Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno není tak, jak se zdá 10. kapitola

10. kapitola

„Belli!“ hučel do mě Edward a lehce mnou zatřásl. Trošku jsem se vzpamatovala. Nevím, jak dlouho jsem nevnímala.

„Jsi v pořádku? Co se stalo? Vnímáš mě? Je ti něco? Není ti zle? Bolí tě něco? Co mám dělat?!“ chrlil na mě jednu otázku za druhou a starostlivě si mě prohlížel. Jeho obličej byl zkřiven trápením a bolestí, na čele měl vrásku. Pohladila jsem ho přes ni, aby mu nekazila ten dokonalý obličej. Jemně jsem ho políbila a usmála se. No, byl to spíš takový škleb.

„Jsem v pořádku. Nic mi není,“ ujišťovala jsem ho a on se trošku uvolnil. Očividně se mu ulevilo, že jsem začala komunikovat.

„Co se stalo, lásko?“ zeptal se opatrně a objal mě. Opřela jsem se o jeho hruď a vdechovala jsem jeho lahodnou, omamnou vůni. Až teď jsem si všimla, že už nejsme v autě, nýbrž venku.

„Lásko?“

„Víš… Já… Vzpomněla jsem si na...“

„Na co sis vzpomněla?“ zeptal se něžně a políbil mě do vlasů. Já jsem pořád nic neříkala.

„Jestli mi to nechceš říkat...“ začal, ale já mu položila ruku na pusu.

„Vzpomněla jsem si na... Na tu nehodu a na mojí poslední cestu autem. Víš, když mě máma s tátou vezli z nemocnice, vybavila se mi ta nehoda a já... Hrozně jsem se bála... A teď... Zase jsem si na to vzpomněla a... Vybavil se mi ten strach, ta úzkost...“ šeptala jsem zoufale a tiskla se k němu. On mě pevně objímal a hladil po vlasech.

„Omlouvám se, neměla jsem...“ Teď mě přerušil jeho prst na mých rtech.

„Nemáš se za co omlouvat. To je v pořádku. Ale příště mi to musíš říct. Ani nevíš, jak jsem se bál. Vůbec jsi nereagovala, neodpovídala. Hrozně jsem se o tebe bál,“ utěšoval mě a já mu byla neskonale vděčná.

„Nepojedeme?“ šeptla jsem po chvíli.

„Cítíš se na to?“ zeptal se opatrně. Kývla jsem a na důkaz svých slov jsem se mu vymotala z náruče a nastoupila do auta. Ve vteřině byl vedle mě.

„Určitě?“ zeptal se, ještě než nastartoval.

„Určitě. Věřím ti a musím to překonat,“ šeptla jsem a on mě lehce políbil. Pak nastartoval a pomalounku vyjel.

„Není se čeho bát, Bell, bude to dobré. Já se nevybourám, s mými smysly to ani nejde,“ uklidňoval mě a držel mě u toho za ruku. Trošku mě znervózňovalo, že řídí jen jednou rukou a kouká víc na mě než na silnici, ale musím uznat, že měl vážně pravdu. Pravděpodobnost, že by se on vyboural, je nulová.

Dívala jsem se celou dobu na něj, a tak není divu, že jsem ani nepostřehla, že už jsme před nemocnicí.

„Jsme tu. Zvládla jsi to, lásko,“ řekl s úsměvem a hned mi pomáhal vystoupit.

„Jen díky tobě,“ připomněla jsem mu a pak jsem se nechala s jeho pomocí dovést dovnitř.

Musela jsem jít na spousty vyšetření, bylo to hrozné, ale díky Edwardovi, který se mnou všude chodil, jsem to zvládla. Zkoušela jsem mluvit, zkoušela jsem svůj hlas, jak to s ním vypadá. Musím uznat, že jsem měla radost, jelikož jsem mluvila skoro normální hlasitostí. Sice to bolelo, ale to se ještě zlepší.

„Tak, Bello, podíváme se na to,“ řekl zvesela Carlisle, když jsme po lítání v nemocnici konečně skončili u něj v kanceláři. Edward si sedl na židli, mě si stáhl na klín a pevně mě objímal. Být to za jiných okolností, než je čekání na výsledky v nemocnici, tak si to náramně užívám.

„No, Vypadá to slibně. Sice tam máš ještě nějaký blok v hrdle, který ti brání mluvit normálně, proto tě to bolelo, ale je to na nejlepší cestě k úplnému uzdravení,“ řekl vesele Carlisle a já se na něj zářivě usmála.

„Myslím, že tak do dvou až tří týdnů budeš moct normálně mluvit,“ řekl mi a já nadšeně kývala.

„Zpívání se ještě uvidí, ale také by to neměl být problém.“

„A Carlisle, co ta sádra? Je ještě nutná?“ zeptala jsem se a nahodila smutný výraz. Carlisle se zamračil a chvilku přemýšlel.

„Nutná není,“ začal a já už se radovala, „ale do konce týdne si ji ještě nech,“ řekl nakonec a já si povzdechla. Je úterý, skvělý. Ale nechala jsem to být.

„A Carlisle, mám už zkoušet normálně mluvit, nebo ještě ne?“ zeptala jsem se s nadějí a doufala v kladnou odpověď.

„Zkoušet to můžeš, nemusíš už pořád šeptat, ale opatrně. Hodně pij a moc se nenamáhej. Když tě to bude hodně bolet, přestaň nebo za mnou přijď,“ vysvětloval a já souhlasila. To se mi líbilo.

Pak už jsme se jenom rozloučili a s Edwardovou pomocí jsem se belhala z nemocnice ven, na tváři úsměv.

„Co máš v plánu na dnešní den?“ zeptal se mě Edward, když jsme oba nasedli do auta.

„Asi nic. Zůstaneš u nás, nebo musíš do nemocnice?“ zeptala jsem se a doufala, že zůstane. Jsem závislá na jeho přítomnosti, jsem závislá na něm. Když není se mnou, odpočítávám minuty, kdy se zase uvidíme.

„Nemusím. Tak když máš volné odpoledne, co bys řekla menšímu výletu?“ zeptal se a mrknul na mě. Jaký výlet? Co tím může myslet?

„Jaký výlet?“ zeptala jsem se, ačkoliv jsem věděla, že mi to neřekne.

„Uvidíš. Tak co, výlet nebo domů?“ zeptal se a hned podle mého výrazu poznal odpověď.

„Jen musím zavolat mámě.“

A tak jsme jeli. Ani jsem si neuvědomovala, že zase jedu autem a že jsem se ještě před nedávnem tak moc bála. Teď jsem se cítila naprosto bezpečně, s Edwardem jsem se cítila bezpečně.

Projeli jsme Forks a jeli jsme směrem k Port Angeles, ale několik kilometrů za Forks jsme odbočili na sotva viditelnou lesní cestu. Pár minut jsme jeli lesem a já pořád přemýšlela, co má Edward za lubem, když v tom se před námi rozprostřela louka a na ní nádherný, nadčasový dům. Byl obrovský, ze světlého dřeva a z velké části prosklený. Vypadal tak starobyle a zároveň tak moderně.

„Páni, to je nádhera! Kdo může bydlet v tak úžasném domě?“ rozplývala jsem se a podle Edwardova potutelného úsměvu mi začínalo docházet, čí ten dům je. „To je váš dům?“ zeptala jsem se s údivem a on jen přikývl. Páni. To je něco.

„Řekl jsem si, jestli se nechceš seznámit i se zbytkem rodiny než jen s Carlislem a s Alicí,“ prohodil a mně došel význam jeho slov.

„Já... Ráda, jen... Ví nebo neví, že to vím?“ zeptala jsem se zmateně a on mě pohladil po tváři.

„Neboj, ví to a jsou rádi, že si nemusí hrát na lidi a moc tě chtějí poznat,“ ujišťoval mě a já kývla.

„Tak co, jdeme?“ zeptal se a já se zhluboka nadechla.

„Jdeme.“ Vystoupil a svou upíří rychlostí mi hned otevíral dveře. Pomohl mi vystoupit a pak už mě vedl k tomu nádhernému domu. Přede dveřmi se Edward zastavil a usmál se na mě.

„Připravená?“ šeptl a já jen kývla. Lehce mě políbil a otevřel dveře.

Naskytl se mi pohled na menší chodbu, která vedla do velikého, moderně vybaveného obýváku. Byl laděn do bílé a béžové. Hned vedle byla prostorná kuchyně s jídelnou, zajímalo by mě, jestli ji někdy použili.

Než jsem si to stačila pořádně prohlédnout, objevilo se před námi několik postav.

„To jsem ráda, Edwarde, že jsi Bellu konečně přivedl ukázat,“ řekla milým hlasem štíhlá, menší žena s hustými vlasy barvy karamelu, které se jí vlnily kolem usměvavého obličeje. To bude Esme. Dále tam byl vysoký hromotluk s krátkými černými vlasy, z Edwardova vyprávění to musí být jednoznačně Emmett a ta dokonalá blondýna, s vlasy až do pasu a postavou modelky vedle něj bude Rosalie.

„Bell, to je moje maminka, Esme a moji sourozenci Emmett s Rosalie,“ představil mě a já se na všechny usmála.

„Těší mě,“ řekla jsem.

„Nás taky, Bello,“ řekla mateřsky Esme a lehce mě objala.

„Tak co, jak se ti líbí upíří doupě?“ zasmál se Emmett a Rosalie mu něco zasyčela do ucha. V tu chvíli sklapnul.

„Tak pojď, ukážu ti zbytek domu,“ vybídl mě Edward a chytl mě kolem pasu. Z obýváku vedlo schodiště, tak mě Edward chytl do náručí a upíří rychlostí přenesl do prvního patra. Tam byla ložnice Esme a Carlislea, ložnice Alice a Jaspera a ložnice Emmetta s Rose.

Edward si mě znovu vyšvihl do náruče a dopravil mě do druhého patra, abychom mohli pokračovat v prohlídce. Tam byly pracovny Carlislea a Esme, a nakonec Edwardův pokoj. Jmenovaný mi otevřel dveře a pustil mě dovnitř.

Byl to úžasný pokoj. Stěna naproti dveřím byla celá prosklená a umožňovala nádherný výhled na les. Hned vedle byly též prosklené dveře, které vedly na balkón. V rohu měl Edward pohodlně vyhlížející postel, i když nevím, k čemu ji potřebuje, když nespí. Jedna celá stěna byla věnována cédéčkům, knihám a... Knihám. Měl vážně, vážně hodně knih. Naproti měl menší sedačku, stůl s notebookem a vedle byly dvoje dveře. Jak mi ukázal, jedny vedly do koupelny a druhé do šatny. Páni, tak veliká šatna!

„K čemu potřebuješ tak velikou šatnu?“ nemohla jsem se nezeptat. Edward se jen zasmál.

„Já ji nepotřebuju, to je kvůli Alici.“ Stejně mi to přišlo divné.

„A to je ve všech těch skříních tvoje oblečení?“ ptala jsem se užasle.

„Ne, není jen moje,“ řekl a já nechápala. Otevřel skříň hned naproti dveřím a já si všimla, že je to holčičí. Holčičí?! Proč má Edward ve skříni holčičí oblečení?!

„Vím, že to je asi divné... Ale to Alice nakoupila... Nakoupila to pro tebe...“ přiznal a já se na něj užasle dívala. Mně?

„Mně?! A proč?“ ptala jsem se překvapeně. Jen pokrčil rameny a skříň zase zavřel.

Pak už jsme nechali oblečení oblečením. Vrátili jsme se do obýváku, kam mezitím dorazila Alice s Jasperem, jejím manželem, blonďákem, jehož vlasy připomínají lví hřívu.

U Cullenových jsem zůstala až do večera a ani potom se mi nechtělo domů. Ale musela jsem. Rozloučila jsem se se všemi a s příslibem další brzké návštěvy jsem se nechala Edwardem odvést domů. Náležitě jsme se rozloučili a on slíbil, že zítra zas přijde.

Doma jsem si chvilku povídala s mamkou, ale pak jsem se vydala do sprchy. Byla jsem příjemně unavená, tak jsem se rozhodla, že půjdu spát. Jenže moje plány byly překaženy. Hrozně jsem se lekla, jelikož když jsem přišla do pokoje...