Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno naruby tu je - 8. kapitola

05.12.2010 (17:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3515×

8. kapitola

„Začíná ti ten strach lézt na mozek?“ zeptal se Mika Paul, když překonal počáteční šok. Mikovo obvinění všem doslova vyrazilo dech a ne jenom Belle, která stále seděla ztuhlá vedle mě. Nechápal jsem, co k tomu Mike vedlo, vždyť to jeho prohlášení znělo dost uboze.

„Ne, právě naopak, na rozdíl od vás vidím všechno jasně!“ vykřikoval dál.

„Je to blázen,“ zaslechl jsem Rose, která si od něho odsedla, jak nejdále mohla.

„Nejsem blázen, copak to skutečně nevidíte? Tady slečna Isabella je neskutečně krásná, podobná bohům, jak neopomněl zmínit Paul, tajemná… no prostě, co byste ještě chtěli za důkaz, abyste pochopili, že mám pravdu?“ hulákal a přilákal tak pozornost několika místních, kteří se pomalu přibližovali k naší partě.

„Jsou to jenom povídačky, Miku, sám jsi to říkal. Legendy, nic víc,“ odporoval jsem Mikovi a Bella na něj pořád bez mrkání hleděla. Co se to tu děje? Proč se nebrání podobným nesmyslným nařčením, jako bylo zrovna tohle.

„Sami jste ještě před chvílí byli schopni uvěřit všemu, tak proč ne i tomuhle?“ zeptal se.

„Protože je to hloupost, Bella není upír - tím tahle debata končí, rozumíš?“ snažil jsem se ho uklidnit, a tak i ukončit tenhle velmi nepříjemný rozhovor. Instinktivně jsem dokonce objal Bellu kolem ramen, a tak si vysloužil i v této napjaté chvíli naštvaný pohled od Moniky.

„Edward má pravdu, Miku, tohle je nesmysl a raději to nebudeme řešit, jo?“ navrhl klidným hlasem i Paul a Mike se k němu otočil. Chvíli se měřili pohledem, dokud Mike lehce nepřikývl a sedl si zpátky na kmen stromu.

Napětí kolem ohně však bylo téměř hmatatelné, nikdo nevěděl, co by měl říct a jenom kradmé pohledy všech okolo mi napovídali, že stále myslí na Mikova slova. Čemuž jsem se ale vůbec nedivil.

„Omluvíš mě na chvíli?“ pošeptala mým směrem Bella a já se na ni jenom zvědavě podíval. Neodpověděla, ale významně se podívala na malou skupinku místních, v jejímž středu stál Jacob. Mohl jsem jenom hádat, co se asi mohlo stát.

„Mám jít s tebou?“ nabídl jsem se, když Bella stávala od ohně následována pohledy všech.

„Ne, to není potřeba, hned budu zpátky,“ usmála se na mě mile a odešla k té skupince, která se netvářila zrovna nejmileji. Co se asi stalo, že o tom Bella nechce mluvit? Mohl jí ten Jacob způsobit nějaké problémy s místními? Kdo vůbec byl ten Billy, o kterém se Jacob zmiňoval?

V hlavě se mi honila spousta otázek, na které jsem neměl ani tu nejmenší odpověď a tíživé ticho kolem ohně mi napovědělo, že se dneska asi zábava moc nerozproudí. Kolem dokola byla stejně skoro tma a jediné, co osvětlovalo všechny zadumané tváře, bylo plápolavé světlo ohně.

„Asi už další příběhy nebudou, co?“ zeptal se skoro až nemístně Emmett, což se dalo docela čekat, když jsem si uvědomil jeho slova.

„To takhle skončí tenhle slibný večer? Nějakým osočením a potom tichem?“ přidala se k němu i Rose. Jo, tak tihle dva jsou jeden jako druhý. Oba se chtějí za všech okolností bavit a ne být tak škrobení a nudní, jako se jim zdají dospělí.

„Co byste chtěli dělat?“ zeptala se zvědavě Monica.

„Nevím, navrhni něco, u čeho se budeme bavit a trochu to tu ožije,“ pobídl ji Emmett.

„Nevím, nic mě zrovna nenapadá, mohli bychom si… já nevím, zahrát flašku, nebo něco podobného,“ navrhla a mě hned napadlo, jak by to na oblázkové pláži chtěla hrát. Láhev by se jí tu rozhodně netočila, takže to byl pěkně blbý nápad.

„No, nezní to nejhůř, jenom vymysli, kde budeme točit láhev,“ souhlasila s ní po chvíli i Rose.

„Hmm, to bude trochu problém,“ řekla zadumaně a já si už oddechl. Třeba vymyslí něco jiného… s čím jsem samozřejmě neměl moc počítat, protože pokud mou sestřičku něco nadchne nebo jenom zaujme, ona si dokáže poradit s úplně vším.

„Mám nápad!“ vykřikla a zvedla se od ohně. Všichni ji sledovali, jak jde k Paulovi. „Puč mi klíčky od auta,“ řekla rozhodně a natáhla k němu ruku. Paul se na ni překvapeně podíval a potom vytáhl z kapsy na kalhotách klíče od dodávky.

„Kam chceš jít?“ zeptal jsem se opatrně.

„Uvidíš… něco mě totiž napadlo,“ odpověděla tajemně a jenom mrkla na Monicu. Raději jsem v tu chvíli nechtěl ani vědět, co vymyslela, protože mi bylo jasné, že by se mi to ani za mák nelíbilo. Jejich pikle jsem znal moc dobře.

Rose se vrátila za několik málo minut a pod paží něco nesla. V druhé ruce držela láhev, se kterou nám vesele mávala a na všechny kolem ohně vrhala oslnivé úsměvy. Což samozřejmě neušlo Mikovi, který se hned zvedl a šel Rose pomoct s jejím břemenem.

„Nemysli si, že jsem si toho tábornického stolku nevšimla,“ usmála se lišácky na Paula a vrátila mu klíčky od auta.

„Tak na ten jsem úplně zapomněl,“ podotkl, když Mike už stolek rozkládal a snažil se ho na nerovném povrchu nějak vyrovnat tak, aby se na něm dala roztočit láhev a mohli jsme tedy hrát. Nebyl to však lehký úkol, nakonec se mu to ale povedlo.

„A o co budeme hrát?“ zeptal se potom jeden z dalších lidí u ohně. Kromě známé party lidí ze školy jsem tu ostatní neznal, takže jsem nevěděl ani kdo promluvil.

„Co takhle líbací flašku?“ navrhla hned Monica a mě došlo, že na to myslela už od samotného počátku, kdy tuhle šílenou hru navrhla. Její nápad sklidil velké ovace, a tak nebylo o čem dál diskutovat. Stolek byl jakž takž srovnaný a láhev se na něm pěkně točila, jak měla.

„Kdo začne?“ zeptala se a už se chystala, že sama zatočí lahví, pokud ji nikdo nepředběhne, což se podařilo Mikovi. Chytl láhev a pořádně ji roztočil. Všichni napjatě čekali, na koho láhev ukáže a skoro bych se mohl i vsadit, že nikdo ani nedýchal.

A láhev si nakonec vybrala.

Jenom to bohužel nebyl nikdo, koho by si Mike přál. Hrdlo láhve ukazovalo na jednoho z Jasperových kamarádů. U všech to vyvolalo bouřlivý potlesk a smích. A já se vůbec nedivil - Mike si tolik přál díky této hře políbit Rose, až se mu to pěkně vymstilo. Raději si proto vysvlékl mikinu, kterou dal jako fant a ten kluk pokračoval ve hře.

Musím přiznat, že měl rozhodně více štěstí jako Mike. Láhev se pomalu zastavovala a všichni čekali, jaký zajímavý líbací pár vytvoří. Už to pomalu vypadalo opět na Mika - jako by snad měla v sobě láhev nějaký magnet - ale potom se ještě kousek pootočila a… ukázala na Rose.

V tu chvíli musel Mike pěkně zuřit, protože kluka nemusel nikdo velice přemlouvat, a tak se naklonil přes stolek a Rose se k němu přidala. Za chvíli se už líbali. Byl to skutečný francouzák! Potom už byla na řadě Rose a viděl jsem na Mikovi, jak si přeje, aby se láhev otočila jeho směrem.

Zrovna točila lahví Monica. Na všechny se usmívala, ale největší úsměvem obdařila mě a v tu chvíli se zastavila i láhev a hrdlem ukazovala na mě. První, co mě napadlo, bylo, že to nějak zmanipulovala, ale to byla pěkná blbost, protože - jak by mohla zmanipulovat láhev, aby zastavila zrovna u mě?

„Edwarde, na co čekáš?“ zeptala se koketně a už se zvedala, aby ke mně došla. Nemohla se dočkat, jasně jsem to cítil. Tohle si přála už od samotného okamžiku, kdy jsem slíbil, že na tenhle výlet, který se pěkně zvrtl, pojedu.

„No tak, Edwarde!“ pobídl mě Mike, když jsem zaváhal.

„Ed-ward, Ed-ward…,“ začal mě povzbuzovat Emmett a ostatní se k němu okamžitě přidali. Tak fajn, zhluboka se nadechni a dej jí pusu, budeš to mít za sebou rychle a Monica snad pak dá pokoj, když dostane to, co chce.

„Ed-ward, Ed-ward…,“ pokřikovali dál, když jsem se zvedl, abych došel k Monice. Na prvním kroku mě však zastavila ruka na rameni. Otočil jsem se k dotyčnému a spatřil Bellu. Musela slyšet všechno a její smutný obličej tomu i nasvědčoval.

„Co-co se stalo?“ zeptal jsem se okamžitě a všichni kolem umlkli.

„Nic se nestalo, přišla jsem se jenom rozloučit. Musím se už vrátit,“ řekla bezbarvým hlasem.

„Počkej, stalo se něco s těmi… Jacob ti dělal nějaké problémy?“ Okamžitě jsem si její divné chování spojil s ním. Bella však zavrtěla odmítavě hlavou.

„Neřeš to, Edwarde, Billy mě teď odveze domů… chtěla jsem ti to jenom říct, abys mě pak nehledal. Přeji příjemnou zábavu,“ rozloučila se s ostatními lehkým mávnutím ruky a odcházela od nás.

„Bello, počkej, třeba bych ti mohl nějak pomoct, kdybys mi řekla, o co se jedná,“ namítl jsem a šel za ní. Bella se však zastavila a podívala se na mě.

„Edwarde, tohle je můj problém, a dokud si to nevyřeším… no prostě mě teď nech odejít,“ řekla a já nevěděl, jak bych jí zabránil v odjezdu.

„Tak mi dovol, abych tě aspoň odvezl domů,“ nabídl jsem se.

„To nebude potřeba, mluvila jsem s Billym a ten mě odveze… navíc tu máš sourozence, neměli by se jak dostat domů. Vrať se za nimi,“ odporovala tvrdohlavě a já jsem musel uznat, že její slova znějí vcelku velmi logicky. Ksakru! Až mě to naštvalo, že měla pravdu.

„Ale i tak… přijeli jsme spolu, bylo by tedy jenom dobře, kdybych tě odvezl i domů, ne?“ namítl jsem a doufal, že jí to přijde stejně logické jako mě. Billy byl sice nějaký rodinný přítel, ale i tak jsem nechtěl nechat Bell jenom tak odejít.

„Sice je to pravda, ale nechci vám kazit večer. Stejně si nejsem jistá, že jsem měla pozvání přijmout,“ řekla s lehkým zaváháním a já na ni vykulil oči.

„Jak to myslíš, žes neměla mé pozvání přijmout?“ zeptal jsem se překvapeně.

„Tak jak to říkám, Edwarde. Jsi milý společník, ale…“

„...ale?“ přerušil jsem ji s nepříjemným očekáváním. Tak takhle - tímhle ALE - začínají všechny začátky konce a já si nebyl vědom, že bych chtěl konec. Vždyť jsme ani pořádně nezačali.

„To teď není důležité, zapomeň na to," prosila a smutně vzdychla.

„Pojedu prostě s tebou, ať už se ti to líbí, nebo ne. A hlavně se tím alespoň vyhnu Monice,“ vyhrkl jsem. Belle se k mému překvapení rozzářila tvář.

„Vyhneš? Ty ji nechceš - líbat?“ Otřásl jsem se jen z pouhé myšlenky na to. „Musíš se tam vrátit, ale slibuji, že si popovídáme zítra. Věř mi,“ usmívala se.

„Upírům se nedá věřit,“ dobíral jsem si ji a ona opět zbledla. „Je ti dobře?“ Absolutně jsem nechápal její reakce. Vždyť to byl jen vtip, který předtím načal Mike!

„Jo, je mi fajn,“ řekla a trochu přiškrceně se na mě usmála. Rozhodně to nebyl její obvykle okouzlující úsměv, který by mě přesvědčil o pravdivosti jejích slov. Takhle jsem se na ni jenom podezřívavě podíval.

„Nezdá se mi, že by ses cítila fajn,“ řekl jsem a Bella si povzdechla.

„Myslíš to dobře, ale jsem fakt v pohodě. Teď ale na mě čeká Billy a na tebe přátelé, promiň,“ odbyla mě rychle a už rázným krokem mířila k rezervaci, kde na ni čekal nějaký starší muž vedle ještě staršího auta s oprýskaným lakem. Musel to být podle jejích slov Billy, na takovou dálku jsem mu neviděl do tváře, ale připadalo mi, že je to jeden z těch, co tu stáli, když Bella odešla od ohně.

„No tak, Edwarde, kde to vázne?!“ volala na mě má společnost, když jsem sledoval, jak Bella nasedla do starého auta a spolu s Billym odjížděli.  Obrátil jsem tedy svou pozornost k nim a neměl jsem nejmenší chuť se zase bavit.

„Vždyť už jdu,“ odpověděl jsem kysele a vrátil se k ohni. Sedl jsem si na své místo a nepřítomně hleděl do ohně. Něco se stalo, něco o čem nechce Bella mluvit, ale já se to nějak dozvím. Třeba bych jí potom mohl nějak pomoct. Možná ji nějakým způsobem dělá potíže ten kluk, co se s ním hádala odpoledne. Pokud je to tak, měl bych si s ním promluvit. Sice se zdálo, že je to nějaký Cordyho kamarád, ale pokud by měl ubližovat Belle a její bratr se jí nezastal, měla by Bella vědět, že jsem tu ještě já a já ji nenechám na holičkách. Pomůžu jí, jak nejlépe budu umět.

„Země volá Edwarda… haló!“ zaslechl jsem nějaké pobavené hlasy, a tak jsem se snažil začít myslet na něco jiného než na Bellu a její problémy.

„Co se děje?“ zeptal jsem se trochu zmateně a všichni, kromě Moniky, se začali smát.

„Nic, jenom že mi stále dlužíš pusu,“ odsekla mi uraženě a já musel uznat, že má pravdu. Úplně jsem na tu stupidní hru zapomněl. Zvedl jsem se proto z kmene, na kterém jsem seděl a nahnul se k Monice. Z jejího obličeje čišelo odhodlání a nedočkavost. Přesto se však nedočkala, aspoň ne toho, co chtěla.

„Co to bylo?!“ vyjekla, když jsem jí dal pusu na tvář a odtáhl jsem se.

„Pusa,“ řekl jsem ledabyle a to Moniku naštvalo snad ještě víc, než kdybych se omluvil nebo dal fant. Zranil jsem tak její ješitnost, ale to jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy se zvedla ze svého místa a odkráčela někam pryč od ohně, až nám pomalu zmizela z dohledu.

„Ty jsi ale kretén, brácha,“ poznamenal Emmett. Kdo jiný taky, že?

„Běž za ní a přiveď ji zpátky,“ nabádala mě Rose a ostatní se k ní hned přidali. A jelikož jsem neměl chuť se s někým hádat, znovu jsem se zvedl a zamířil si to za ní. Nebyla od nás daleko, ale byla dost daleko na to, abychom ji při malém světle z ohniště neviděli.

Došel jsem až k ní a dva kroky za ní jsem se zastavil. Ruce jsem si dal do kapes a čekal. Možná jsem měl něco říct, ale nevěděl jsem co. Monica je složitá osoba - tedy, možná ne, ale přece jsem jí od samého začátku nedával nijak najevo, že bych s ní chtěl chodit nebo jenom randit. Nebo snad ano? Každopádně jsem si toho nebyl vědom.

„Monico…,“ oslovil jsem ji, když nepromluvila.

„Co je Edwarde?“ zeptala se a já snad zaslechl, jak popotáhla. Ona brečí? „Jdeš mě ponížit ještě víc?“ zeptala se a v jejím hlase doopravdy zaznívala stopa pláče. Tohle jsem nechtěl. Udělal jsem tedy další dva kroky k ní a objal ji kolem ramen.

„Nechtěl jsem tě ponížit, jenom jsem myšlenkami byl trochu jinde než na téhle pláži,“ přiznal jsem se. Nemělo cenu něco zapírat, ona to stejně musela vědět.

„Může za to ona, že jo? Nebýt já, tak ty a já…,“ pokoušela se mluvit souvisle, ale znovu se jí z hrdla vydral vzlyk.

„Promiň. A teď se neomlouvám jenom za tu pusu. Myslím to upřímně, a proto ti musím opět zopakovat něco, co jsem ti už říkal. My spolu nemůžeme chodit. Ani kdyby tu nebyla Bella,“ odporoval jsem, ale musel jsem si přiznat, že Bella teď byla hlavním důvodem, proč jsem Monicu stále odmítal.

„Jen mi prosím nelži, zase tak hloupá nejsem, víš?“ namítla a rukou si otřela tváře.

„Měli bychom se vrátit k ostatním,“ navrhl jsem.

„Asi měli a… no prostě, neříkej nikomu, že jsi mě viděl brečet… pochroumalo by mi to pověst,“ dodala a znovu si otřela rukama tváře. Stáli jsme k sobě blízko, a tak jsem viděl, že má kolem očí trochu rozmazanou maskaru. Zvedl jsem ruku, abych ji mohl setřít, a tak zamaskovat stopy Moničiny nedávné slabosti.

„Neboj, nikomu to neřeknu,“ ujistil jsem ji, že její tajemství je u mě jako v hrobě.

„Fajn… stejně, tohle byl děsný výlet. Myslíš si, že se ostatní budou zlobit, kdyby se to rozpustilo?“ zeptala se a já musel uznat, že i ta poslední hra byla jen chabý pokus o to, zachránit skomírající náladu.

„Jsem pro to rozpustit, stejně je po zábavě,“ podotkl jsem a společně jsme došli až k ohništi, které jsme nakonec společnými silami uhasili a vydali se k autům, abychom mohli vyrazit domů. Do auta jsem nabral všechny sourozence a Monica se připojila k lidem z party. Prý abych si nemusel zajíždět až k nim domů.

Domů jsme sice dorazili docela pozdě, ale necítil jsem se ani trochu unavený. Hlavou mi probíhal neustále proud myšlenek na celý dnešní den. Všechno se zdálo být v pohodě a potom se to takhle zvrtlo. Konečně jsem měl - byť jen malou, ale přeci jenom - šanci zkusit s Bellou navázat i jiný kontakt a ono se to tak pokazilo.

Nevěděl jsem, co se dělo s Jacobem a těmi dalšími lidmi, ale bál jsem se, jestli nedonutili změnit Bellu nějak názor na mě. Cordy něco říkal, nemám se s ní sice stýkat, nejsem pro ni dost dobrý nebo jak, ale do teď jsem měl za to, že Belle to nevadí. Chtěl jsem dát na výběr jí a ne jejímu bratrovi, který si myslí, že ví všechno daleko líp jak ona.

Lehl jsem si na postel a s rukou za hlavou jsem se zadíval na strop. Kromě Belly jsem myslel i na ten příběh, co vyprávěl Paul. Bylo to neuvěřitelné, samozřejmě to mohla být obyčejná povídačka, ale já jsem byl pro jednou ochoten tomu všemu uvěřit.

Dokonce jsem tomu věřil i tak, že jsem se zvedl z postele a došel ke stolu, kde ležel můj notebook. Sedl jsem si tedy ke stolu a otevřel ho. Jen co jsem ho zapnul, přivítala mě známá modrá obrazovka a hned na to usměvavé tváře mě a několika přátel z Virginie. S úsměvem jsem si vzpomněl na ten slunečný den, kdy jsme tuhle fotku pořizovali.

Venku tehdy pražilo slunce jako snad nikdy v to léto. Všem nám bylo hrozné vedro, ale nemohli jsme se jít někam zchladit - pracovní směna byla pracovní směna a nás čekalo ještě několik mučivých hodin, než budeme moct odložit naše povinnosti na další den.

„Edwarde!“ zavolal na mě Eric. Byli jsme nedaleko Southhamptonu, kde jsme si na léto sehnali brigádu. Nebylo to nic těžkého za to dobře placeného. Pracovali jsme pro jeden z hotelů, kterých v okolí bylo nesčetně. Eric zrovna seděl v jednom z naleštěných aut a chystal se ho odvést do garáže, ale nedalo mu to a musel se mi předvést. „Na tohle by se holky balily úplně jinak než na tu starou rachotinu, co mám od rodičů,“ postěžoval si.

„Jen abys nereptal,“ odbyl jsem ho, ale potom jsem dostal nápad. „Jestli chceš, můžu tě v tom vyfotit na důkaz, že jsi v tom autě fakt seděl,“ nabídl jsem se hned a nemusel jsem Erica moc dlouho přemlouvat.

„Hej, kluci -  v tom autě se nesmíte fotit. Vraťte se k práci!“ přišel k nám náš nadřízený, ale netvářil se naštvaně, musel vědět, jaké to je. Nebyl o moc starší než my a brzy po nástupu do hotelu jsme se s ním také spřátelili. On tu takhle vlastně začínal.

Než jsme se pak nadáli, byla u nás i Ericova kamarádky, co se přišla podívat, jak pěkně pracujeme a k focení se přidalo i několik dalších zaměstnanců. Všichni jsme na svých tvářích vyloudili typický americký úsměv a náš šéf nás tak vyfotil. Tohle všechno jsme si mohli dovolit jenom proto, že výjimečně byl v hotelu klid.

S úsměvem, který mi na tváři vyvolala fotka se vzpomínkami jsem rozkliknul na ploše ikonku internetu a počkal, až mi naskočí vyhledávač, který mi snad trochu pomůže s mým nelehkým úkolem.

Připojení na internet tu nebylo, bůh ví jak dobré, ale naštěstí jsem nemusel čekat moc dlouho, když se mi načetlo příslušné okno a kurzor mi blikal v chlívečku, kde jsem se chystal napsat požadované slovo.

Upír

Chvíli jsem na to slovo jenom hleděl a neměl jsem se k tomu, abych stiskl Hledat. Znamenalo by to totiž, že Mikovi a jeho podivné teorii věřím - nad čímž jsem se musel ušklíbnout. Ten večer sice Mike nic nepil, takže byl naplno při smyslech, a jeho poznámka byla velmi nemístná, ale nemohl jsem na ni přestat myslet.

Nakonec jsem však stiskl Enter a nechal počítač pracovat. Během několika vteřin mi to našlo kolem 18 milionů odkazů s tímto tématem. Až jsem se vyděsil, že jich je tolik. Možná bych měl nějak upřesnit, co hledám. Zajímalo mě totiž něco víc o místních legendách. Příběh, co vyprávěl Paul, byl perfektní a přestože mi i Dracula přišel dost strašidelný, že jsem si i Bellu představoval jako upírku a měl jsem noční můry, tohle mě začalo hodně zajímat.

Když jsem tedy hledané slovo změnil na Legendy o upírech, zvýšil se mi počet nalezených stránek na “pouhých“ 24 milionů. Vůbec mě nenapadlo, že toto téma je tak diskutované, doufal jsem však, že mi některé z těch stránek odpoví aspoň na některé mé otázky, a tak jsem se s povzdechem dal do postupného pročítání toho neskutečného množství odkazů

» Mé shrnutí «

≤ Předchozí kapitola ooo Další kapitola ≥

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno naruby tu je - 8. kapitola: