Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno zlé je pro něco dobré - 2. kapitola

13.02.2011 (07:30) • Thepetruskaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1481×

Písnička

Londýn byl úžasný, ale doma je doma. Často jsem s Meggy chodila do parku blízko sestřina domu. Moc jsme si to tam užívaly a hezké počasí mi pomohlo znovu načerpat sílu na rozdávání úsměvů.

Když tátovo auto zastavilo, rychle jsem se rozloučila, vzala si kufr a už s nachystanými klíči spěchala dovnitř. Rychle jsem za námi zabouchla dveře, abych domu nepustila moc zimy. Ani mě nepřekvapilo, že máma ještě není doma. Buď přijede pozdě večer, nebo brzo ráno. Ovšem věci z lázní tu měla, takže předpokládám, že si zase popletla termíny a myslela si, že přijedu až zítra a nechtěla tu být sama, tak jela k babičce.

Nevadí, alespoň budu mít klid na vybalování. Dovezla jsem jí nějaké dárky, ať už ode mě nebo od sestry.

Kufr se mi podařilo vytáhnout po schodech do mého pokoje. Celý jeho obsah jsem vysypala na koberec. Veškeré prádlo a oblečení jsem naházela na hromadu ke dveřím. Zbytek věcí jsem posbírala a položila je na postel. Prázdný kufr jsem pak odnesla do šatny v ložnici a špinavé prádlo ke koši na prádlo. Dárky a jiné věci, které byly na posteli, jsem pouklízela.

Když jsem si byla odnést kartáček do koupelny, neodolala jsem volání vany. Bylo tak příjemné nechat horké kapky dělat jejich práci. Přímo jsem cítila, jak se mi sval po svalu uvolňuje. Když jsem se sprchou dostala na zátylek, rozhodla jsem se, že si umyji i vlasy.

Sundala jsem si tedy skřipec a gumičku a nechala je namočit. Po půl hodině jsem vylezla celá skrabatělá a nahřátá z koupelny.

Venku už se setmělo. Meggy ležela v pelíšku a oči měla zavřené. Oblíkla jsem si pyžamo a ještě se zabalila do teplého županu. Otevřela jsem balkónové dveře a sedla si na židli.

Z okna byl výhled do ulice a hlavně na celé město. Osvětlené vypadalo krásně. Na malou chvíli utichl déšť a já mohla nerušeně sledovat všechna ta světla. Trošičku mi to nahrazovalo hvězdy, které už nevídám. A pak jsem si uvědomila, že je něco špatně. V domě, který stál naproti, a kde mimochodem bydleli naši sousedé, nebyla tma, jak jsem čekala. Svítilo se tam.

Pozorně jsem si prohlédla celý dům. Svítilo se ve dvou místnostech. Zbytek jsem neviděla, protože byly z jiné strany domu. Přišlo mi to divné, takhle pozorovat nové sousedy, a tak jsem odvrátila zrak zpět na město.

Za chvíli mi začala být zima a v pokoji už bylo vyvětráno. Pevně jsem zavřela dveře, aby chlad zvenčí nepronikal sem. Otevřela jsem šuplík, ve kterém mám svůj sešit na básničky a různé citáty z mojí hlavy. Byl už skoro dopsaný. Budu si muset pořídit nový. Vyndala jsem ho a můj zrak upoutal barevný zápisník pod ním. Věděla jsem, že někde v tom šuplíku je, ale netušila jsem, že až takhle nahoře. Jenže teď už jsem neodolala. Vím přesně, co je to za deník a komu patřil. Jen jsem ho od té doby prostě nedokázala otevřít.

Jednak proto, že ona nechtěla abych věděla, co je v něm. Taky proto, že když se mi deník dostal do rukou, byla jsem naprosto mimo a jen jsem ho hodila do šuplíku, kde taky zůstal až do teď. Ten deník jsem dala Lili k patnáctým narozeninám. Měla do něj zapisovat všechny důležité okamžiky ve svém životě. Otevřela jsem ho na první stránku, kterou jsem psala já. Byly tam napsané citáty o nás dvou. Sem tam bylo nějaké rozmazané písmenko od toho jak jsem brečela dojetím, když jsem to psala. Všechny jsem si je po sobě přečetla. Nepřišlo mi to hloupé, ba naopak to ve mně probouzelo divný pocit oddanosti.

Už jsem chtěla otočit na další stranu, když jsem se zarazila. Vážně to chceš udělat? Probleskla mi hlavou otázka. Ne, nechci, ještě na to nejsem připravená. Zněla moje odpověď.

Rychle jsem deník zaklapla a vložila ho do šuplíku. Na něj jsem ještě hodila svůj sešit. Nějak mě totiž přešla chuť na rýmy. Začala jsem pociťovat únavu, a tak jsem si šla lehnout.

Ráno mě vzbudil hluk zespodu. Meggy už čekala u dveří. Vyhrabala jsem se z postele a společně s ní se šla podívat, co se děje. Jak jsem předpokládala, v kuchyni stála mamka a strouhala cuketu. Hodiny ukazovaly, že je už skoro dvanáct.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem vesele, ačkoliv jsem neměla nejmenší chuť se usmívat.

„Dobré poledne, Bello,“ odpověděla mamka a zasmála se.

„V kolik jsi přijela?“ zeptala se za chvíli.

„Nad ránem,“ zalhala jsem rychle, aby si zbytečně nemusela dělat vrásky, že na to zapomněla.

„Dobře, běž se převléct, za chvíli bude oběd,“ houkla na mě a začala se plně věnovat vaření. Vyběhla jsem schody a šla si vyčistit zuby. Pak jsem se oblíkla. Meg už stála dole u dveří a čekala až ji vypustím. Otevřela jsem jí a ona radostně vyběhla na zahradu. Vůbec jí nevadilo, že lije jako z konve. Musela jsem se tomu zasmát. Párkrát jsem jí hodila aport. Když jsem ji zavolala, že už jdeme domů, ze srsti jí tekly potůčky vody.

Ještě v garáži jsem jí pořádně vydrbala ručníkem a pak jsem jí srst pročesala kartáčem a trochu profoukla starým fénem, který jsem měli nachystaný pro tyto účely. Mezitím máma dochystala oběd, a tak jsme se mohly jít všichni najíst. Meggy měla konzervu a my s mamkou cuketový nákyp. Takový umí jen ona. Mně se totiž nikdy tak dobrý nepovede.

„Všimla sis už nových sousedů?“ zeptala se jen tak mimochodem.

„Večer jsem si všimla, že svítí světlo. Nic víc.“

„Už jsem s nimi mluvila. Mají osm dětí. Chápeš to? Já ne. Všichni jsou adoptovaní. Jejich máma se jmenuje Esme a jejich táta Carlisle...“ pustila se hned nadšeně do vyprávění, jenže mě to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Stejně je budu muset poznat sama, abych si udělala názor.

„Poslucháš mě vůbec?“ zeptala se na konci svého vyprávění mamka.

„Jasně, že jo. Je to super,“ snažila jsem se znít nadšeně.

„Takže by to šlo?“ zeptala se opatrně.

„Jasně, proč ne?“ Bože, vždyť ani nevím, na co se mě ptá.

„Super, Edward říkal, že prý můžeš kdykoliv, tak co třeba dneska odpoledne? Jdu do divadla, tak tu alespoň nebudeš sama. Jo, a až si budeš lézt na půdu pro staré sešity, tak hlavně nespadni jako minule, dobře?“ Dobře, sice vůbec nevím, o co jde, ale to se dořeší potom.

Dojedla jsem si svůj oběd a pak už to šlo ráz na ráz. Mamka začala panikařit že nestíhá. Pomohla jsem jí najít náušnice a jiné doplňky a za půl hodiny už se se mnou loučila. Meggy na to všechno jen nevěřícně zírala s hlavou natočenou na stranu. Když se garážová vrata zavřely, rozhodla jsem se, že nejdřív umyji nádobí. To jsem měla za chvíli hotové. V hlavě mi pořád vrtalo, co že to mám udělat u nových sousedů. Něco s Edwardem, ale jak já mám do prčic vědět, kdo je to Edward?

„Tak co, Megg? Zajdeme zjistit, co by po mně noví sousedé potřebovali?“ Jak jsem čekala, odpověď se nedostavila, zatímco spokojené zavrtění ocáskem ano. Vzala jsem si na sebe teplou mikinu a deštník. Přeběhla jsem přes ulici a rychle zazvonila. O pár vteřin později mi přišla otevřít vcelku mladá žena s trošičku nazrzlými vlasy.

„Dobrý den, jmenuju se Bella Swanová,“ představila jsem se zdvořile a Meggy vedle mě jen zakňučela. Překvapeně jsem se na ni koukla. Meggy vážně zakňučela? Ještě nikdy jsem ji neslyšela zakňučet. Tedy, když ještě byla štěňátko, tak ano. To je ale už dlouho. Jen doufám, že to nebude praktikovat moc často.

„Ahoj, já jsem Esme Cullenová a prosím tě, tykej mi. Díky. Edward už tě očekává. Pojď dál, nebo vlastně pojďte,“ řekla a usmála se na Megg. Chtěla ji podrbat za ušima, ale Meggy na ni zavrčela a ohnala se po ní. Byla jsem překvapená. Takhle se ještě nikdy nechovala. Ocas měla ztažený mezi nohama a uši postavené do pozoru.

„Meggy!“ okřikla jsem ji zděšeně. Esme se jen pousmála a šla do domu. Zula jsem se v předsíni a následovala ji nejspíš do obýváku. Musím říct, že to tu mají opravdu hezky zařízené. Všichni seděli na sedačce a koukali se na nějaký film.

„Ehm,“ odkašlala si Esme a tím na sebe strhnula veškerou pozornost. O to jí taky asi nejspíše šlo.

„Tohle je dcera naší nové sousedky, Isabella,“ představila mě.

„No, vlastně mám raději, když se mi říká Bello,“ opravila jsem ji.

„Dobře, takže, Bello, tohle jsou moji synové Jasper, Emmett, Jacob a Edward je nahoře s mojí dcerou Ianou. Tohle jsou moje další dvě dcery Rosalie a Alice. Můj manžel Carlisle pracuje jako doktor a dnes má službu, takže tu není,“ představila mi i ostatní. Všichni se naráz zvedli a chtěli se jít se mnou pozdravit.

Meggy se ale z ničeho nic vymrštila přede mě a začala na všechny zuřivě vrčet.

„Meggy! Co to děláš?“ Byla jsem dost překvapená. Ona miluje lidi. Hlavně když se jí někdo věnuje a mazlí se s ní.

„No nic, tak příště chlupáči,“ ozval se černovlasý kluk. Tuším, že se jmenuje Jacob.

Megg na něj jen koukla a na chvíli zakmitala ocáskem ze strany na stranu. Hned ji to ale přešlo, když se podívala na ostatní.

„Mohl by prosím někdo zajít nahoru pro Edwarda?“ zeptala se Esme.

„Já tam zajdu,“ řekl ochotně Jacob. Všichni si zase sedli na sedačku a koukali na film. Až na Emmetta. Zvídavě na mě koukal.

„Kolik ti je?“ zeptal se po chvíli.

„14 a tobě?“ oplatila jsem mu stejnou mincí. Překvapeně na mě koukal.

„Sedmnáct. Tobě je vážně teprve čtrnáct?“ ptal se ohromeně.

„Ano, je mi teprve čtrnáct,“ snažila jsem se, aby můj hlas zněl klidně.

„Hele, Bello, jednou jsem koukal na telku a umí Meggy taky takový to tancování?“ Musela jsem se pousmát. Jenže teď už se všichni místo na televizi dívali na nás. Netrpělivě čekali, co odpovím.

„Jasně, že jo, Emmette. Megg je hrozně šikovná.“ V tu chvíli mu v očích zazářily hvězdičky.

„A nepředvedla bys nám něco?“ zeptal se celý natěšený. Prostě mu nešlo říct ne.

„Tak dobře.“ Ukázala jsem jim pár základních povelů a nejspíš se jim to líbilo, jen na Megg bylo poznat, že dnes není ve své kůži. Pořád se nervózně rozhlížela kolem sebe. Jako by čekala, že jí někdo ublíží.

„Volala jsi mě, mami?“ ozvalo se od schodů. Otočila jsem se tím směrem. Na schodech stál zrzavý kluk. Měl celkem dobrou postavu, ale na Jacka neměl.

„Ano, Edwarde, tohle je Bella. Ta dcera sousedky, která ti má pomoci se školou,“ řekla mu zběžně. Já jsem jí ale byla vděčná za osvětlení situace. Pak se Esme otočila na mě.

„Edward nikdy do školy nechodil, vždy měl soukromého učitele, protože byl nemocný. Teď už je ale zdravý a potřeboval by pomoci s tím, jak to u vás ve škole chodí. Myslím, že budete chodit spolu do třídy,“ vysvětlila mi.

Počkat do třídy? Vypadá starší než já.

„Kolik ti je?“ vypadlo ze mě najednou.

„Bude mi šestnáct,“ odpověděl mile. Jen jsem kývla hlavou. Takže šestnáct. To šel o rok později. Skvělé. Je hezký, má se na co těšit.

„Tak pojď,“ řekla jsem a vydala se směrem ke dveřím. Rychle jsem se obula a pomalu roztáhla deštník. Do ruky jsem si nachystala klíče. Edward mezitím otevřel dveře a já rychle vyběhla za ním. Esme za námi zabouchla, ale to už jsem strkala klíček do zámku a odemykala. Venku bylo opět jedno z těch úžasných počasí. Respektive lilo tam jako z konve.

Megg se jen otřepala a šla si lehnout do pelíšku. Pořád však nepřestávala jedním okem pozorovat Edwarda. Dovedla jsem ho k sobě do pokoje.

„Zatím se posaď, zajdu si na půdu pro nějaké věci.“ Rychle jsem odběhla z pokoje a sundala schody na půdu. Byly těžké, ale já jsem zvyklá. Vzala jsem krabici se starými sešity a sundala ji dolů. Půdu jsem pak zase zavřela a i s krabicí odešla zpátky do pokoje. Edward ale neseděl na židli, kde byl před tím, než jsem odešla. Stál u nástěnky a prohlížel si ji. Jen jsem zalapala po dechu.

„Oh, promiň já jen?“ začal se hned ospravedlňovat. Umlčela jsem ho zvednutou rukou. Proč je pro mě vlastně ta nástěnka tak moc důležitá? Znáte ty nástěnky z různých televizních kriminálek, když někoho pohřešují píchají na nástěnku různé stopy a poznámky. Na mojí nástěnce bylo v podstatě totéž. Pár vytisklých internetových článků. Jedna naše společná fotka a výstřižek z novin. Všechno to bylo o Lili. Taky tam byly nějaké fotky od řeky a mapka kudy teče. Na fotce splavu byly zakreslené údaje. Výška, jak rychle tam teče voda a jiné. Jak už jsem řekla. Taky fotka Liliina hrobu a lísteček s citátem: ''Dokud dýchám, doufám.''

Nikdy jsem doopravdy neuvěřila, že je mrtvá.

„To je v pořádku. Pojď, prvně ti zkusím trošku nastínit učitele a pak ti ukážu děcka.“ Kterého učitele máme na co, jsem mu vysvětlila celkem rychle. Dala jsem mu nějaké tipy, co u koho může, a co u koho nesmí. Celou dobu vypadal, že mě poslouchá.

Pak jsem si otevřela Facebook.

„Takže začnu naší třídou, pak vedlejší a pak nižším ročníkem,“ vysvětlila jsem mu. Jen přikývl.

„Takže tohle je...“ pokračovala jsem tak ještě dlouho. U pár lidí jsem se zasekla. A úplně nakonec jsem si nechala Sabine. Věděla jsem totiž, že pak už se nebude ptát na nikoho jiného.

„Tohle je Sabine. Chodí do osmičky.“ Překvapeně se na mě zadíval.

„Nemáš ji ráda?“ zeptal se. Nemám ráda? Nenávidím. Je to jediný člověk, kterého nenávidím. Nenávidím ji za to, jak od mě ryla a jak je hnusná k ostatním. Nenávidím ji za to, jak je povrchní.

„Nějak si nesedneme,“ zalhala jsem. Však on se dozví, jak to je doopravdy až začneme chodit do školy.

„No, a to je všechno. Máš nějaké dotazy?“

„Řekneš mi teď něco o sobě?“ Jeho otázka mě dost překvapila.

„Takže. Jmenuju se Bella, mám ráda Meggy a to je asi tak vše. Zbytek budeš muset posoudit sám.“

Pak jsem se s Edwardem rozloučila. Domluvili jsme se na další den a pak zase na další, až se z nás stali dobří kamarádi. S ním jsem dokázala občas na zlomek vteřiny zapomenout. Prázdniny skončily a já se připravovala na první den školy. Je mi jen trošičku líto, že už s Edwardem nebudu moci trávit tolik času.

Autor: Thepetruskaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno zlé je pro něco dobré - 2. kapitola: