Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno není tak, jak se zdá 5. kapitola

17.08.2011 (07:15) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1347×

5. kapitola

Seděla jsem v nějakém autě vzadu a smála jsem se. Řídil táta a i s mamkou, která byla na místě spolujezdce, byl otočený dozadu, na nás. Vedle mě seděl Edward a z druhé strany Angela. Já jsem měla na klíně Josie. Všichni jsme se něčemu hrozně smáli a až teď jsem si všimla, že se s Edwardem držíme za ruce. Bylo mi to více než příjemné. Druhou rukou mě Edward objímal kolem pasu a tiskl k sobě. Otočila jsem se na něj a s úsměvem se natáhla pro polibek. Než se však naše rty dotkly, uslyšela jsem hrozný výkřik, a tak jsem se překvapeně otočila. Dostali jsme smyk a táta se snažil auto ukočírovat, ale vůbec to nešlo. S hrůzou v očích jsem sledovala, jak jsme to napálili do stromu. Viděla jsem, jak z táty a z mámy stříká krev a rozbrečela jsem se. Josie už jsem na klíně neměla a Angelu vedle sebe taky ne. Rychle jsem se otočila na Edwarda a ten se na mě naposledy podíval, pohladil mě po tváři a pak zavřel oči. Neee!

Vyděšeně jsem se probrala a strnule si sedla na posteli. Byla jsem celá zpocená a srdce mi divoce bušilo. Panebože! To bylo hrozný! Právě jsem měla hroznou, příšernou, děsnou noční můru. Máma, táta, Angela, Josie... Všichni, na kterých mi tak moc záleží. A překvapivě mezi nimi byl Edward. To mi nějak nesedělo. Proč byl v tom snu? A proč jsme se drželi za ruce?! Dokonce mě objímal kolem pasu a navíc jsme se málem políbili! A v tom snu mi to přišlo naprosto normální, přirozené. Nechápu. 
Nechala jsem to však být a pomalu vyšla z pokoje. Zamířila jsem k ložnici, kde spali rodiče. Musela jsem se přesvědčit, že jsou v pořádku, i když to byla jen noční můra. Otevřela jsem potichu dveře a naskytl se mi pohled na taťku, který jednou rukou objímal mamku a ta spokojeně spala. Oba spali. Byli v pořádku. Oddychla jsem si a zase dveře zavřela. Ještě jsem chtěla jít zkontrolovat Josie, ale než jsem došla ke schodům, přiběhla mi naproti. Jako by věděla. Pohladila jsem ji a vydala se zpátky do pokoje s Josie v patách. Nebránila jsem jí a nechala ji skočit k sobě do postele. Občas si ke mně lehala. Vůbec mi to nevadilo. Naopak. Byla jsem ráda, že je u mě. 

Chvíli jsem jen tak ležela v posteli, hladila Josie a na nic nemyslela. Měla jsem v hlavě úplně prázdno. Už jsem byla klidná. 
Nakonec jsem šáhla po mobilu a zjistila jsem, že je teprve jedna v noci. To jsem na moc dlouho neusnula, vzhledem k tomu, že jsem si šla lehnout kolem půl dvanáctý. Ale nebyla jsem unavená. Co ale teď? Uprostřed noci. 
Po chvíli uvažování jsem šáhla po mp3 a dala si sluchátka do uší. Pustila jsem si svoje písničky a v duchu si zpívala texty. To mi pomohlo úplně zapomenout na noční můru a asi po hodině poslouchání jsem znovu padla do spánku, tentokrát už bezesného.

Když jsem se probudila, bylo už světlo. Protáhla jsem se a zjistila jsem, že Josie už se mnou neleží. Asi se na mě byla mamka podívat a Josie s ní vyběhla. 
Ještě chvilku jsem se povalovala, ale pak jsem vylezla z postele. Pomalu jsem se doloudala do koupelny, kde jsem provedla ranní hygienu. Poté jsem zamířila zpátky do pokoje, kde jsem se oblékla do tepláků a tílka. Oblečená jsem sešla pomalu dolů ze schodů a šla hned do kuchyně, kde na mě čekala snídaně od mamky a vzkaz.

Belli,
musela jsem na chvíli zaskočit do práce, ale přijdu do oběda. Kdybych se náhodou nevrátila, oběd máš připravený v ledničce, jen si to ohřej. A šetři se!
S láskou,
máma

Jasně. Takže dřív jak ve čtyři tady nebude. Super. Co budu celý den dělat? Kdyby tu byla, možná bych se s ní alespoň zabavila, ale takhle?!
V klidu jsem si snědla snídani a pak se natáhla na gauč. Pustila jsem si druhý díl Pána Prstenů a spokojeně koukala. Ne že bych byla takovej fanda, ale co dělat?!

Když jsem byla skoro na konci filmu, vyrušilo mě zazvonění. Byla jsem tak zabraná, že jsem s trhnutím malinko poposkočila. Hned jsem se ale vzpamatovala a šla otevřít. Cestou jsem se ještě koukla na hodiny, jedenáct. Že by to byla máma a nechala doma klíče? Otevřela jsem a byl to Carlisle.
„Ahoj, Bello,“ pozdravil mě s úsměvem.
„Ahoj, Carlisle. Pojď dál,“ vyzvala jsem ho šeptem a hned za ním zavřela dveře. Uvedla jsem ho dovnitř a hned si sedla do křesla. 
„Tak, Bello, jak se cítíš v domácí péči?“ zeptal se vesele.
„Docela dobře, akorát nevím, co mám dělat, a to jsem doma teprve první den,“ svěřila jsem se po pravdě a on se usmál.
„Tak já řeknu Alici, aby se za tebou někdy stavila, co ty na to?“ navrhl a u toho si vyndával nějaké serepetičky na mou prohlídku.
„Určitě! Budu moc ráda!“ Přikyvovala jsem horlivě. 
„Tak dobře. A mimochodem, Bello, mám tě moc pozdravovat od Edwarda,“ řekl a já se usmála. Edward mě pozdravuje? Jak mi chybí. Bylo to fajn si s ním povídat, smát se s ním...
„Jdeme na to, Bello,“ vytrhl mě z mého přemítání o Edwardovi Carlisle a začal s prohlídkou.

„Tak co, Carlisle?“ zeptala jsem se šeptem a netrpělivě čekala.
„Žádné zhoršení, ale ani zlepšení nevidím. Za ten den se nic nezměnilo, Bello. Ale pořád trvám na tom, že to nebude trvat tak dlouho a budeš moct mluvit,“ objasnil mi situaci a já přikývla. Čekala jsem to.
„Děkuju, Carlisle,“ poděkovala jsem vděčně.
„To nestojí za řeč, Bello. Rád jsem tě viděl, ale budu muset jít. Mám ještě dva pacienty a pak musím zpátky do nemocnice,“ začal se se mnou loučit, tak jsem vstala a doprovodila ho ke dveřím.
„Ještě jednou děkuju a vyřiď Edwardovi, že ho taky pozdravuju,“ šeptla jsem smutně. Přišlo mi to divné, ale vážně mi chyběl. Aniž bych si to uvědomila, přemýšlela jsem nad chvílemi strávenými s Edwardem. Vybavovala jsme si jeho tvář, jeho hlas, jeho smích... 
„Neboj, vyřídím. A nebuď smutná. On se na tebe přijde podívat, až bude moct,“ řekl a mrkl na mě. Usmála jsem se, ještě se s ním rozloučila, a pak se vrátila s myšlenkami nad Edwardem zpátky do domu. Sedla jsem si na gauč a chtěla jsem dokoukat film, jenže jsem se vůbec nesoustředila, takže jsem to radši vypnula. 
Edward mě pozdravoval? Řekl to Carlisle jen jako zdvořilou frázi, nebo je tomu opravdu tak? Že by se mu po mně taky stýskalo? Chybím mu? Opravdu přijde? Neřekl to Carlilse jen tak, aby mě uchlácholil?! To vše mi vířilo hlavou a byla jsem tak zabraná do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla cvaknutí dveří.
„Bells! Jsem doma!“ ozval se domem mamčin hlas a já sebou překvapeně trhla.
„Ahoj, mami,“ pozdravila jsem, když vešla do obýváku.
„Promiň, že jsem tě tady nechala samotnou, máme teď v galerii fofr, víš, jak bude ta výstava,“ omlouvala se. Asi jsem se nezmínila, mamka pracuje v místní galerii výtvarného umění. Funguje tam jako vedoucí, prodavačka a umělkyně zároveň. Opravdu krásně maluje a prodala už spoustu obrazů. 
„To je v pohodě. Koukala jsem na televizi a před chvílí tu byl Carlisle z nemocnice na kontrolu,“ vysvětlovala jsem.
„Nemáš hlad? Jedla si?“ ptala se starostlivě.
„Nejedla a hlad docela mám,“ řekla jsem popravdě.
„Tak já to ohřeju, vždyť už je skoro půl třetí!“ Vstala a hned zmizela v kuchyni. Půl třetí? Vždyť Carlisle tu byl v jedenáct a dýl jak půl hodiny tady nebyl. To tady takhle sedím už tři hodiny?! Radši jsem to nechala být a odebrala se za mamkou do kuchyně.

Společně jsme se najedly a pak jsem ji pozorovala při práci. Malovala krásný západ slunce. Hrozně ráda jsem ji pozorovala při práci už jako malá. Párkrát jsem malovala taky, ale vedle jejího obrazu to vypadalo příšerně.
„Bells, nechceš si taky něco namalovat?“ zeptala se a aniž bych odpověděla, už mi vše chystala. A už se z toho nevyvlíknu.
„Ale nevím, jak mi to tou rukou půjde,“ namítla jsem. 
„To ti ničemu nevadí, příbor taky držíš úplně normálně,“ stála si na svém.
„Tak. Tady můžeš nakreslit tu vázu nebo si něco vymysli,“ řekla a ukázala na vázu s tulipány, kterou musela natrhat na zahradě. S povzdechem jsem se pustila do práce.

„Ahoj, holky moje, jsem doma!“ křikl táta z předsíně a já se dneska už poněkolikáté lekla. Ach jo. Mamka ho hned šla přivítat a já si všimla, že obraz už má skoro hotový. Což se o mně moc říct nedalo. Měla jsem vázu a pár tulipánů, ale žádná velká sláva, musím teda říct. 
„Ahoj, Belli, tak jak si se dneska měla?“ zeptal se mě vesele táta a dal mi pusu na tvář.
„Docela dobře. Koukala jsem na film, byl tu Carlisle a potom mě mamka donutila malovat,“ vysvětlila jsem mu můj plán dne a při slovech donutila malovat jsem se na mamku zašklebila.
„Ale šlo ti to i s rukou a v sedě,“ utrousila a začala sklízet věci.
„Přinesl jsem nám dobrou večeři, tak pojďte jíst, ať to nevystydne,“ vybídl nás táta a všichni společně jsme se vydali do kuchyně. No, já za nima trošku pajdala, ale nevadí. 

Když jsme dojedli výborné čínské nudle, mamka začala opět pracovat na obrazu a my s taťkou sledovali nějakou komedii Mezi námi děvčaty. Byla do docela sranda. A než to skončilo, mamka měla obraz hotový. Byl úchvatný. To bych nikdy tak krásně nenamalovala a už vůbec ne tak rychle. Jak to dělá?!

Poté, co se rodiče odebrali spát, jsem v rámci možností vysprchovala a pak si v pokoji lehla do postele. Vůbec se mi ale nechtělo spát, tak jsem vytáhla mou rozečtenou knížku, kterou mi mamka přinesla do nemocnice a začetla se.

Probrala jsem se, když do mého pokoje svítilo sluníčko. Měla jsem ještě rozsvícenou lampičku a knížka mi spadla na zem. Sebrala jsem knížku, dala ji na stolek a zhasla lampičku. Bylo teprve půl šesté. Ještě jsem se otočila na druhý bok a hned na to jsme tvrdě usnula. 

Znovu jsem se probudila až v půl jedenáctý. Vyhrabala jsem se z postele, provedla ranní očistu, oblékla se a zamířila dolů. Nikde nikdo nebyl. Že je táta v práci, jsem věděla. Ale že by zase mamka šla do galerie? Mojí domněnku však vyvrátil lísteček se vzkazem, který ležel hned vedle připravených toastů.

Jela jsem na nákup.
Máma

Aha. Tak jo. Dala jsem se do jedení připravené snídaně, ale vyrušilo mě zazvonění. Že by to už byl Carlisle? No, je to stejný čas jako včera, tak to asi bude on. Nebo třeba Alice. Vždyť Carlilse říkal, že ji za mnou pošle. Třeba to jsou oba dva.
Vyškrábala jsem se na nohy a šla otevřít. Nebyl to však Carlisle. Byl to někdo, koho jsem nečekala. Zrychlil se mi dech. Tak to mě vážně nenapadlo.

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno není tak, jak se zdá 5. kapitola: