Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno není tak, jak se zdá 11. kapitola

19.10.2011 (21:00) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1291×

11. kapitola

…

tak jsem zjistila, že mám návštěvu. A ne jen tak ledajakou návštěvu. Ležela rozvalená v mé posteli a jen co jsem vešla, hned mě objímala v náručí.

„Edwarde! Co tady děláš?!“ šeptla jsem překvapeně, aby mě rodiče neslyšeli. On se jen vesele usmíval a namísto odpovědi mě políbil. Zapomněla jsem na vše a nadšeně jsem mu polibek oplácela.

„Co tady děláš?“ optala jsem se znovu, když mi došel dech a musela jsem přerušit polibek.

„Chyběla jsi mi,“ šeptl mi nazpět a usmál se.

„A jak si se sem dostal?“ vyptávala jsem se dál zvědavě.

„Oknem,“ řekl nevzrušeně a věnoval se mému krku.

„Mimochodem, ahoj,“ pozdravil mě a nato znovu políbil. Ani jsem si toho všimla, ale vzal mě do náruče a položil na postel. Aniž by rozpojil naše rty, opatrně na mě nalehl a já si ho za zátylek snažila přitáhnout co nejblíže.

Když jsem nemohla popadnout dech, odtáhl se, ale ne daleko. Drobnými polibky zahrnoval celý můj obličej, čelist, krk a postupně se dostal i do výstřihu mého tílka, které mám na spaní. Vzdychla jsem a volnou rukou jsem mu zajela pod tričko. Přejížděla jsem po jeho vypracovaném břichu a on slastně zavzdychal. Vášnivě se vrhl na mé rty a já mu nadšeně vycházela vstříc.

Když se musel znovu odtrhnout, využila jsem okamžiku a vysvlékla jsem mu to překážející tričko. Byla jsem spokojená, když jsem se mohla kochat pohledem na jeho dokonalou hruď. Pohladila jsem každičký kousek, každý sval. Edward mi vyhrnul tílko a zahrnoval mě motýlími polibky.

Aniž bych si to uvědomila, jedna moje ruka přejížděla po pásku Edwardových kalhot a pomalu ho začínala rozepínat. Zarazila mě až jeho ruka. Překvapeně jsem se na něho podívala.

„Ne,“ řekl a pořád mi držel ruku. Copak to nechce? Necítí to samé co já?!

„To bychom neměli, Bell,“ šeptl vzrušeně a já ho nechápala.

„Mohl bych ti ublížit, promiň,“ šeptl zničeně a zavřel oči. Došlo mi, že jeho odtažitost je způsobená něčím jiným. Pohladila jsem ho po tváři a vtiskla jsem mu polibek do dlaně. Zmučeně se na mě podíval.

„Co to povídáš? Proč se omlouváš? Nemáš za co, vždyť se nic nestalo,“ utěšovala jsem ho.

„Nestalo, ale mohlo. Kdybych se neudržel… Mohl bych ti ublížit, Bell, a to nemůžu dovolit,“ šeptal naléhavě.

„Já ti věřím. Věřím, že bys mi nic neudělal. Nedokázal bys to. Na to jsi moc hodný, starostlivý a máš silné sebeovládání, ale pokud nechceš, nebudu tě do ničeho nutit. Půjdeme na to postupně,“ těšila jsem ho a hladila ho po vlasech, jako malého chlapečka.

„Miluju tě,“ šeptl a já se na něj usmála.

„Víš, že já tebe taky?“

„Vím.“ A na to mě něžně políbil. Pak si rychle oblékl triko, přitáhl si mě do náručí a přehodil přes nás peřinu.

„Měla bys spát,“ poznamenal.

„Zůstaneš tady?“ zeptala jsem se.

„Zůstanu,“ slíbil a pak mi začal broukat nějakou nádhernou melodii. V náruči mého anděla a za poslouchání jeho hlasu jsem usnula krásným, bezesným spánkem.

Než jsem se nadála, uplynul týden a já byla opět v nemocnici. Za celý týden jsem trénovala hlas a byla jsem hrozně šťastná, když jsem někdy v pátek začala mluvit normálně. Sice jsem vždycky mluvila jen chvilku, ale i tak to byl úžasný pokrok. Carlisle mi, jak slíbil, sundal sádru a ještě o to víc bylo mé nadšení velké. Pak mě prohlédl a zkonstatoval, že už jsem skoro v pořádku, ještě pár dní. Samou radostí jsem ho objala a dala mu pusu na tvář. Edward, který byl skoro celý ten týden se mnou, až na lov a občasnou službu v nemocnici, ale kvůli mně chodil na noční, se zasmál a já mu skočila do náručí. Šťastně jsem ho políbila a bylo mi jedno, že jsme ještě v nemocnici.

Když jsem se dostatečně nabažila Edwardových rtů, vesele jsem poskakovala k autu a bylo mi jedno, že vypadám jako blázen.

„Co děláš dnes večer, lásko?“ zeptal se mě Edward, když mě vezl domů. Už jsem se vůbec nebála. Tedy, s Edwardem jsem se nebála. S mamkou nebo s taťkou jsem to zatím autem nechtěla riskovat.

„Pokud musíš do nemocnice, tak budu sedět doma, nudit se a myslet na tebe, jestli ne, tak si tě zabírám,“ odpověděla jsem a mrkla na něj. On se na mě krásně usmál.

„Do nemocnice nemusím, tak co bys řekla na rande? Nikde jsme spolu ještě nebyli a bylo by to naše první rande,“ navrhl mi a potutelně se usmál. Rande? To zní dobře.

„A bude to vážně jako první rande?“ zeptala jsem se šibalsky a představila si kino, večeři a trapné rozloučení před domem.

„Samozřejmě.“ Na to jsem se musela zasmát, ale souhlasila jsem.

Edward zastavil před domem a hned mi otevíral dveře.

„Jdeš dál?“ Zakroutil hlavou a já posmutněla.

„Musím na lov,“ vysvětlil a já kývla. Natáhla jsem se pro polibek, a když jsem se odtáhla, tak jsem ho ještě pohladila po kruzích, které měl pod očima. Vážně potřeboval na lov.

„Běž a brzo se vrať. Miluju tě.“

„Já tebe taky, lásko, a neboj, přece nezmeškám naše první rande. Vyzvednu tě v pět,“ řekl, políbil mě na čelo a nasedl do auta. Ještě jsem mu zamávala, poslala vzdušný polibek a odebrala se do domu.

S mamkou jsme společně připravily oběd a mně díky tomu utekl alespoň nějaký čas do té doby, než přijde Edward.

Po jídle jsme si ještě chvilku povídaly, ale pak mamka musela odjet do práce. Od té doby, co tu byl ten chlap, kvůli té pracovní nabídce, jsme o tom nemluvily. Jediné, co jsem věděla, bylo, že o máminu galerii tak stál, že jí nabídl mnohem větší peníze a dal jí čas na rozmyšlenou do konce měsíce. Teď se mi o tom nechtělo přemýšlet, tak jsem to neřešila.

Když byl přijatelný čas na to, jít se připravovat, tak jsem zalezla do koupelny a dopřála jsem si dlouhou, uklidňující sprchu. U toho jsem se zamyslela.

Od té nehody se událo tolik věcí. Moje zranění, přestání se zpíváním, rozchod s Jamiem, seznámení s Edwardem, s Alicí a následné chození s Edwardem. Kdyby mi někdo tehdy v nemocnici řekl, že s Edwardem budu někdy chodit, vysmála bych se mu. Každou vteřinu mě udivuje, že si vybral mě. Ale jsem za to ráda. Znamená pro mě hrozně moc. Akorát nevím, jak to budu dělat, až začnu zase zpívat. Chci se zase věnovat zpěvu, kapele, koncertům, ale nechci ztratit Edwarda. Budu to muset ještě nějak promyslet a mám na to ještě dost času. Carlisle říkal, že zpívat ještě nemůžu minimálně tři týdny, aby to nebyla moc velká zátěž na hlas. To však neznamená, že se nemůžu začít připravovat. Mohla bych se stavit za kluky. A taky jsem dlouho neviděla holky. Angela mi moc chybí. Jsem tak zaujatá Edwardem, že zapomínám na vše okolo.

Rozhodnutá navštívit kluky, zavolat Angele a vymyslet, jak skloubit dohromady vše, na čem mi záleží, jsem vylezla ze sprchy a dala jsem se do fénování vlasů. Potom, co jsem si je učesala a pár předních sepnula sponkou, jsem se lehce nalíčila tužkou na oči a ještě řasenkou. Pak ale nastal největší problém; co na sebe. Stála jsem před svou skříní a vážně jsem nevěděla, co si vzít.

Když jsem asi deset minut bezradně stála před skříní, ozvalo se jemné zaťukání na okno. Jak jsem byla zamyšlená, tak jsem se šíleně lekla. Byla to Alice a na tváři měla zářivý úsměv. Otevřela jsem okno a ona hned skočila dovnitř.

„Tady máš, bude to vypadat dokonale,“ řekla vesele a podala mi větší krabici. Byly v ní nádherné šaty a k tomu boty. Samozřejmě, viděla, jak se nemůžu rozhodnout. Někdy se ta její schopnost vážně hodí.

„Díky, Alice,“ poděkovala jsem vděčně a objala ji.

„Není zač, ale měla by ses rychle obléknout, Edward je do deseti minut tady,“ řekla a pak zase vyskočila z okna. Rychle jsem se oblékla a naházela do malé kabelky vše potřebné. Pak jsem pomalu sešla po schodech dolů, nechtěla jsem si při první příležitosti zase zlomit nohu.

Máma byla ještě v galerii a táta taky zatím nedorazil, tak jsem jim nechala vzkaz, a když se domem rozezněl zvonek, tak jsem si v chodbě rychle vzala kabátek a šla otevřít. Stál tam, s pokřiveným úsměvem, a vypadal naprosto dokonale, ostatně jako vždy.

„Ahoj,“ pozdravil mě vesele a hned mi nabídl rámě. Povzdechla jsem si, polibku se asi nedočkám jako na prvním rande a na tom se lidé obyčejně hned ve dveřích nelíbají. Nastoupili jsme do auta a pak jsme vyjeli.

Vlastně jsem ani nevěděla, kam jedeme, ale bylo mi to jedno. Povídali jsme si o všem možném a než jsem se nadála, byli jsme v Portě Angeles. Edward mi galantně otevřel a já hned poznala kino. Samozřejmě. Edwardovi zřejmě došlo, co se mi honí hlavou, a šeptl mi do ucha: „První rande, pamatuješ?“ Zachvěla jsem se pod jeho ledovým dechem, ale to už se odtáhl, a vedl mě do kina. Šli jsme na nějakou komedii.

Kino začalo, ale já ho vůbec nevnímala. Rozptyloval mě Edward a já jsem hrozně toužila ho políbit.

Asi v půlce filmu mě Edward chytl za ruku a mnou projel elektrický proud. Málem jsem se na něj vrhla, ale nakonec jsem se ovládla. Jako na prvním rande, jako na prvním rande, napomínala jsem se v jednom kuse a začínala jsem být naštvaná, že jsem s tím souhlasila.

Když film skončil, ani jsem nevěděla, o čem byl.

„Máš hlad? Co bys řekla na večeři?“ zeptal se Edward, když jsme vyšli před kino. Přikývla jsem, a tak jsme vyšli směr restaurace. Modlila jsem se, aby mě někdo nepoznal. Naštěstí nejsem zas až tak slavná a nejsem nějak výstřední, takže se to obešlo bez komplikací, které by způsobilo moje odhalení.

V restauraci jsem samozřejmě jedla jenom já. Bylo to výborné a skvěle jsem si užívala chvíle s Edwardem, ale vytáčelo mě, jak ho servírka okatě balila. Byla jsem naštvaná, že jí nemůžu ukázat, komu Edward patří.

Po večeři jsme vyrazili domů. Byli jsme tam v rekordním čase, díky Edwardově rychlé jízdě. Vůbec mi to ale nevadilo. V hlavě jsem měla úplně jiné myšlenky.

Zastavili jsme před domem a Edward mi hned pomáhal vystupovat. Galantně mě doprovodil až před dveře.

„Tak jak se ti líbilo první rande?“ šeptl mi do ucha a já se zasmála. Chytl mě kolem pasu a přitáhl si mě k sobě. Na nic jsem nečekala, dala mu ruce za krk a naléhavě ho políbila. Aktivně se zapojil a za chvíli jsem nemohla popadnout dech z toho vášnivého polibku.

„Bylo to hezké, ale tohle jsem toužila udělat celý večer,“ šeptla jsem toužebně. Edward se usmál, ale najednou ztuhl a jemně zavrčel.

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno není tak, jak se zdá 11. kapitola: