Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno není tak, jak se zdá 16. kapitola

15.11.2014 (09:45) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1007×

EDIT: Článok neprešiel korekciou gramatiky!

16. kapitola

Nevím, po jak dlouhé době, ale najednou se ozvalo zaklepání na dveře.
„Ach jo, kdo teď co může chtít?!“ zabrblala jsem a zvedla se z gauče. Po cestě ke dveřím jsem si stopla film, abych nepřišla ani o kousek.
„To ne,“ uslyšela jsem Edwarda, ale to už jsem otevřela dveře a dívala se na velice známou tvář.

Stál tam Jamie.
"Co tady chceš?" vyštěkla jsem na něj hnusně a měla jsem chuť ho něčím praštit.
"Ahoj Bello, taky tě rád vidím," pozdravil a na mou otázku nereagoval.
"Ptala jsem se tě, co tady chceš. Přišel jsi mi zkazit náladu? Povedlo se, můžeš jít." Snažila jsem se mu zabouchnout dveře před nosem, ale on se vehementně cpal dovnitř.
"No tak Bello, pusť mě dál. Chci si jen v klidu promluvit," přemlouval mě a najednou se zarazil. Vedle mě se objevil Edward a přitáhl si mě k sobě a zatarasil tak cestu dovnitř.
"Myslím, že Bella dala jasně najevo, že o tvou společnost nestojí," řekl klidně, ale cítila jsem, jak je napnutý.
"Jen jsem se přišel omluvit. To co jsme udělali, nebylo hezké. Měli jsme počkat, až budeš v pořádku a nehledat za tebe náhradu.  Jsi skvělá zpěvačka, Bello. A dohromady nám to všem společně klapalo, tak proč na tohle všechno nezapomenout a jít dál?" řekl a já na něj zírala jak na zjevení. To myslí vážně? Hrozně bych chtěla, aby bylo všechno jako dřív, ale to se nikdy nestane.

"A co Patty nebo Betty? Nepamatuju se, která z těch dvou nádher zpívala," zeptala jsem se nedůvěřivě.
"No. Napadlo nás, že byste to mohly zkusit společně. Myslíme si, že by vaše hlasy vytvořily hezkou kombinaci," řekl opatrně.
"Cože?!" vykřikla jsem, až mě píchlo v krku. Au. Sakra!
"Bell!" napomenul mě Edward.
"To si vážně myslíš, že bych na něco takovýho přistoupila?!" řekla jsem o něco tišeji, ale stejně naštvaně.
"Hned se nerozčiluj. Můžeme to alespoň zkusit," prosil. Nevěřícně jsem na něj zírala.
"Nebo už snad nechceš zpívat?" zeptal se s úšklebkem. Věděl, že zpívání miluju a jen tak se ho nevzdám. Ale to si radši budu zpívat pro sebe ve sprše, než s tou nánou.
"Samozřejmě, že chci zpívat. Ale už ne s váma. Kluci mi fakt budou chybět, ale nedá se nic dělat, je čas se posunout dál a to odděleně.  Ještě se za kluky stavím a rozloučím se," řekla jsem a myslela to úplně vážně.
"Přemýšlím, že bych se dala na sólovou dráhu," vypadlo ze mě nakonec. Nevím, co mě to napadlo. Jamie koukal, jak kdybych mu právě řekla, že přiletí ufoni, zmocní se planety a z nás si udělají otroky.
"Aha," řekl nakonec po chvilce ticha a už trochu ovládal svůj výraz.
"Jak chceš. My si bez tebe poradíme. Měj se." S těmito slovy se otočil a už byl pryč.

Fajn, tak to bychom měli. Do kapely se už nevrátím. Až teď mi začalo docházet, co jsem to udělala a slzy se mi hrnuly do očí.
"Lásko, pojď sem," zašeptal něžně Edward a pevně mě objal. Položila jsem si hlavu na jeho hruď a smáčela mu košili slzami. Ani nevím, kdy zavřel dveře, natož jak dlouho jsme tam stáli v objetí.
"Belli, měla bys jít spát," šeptl Edward do ticha. Jen jsem přikývla. Vzal mě do náruče a upíří rychlostí mě odnesl do pokoje, kde mě položil na postel a hned si lehl ke mně. Přitulila jsem se k němu a vdechovala jeho vůni. Až teď jsem si uvědomila, jak jsem unavená a během pár chvil jsem upadla do říše snů.

Ráno mě probudily sluneční paprsky, které svítily do pokoje. Že by k nám po dlouhé době zavítalo slunce?
Protáhla jsem se na posteli a až teď mi došlo, že jsem usínala v Edwardově náručí. Kde je? Kdyby odešel, tak by mi určitě nechal vzkaz, ale ten jsem nikde neviděla. Zvedla jsem se z postele a šla ven z pokoje.
"Edwarde?" zavolala jsem do domu. Jmenovaný se přede mnou najednou zjevil. Samozřejmě jsem se lekla.
"Dobré ráno," pozdravil mě a lehce mě políbil. Poté mi podtrh nohy a než jsem se nadála, seděla jsem v kuchyni u stolu, kde jsem měla připravenou omeletu. Tak tady byl.
"To jsi nemusel, děkuju," řekla jsem a s chutí jsem se do toho pustila. Byla výborná! Na to, že sám nejí, je skvělý kuchař. S úsměvem pozoroval, jak se cpu.
"Nezírej tak na mě," zahuhlala jsem s plnou pusou. Zasmál se, ale nic neřekl a v pozorování pokračoval. Zakroutila jsem hlavou a věnovala se dál své snídani.

Po jídle jsem si dala horkou sprchu a Edward mezitím skočil domů pro auto. Alice se po mně prý shání, tak k nim pojedeme a pár dní tam zůstanu.
Až teď, když jsem ve sprše osaměla, se mi začaly vracet myšlenky na včerejšek. Co jsem to udělala? Soukromá dráha, to určitě. Jak bych to asi zvládla? Teď už si vážně budu zpívat je ve sprše nebo při mytí nádobí.
Rozhodla jsem se, že teď na to nebudu myslet. Budu si užívat chvíle s Edwardem a až se uzdravím, budu přemýšlet, co dál.

Po sprše jsem se rychle oblékla a uháněla jsem za Edwardem, který už na mě čekal v obýváku.
Společně jsme vyšli ven a nesedli do auta. Sluníčko už samozřejmě bylo pryč, ach jo.
"Doufala jsem, že to sluníčko vydrží," postěžovala jsem si.
"Neboj, odpoledne ještě svítit bude. Ale je dobře, že teď nesvítí, jinak bych se tedy nemohl takhle producírovat," poznamenal Edward a mně došlo, že jsem ho na sluníčku ještě neviděla. Při vyprávění o upírství mi jen řekl, že mu sluníčko neublíží, ale nemůže mezi lidi.

Když jsem dojeli ke Cullenovým, se všemi jsem se přivítala.
"Bello! Teď když jsi bez sádry, musíme jet brzo nakupovat a opovaž se mě odmítnout, protože ti to nevyjde," prohlásila nekompromisně Alice a já jen zděšeně zírala. Edward mi říkal, že to brzo přijde, protože Alice je šílený shopaholik a je schopná utahat i upíra. Jsem v háji.
"Jasně Alice, někdy to snad vyjde," řekla jsem neurčitě.
"A já už přesně vím kdy!" zašveholila a zatleskala nadšeně rukama, jako malé dítě, které si pod stromečkem rozbalí vysněnou hračku. Paráda.

Dopoledne uteklo ani nevím jak a po skvělém obědě, ke kterému mi Esme připravila zapečené těstoviny, se Edward najednou zvedl, a řekl mi, ať s ním jdu ven. Vydali jsme se do lesa, který obklopoval jejich dům.
"Edwarde? Řekneš mi, o co tu jde?" otázala jsem se, když už jsme se plahočili asi půl hodiny a mě to přestávalo bavit.
"Chci ti něco ukázat. Ale tímhle tempem to nestihneme, takže mi budeš muset vlézt na záda," řekl a zajiskřilo mu v očích. A jak se mu na ty záda asi mám vyškrábat?
"Budeš si mě tam muset vysadit sám, to totiž není v mých silách," ušklíbla jsem se a on se začal smát. Fakt k popukání. Nemůžu za to, že jsem tak mrňavá a nešikovná. Někdo být musí, ne?
"Je tu něco k smíchu?" zeptala jsem se nakvašeně a založila si ruce na hrudi. Naštvaně jsem si ho měřila pohledem. Přestal se smát a chytl mě do náruče.
"Nebude to lepší takhle?" šeptl mi do ucha a jemně ho políbil. Jen jsem beze slov přikývla a pevně jsem se k němu přitiskla.
Najednou se rozeběhl a já ucítila vítr ve tváři a ve vlasech. Vůbec jsem nic neviděla, v očích jsem z toho větru měla slzy a vše jsem měla rozmazané do jedné velké šmouhy. Radši ani nechci vědět, jak rychle běží.

Netrvalo to moc dlouho a Edward zastavil. Opatrně mě položil na zem a přidržoval mě už jen v pase. Zamrkala jsem a snažila jsem se vzpamatovat a přimět své tělo k pohybu.
"Tak to bylo neuvěřitelný! To snad ani není možný. Jak se zvládáš vyhýbat všem stromům, kořenům a větvím?" ptala jsem se užasle. Nešlo mi to na rozum. Jen se zasmál a pomalu mě pustil.
"Vypadá to, že jsi v pohodě. Bál jsem se, aby ti nebylo špatně, ale mé obavy byly zřejmě zbytečné," poznamenal pobaveně. Pak se otočil a vyšel mezi stromy. Až teď jsem si uvědomila, že stojíme na vrcholu nějakého kopce. Akorát jsem se chtěla zeptat, co tu děláme, ale když jsem se na něj podívala, oněměla jsem úžasem. Stál tam na slunečním světle s rozepnutou košilí a sledoval mě. Jeho kůže se krásně třpytila, jako kdyby byla posetá malými diamanty.
"Páni," vydechla jsem a došla až k němu. Pohladila jsem ho po té teď ještě víc krásné tváři a nemohla uvěřit svým očím.
"Jak…" Nebyla jsem schopná tu krásu popsat slovy. Přede mnou stál bůh, ne anděl a byl celý jen můj. Jsem klikař.
"To jsi mi chtěl ukázat?" zeptala jsem se. Přikývl. Dala jsem mu ruce kolem krku a přitiskla se k němu. Objal mě kolem pasu a já ho políbila. Zjevně se mu ulevilo. Snad si nemohl myslet, že by mě to vyděsilo nebo nějak odradilo. Spíš naopak. Měla jsem chuť prozkoumat každý milimetr té krásné a bezchybné pokožky.

A přesně to jsem dělala, když jsme vedle sebe leželi na trávě. Edward ležel na zádech a já byla vedle něj na boku, opřená o loket a druhou rukou jsem hladila jeho tvář. Nemohla jsem se toho nabažit. Ale najednou sluníčko zalezlo za mraky a diamanty byly pryč.
"Není ti zima?" zeptal se.
"Ne, ale začínám mít hlad," přiznala jsem. Edward se vymrštil na nohy a mě vytáhl s sebou. Vyhoupl si mě do náruče a už uháněl lesem nazpátek. Než jsem se nadála, seděla jsem u nich v kuchyni a on mi chystal jídlo.
"Kde jsou všichni?" ptala jsem se, jelikož jsem nikoho neviděla, ani neslyšela.
"Myslím, že Carlisle říkal něco o kempování v horách. Sluníčko bude svítit i zítra, takže si udělali výlet," vysvětlil mi to Edward.
"A ty jsi nechtěl jet?"
"Ne. Radši budu s tebou," řekl a líbnul mě na špičku nosu. Postavil přede mě talíř plný jídla. To nikdy nesním!

Naprosto přecpaná jsem se svalila do Edwardovy náruče v obýváku před televizi. Ani nevím, co dávali, protože mě rozrušovaly polibky, kterými Edward zasypával můj krk, výstřih, tváře… Už jsem to nevydržela a přitáhla si jeho rty. Vášnivě jsem se na něj vrhla a on neprotestoval. Aniž bych to nějak postřehla, vyšvihl si mě do náruče a bez přerušení našeho polibku jsme se přesunuli k němu do pokoje. Ucítila jsem pod sebou postel. Pomalu mi začínal docházet dech a tak se Edward přesunul na můj krk. Hladila jsem ho po hrudi a nějak mi začala překážet jeho košile. Začala jsem mu rozepínat knoflíček po knoflíčku, když v tom Edward úplně ztuhl a odtáhl se ode mě…

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno není tak, jak se zdá 16. kapitola: