Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 4. kapitola

06.11.2010 (08:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3861×

4. kapitola

K mému velkému štěstí se sen neopakoval, alespoň ne ten samý. Přesto mě celou noc mými sny provázela Bella a nikdy nebyla normální. Tedy, tím nechci říct, že byla divná, ale ona nikdy nebyla člověk. Většinou se změnila na upíra, stejně jako v průběhu prvního snu. Lákala mě, hladila, líbala, ale nakonec jsem stejně skončil mrtvý, protože ze mě vysála krev.

Ráno jsem pak byl rád, že ta příšerná noc skončila. Nedokázal jsem si představit, jak se na Bellu budu dívat, až se mi třeba místo ní před tváří objeví Bella ze včerejšího snu a uvidím znovu ty upíří zuby. Rychle jsem se snažil zahnat myšlenku na to, že bych se před ní choval jako blázen, a nechápal jsem, proč jsem zrovna ji viděl jako upíra.

Deku jsem měl zmuchlanou někde u nohou, jeden polštář se válel na zemi a druhý jsem měl pod hlavou. Celou noc jsem se jenom převaloval a teď jsem si neuměl představit, že musím vstát a jít do školy, kde budu muset dávat pozor, ale nakonec jsem se přemohl. Přece jen jsem chtěl vidět Bellu a přesvědčit se, že dnešní sen byl skutečně jenom sen. Vyhrabal jsem se z postele, a jen co jsem vešel do koupelny, spatřil jsem, jaké mám pod očima tmavé kruhy a zarudlé oči od nevyspání.

„Panebože, cos dělal?“ zděsila se Alice, když mi zase, stejně jako poslední dny, přišla nachystat oblečení. Stál jsem před ní jenom v pyžamových kalhotách a musel jsem vypadat velmi komicky, když vezmu v potaz i ty moje střapaté vlasy.

„Špatně jsem spal,“ odpověděl jsem po pravdě.

„A to tak chceš jít do školy?“ zeptala se zvědavě a dál si mě prohlížela.

„Tak, nic jiného mi nezbývá,“ pokrčil jsem nad tím rameny a doufal, že ty kruhy pod očima aspoň trochu vyblednou. Takhle by se se mnou asi Bella moc nebavila, ona vždy dokonale upravená a já dneska vypadal jako strašák. Potom Alice zmizela z pokoje, ale ještě mi stihla na posteli nechat hromádku oblečení, které jsem si tedy hned oblékl, a šel do koupelny udělat něco s vlasy a kápnout si něco do očí, abych je neměl aspoň tak rudé. Z pokoje jsem vycházel už trochu normálně a to musela uznat i Alice.

„Až na ty kruhy pod očima to docela ujde,“ řekla nahlas, jako by přesně četla mé myšlenky.

„Hm…, tak jdeme?“ vybízel jsem ostatní k odchodu. Emmett se na mě překvapeně podíval a jasně jsem si mohl přečíst v jeho očích tu nepoloženou otázku. Přesněji: „Kam tak spěchá, obvykle poháním do školy já“.

„Počkej, nevidíš, že tu ještě není Rose?“ odpověděl mi ve chvíli, kdy jsme z patra všichni slyšeli dost hlasité zaklení. Alice se hned vydala nahoru a Emmett ji následoval. Čekal jsem, co za pohromu se stalo, že musela Rose tak klít, ale nakonec to byl jenom zlomený nehet.

„… teď si budu muset ostříhat všechny,“ vysvětlovala Alice rámec pohromy, když spolu sházely do přízemí. „Nemůžu jít do školy s jedním nehtem kratším, co by si o mně holky pomyslely, kdyby si toho všimly?“ vyšilovala a já jsem toho měl dost. Jenom jsem protočil oči a čekal u dveří, co se bude dít a v kolik asi vyrazíme do školy, protože čas pomalu a jistě plynul a my nabírali docela zpoždění. Tak tohle si někdo odpyká.

„Víte co? Já nevím jak vy, ale já jedu do školy,“ řekl jsem rázně, když jsem viděl, jak Alice Rose piluje nehty a vůbec to nevypadá, že musíme do školy. Oblékl jsem si bundu, přehodil si batoh přes rameno a chystal se vyjít, když mě chytil Emmett.

„Brácho, co blbneš, přece nás nenecháš jít pěšky?“

„Klidně nechám, pokud si nepohnete. Už tak máme pěkné zpoždění, takže bych si být vámi docela pohnul. Esmé se nebude líbit, že jsme nebyli ve škole,“ připomenul jsem mu naši milou maminku, která se jistě ještě dneska dozví, že jsme přišli pozdě, anebo vůbec - protože zrovna tak to hrozilo i dopadnout, jelikož Rose měla hotovou teprve jednu ruku.

„Moc to hrotíš, stejně už máme zpoždění, takže není jedno, jestli přijdeme do první nebo až na druhou hodinu?“ přidal se k němu i Jasper. Tak tohle se mi fakt zdá. Všichni se proti mně spikli, a tak mi nezbylo nic jiného, než na ně skutečně počkat.

„Neboj, Edwarde, za chvíli to bude,“ ujišťovala mě Alice, ale já nad tím jenom mávl rukou.

„Jak bude, vždyť jsem se ještě nestihla ani namalovat!“ vybafla na ni hned Rose a já si místo nějaké odpovědi jenom s povzdechem sedl do křesla a vytáhl sešit biologie. Minulou hodinu se profesor zmiňoval o testu, a tak jsem mohl čekání využít aspoň nějak užitečně.

To ráno mě už nedokázalo nic rozhodit, ani Rose, která si začala stěžovat na Alice, že jí špatně udělala nehty a ta si kvůli tomu udělala oko na silonkách, ani Emmett a ty jeho neustálé vtípky a dokonce ani to věčně deštivé počasí, které dnešnímu ránu vládlo. Venku byla opravdu zima a my jsme z domu vyjížděli až úderem desáté hodiny.

„Esmé to ale vysvětlujete vy,“ upozornil jsem své milé sourozence, když jsme dojeli na školní parkoviště, které na rozdíl od rána teď zelo prázdnotou, protože všichni byli už na hodinách. Jasper to moc dobře neodhadl, do školy jsme přijeli až na druhou hodinu a i na tu jsme šli všichni pozdě. A co bylo ještě horší, bylo to, že jsem měl zrovna španělštinu s Emmettem. Jsem zvědavý, jakou výmluvu si připraví pro tentokrát, do hodiny totiž za ten krátký týden dorazil pozdě už dvakrát a profesorce se to nikdy nelíbilo a vždy si ho měřila přes obroučky brýlí.

„Neboj se, ta stará baba ti nic neudělá,“ řekl a já měl pocit, jako by mi zase četl myšlenky.

„Nebojím se, nemám taky proč. Já jsem připravený jako vždy. Nezapomínej, že to ty máš s tímhle jazykem trochu problémy,“ upozornil jsem ho klidně a Emmetta trochu smích přešel. Jazyky mu nikdy moc nešly, ale důležité je, jakou má pověst. Na tom mu záleželo víc než na jakýchkoliv jeho školních výsledcích. No jo, celý Emmett.

S Emmettem za zády jsem tedy vešel po zaklepání do třídy. Profesorka si nás začala zamračeně prohlížet, ale nijak to nekomentovala. Rychle jsem nás tedy omluvil za pozdní příchod do hodiny a šel si sednout do lavice. Tohle na mé očekávání dopadlo až moc dobře, pomyslel jsem si, když profesorka pokračovala ve své přednášce.

Avšak její mlčení v hodině měla nahradit přednáška o přestávce. Všichni byli ze třídy propuštěni, jenom mě a Emmetta si nechala ve třídě, aby nám udělala pěkné kázání o pozdním příchodu do její hodiny. Divil jsem se, že na nás mluvila ještě normálně a nepřecházela do své oblíbené španělštiny. Emmett si z toho však naprosto nic nedělal. Seděl pohodlně opřený na židli, ruce založené na hrudi a ještě se usmíval. Učitelka však nad tímto jeho gestem začínala ještě víc prskat.

„… Vy, vy Cullene, nechovala bych se na vašem místě takto – takto pohodářsky, můžu vás nechat propadnout!“ Velmi nesnášela nedochvilnost a Emmett ji doopravdy vytáčel na plné obrátky. Ani výhružka propadnutí ho nedonutila tvářit se aspoň trochu vážně, jenom pokrčil rameny a čekal, co bude dál.

„Ještě jednou se omlouváme za pozdní příchod, měli jsme nějaké problémy doma,“ snažil jsem se tedy zachránit situaci sám.

„Teď mlčte, nebo… do zítra mi napíšete esej na libovolné téma o pěti stech slovech, teď můžete jít,“ vykázala mě z učebny, a tak jsem se jí neprotivil a vydal se na další hodinu. Emmettovi jsem tedy nechal vyžrat zbytek její dobré nálady. Sám jsem byl rád, že jsem vyvázl jenom s esejí, jenom by to chtělo vymyslet ještě nějaké dobré téma, na které by se toho dalo napsat aspoň tolik, kolik po mně chce.

„Co po vás chtěla?“ objevila se najednou přede mnou Bella a významně pokývala hlavou ke dveřím učebny, kde ještě stále seděl Emmett. Doufal jsem, že to s tím propadnutím nemyslela vážně, jelikož by se to Carlisleovi a Esmé moc nelíbilo. Zřejmě by také nedostával žádné kapesné, a to by pro něj představovalo velmi nemilou skutečnost.

„Přišli jsme poněkud pozdě do její hodiny. Jinak ahoj,“ pozdravil jsem ji zároveň s vysvětlením profesorčina vyvádění.

„Jo, ahoj. Všimla jsem si, že jste ráno neměli auto na parkovišti. Stalo se něco?“ vyzvídala.

„Ne, nic se nestalo, jenom malé zdržení doma, Rose si zlomila nehet,“ neodpustil jsem si dodat, kvůli čemu to zdržení vlastně bylo, a Bella se začala smát. Ten smích zněl jako tisíce zvonečků. Byl dokonalý stejně jako jeho majitelka.

„Tak to si umím živě představit, no, já už musím letět, uvidíme se na biologii,“ rozloučila se se mnou a vydala se po schodech do patra budovy, kde měla další hodinu. Sám jsem si musel nasadit kapuci na hlavu a vyjít do toho sychravého počasí, abych se dostal do druhé budovy, kde jsem měl zrovna matiku. Už teď jsem se těšil na odpoledne a společnou hodinu s Bellou, jenom to krátké setkání na chodbě mě dokázalo potěšit.

Už jsem byl v budově a sundával si kapuci, když jsem uviděl Bellina bratra. Šel po chodbě přímo mým směrem a netvářil se zrovna nadšeně, že mě vidí. Zdálo se mi, že není ani nedšený z toho, že se bavím s jeho sestrou. Jako by snad i žárlil, nebo co.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se, když došel až ke mně, a já myslel, že jenom tak bez povšimnutí nebo jakéhokoliv pozdravu projde.

„Jo, jistě,“ souhlasil jsem a doufal, že když si promluvíme, tak jeho nevraživost zmizí.

„Drž se od Belly dál, je ti to jasné? Ona není holka pro tebe,“ řekl a měřil si mě přísným pohledem. Tak tohle jsem opravdu nečekal. Nějak jsem nevěděl, jak reagovat. Jestli mu to odkývnout a doopravdy se Belle vyhýbat, nebo ne a každou chvíli si hlídat záda, jestli mě třeba nesleduje. Nechápal jsem však jeho přehnanou starostlivost o sestru.

„Proč ti tolik vadí, že se s ní přátelím?“ vyslovil jsem otázku, která mě tolik tížila.

„Jak jsem řekl, ona není pro tebe. Neměl by ses s ní stýkat,“ řekl trochu klidněji.

„Nemyslíš, že tohle záleží taky na Belle? Myslím tím, s kým se bude stýkat a s kým ne?“ nehodlal jsem se tak rychle vzdát času stráveného s Bellou. Dokonce jsem měl i malou naději v to, že by ze mě a Belly nemuseli být jenom přátelé, ale to jsem nehodlal vytahovat teď ani před Cordym.

„Bella je jenom milá a nechce ti to sama říct.“

„Takže poslala svého bratra, aby mi to řekl místo ní?“ podivil jsem se jeho slovům. Tohle se mi nějak nezdálo. Všichni ve škole tvrdili, že se Bella ani její bratr s nikým nikdy nebavili, a teď se Bella sama od sebe začala bavit se mnou. Kdyby chtěla být jenom milá, tak se mi jen představí a dál to hasne, bude se bavit i s ostatními, ale teď…

„Ne, netvrdím, že mě poslala…“

„Cordy?!“ zaslechl jsem najednou Bellin hlas. Co ta tady dělá? Neměla hodinu v jiné budově? „Co se tady děje?“ zeptala se a začala si bratra měřit přísným pohledem. Potom si ji Cordy vzal bokem a já jsem z jejich rozhovoru neslyšel ani slovo, přesto jsem dál čekal, co se bude dít. Jestli mi Bell potvrdí bratrova slova, že bychom se neměli stýkat, anebo je úplně vyvrátí.

Za dvě minuty jsem už viděl jenom, jak se na mě Cordy nepřátelsky podíval a odcházel pryč.

„Moc se omlouvám za bratra. Neudělal ti nic?“ zeptala se starostlivě.

„Ne, všechno je v pohodě, jenom se mu nelíbí, že se my dva bavíme. Přesto mi nevysvětlil proč?“ zkusil jsem z toho udělat otázku a doufal v nějakou odpověď od ní, ale v tu chvíli zazvonilo.

„Teď to neřeš, ještě jednou se omlouvám,“ řekla a už mizela mezi dveřmi v tom deštivém počasí a já se vydal na matiku, kam jsem samozřejmě přišel pozdě. Druhá hodina dneska a už podruhé přijdu pozdě. Tohle se mi snad nikdy nestalo.

Na oběd jsme opět zamířili spolu s Jazzem. Přestal se svými narážkami na mě a Bellu a konečně byl klid. Tedy aspoň od něj, to samé jsem rozhodně nemohl čekat od ostatních sourozenců a ještě míň od jejich kamarádů, jelikož se po škole hned rozkřiklo, že jsem mluvil s Belliným bratrem a rozhodně to nebylo nic příjemného.

„Co po tobě Swan chtěl?“ vyzvídal hned Mike. „Pohádali jste se?“ pokládal jednu otázku za druhou a nikdo u stolu ani nedutal, jak se nemohl dočkat pikantností, které se podle nich brzy dozví, ale já jsem nehodlal nikde vytahovat, o čem jsme se s Cordym bavili.

„Nepohádali a vy už to laskavě neřešte,“ řekl jsem ledabyle a prošel kolem jejich stolu k druhému, kde seděla už Alice s Jasperem.

„No co, jenom jsem se zeptal, nemusíš být hned nevrlý, že Emmette? Nebo je snad pořád takový?“ vyzvídal na mém bratrovi, který se snažil zrovna vlichotit do přízně další roztleskávačky. Což se mu docela dařilo, myslím, že snad vždy dostal všechno, co chtěl.

„Cos´ říkal?“ obrátil se na něj můj brácha, který si ho absolutně nevšímal.

„Ale nic, to neřeš,“ odmávl svou otázku a na Emmetta spiklenecky mrkl. Nechápal jsem, co se těm holkám na takových klucích, jako je Mike nebo můj brácha, může líbit. Mají sportovní postavu a svaly, ale to je asi tak všechno. Mozek na úrovni malého dítěte a jediné, o co se zajímají, jsou holky s poprsím aspoň o velikosti tři.

„Je pravda, že jsi mluvil s Belliným bráchou?“ zeptala se Alice, když už to nemohla vydržet.

„Jo, je.“ Nemělo cenu něco zapírat, když už to ví celá škola. Avšak nechtěl jsem to dál rozebírat, a tak jsem se zakousl do pizzy a doufal v úspěšné přežití polední pauzy. Přesto mi pohled stále zabíhal ke dveřím a vyhlížel Bellu, ta se však po celou pauzu neukázala.

„Odpoledne jedeme jenom s Jazzem, Rose s Emmettem zase něco podnikají s přáteli. Přesněji Emmett má mít trénink a roztleskávačky u toho nesmějí chybět,“ řekla Alice, když jsem se zvedal s prázdným tácem od jídla k odchodu. Někdy mi přišlo, když se vyjadřovala o Rose a jejich kamarádkách, jako by těm dlouhonohým peroxidovým barbínám záviděla. Přestože mi přišlo, že jim neměla co závidět. Ona byla sice menší a černovlasá, ale rozhodně byla lepší než tyhle… no, nechám to na každém, aby si doplnil pojmenování.

„Dobře, takže za hodinu u auta,“ souhlasil jsem a odešel z jídelny. Na další hodinu jsem se doopravdy těšil, ale zároveň jsem byl i trochu nervózní, že by Bella dala na svého bratra a rozhodla se se mnou dál nebavit.

Avšak dneska mě žádné vysvětlení rozhodně nečekalo. Bella do hodiny nepřišla. Bauer ke mně posadil Monicu, která asi zapomněla na mé předchozí odmítnutí a znovu se přede mnou začala natřásat, jako by snad měla nějakou šanci.

„Tak co, Edwarde? Nerozmyslel sis mou nabídku, že bych ti ukázala Forks? Bella se k tomu moc nemá a myslím, že je tu spousta pěkných míst, které by se ti mohly líbit,“ začala se šeptem dotazovat, jen co zabrala Bellino místo vedle mě. Co jí na tohle mám odpovědět? Je vidět, že se jen tak lehce nevzdá. Co by se stalo, kdybych jí pro teď vyhověl? Pokládala by to za něco zavazujícího, nebo bych měl splněný úkol a ona mě konečně nechala na pokoji.

„Myslím, že je to dobrý nápad,“ vyslovil jsem něco, co mě stálo hodně přemlouvání, ale Monicu to, zdá se, velmi potěšilo. Teď sis pod sebou podepsal ortel smrti, kamaráde, pomyslel jsem si okamžitě, když začala brebentit o tom všem, co mi ukáže, a pak si ještě přisunula židličku blíž k té mojí.

„… co bys řekl na dnešní odpoledne? Parta má sice něco v plánu, ale když bych se trhla, tak by to určitě nikomu nevadilo,“ začala hned vyzvídat datum schůzky.

„Dneska to nepůjde, slíbil jsem mámě, že jí pomůžu něco zařídit.“ Přestože jsem věděl, že by bylo nejlepší mít to hned za sebou, nemohl jsem se rozhoupat k tomu, abych to přijal. Dneska bych stejně pořád myslel na Bellu a Cordyho slova o tom, že se s ní nesmím stýkat. Esmé jsem sice použil jenom jako zástěrku, ale jak by se to mohla dozvědět? Pak mě však napadl Emm a Rose, ty jejich prořízlé pusy mě jednou budou stát život.

„Nevadí, tak co třeba zítra?“ navrhla hned další alternativu.

„Dobrá, zítra by to šlo,“ souhlasil jsem a odsunul svou židličku trochu dál, ale Monica to asi nepochopila a posunula i tu svou. Chtěla se dál bavit, ale to se zase nelíbilo Baureovi a musel nás napomenout, že je hodina a máme pracovat na projektu a ne tu spolu cukrovat. Jako bych snad s Monicou cukroval!

Jen co jsme dorazili s Alice a Jazzem domů, čekal mě na záznamníku vzkaz. Esmé volala, když jsme ještě nebyli doma, a žádala mě, abych pro ni přijel do Bremertonu, že potřebuje něco odvést. Takže přece jenom jsem Monice nelhal.

„Tak já mizím,“ zavolal jsem na sourozence nahoru, popadl jsem bundu, kterou jsem před malou chvílí teprve odložil, a vydal jsem se znovu do toho sychravého počasí. Jak nejrychleji to šlo, jsem nasedl do auta a zapnul topení. V rádiu naladil nějaké písničky a vyjel jsem do Bremertonu. Esmé tam musela zavést práce a já jsem už předpokládal, že se domů dřív jak za tmy nevrátím. To zase budu nad tou esejí sedět pěkně dlouho. Docela by mě zajímalo, co dostal za pozdní příchod Emmett.

Poslouchal jsem poslední diskotékové hity, ale po hodině mě to přestalo bavit, a tak, když jsem stál na červené, vytáhl jsem z palubní přihrádky CD s mými oblíbenými písněmi a zasunul ho do přehrávače. Autem se okamžitě rozlila jiná melodie než ta diskotéková a mně se v tu chvíli cestovalo o poznání lépe.

S Esmé jsem měl sraz u jednoho většího nákupního střediska, ale když jsem ji nikde neviděl, rozhodl jsem se jí zavolat. Nemělo cenu ji někde hledat, určitě bychom se jenom minuli a nakonec bychom se ještě dlouho hledali.

„Edwarde, už jsi tu? Vydrž chvilku, potřebuju ještě tak půl hodinky a hned budu na parkovišti,“ řekla rychle do telefonu, a tak jsem jí řekl, že se jdu podívat dovnitř obchodu, jelikož se mi nechtělo čekat v autě. Blížila se šestá hodina, a jelikož byl Bremerton rozhodně větší jak Forks, začínalo to tu žít vlastním životem.

„Pane, vyzkoušejte nový parfém pro muže,“ snažil se mě zastavit jeden z prodejců. Jenom jsem zamítavě zakroutil hlavou a šel dál. Bez nějakého většího nadšení jsem nahlížel do prosklených vitrín a snažil se vymyslet nějaké téma na tu esej, ale moc to nešlo, jelikož se mi stále myšlenky vracely k Belle a tomu, že nebyla odpoledne ve škole. Nevěděl jsem, co se stalo.

Najednou jsem se však u jedné výlohy zastavil. Neupoutal mě však její obsah, ale osoba uvnitř obchodu. Ani přesně nevím, co to bylo za obchod, ale byla v něm Bella. Tvářila se zamyšleně a o něčem diskutovala s mužem za pultem.

Právě jsem vcházel dovnitř, když mě někdo popadl za ruku, prudce mě odhodil na druhou stranu a začal po obchodě hulákat, že je to přepadení. Sledoval jsem ho s vykulenýma očima, ale on si mě moc nevšímal. Zbraní totiž mířil na toho muže, který před chvílí mluvil s Bellou. V krámě nás nebylo moc, a tak se jenom sem tam otočil po ostatních rukojmích.

„Pane, odložte tu zbraň,“ snažil se ho uklidnit ten muž a ruce držel zvednuté nahoru. Bella se zachovala podle něj a také zvedla ruce nahoru.

„Chci všechny peníze, co tu máš, ale opovaž se volat policii jinak… jinak tenhle zemře!“ řekl lupič a já se vzpamatoval až ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že zbraní míří na mě. Bella střídavě sledovala zbraň v lupičově ruce a poté i mě. Tohle bylo jako ze špatného filmu.

„Hned - hned to bude,“ začal nervózně mluvit prodavač a někde pod pultem otevřel kasu. Lupič ho popoháněl a přitom odstrčil Bellu trochu bokem. Najednou se však ozvala obchodem siréna. Jasně jsem věděl, co se děje, a lupič se otočil ke mně.

„Víš, co jsem říkal!“ křičel na prodavače. „Žádní poldové, jinak to ten kluk schytá!“ poté zamířil zbraní na mě. Ruka se mu trochu třásla, ale zdál se vcelku odhodlaný dovést své výhružky ke konci. Tak tohle je můj konec?

„Ne, prosím vás, nestřílejte,“ prosil prodavač, zatímco venku se shlukovali lidé přivítání událostmi v obchodě. Mezi nakupujícími byli i policisté a dokonce… ach, to ne. Zahlédl jsem tam i Esmé a ta, jen co mě spatřila, jak na mě míří ta zbraň, tak omdlela.

„Ne, ne, řekl jsem žádná policie a vidíš, kolik se jich tu kvůli tobě hemží?!“ začal mu odporovat a přitom šermoval se zbraní, jako by to byla nějaká hračka a ne skutečná zbraň, která by mohla někoho připravit o život. Někoho, například v tuhle chvíli asi jenom mě, jelikož, i když se zdál dost nervózní, neustále mířil přímo na mě.

Cítil jsem, jak mi po čele stéká kapka potu, ale stále jsem se nezmohl na to, abych začal aspoň prosit o život. Byl jsem natolik paralyzován tím pocitem, že za chvíli už tu nebudu a poslední, co uvidím, bude Bellina tvář na druhé straně obchodu.

Pokusil jsem se aspoň o chabý úsměv, když v tom jsem uslyšel výstřel…

» Mé shrnutí «

≤ Předchozí kapitola ooo Další kapitola ≥

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 4. kapitola: