Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno není tak, jak se zdá 2. kapitola

24.07.2011 (19:15) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1648×

2. kapitola

Když jsem otevřela oči, první co jsem uviděla, bylo oslepující světlo. Bylo hrozně nepříjemné. Snažila jsem se zakrýt rukama obličej, ale nešlo to.

„Zatáhněte závěsy!“ ozval se nádherný hlas. Určitě to byl hlas anděla. Musím být v nebi. Pomalu jsem otevřela oči a před sebou spatřila opravdu andělský obličej, takže musím být v nebi, když vidím anděla.

„Jak se jmenujete, slečno?“ promluvil na mě ten anděl.

„Isabella,“ řekla jsem. Teda jenom jsem si myslela, že to řeknu, ale nějak se mi to nepovedlo a já jenom, pohnula rty. Nevyšla ze mě ani hláska. Jak je to možné?

„Jste Isabella Swanová? Stačí kývnout,“ promluvil na mě konejšivě ten anděl. Přikývla jsem.

„Slečno, měla jste autonehodu a teď jste v nemocnici...“ začal pomalu, ale já to vnímala jen okrajově. Začaly se mi zase dělat mžitky před očima a opět jsem upadla do bezvědomí.

Když jsem se probudila podruhé, byla tma. Nikde žádné protivné světlo, které by mi bránilo otevřít oči. Vzpomněla jsem si na slova toho mladíka: Měla jste autonehodu a teď jste v nemocnici... Panebože! Já se vybourala! Jela jsem domů kvůli Josie a pak... Panebože, Josie! Musím okamžitě domů! Rychle jsem se zvedla, ale to jsem neměla dělat, protože celým mým tělem projela ostrá bolest a já spadla zpátky do postele. V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stál ten mladík, co jsem si ho pamatovala z mého prvního probuzení.

„Nesmíte vstávat. Jen hezky ležte,“ poručil mi.

„Napijte se,“ přikázal mi a podal sklenici s vodu.

„Tak a teď mi něco řekněte. Jak se jmenujete?“

„Bella,“ šeptla jsem, ale bylo to tak potichounku že to ani nemohl slyšet.

„Dobrá, teď se zkuste znovu napít a vypijte celou sklenici,“ řekl a já ho poslechla.

„Tak znovu, jak se jmenujete?“

„Bella, Isabella Swanová,“ zašeptala jsem jemně, ale alespoň mě bylo slyšet.

„Tak, Bello, jak se cítíte?“

„Všechno mě bolí a nemůžu mluvit! Jinak skvělý,“ řekla jsem, teda spíš zašeptala, naštvaně.

„Já vím, já vím, ale to se zlepší, uvidíte,“ řekl povzbudivě a usmál se.

„Promiňte, nechtěla jsem být nepříjemná,“ omluvila jsem se.

„To je v pořádku,“ ujišťoval mě.

„Co mi je?“ zeptala jsem se na rovinu.

„Máte zlomenou levou nohu, naražené pravé předloktí a lehký otřes mozku. Dále jste utrpěla vážné zranění v oblasti hrudníku a krku, proto nemůžete mluvit,“ sdělil mi a já na něj zírala s otevřenou pusou.

„Nebojte, slečno, za pár týdnů budete v pořádku,“ ujišťoval mě.

„Mimochodem, jsem Edward Cullen a jsem tu na praxi. Budu se o vás starat, ale váš ošetřující lékař je doktor Carlisle Cullen, můj otec,“ představil se.

„Těší mě,“ šeptla jsem.

„Nemohla bych vám tykat, přijde mi, že jsme podobně staří, to vykání je nepříjemné,“ šeptla jsem prosebně.

„Jistě, těší mě, Bello,“ řekl s úsměvem. Oplatila jsem mu ho, ale hned mě opustil, jelikož jsem si uvědomila jednu závažnou věc.

„Kdy budu moct mluvit?“ zeptala jsem se, ale neodpověděl mi, jelikož se najednou otevřely dveře a v nich stál doktor, asi ten Cullen. A za ním šla moje máma!

„Bells!“ vykřikla zděšeně a hned mě drtila v objetí.

„Au!“ zaskučela jsem potichoučku, ale ona mě naštěstí slyšela a hned mě pustila.

„Bello! Jak ti je? Co tě bolí?“ vyptávala se hned.

„Paní Swanová, uklidněte se. Vaše dcera potřebuje klid,“ vysvětloval jí doktor.

„Jo, mami, nevyšiluj ,“ šeptla jsem.

„Jak to že nemůže mluvit?!“ vykřikla zděšeně.

„Uklidněte se, prosím,“ zopakoval klidně doktor, „pojďte, vše vám v klidu vysvětlím,“ řekl a vybídl jí, aby s ním šla ven. Starostlivě se na mě podívala, ale šla.

„Tak kdy?“ zeptala jsem se znovu Edwarda, když oba odešli.

„Popravdě? Nevím,“ řekl smutně a mě se začaly drát slzy ven.

„Možná zítra, za týden. Může to trvat i měsíce, půl roku. Je to individuální,“ řekl jemně. To už jsem se rozbrečela úplně. Já nemůžu přijít o hlas! Jak budu zpívat?!

„To bude v pořádku, všechno bude v pořádku,“ utěšoval mě doktor, teda Edward, a znenadání mě chytl za ruku. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale on mi ruku hned pustil.

„Promiň... Nechtěl jsem... Musíš být unavená, měla bys odpočívat,“ mlel páté přes deváté.

„Dobře a nemusíš se omlouvat,“ šeptla jsem s úsměvem a on se zvedl k odchodu. Ještě se na mě taky usmál a odešel. Měl pravdu, byla jsem unavená, takže jsem téměř hned usnula.

Otevřela jsem oči do černé tmy. Asi jsem nespala moc dlouho, když je pořád tma. Protáhla jsem se a už jsem se necítila tak ztuhlá a vyčerpaná, jako předtím. Nevěděla jsem, co mám dělat, ale naštěstí to někdo vyřešil za mě. Otevřely se dveře a v nich stála nečekaná návštěva.

„Jamie! Jsem tak ráda, že jsi tu,“ šeptla jsem a nechala se líbnout na tvář.

„Jak ti je?“ zeptal se.

„Nic moc, mám lehký otřes mozku, naraženou ruku, zlomenou nohu, něco s krkem a s hrudníkem. Pořádně nevím co. Proto nemůžu mluvit, jenom šeptám,“ vysvětlovala jsem,

„Tak hlavně aby ses brzo uzdravila. Mohlo by to vážně ohrozit kapelu a finance!“ Tak já jsem ráda, že jsem naživu a on řeší peníze?! Nestačila jsem na to ani nic říct.

„Mimochodem, kluci jsou tady, přišli se na tebe taky podívat,“ sdělil mi a věděl, že hned zapomenu, co jsem chtěla předtím říct. Taky že jo.

„To je supr!“ šeptla jsem nadšeně.

„Já už budu muset jít, přišel jsem jen na skok. Zavolám kluky,“ loučil se a otočil se ke dveřím.

„Tak se tu měj, já zase přijdu,“ řekl a odešel. Byl nějakej divnej, ale neměla jsem čas o tom přemýšlet, jelikož dovnitř vtrhli kluci.

Byli tu všichni tři, Patrick, Danny i Mark.

„Bells, proboha! Cos to dělala?!“ spustil na mě hned Danny.

„Musíš na sebe dávat pozor,“ poučoval mě Mark.

„Jo, co my si bez tebe počneme?“ vzdychl Patrick.

„Jsem tak ráda, že jste přišli a je mi líto, že jsem to takhle zkazila. Nikdo neví, kdy začnu mluvit, natož pak zpívat. Může to trvat i rok,“ vzlykla jsem a smutně se na ně podívala.

„My už to víme, mluvili jsme s tvojí mámou. Byla vyčerpaná, před chvíli odešla domů.“

„Moc mě to mrzí, vážně kluci. Co bude s kapelou, než se dám dohromady?“ zeptala jsem se a bála se odpovědi.

„Je konec, prozatím. Až budeš v pořádku, bude všechno jako dřív. Mezitím můžeme zkoušet, trénovat, vymýšlet nové písně,“ obeznámil mě Danny se situací.

„My půjdeme. Ten doktor, teda praktikant, no to je jedno, prostě říkal, že máš odpočívat, tak hezky odpočívej,“ řekl Mark.

„My zase přijdeme, měj se, Bells,“ rozloučil se Patrick.

„Zatím, Bells,“ houkl ještě Danny a pak všichni zmizeli. Hm a co teď? Ani ne za čtvrt hodiny se mi tu vystřídaly dvě návštěvy, to je vážně supr. Odpočívat, to se jim lehce řekne, odpočívat. Kdybych alespoň tu pitomou televizi mohla zapnout, ale ani ovladač tady není.

Když jsem asi hodinu ležela a tupě zírala do zdi, otevřely se dveře a v nich byl Edward.

„Měla bys spát,“ pokáral mě a zavřel za sebou dveře.

„Nechce se mi,“ šeptla jsem vzdorovitě, jako malé děcko, které nechce uklidit hračky. Edward zakroutil hlavou a sedl si na židli vedle postele.

„A co teda chceš dělat, když nechceš spát?“ zeptal se s úsměvem tak nádherným, že jsem nebyla schopná si vzpomenout, jak se jmenuju.

„No…Nevím. Jak se zapíná televize?“ zeptala jsem se na inteligentní otázku. Edward beze slova vstal, šáhl na stolek vedle televize a hned si zase sedal zpátky na židli i s ovladačem.

„Tady zapneš televizi,“ poučoval mě a ukazoval na červený čudlík, „a tady tím to přepneš na video,“ vysvětloval a ukázal pro změnu na zelený, „oboje vypneš tím červeným,“ dokončil svou lekci jak na televizi.

„Je tu pár DVD, ale nemyslím, že by se ti nějaké z toho líbilo. Můžeš někomu říct, aby ti nějaké přinesli,“ řekl a zapnul televizi. Samozřejmě tam nic nebylo, tak jsem ho poprosila, aby ji hned zase vypnul.

Zůstal tam se mnou docela dlouho a příjemně jsme si povídali. Zjistila jsem, že studoval střední tady ve Forks a pak chvíli cestoval. Před několika týdny nastoupil sem do nemocnice, aby pomáhal otci, a na podzim chce jít na vysokou. Taky mi vyprávěl o své rodině. Z jeho vyprávění se všichni zdáli milý.

Já mu líčila, jak jsem jako malá holčička snila o tom, jak budu zpěvačkou, jak jsem začala chodit na hodiny zpěvu, klavíru a kytary. Pak jak jsem hrála ve školní kapele a nakonec, jak jsme s kluky založili naší skupinu. Taky jsem mu vyprávěla o Josie a tak. Vydrželi bychom si povídat ještě asi dlouho, ale vyrušila nás moje návštěva, Angela.

„Ahoj Ang, pojď dál,“ vyzvala jsem ji radostně.

„Nebudu vás rušit, dámy a navíc stejně musím jít. A šetřit hlas, Bello. Já se zase zastavím,“ rozloučil se Edward.

„Neboj, zatím ahoj, Edwarde,“ šeptla jsem ještě a už se věnovala své nejlepší kamarádce.

„Ahoj Bello, cos to vyváděla?!“ řekla smutně. Ale zdálo se mi, že není smutná jen kvůli mému zdravotnímu stavu. ¨

„Ang, děje se něco?“ zeptala jsem se narovinu, ale ona samozřejmě vše popírala a radši odvedla řeč někam jinam.

„Jak ti je?“ zeptala se a mě už ta věta začala lézt krkem. Ale přesto jsem jí řekla o mém ne moc dobrém zdravotním stavu.

„To je hrozný. To to může trvat i tak dlouho? Ale ono to určitě bude brzo, uvidíš,“ konejšila mě.

„Snad jo,“ vzdychla jsem.

„A co ty, co ve škole?“

„Pořád to samý. Přednášky, přednášky, přednášky. A za chvíli budou zkoušky. To zas bude,“ říkala a kroutila hlavou. Pamatuju si, jak se učila v zimě, pořád se jenom šrotila a nedělala nic jiného. Ale ona to ani nepotřebuje. Angela je a vždycky byla hrozně chytrá, takže samozřejmě skoro ze všech zkoušek měla za jedna, nejhůře za dvě. Jak jinak. Ale nemá cenu nic říkat, ona vás s tím pošle do háje.

Na chvíli jsem se zamyslela a všimla si, že i Angela je duchem mimo. Měla zase ten ztrápený výraz.

„Angelo, já vím, že se něco děje. Řekni mi to,“ vyzvala jsem ji podruhé. Bylo na ní vidět, že se v ní perou dvě strany. Nevěděla, jestli to, co jí trápí, mi má říct nebo ne. Ale nakonec se rozhodla, že mi své trápení sdělí.

„Tak dobře,“ povzdychla si.

„Včera večer…“ nedořekla větu a zmučeně se na mě podívala.

„No tak, Ang,“ pobídla jsem ji šeptem.

„Tak mi řekni, o co jde,“ řekla jsem.

„Jde o… O Jamieho,“ vypravila ze sebe a já přemýšlela, co se mohlo stát. Vždyť tady před chvílí byl a… No, je pravda, že byl nějaký zaražený… Panebože, v čem zase lítá?!

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno není tak, jak se zdá 2. kapitola: