Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno není tak, jak se zdá 7. kapitola

12.09.2011 (14:45) • Kirsten • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1364×

7. kapitola

Seděli jsme tam takhle asi deset minut a Edward stále nijak nereagoval. Byl jako socha, nehýbající se kamenná socha. Snad ani nedýchal.

„Edwarde?“ zkusila jsem opatrně a on se malinko, ale vážně jen malinko, uvolnil a zkroušeně se na mě podíval.

„Řekneš mi to, prosím?“ zeptala jsem se a u toho se mu dívala do očí. Tvářil se, jako kdyby právě zjistil, že přistáli marťani a vyvraždili celou planetu, kromě jeho. Vypadal, jako by ho mučili. To to je tak hrozné? Najednou se však zatvářil úplně jinak. Tak neurčitě, nešlo poznat, na co myslí.

„Nevím, o čem mluvíš. Co ti mám říct?“ hrál si na hlupáka. Ach jo.

„Edwarde!“ napomenula jsem ho a on si smutně povzdechl a umučený výraz byl zpátky.

„Prosím,“ zopakovala jsem a on si opět povzdechl.

„Já nevím… Bojím se… Mám strach… Co když… “ Ještě nikdy jsem ho neviděla, takhle zápasit se slovy. Byl jako hromádka neštěstí. Měla jsem chuť ho obejmout, utěšit, že je všechno v pořádku, ale neudělala jsem to a místo toho jsem mu pevně stiskla ruku. Přišlo mi to v danou chvíli vhodnější.

„Není z čeho mít strach, jen mi to řekni,“ utěšovala jsem ho a v hlavě mi vrtala jediná otázka: Co proboha skrývá?!

„Když já se bojím, že jakmile ti to řeknu, tak se budeš bát a utečeš. A to nechci,“ šeptal zlomeně. Proč bych se měla bát, natož utíkat?

„Neboj, já nikam neuteču,“ šeptla jsem pevným hlasem, „a navíc ani nemůžu,“ šeptla jsem pobaveně a ukázala na nohu. On se jen smutně usmál, ale úsměv mu z tváře hned zmizel. Povzdechl si a začal si hrát s mými prsty.

„Věříš v nadpřirozenost?“ zeptal se naprosto nečekaně.

„Jak to myslíš? Jako na ufony a tak?“ ptala jsem se a přišlo mi to vážně k smíchu. Neodpověděl.

„Bello, já a moje rodiny… My… Nejsme lidé,“ šeptl. Ne?

„A co teda? Andělé?“ vyptávala jsem se zvědavě.

„Andělé zrovna ne.“

„Tak bohové? Zombíci? Nebo ti ufoni? I když to asi ne. Jako zombík vážně nevypadáš a kdybys byl ufon, tak bys byl zelenej, ne?“ plácala jsem jednu kravinu za druhou.

„Ano bohové ani zombíci, ani ufoni,“ vyvrátil mé myšlenky a zhluboka se nadechl. Povzbudivě jsem se usmála a opětoval mu pohled do očí.

„Bell, my jsme… Jsme upíři,“ šeptl a opatrně pustil mou ruku. Upíři? Jako fakt?!

„Si děláš srandu, že jo? Docela blbej vtip.“ Taková kravina. Jenže Edward se tvářil smrtelně vážně. On to myslel doopravdy? Vážně upíři? Edward, tenhle úžasnej, nádhernej a milej kluk, co vedle mě sedí, je upír?

„Vážně? Upíři?“ ujistila jsem se a on jen kývl. To jsem teda nečekala. Upír. A to jsem si myslela, že je nemocný.

„Tak proto ta bledá a ledová kůže,“ vydechla jsem a on přikývl. „Ale jak to, že jsi ve dne venku?“ zeptala jsem se nechápavě. Edward se zasmál a evidentně se trošku uvolnil.

„Na denní světlo můžeme vycházet, ani slunce nám neublíží. Jen se na něm nesmíme ukazovat v přítomnosti lidí. Každý by hned poznal, že jsme jiní. Někdy ti to ukážu,“ přislíbil a čekal.

„To mi toho víc neřekneš?! Já chci slyšet všechno,“ pobídla jsem ho a tak mi začal vyprávět.

„Jsme silní, rychlí, máme dobře vyvinuté všechny smysly. Nejíme, nepijeme, nespíme. Naše kůže je bledá, ledová a tvrdá jako kámen. Na slunci vypadá jinak, to ti někdy ukážu,“ sliboval mi znovu a pokračoval, „jsme nesmrtelní, skoro nic nám neublíží. Jsme zrůdy, monstra. Nejsme lidé. Nepotřebujeme dýchat, nebije nám srdce,“ vysvětloval a já jen třeštila oči. „Mění se nám barva očí, podle toho, jak jsme hladoví. Upír, který se živí lidskou krví,“ zhnuseně jsem se otřásla, znělo to příšerně, „má oči rudé. Jenže my nechceme zabíjet nevinné lidi. A proto pijeme zvířecí krev. Naše oči jsou zlaté. Takových upírů jako my je velice málo. Známe jen jednu takovou rodinu,“ šeptal a já si oddychla. Ne že bych se bála, že mě vysaje nebo tak, ale hnusila se mi představa, že umírají nevinní lidé.

„Spousta upírů má nějaký dar. Alice vidí do budoucnosti, její vize jsou založeny na rozhodnutí člověka. Jasper umí ovládat emoce, v jeden moment tě může rozplakat a v další vteřině naštvat. A já čtu myšlenky. Dokážu přečíst myšlenky každého člověka nebo upíra, až na jednoho. Tebe. Nikdy jsem se s ničím takovým nesetkal, ale je to tak,“ pokračoval a já nemohla věřit svým uším. Slyším dobře? Vize do budoucnosti? Ovládání emocí? Čtení myšlenek?! Ještěže mi je číst nemůže, to by to dopadlo.

„Já nevím, to je asi všechno. Už mě nic nenapadá.“ Až teď jsem si uvědomila, že jsem za celé jeho vyprávění neřekla ani slovo. Byla jsem z toho tak mimo, že jsem nebyla schopná mluvit.

„Ty jo. Tak to je něco. A já myslela, že jste nemocní, nebo něco,“ sdělila jsem mu svou domněnku a lehce jsem se začervenala.

„Bello! Jedu na chvíli do práce. Máte tady jídlo,“ křikla na mě mamka a pak jsem slyšela, jak bouchly dveře. Uvědomila jsem si, že mám docela hlad.

„Nevím jak ty, ale já mám hlad, takže se jdu najíst,“ informovala jsem Edwarda. On se zasmál a než jsem se nadála, držel mě v náručí. Během vteřinky už jsem seděla v kuchyni u stolu. Tak to asi myslel tou rychlostí. Než mi proběhla tahle myšlenka v hlavě, už mi servíroval talíř s jídlem a vesele se na mě culil.

„Dobrou chuť, madam,“ popřál mi a já neváhala a dala jsem se do jídla. Edward seděl vedle mě a pozoroval mě. Zhnuseně pozoroval můj oběd.

„Hele, nech si toho. Jestli se ti to nelíbí, tak na to nekoukej, ale ty pohledy si nech pro sebe. Mně to chutná,“ ohradila jsem se dotčeně a on se omluvně usmál. Od té doby koukal výhradně na mě, což mě uvádělo do šílených rozpaků.

Když jsem dojedla, ihned mi sebral talíř a upíří rychlostí mě přenesl do obýváku.

„Takže…“ začal a já čekala. „Jsi v pohodě?“ zeptal se a já nevěděla, co myslí. Tázavě jsem se na něj podívala.

„Já, upír,“ vysvětlil a já pochopila. Proč bych neměla bejt v pohodě?

„Jasně. Kdybych nebyla, tak bys to poznal, to si piš,“ řekla jsem a musela jsem se zasmát. Kdyby mi to řekl třeba v ten den, kdy jsme se poznali a já bych ho neznala, určitě bych vyváděla jako pomatená, ale teď? Kdyby mi chtěl ublížit, dávno by to udělal.

„Ani nevíš, jak jsem rád. Jsi první člověk, kterému jsem to řekl,“ svěřil se mi a já byla ráda, že mi tak důvěřuje.

„A cos mi vlastně chtěl říct ty?“ zeptala jsem se, jelikož mi došlo, že jsme to předtím zamluvili.

„Vlastně to samý,“ řekl a zasmál se. V tu chvíli jsme si něco uvědomila.

„Jéé! Jak jsem mohl zapomenout!“ Rychle jsem se natahovala po ovladači a zapínala televizi. Edward si mě měřil nechápavým pohledem.

„Dávají můj oblíbený film Hvězdný prach,“ řekla jsem nadšeně a začala jsem se uvelebovat na gauči. Jenže jsem se pořád nemohla usadit a film už začal.  Ale nakonec jsem to vyřešila, opřela jsem si hlavu o Edwarda a zasádrovanou nohu si dala na stolek. Cítila jsem, jak se Edward pousmál, ale nic neříkal, jen mě objal kolem ramen a pak už jsme společně sledovali film.

Když film skončil, byla jsem celá ztuhlá. Po celou dobu jsem seděla ve stejné poloze. Mohla jsem si poposednout, ale v Edwardově objetí se mi sedělo tak dobře. A jemu to samozřejmě nevadilo, vždyť je to upír, že? Je mu jedno, jestli hodiny a hodiny sedí, leží nebo stojí na jedné noze.

„Musím uznat, že je to docela hezký film,“ řekl Edward.

„Docela hezký? Je skvělý!“ rozplývala jsem se šeptem a napila se vody. Nějak mi vyschlo v krku. „Tak jaký se ti teda líbí?“ zeptala jsem se.

„Já nevím, znám spousty filmů, nezapomínej, že jsem jich viděl mnohem, mnohem víc, než ty,“ podotkl se smíchem a mně došel malý detail.

„Kolik ti vlastně je?“ zeptala jsem se.

„Dvacet.“ Káravě jsem se na něj podívala.

„Přes sto let. Narodil jsem se v roce 1898 v Chicagu a byl jsem přeměněn v roce 1918, když jsem umíral na španělskou chřipku. Carlisle mě našel v nemocnici a na požádání mé matky mě přeměnil. O pár let později stejně přeměnil i svou ženu, naší adoptivní maminku Esme. Skočila z útesu, když jí umřelo děťátko. V roce 1933 našel umírající Rosalii, kterou surově zmlátil a znásilnil její snoubenec. Myslel si, že v sobě najdeme zalíbení, tak jako on s Esme, jenže se tak nestalo. Rose beru jen jako sestru, stejně jako ona mě jako bratra. Ona o dva roky později našla Emmetta poraněného medvědem, ale neměla odvahu ho přeměnit, tak ho donesla ke Carlisleovi. Nakonec se k nám kolem roku 1950 připojili Alice s Jasperem a od té doby se nic nezměnilo,“ řekl mi příběh jeho rodiny a já si neskutečně vážila toho, že mi to všechno takhle sdělil.

„Děkuju,“ šeptla jsem.

„Za co?“

„Žes mi to řekl. Nemusel jsi.“

„Nemusel, ale chtěl.“ K tomu nebylo co dělat. Jen jsem mu opětovala jeho pohled. Byl tak něžný, upřímný. Bylo v něm ještě něco, ale nedokázala jsem určit co. Jeho oči byly jako tekuté zlato a já se v nich začínala topit. Ztrácela jsem se v nich. Zapomínala jsem dýchat. Byla jsem jako zhypnotizovaná. Kdyby po mně teď chtěl, ať skočím z okna, bez řečí ho poslechnu. Byla jsem jako hadrová panenka.

Aniž bych to postřehla, začali jsme se k sobě přibližovat. Nebyl mezi námi skoro žádný prostor, byli jsme na sebe natisknutí a já měla v hlavě úplně vygumováno. Naše rty už byly pár milimetrů od sebe, když v tom…

Autor: Kirsten (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno není tak, jak se zdá 7. kapitola: