Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno není tak, jak se zdá 6. kapitola

02.09.2011 (08:30) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1229×

6. kapitola

Byl to Jamie. V první vteřině jsem byla vážně překvapená, ale hned v té druhé se překvapení změnilo na zlost. Co tady ksakru dělá?! Jak si to jako představuje?!
„Bello, tak rád tě zase vidím,“ zdravil mě s úsměvem, jako by se nechumelilo. Jako by se náš rozhovor v nemocnici vůbec nekonal. Tak to tedy ne. To si myslí, že sem jen tak nakráčí a, usměje se a všechno bude zase v pohodě. Tak to se chlapeček pěkně spletl. To mě pořádně nezná.
„Co tady děláš, Jamie?!“ šeptla jsem namíchnutá. Byla jsem na něj vážně naštvaná. 
„Nepozveš mě dál? V klidu si promluvíme,“ ptal se a sladce se usmíval. Tenhle úsměv se mi před tím líbil. Teď se mi hnusil, bylo mi z něj špatně.
„Já se s tebou nemám a nechci o ničem bavit. Takže ne, nepozvu tě dál,“ řekla, teda šeptla, ostře a chtěla jsem zabouchnout dveře, ale strčil tam nohu a jednou rukou je chytl. Šlehla jsem po něm nabroušeným pohledem.
„Sakra co chceš? Nemůžu pořádně stát a ještě se s tebou mám přetahovat o dveře?! Nech toho, Jamie. Pusť ty dveře a radši běž,“ řekla jsem vytočeně a doufala, že vážně půjde. 
„Tak mě pusť dovnitř,“ nenechal se odbít, ale můj další vražedný pohled ho zřejmě přesvědčil a on alespoň pustil dveře. 
„Chci se ti omluvit. Je mi to moc líto a chtěl bych ti to nějak vynahradit,“ řekl a nahodil omluvný výraz. 
„Co je ti líto?! Co chceš vynahrazovat?! To, žes mě podvedl mi nijak nevynahradíš a líto ti to vážně bejt nemusí. Já jsem ráda, že je mezi námi konec,“ řekla jsem mu popravdě a on jen překvapeně koukal. Co si myslel? Že mi řekne pár vět, nahodí úsměv a já mu skočím kolem krku? Tak o tom si může nechat leda tak zdát, chlapeček.
„Ale vždyť nám to spolu tak klapalo,“ namítl.
„Nech toho, Jamie,“ zopakovala jsem podruhé, „bylo to krásné, ale co bylo, to bylo. Už je to minulost, není žádné my. Smiř se s tím. A teď už vážně běž,“ řekla jsem a on se překvapivě otočil k odchodu,
„Jak chceš. Ale stejně si po čase uvědomíš, že mě potřebuješ a připlazíš se za mnou na kolenou, abych tě vzal zpátky,“ řekl ledově klidným hlasem, krutě se zasmál a odešel. Rychle jsem zavřela dveře a se smíšenými pocity se vrátila do obýváku. Ta poslední věta mě dostala.

Než jsem se však vzpamatovala z té nečekané návštěvy, rozdrnčel se znovu zvonek. To si dělá srandu! To mu to jako ještě nestačilo?! Naštvaně jsem se zvedla a šla otevřít. Překvapením bylo, když tam místo otravného Jamieho stál usmívající se Carlisle a za ním Alice. Na prohlídku jsem úplně zapomněla.
„Jé, Alice! Jsem tak ráda, žes přišla!“ rozplývala jsem se a oba dva hned pustila dovnitř.
„Ahoj, Bells, já se na tebe taky těšila. A když se mě Carlisle zeptal, jestli chci jet s ním, neváhala jsem a hned jsem šla,“ vyprávěla zvonivě a pomohla mi přitom do křesla.

Během prohlídky mi líčila, jak bude úžasné, až budu moct chodit a půjdeme spolu na nákupy. Většího nadšence jsem snad neviděla. 
Poté, co mi Carlisle řekl, že je vše v pořádku a že mi brzy sundá obvaz z ruky, odešel, ale Alice zůstala. Za chvilku přišla mamka a začala chystat oběd. My s Alicí jsme se odebraly ke mně do pokoje, kde jsme si skvěle povídaly, než nás mamka zavolala na oběd. Tam ale vznikl menší problém.
„Ne, vážně nechci, děkuju. Já jsem jedla, než jsem přišla a navíc, budu mít jídlo doma,“ odmítala Alice vehementně oběd.
„Stejně musím jít, slíbila jsem Esme, že jí pomůžu v kanceláři,“ řekla nekompromisně a zvedla se k odchodu. 
„Zatím Bells, já se zase stavím,“ řekla a dala mi pusu na tvář. Ještě křikla na mamku a pak odešla. Všimla jsem si, že přišla pěšky, asi to má radši. Nebo nemá k dispozici žádné auto. Nechala jsem to být a šla si dát výborné těstoviny. Já teda oběd rozhodně odmítat nehodlala. To teda ne.

Po obědě jsme s mamkou hrály různé společenské hry, a když přišel taťka, společně jsme se navečeřeli a pak jsme hráli všichni tři. Rodiče šli brzy spát, j á ale ještě četla novou knížku, kterou mi mamka včera přinesla. Unavená jsem se pak odebrala do postele, kde se ihned dostavil tvrdý a bezesný spánek.

Další den proběhl v podobném stylu. Kontrola, jídlo, čtení, televize nebo něco podobného. A než jsem se nadála, už jsem šla zase spát.
Ráno jsem se probudila poměrně brzy, už v půl osmé. V klidu jsem se oblíkla, upravila a sešla dolů na snídani. Během té jsem se rozhodla, že zavolám Angele. Nemluvila jsem s ní asi týden. 
Po snídani jsem si tedy vzala telefon, vytočila číslo a pohodlně se usadila do křesla.
„Haló?“ ozval se v telefonu Angelin hlas.
„Ahoj, Ang, tady Bella,“ pozdravila jsem ji šeptem, co nejvíc nahlas to šlo. Snad mě uslyší a pozná.
„Bells! Promiň, že jsem se vůbec neozvala, ale mám spoustu práce, to víš, zkoušky. Mám tolik učení, na nic nemám čas,“ chrlila do sluchátka. Tak na její zkoušky jsem vážně zapomněla. 
„Nemusíš se omlouvat, ale je to škoda. Nevadí. Až budeš mít po vše, tak se zastav. Nebudu tě už rušit,“ řekla jsem a končila hovor.
„Jasně, až všechny ty proklatý zkoušky udělám, jsem tam jako na koni.“
„Měj se, Ang a ať ti všechno dobře dopadne,“ rozloučila jsem se a trhla sebou, když se domem rozlehl zvonek. Že by Carlisle? Už?
„Ahoj, Bells,“ rozloučila se ještě Angela a pak jsem ukončila hovor. Dokulhala jsem se ke dveřím, jelikož mamka byla ve městě, a otevřela je. Nad osobou před nimi jsem oněměla úžasem a překvapením.
„Edwarde!“ vydechla jsem a než jsem si uvědomila, co dělám, už jsem se mu vrhala kolem krku. Když moje myšlenky dostihly mé činy, hned jsem od něj zase rychle odskočila, jak jen mi to bolavá noha dovolila. Byla jsem rudá až na zadku. On se na mě překvapeně díval, ale pak se usmál a sám mě objal.
„Ahoj, Bells, taky si mi chyběla,“ pozdravil mě vesele a zasmál se tím jeho krásným smíchem, který mi za tu dobu, co jsem doma, tak chyběl. 
„Ahoj,“ šeptla jsem, když jsem se od něj odtáhla, „pojď dál,“ vyzvala jsem ho a hned za ním zavřela dveře. 
„Udělej si pohodlí, jako doma. Dáš si něco k pití nebo tak?“ Chovala jsem se jako správná hostitelka a mezitím jsem ho usadila v obýváku.
„Nechci nic a sedni si už!“ přikázal mi a já hned poslechla, „neměla by ses tak namáhat.“
„Chtěl jsem se stavit už dřív, ale byl jsem pořád v nemocnici. Teď mám volno, tak jsem tu,“ říkal vesele, „jo a mám tě prohlídnout. Carlisle dneska nemůže, má nějakou složitou operaci. Říkal, že ti už mám sundat tenhle obvaz z ruky,“ dokončil svou řeč a já přikyvovala. Super, budu mít volnou ruku. Edward se hned dal do prohlídky a na konci mi sundal ten otravný obvaz. Byla to úleva, hýbat normálně rukou. 

Edward zůstal celý den. Mamka byla nejdříve překvapená, ale pak byla ráda. Prý mě má z krku. Byl to úžasný den. Bavili jsme se o všem možném. Je pravda, že to můžu i s mamkou nebo s Alicí, ale tohle bylo něco jiného a bylo to lepší. Dělali jsme spoustu věcí a všechno jsem si vážně užila. Ale všimla jsem si několika zvláštních a poněkud divných věcí. Tak například, jakmile přišla řeč na jídlo nebo na pití, Edward všechno vehementně odmítal. Prý byl přejedený z domova. Za celý den u nás vypil sklenici vody. Nebo za celý den nešel na záchod. Vím, zní to dost úchylně a divně, když t o takhle řeknu, ale vážně, ani jednou. A pak samozřejmě ledová a bledá kůže, ale toho jsem si všiml už v nemocnici. A když si dám dvě a dvě dohromady, tak i Alice odmítala jídlo. Co s nimi je? Jsou snad nějak nemocní? Proto ta ledová a bledá kůže? tají něco? Ale co, toť otázka. Velmi záludná a pravděpodobně bude těžké na ni získat odpověď, ale kvůli skvělým chvílím s oběma musím zjistit, o co jde. A to co nejdříve. S těmito myšlenkami jsem večer upadala do říše snů.

Ráno jsem se vzbudila zase celkem brzo. Edward slíbil, že dneska zase přijde a já se rozhodla, že se ho dneska zeptám, co to s mimi je. Těšila jsem se, až budu vědět, o co jde. Byla jsem zvědavá, ale docela jsem se i bála. Co když se mi vysměje? Nebo když mi nebude chtít nic říct?! Byla jsem tak vystresovaná a zabraná do svých úvah, že jsem se hrozně lehla, když zadrnčel zvonek, ale než jsem se vzpamatovala, mamka už otvírala a zvala Edwarda dál. Snažila jsem se působit úplně normálně, ale nějak mi to nešlo. Navíc jsem si všimla, že je Edward nějaký zatažený.
„Děje se něco?“ zeptal se mě, když jsme seděli v pokoji na posteli.
„Nic jen...“ nechala jsem větu vyznít do ztracena. 
„Jen co?“ zeptal se a tázavě nadzvedl obočí. Když jsem nic než´říkala, tak si povzdechl.
„Chci se tě na něco zeptat,“ řekla jsem po chvíli, ale jelikož taky něco řekl, nerozuměl mi a já zas jemu.
„Cože? Cos říkala?“
„Chci se tě na něco zeptat, jsem říkala. A ty?“
„Že ti potřebuju něco říct, ale začni dámy mají přednost,“ šeptl a dlouze se mi zadíval do očí. Nevím, co tam uviděl, ale po chvíli si opět povzdechl.
„Vážně? Nechceš začít ty? Já počkám,“ brblala jsem, jelikož jsem najednou nevěděla, jak začít, ale jeho pohled mluvil za vše. Fajn. Jak se mám zeptat? No, asi úplně jednoduše.
„Edwarde, co tajíš?“ vyslovila jsem a všimla si, že úplně ztuhl. Byl jako socha, vůbec se nehýbal, snad ani nedýchal. Já ho pozorovala a napjatě čekala, co udělá.

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno není tak, jak se zdá 6. kapitola: