Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno není tak, jak se zdá 4. kapitola

07.08.2011 (09:15) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1229×

4. kapitola

Otevřely se dveře a v nich stála malá, ale velmi krásná dívka. Měla krátké černé vlasy, rozježené do všech stran a vypadala jako víla. I její chůze tomu napovídala. Byla vážně krásná. Edward se na ni usmál a objal ji kolem ramen. Že by to byla jeho přítelkyně?! No, krásná je na to dost, ale přijde mi, že si jsou nějak podobní. Až teď jsem si všimla, že má stejně zlaté oči jako Edward a navíc, je stejně bledá.
„Bello, dovol, abych ti představil mou sestru Alici,“ řekl a mně spadl kámen ze srdce, že to není jeho přítelkyně. Moment, jak spadl kámen ze srdce?! Vždyť mně to může být úplně jedno. I kdyby byla. Podivila jsem se nad svými myšlenkami a radši je neřešila. Dále jsem si uvědomila fakt, že je dost divné, aby měli stejné oči, když nejsou vlastní sourozenci. Edward mi přeci říkal, že jsou všichni adoptovaní. Vážně to nechápu. A když si to zpětně uvědomuju, i Carlisle má zlaté oči a bledou pleť. Kruci, co to má být?!
„Ahoj, Bello, moc ráda tě poznávám. Edward mi o tobě doma básnil, tak jsem se s tebou musela seznámit,“ zašvitořila vesele zpěvavým hlasem a mrkla na svého bratra, který se na ni ale mračil.
„Těší mě, Alice, taky tě moc ráda poznávám. Edward mi o tobě vyprávěl,“ šeptla jsem mile a podívala se na Edwarda. Ten už se zase usmíval, ale nic neříkal.
„No, tak já vás tu nechám, vidím, že si budete rozumět,“ rozloučil se vesele Edward a nechal nás tam samotné.
„Sedni si,“ vybídla jsem Alici a ukázala na židli. Hned mě poslechla a s úsměvem si sedla.
„Je to hrozný, co se ti stalo, ale neboj, uzdravíš se dřív, než myslíš, věř mi,“ řekla přesvědčivě a já tomu z neznámého důvodu plně věřila.
„Slyšela jsem tě zpívat na tom posledním koncertě, tady ve Forks. Zpíváš vážně moc, moc hezky. Hned jsem si koupila všechna cédéčka,“ vyprávěla mi a já se jen usmála.
„Jo, ten koncert byl dobrej. Ten se povedl. Bylo tam moc lidí, takže jsem si tě nevšimla, zvlášť když jsem tě ještě neznala, ale až budeme mít další, budeš VIP,“ šeptla jsem vesele a ona se zasmála.

Povídaly jsme si dlouho, o všem možném i nemožném. Byla jsem moc ráda, že Alice přišla. Dalo se s ní pořád mluvit nebo poslouchat nějaké historky.
„A až se uzdravíš, půjdeme spolu na nákupy,“ řekla, když se zvedala k odchodu. Byla tu celé odpoledne a už byl konec návštěvních hodin.
„Domluveno,“ potvrdila jsem mou účast.
„Já jdu, zase přijdu, měj se, Bells,“ řekla na rozloučenou a odešla. Jak ví, že mám ráda, když se mi říká Bells? Asi jí to jen přišlo na jazyk. Neřešila jsem to.

Už byl večer, tak jsem si pustila film, který mi Alice přinesla. Přinesla jich spoustu, ale nevím, jak věděla, že je potřebuju. Asi Edward. To jsem neřešila, ale co mi vrtalo hlavou bylo, jak mohla vědět, že miluju Piráty z Karibiku? A ještě k tomu mi je hned strčila, ať se na ně hned podívám. Vážně nechápu, je mi to záhadou.

Po shlédnutí prvního dílu jsem se rozhodla pro spánek, který se hned dostavil s krásným snem, ve kterém jsem byla na nějaké louce a pobíhala jsem sem a tam. Kolem byly samé kytky a v nich běhala Josie. A kupodivu tam byl i Edward. Vždyť říkám, že to moc byl krásný sen.

Tak uběhl den, dva, tři, týden, dva, tři... Přes aféru s Jamiem jsem se lehce přenesla a už se tomu jen smála. Každý den za mnou někdo chodil. Buď Alice, Angela s holkama, nebo máma s tátou. A když byl večer nebo ráno, býval u mě Edward. A každý den ke mně chodil Carlisle i s Edwardem na kontrolu. Ani dnešek není výjimka.
„Ahoj Bello, tak jak se dnes máš?“ pozdravil mě vesele Carlisle v závěsu s Edwardem.
„Zdravím, a mám se pořád stejně,“ odpověděla jsem stejně vesele. Oba byli moc fajn.
„Tak, Bello, mám pro tebe dobré zprávy. Dost se to zlepšilo. Obvaz z hlavy ti už sundám, ruku necháme tak týden a nohu dva. Ale hlas vypadá opravdu nadějně. A ta nejlepší zpráva, odpoledne můžeš jít domů,“ obeznámil mě se situací a já byla nadšená. Konečně můžu domů! A to znamená, že uvidím Josie. Tak to je vážně super.
„No, to je skvělé! Úžasné!“ rozplývala jsem se.
„ A s tím hlasem to teda vypadá jak?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Vyzkoušíme to,“ řekl Carlisle a já se těšila, jelikož budu zkoušet mluvit pořádně, ne jen šeptat. Jsem vážně zvědavá.
„Napij se pořádně, vypij celou sklenici,“ poručil mi a já poslušně poslechla.
„Zhluboka se nadechni, a pak zkus říct nějaké slovo, třeba auto nebo kočka,“ dával mi dál instrukce a já udělala, jak řekl.
„Auto,“ řekla jsem, teda vlastně jen šeptla. Nic jiného, nebyl žádný rozdíl, než jak jsem mluvila poslední týdny.
„Nevadí, to zvládneš. Zkus to znovu!“ povzbuzoval mě Edward a dal mi ještě jednou napít. Opět jsem vypila celou sklenici.
„Auto,“ zopakovala jsem a poznala, že tam bylo slabě něco slyšet.
„Kočka,“ špitla jsem a měla jsem radost, jelikož jsem malinko poznávala svůj ztracený hlas. Byla jsem nadšená.
„Výborně Bello, s tímhle stylem bys mohla za chvíli mluvit,“ sdělil mi Carlisle s úsměvem a já mu radostně oplatila.
„Tak, po obědě přijde sestřička a pomůže ti sbalit věci. Já se na tebe ještě před odchodem přijdu podívat a domluvíme se, co a jak,“ oznámil Carlisle a odešel.
„Skvělé Bells, Carlisle má pravdu, za pár týdnů už určitě budeš moct normálně mluvit,“ řekl vesele Edward.
„Já taky jdu, ale neboj, přijdu se s tebou odpoledne rozloučit,“ řekl a hned nato odešel. A jo, já se budu muset rozloučit s Edwardem. Ach jo. Teď jsem na to ale nechtěla myslet, jelikož jsem měla radost z toho, že budu moct domů.

Dopoledne uteklo rychle, oběd taky a už tu byla sestřička, co mi pomohla sbalit mých pět švestek. Teda vlastně balila jen ona, já ležela v posteli, ale to je jedno. A jelikož jsem toho moc neměla, bylo to hned sbalené. Asi za deset minut přišel Carlisle i s Edwardem.
„Tak, Bello, vypadá to dobře,“ říkal mezitím, co mi sundával obvaz z hlavy. Radši jsem nechtěla vědět, jak vypadám. Vždyť je to stejně jedno, ne?
„Ještě menší prohlídka a budeš moct jít. Rodiče už na tebe oba čekají venku,“ obeznámil mě Carlisle se situací a jak řekl, tak udělal. Ještě mě prohlédl a když byl spokojený, mohla jsem pomalu vstát z postele. Edward mi hned přispěchal na pomoc a podepřel mě. S jeho pomocí jsem se postavila a hned nato si sedla na kolečkové křeslo. Carlisle mezitím zavolal mámu s tátou.
„Bello, měla bys pravidelně docházet na kontroly, ale vzhledem k tvému celkovému stavu tě budu navštěvovat doma,“ řekl a já si oddychla, že sem nebudu muset každý den jezdit ze Seattlu. Ono se to nezdá, ale jezdit to každý den?
„Děkuju moc, Carlisle,“ šeptla jsem vděčně a usmála se.
„Budu docházet každý den, většinou asi dopoledne, ale přesně nevím,“ řekl a já jen přikyvovala.
„No, to je asi vše. Teď už zbývá jen se rozloučit Měj se, Bello, ale vždyť se zase brzy uvidíme,“ rozloučil se se mnou a následně i s mými rodiči vyšel na chodbu. V místnosti jsem zůstala jen já s Edwardem. Ach jo, já se s ním nechci loučit.
„Tak vidíš, konečně ses dočkala, jdeš domů!“ řekl vesele.
„Děkuju moc, Edwarde, za všechno. Nevím, jak bych to tady bez tebe zvládala,“ vyznala jsem se mu šeptem pravdivě.
„Ale jdi ty, to nestojí za řeč,“ řekl a ledabyle nad tím mávl rukou. Já však zakroutila hlavou na protest.
„To ne, stojí. Pomohl jsi mi a moc,“ nenechala jsem odbýt a on se usmál.
„Budeš mi chybět,“ šeptla jsem a měla jsem krajíčku. Chtěla jsem ho obejmout, ale vzhledem k tomu, že jsem seděla, to nešlo. Zřejmě mu dle mého výrazu došlo, co bych chtěl udělat, jelikož si klekl a sám mě objal.
„Ty mně taky, Bells,“ šeptl mi do ucha, a pak mě pustil.
„Ale určitě se brzy uvidíme. Neboj,“ řekl nadějně a odhodlaně. Já mu věřila. Má pravdu. Chtěla jsem, aby měl pravdu.
„Určitě,“ odvětila jsem nekompromisně. Usmál se a vyjel se mnou z pokoje na chodbu, kde čekali rodiče. Dovezl mě až k autu, kde mi pomohl nastoupit.
„Tak zatím, a neboj Bell, setkáme se dřív, než si myslíš,“ šeptl mi do ucha já náhle věděla stoprocentně, že má pravdu. Dal mi pusu na čelo a pohladil mě po tváři. Byla to jen pusa a jeden dotyk, ale mě zahřálo u srdce.
„Pozdravuj Alici,“ šeptla jsem.
„Budu.“
„Měj se, Edwarde,“ hlesla jsem a když jsem zavřela dveře, ještě jsem zamávala jeho vzdalující se postavě.

Táta mezitím opatrně vyjel z parkoviště, ale já byla k smrti vyděšená. Vrátily se mi vzpomínky na nehodu a já vykřikla. Vyděšeně jsem si zakryla oči a se vzlyky jsem se zhroutila na sedačku.
„Charlie, zastav!“ vykřikla mamka a hned vystupovala. Sedla si ke mně dozadu a utěšovala mě.
„To bude dobré, zlatíčko. Klid, holčičko moje,“ mumlala dokola a já se pomalu začala uklidňovat.
„Bells, holčičko, neboj. Pojedu pomalu a dám velký pozor, ano?“ zeptal se mě táta jemně a já pomalu přikývla. Usmál se na mě a pomalu vyjel. Už jsem byla klidnější. Táta je opatrný. Nevybourá se. Byla náhoda, že jsem já měla nehodu. Věřím mu.
Docela už jsem se uklidnila, a tak jsem se odvážila podívat na cestu. Nebylo to tak hrozné, táta jel totiž opravdu pomalu. Ale lekla jsem se pokaždé, když předjel jiné auto a naopak, když nějaké předjíždělo nás. A když jsme vjeli na místo, kde jsem si přibližně pamatovala, že jsem se vybourala, srdce mi bušilo hrozně rychle. Ale postavila jsem se tomu a pozorovala jsem cestu.

Přesto jsem byla opravdu ráda, když jsme zastavili před domem, asi za dvě a půl hodinky, díky pomalé jízdě. Mamka mi hned pomohla ven a já se plně uklidnila a nadechla čerstvého vzduchu. Bylo úžasné vrátit se domů. Měla jsem hroznou radost a ta se ještě zvětšila, když mi naproti přiběhlo moje čtyřnohé zlatíčko.
„Josie,“ vydechla jsem a náležitě se s ní přivítala. Až teď jsem si uvědomila, že vlastně nevím, jak se našla. Budu se muset zeptat.
„Mami? Kde jste vlastně Josie našli?“ zeptala jsem se.
„Nenašli. Přišla sama asi dvacet minut po tom, co jsme spolu mluvily. Hned jsem ti volala, ale už jsi mi to nebrala,“ řekla a na konci věty potlačila vzlyky. Chápavě jsem přikývla a uvelebila se na gauči. Nevěděla jsem, co dělat, tak jsem si pustila film Pán Prstenů: Společenstvo Prstenu. Je to docela dobrý a navíc dlouhý.

Akorát, když jsem dokoukala, mamka mi přinesla večeři, tak jsem se do ní s chutí pustila. Ještě, že můžu jíst úplně normálně. Žádná dieta, nic.

Rodiče šli brzo spát, ale mně se nechtělo, tak jsem ještě sledovala nějaký trapný seriál, jenže to byla hrozná nuda, takže jsem televizi vypnula a odebrala se do svého pokoje. Lehla jsem si do postele a překvapivě jsem téměř hned usnula.

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno není tak, jak se zdá 4. kapitola: