou, jakou jsem si představoval, že prochází ten hrdina. Měl jsem strach, protože jsem nevěděl, co tu dělám a kde najdu cestu ven. Srdce mi bilo na poplach, jako největší zvon v nějaké katedrále a nechtělo se uklidnit.

„Edwarde…,“ zaslechl jsem něčí melodický hlas, a když jsem se otočil, zahlédl jsem JI. Stála několik kroků ode mě a natahovala ke mně ruce. Stále se však ohlížela za sebe, jako by to, co právě dělala, bylo zakázané. „Musíš se mnou…,“ žádala a já si v tu chvíli nedokázal ani představit, že bych jí něco odmítl.

Chtěl jsem k ní jít blíž, ale její postava se vzdalovala. Kolem nohou se mi mihla krysa a uslyšel jsem příšerný křik. Srdce se mi roztlouklo snad ještě víc, než tlouklo doposud a Bella mi pomalu mizela. Musel jsem za ní, co kdyby se jí tu něco stalo!

Chodbu osvětloval jenom měsíc, jehož paprsky si našly cestu do kamenných oken, ale ani ta tma mi nevadila, nebránila mi v tom, následovat Bellu dál, dokud se i ona nezastavila a já mohl chytit její jemnou dlaň do té své. Ruku však měla studenou, ale když jsem se na ni podíval, usmívala se na mě a její úsměv byl tak dokonalý.

„Polib mě, Edwarde…,“ šeptala a já nic nenamítal. Zdolal jsem ty dva kroky, které nás od sebe dělily, a sevřel ji v náručí. Ještě však než jsem stačil zavřít oči, abych si polibek náležitě vychutnal, zahlédl jsem, jak se její jemný obličej křiví do ohavné masky. Z úst jí vystoupily dva špičáky, ale ona jako by si toho nevšimla, se dál na mě usmívala.

Úsměv jí z tváře nezmizel ani ve chvíli, kdy se její ostré špičáky zakously do mého krku a ona začala sát mou… krev…

Se srdcem, které teď tlouklo snad ještě rychleji než ve snu, s dechem zrychleným a celý zpocený jsem se probudil a v ruce stále držel otevřenou knihu. Oknem do pokoje pronikal jenom bledý proužek měsíčního světla, a tak jsem se zvedl, že se osprchuju a půjdu znovu spát.

Doufal jsem, že se sen nebude opakovat.

» Mé shrnutí «

≤ Předchozí kapitola ooo Další kapitola ≥

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 3. kapitola: