Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno není tak, jak se zdá 12. kapitola

26.10.2011 (18:30) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1092×

12. kapitola

Zavrčel znovu a já nechápala, co zapříčinilo jeho náhlou změnu nálady.

„Edwarde, co se děje?“ zeptala jsem se potichu a pohladila ho po tváři. Postoj neuvolnil, ale alespoň přestal vrčet. Tázavě jsem se na něj podívala.

„Máte návštěvu,“ šeptl a já nechápala. Jakou návštěvu? A proč kvůli tomu tak vyváděl?

„Koho?“

„Toho upíra, mluví s tvou mámou kvůli té práci,“ vysvětloval tiše, že jsem ho sotva slyšela. Pomalu mi došel význam jeho slov, ale pořád jsem nějak nechápala, proč tolik vyváděl. Zřejmě mu došlo, co se mi honí hlavou, ale nic mi neřekl.

„Potom ti to vysvětlím. Jdi dovnitř a chovej se nenuceně. Až odejde, přijdu za tebou,“ slíbil a lehce mě políbil. Pak rychlým krokem vyrazil k autu a hned odjel. Zhluboka jsem se nadechla, abych se vzpamatovala, a pak jsem s hraným úsměvem vešla dovnitř.

„Takže jsme domluveni, Renée, bylo mi ctí s vámi opět mluvit.“ Dolehlo ke mně z kuchyně a pak jsem uslyšela kroky. Uviděla jsem toho Smithe s úsměvem na tváři a mojí mamku. Lehce se mračila, ale snažila se to na sobě nedat znát.

„Jistě. Děkuji za návštěvu,“ řekla zdvořile mamka a až teď postřehla, že jsem tam taky.

„Ahoj, Bells, hned se ti budu věnovat,“ řekla a vyprovázela toho upíra ven. Já se na něj ani nepodívala a proklouzla jsem do obýváku, kde táta sledoval televizi.

„Ahoj, tati,“ pozdravila jsem ho a líbla ho na tvář.

„Ahoj, holčičko.“ Sedla jsem si do křesla a čekala, než se objeví mamka. Byla tam za chvilku. Jen vešla, táta vypnul televizi a mamka si hned sedla k nám.

„Tak co, Bell, jak jste si to užili?“ zeptala se mamka. Bylo na ní vidět, že se jí nechce mluvit o té práci a tak se snaží získat nějaký čas.

„Bylo to fajn.“ Střelila jsem pohledem po tátovi, který zase sledoval mámu.

„Dobře, nebudeme chodit kolem horké kaše. Co ten chlap zase chtěl?“ zeptala jsem se narovinu a natáhla jsem se na stůl pro sklenici s vodou. Musím přeci hodně pít.

„Přišel se zeptat, jestli jsem se už rozhodla. Potřeboval by to vědět do zítra,“ řekla pomalu mamka a já vytřeštila oči. Do zítra?! To nemůže myslet vážně?!

„A cos mu řekla?“

„Že se za ním zítra odpoledne stavím a řeknu mu, jak jsem se rozhodla,“ šeptla zmučeně. Viděla jsem na ní, jak ji celá ta situace trápí. Chtěla to přijmout, byla to její vysněná práce.

„A jak ses rozhodla?“ zeptal se pro změnu taťka.

„Já... Nevím,“ hlesla a zoufale se na nás oba podívala. Já v tu chvíli měla však jasno.

„Přijmi to,“ řekla jsem klidně a oba dva se na mě zmateně podívali.

„Cože?“ zeptali se oba překvapeně.

„Přijmi to,“ zopakovala jsem.

„Souhlasíš se stěhováním?“

„Ne.“ Oba dva byli ještě zmatenější.

„Přijmi to, vím, že to moc chceš. Vy dva poletíte do Francie a já zůstanu tady. Chci zase začít se zpíváním. Zvládnu to tady sama. Jsem už dospělá a navíc můžu občas zůstat u Cullenových nebo u Angely. Budu vás navštěvovat a vy mě. Pak se vrátíte a všechno bude zase jako dřív,“ vyřkla jsem svůj nápad a čekala na jejich reakce.

Chvíli se nic nedělo, ale pak najednou mamka vyskočila a drtila mě v objetí.

„Bello, holčičko! To po tobě nemůžeme chtít! Nemůžeme se jen tak sbalit a odletět na druhý konec světa! To nejde, zlatíčko moje, nemůžeme tě tady nechat!“ mlela jedno přes druhé.

„Klid mami, já to vážně zvládnu.“

„Jsi si jistá?“

„Jsem. Chci, abys to přijala, abys byla šťastná,“ řekla jsem vážně a ona vzlykla.

„A jinou možnost nevidím, já totiž do Francie letět nehodlám,“ zažertovala jsem a ona se zasmála.

„A proč vlastně nechceš, Bell? Poznala bys jiný kout světa,“ vyzvídal taťka. Lehce jsem zčervenala.

„Já... Chci se zase začít věnovat zpívání a kapele. A navíc kvůli…“ nedokončila jsem, ale můj ruměnec vypovídal za vše.

„Kvůli Edwardovi,“ dopověděla za mě mamka a já jen přikývla. Táta už nic neřekl, ale usmíval se.

„Stejně. Já nevím, Bello,“ zkusila to ještě mamka.

„Já myslím, že Bella to tady zvládne. Je to rozumná a velká holka,“ zastal se mě táta a já mu byla vděčná. Jak souhlasí táta, je vyhráno.

„Tak... Tak dobře,“ souhlasila nakonec mamka, „přijmu to,“ řekla a rozzářily se jí oči. Vypadala jako malé dítě, které dostane svou vytouženou hračku.

„Děkuju, Bell,“ řekla mamka a pevně mě objala. Objetí jsem jí oplatila a pak jsem ještě objala tátu.

„Není zač, mami. Bude to v pohodě.“

„A co jinak? Jak ti vůbec je, Bell?“ zeptal se táta a já byla ráda, že změnil téma.

Ještě asi hodinu jsme si s rodiči povídali. Probírali jsme můj zdravotní stav, zpívání a samozřejmě můj pobyt doma bez rodičů a jejich odlet.

Klidně bych to s nimi ještě probírala, ale došlo mi, že na mě možná nahoře čeká Edward, a tak jsem s výmluvou, že jsem unavená, zamířila do svého pokoje. A nemýlila jsem se. Rozvaloval se na mé posteli. Pro sebe jsem se usmála a hned jsem zamířila za ním.

„Ahoj,“ šeptla jsem a sedla si k němu.

„Ahoj,“ odpověděl a přitáhl si mě do náruče. Políbil mě do vlasů, ale mně to nestačilo, tak jsem vyhledala jeho rty a sama ho políbila.

„Takže budeš paní domu?“ řekl jakoby nic. Vyvalila jsem na něj oči. Až teď mi došlo, že jestli přišel hned potom, co ten Smith odešel, musel slyšet celý můj rozhovor s rodiči.

„Co všechno jsi slyšel?“ zeptala jsem se tiše. Dle jeho úsměvu jsem soudila, že víc než dost.

„Všechno.“ No super. Ne že by mi nějak vadilo, že poslouchal, ale chtěla jsem mu to říct sama.

„Jsi si jistá?“ zeptal se stejně jako máma. Přesně jsem věděla, na co naráží.

„Jsem. Bez tebe bych to nezvládla,“ šeptla jsem a přitiskla se k němu.

„A navíc, chci zase zpívat,“ dodala jsem ještě a pomalu mi začínalo docházet, že Edward je pro mě důležitější, než zpívání. Kdybych musela, asi bych se ho kvůli němu vzdala. Zahnala jsem ty myšlenky a radši jsem se snažila odvést řeč jinam.

„Co se stalo, když jsme přijeli? Co tě tak naštvalo?“ zeptala jsem se a on se jemně zamračil, ale nic neříkal.

„Lásko?“

„Nic… Jen se mi nelíbilo, na co ten upír myslel,“ řekl nakonec a mně bylo jasné, že z něj víc nedostanu. Zajímalo by mě, na co tak myslel, ale nakonec jsem se rozhodla, že to nechám být. Uvelebila jsem se v jeho náručí a nechala jsem se hladit po vlasech.

„Jdu do sprchy,“ šeptla jsem po chvilce a on se zamračil.

„A co když tě nepustím?“

„Ale pustíš.“ Jen se usmál a zakroutil hlavou. Zamračila jsem se na něj.

„Lásko, nebuď zlý upírek a pusť mě,“ zkusila jsem to na něj mile a lehce jsem ho políbila. Teď se zamračil on, ale pustil mě. Využila jsem situace a rychle jsem zamířila do sprchy. Ta mě dokonale uvolnila a já mohla v klidu přemýšlet o událostech dnešního odpoledne a večera. A že se toho stalo hodně.

Když jsem byla celá rozmočená, Tak jsem vylezla ze sprchy a otřela se do ručníku. Převlékla jsem se do tílka a kraťásků a ještě jsem si vyčistila zuby. Pak jsem seběhla popřát rodičům dobrou noc, ještě jsem mamku ujistila, že má přijmout tu práci, a konečně jsem se vrátila zpátky do pokoje.

„Že sis ale dala na čas,“ zamručel tiše Edward a hned mě stáhl do postele. Jen jsem se usmála a nechala se políbit.

„Nejsi unavená?“ zeptal se mě, když mi došel kyslík. Místo odpovědi jsem zívla. Přitáhl si mě do náruče, přikryl peřinou a lehce políbil na rty.

„Dobrou noc, krásko,“ šeptl mi do ucha, ale už jsem to moc nevnímala, jelikož jsem se propadala do říše snů.

„Bello! Bello, vzbuď se!“ křičel na mě někdo a já jsem rozespale otevřela oči. Edward byl pryč, ale ze dveří na mě hulákala mamka.

„Co je, mami?“ zamumlala jsem a přetáhla si peřinu přes hlavu.

„Musíš mi pomoct balit! Odpoledne s tatínkem odlétáme!“

„Cože?!“ Vyskočila jsem z postele, najednou úplně probuzená.

„Akorát jsem přijela od pana Smithe. Domluvili jsme se a s tatínkem ve čtyři odlétáme! Musíš mi pomoct s balením,“ vysvětlovala.

„Dobře, tak já se převléknu, najím a pomůžu ti, jo?“

„Děkuju,“ řekla, rychle mě objala a už byla pryč. Jen jsem nad tím zakroutila hlavou a vydala jsem se do koupelny. Rychle jsem provedla ranní hygienu a převlékla se. Až teď jsem si všimla malého papírku na polštáři.

Dobré ráno, lásko,

přišla tvoje mamka, tak jsem musel odejít. Skočím si na lov a stavím se po obědě.

Miluju tě,

E.

Pro sebe jsem se usmála a vydala se na snídani. Po té jsem šla, jak jsem slíbila, mamce pomoct s balením.

Bylo to šílené. Lítaly jsme sem a tam po celém domě. Ještěže přišel taťka a pomohl nám. Mamka byla jako tornádo. Naštěstí se u oběda, který obnášel objednanou pizzu, trošku uklidnila.

„Bello, myslíš, že by bylo možné, abys zavolala Edwardovi a on nás odvezl na letiště?“ zeptala se mě mamka, když jsme jedli.

„Určitě. Včera říkal, že se po obědě staví, tak se ho zeptám.“ Mamka už byla zase duchem mimo a s pizzou v ruce letěla pro něco nahoru do koupelny. Ach jo.

Jen co jsem dojedla, ozval se zvonek. Šla jsem mu hned otevřít a náležitě jsem se s ním přivítala.

„Ahoj, krásko, moc si mi chyběla,“ šeptl mi na pozdrav a já se jen usmála.

„Ahoj,“ odpověděla jsem a ještě jsem ho lehce políbila.

„Odvezeš, prosím rodiče na letiště? Tak za hodinu?“ zeptala jsem se ho.

„Určitě. Počítám s tím od rána,“ šeptl mi. Aha, tak mamka to takhle chytře musela vymyslet už ráno, když přijela. Nechala jsem to být a ještě jsme oba dva pomáhali dobalovat.

Za chvíli už bylo všechno sbaleno, všichni byli připravení, i já, jelikož jsem se rozhodla, že až pojedeme s Edwardem zpátky, stavím se u kluků z kapely. Já, Edward a taťka jsme stáli před domem a čekali jsme jen na mamku. Najednou se však z domu ozval mámin výkřik a já se lekla, co se děje.

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno není tak, jak se zdá 12. kapitola: