Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno zlé je pro něco dobré - 3. kapitola

26.02.2011 (11:15) • Thepetruskaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1089×

Tokio hotel - Don't jump - btw, písničky budu přidávat i s přeloženým textem... Přečtěte si to... Trochu víc vám to prozradí...

Pořádně jsem si vyžehlila vlasy a nechala je volně přes ramena. Nalíčila jsem se a oblékla si tmavé jeany a krvavě rudý top. Na to jsem si vzala černý svetr, a jako vždy jsem se pořádně zabalila do kabátu. Na nohy jsem si vzala kozačky a do ruky deštník. Meggy jen spokojeně zavrtěla ocáskem, když jsem ji podrbala na rozloučenou. Na tvář jsem nasadila naučený úsměv a vydala se vstříc poslednímu školnímu roku na základce.

Na zastávku jsem došla přesně včas, abych stihla autobus. Čím víc jsem se blížila ke škole, tím víc se mi svíral žaludek. Už jsem měla po krk celé téhle přetvářky. Vešla jsem do šaten, a přesně, jak jsem čekala, sesypaly se na mě všechny holky.

Než jsme došly ke třídě, byly jsme poobjímané skoro všechny. Díky mému věčnému úsměvu jsem byla celkem oblíbená. Všechny si za mnou chodily pro rady a když potřebovaly pomoc, byla jsem tu pro ně.

Dá se říct, že mi všechny, svým způsobem, něco dluží. U dveří učitelova kabinetu jsem uviděla stát Edwarda. Překvapeně na mě koukal, a já jen doufala, že si nebude myslet, že jsem nějaká fiflena. Zamávala jsem na něj a on mi zamával zpátky. Zatímco do něj něco hustil učitel.

Bylo mi ho líto, chudáčka. Pobaveně jsem se na něj usmála. Celou cestu k nim jsem musela poslouchat, jak je skvělý a všechno. V duchu jsem se jim jen smála. Teď mi ho je líto snad ještě víc. Jenže místo toho, aby kolem nich prošel, mě pevně chytil za ruku. Překvapeně jsem na něj koukala a holky jakbysmet. Učitel si jen povzdychl.

„Bello, byla bys tak laskavá a provedla tady Edwarda po škole?“ poprosil mě učitel a já jen zakývala hlavou.

Když holky zašly do třídy, otočila jsem se na něj.

„Co to, ksakru, má znamenat?“ vyjela jsem na něj a pohledem poukázala na naše, stále ještě spojené ruce.

„Ahoj, Bello. Taky tě moc rád vidím,“ řekl sarkasticky.

„Edwarde, no ták. Prosím, pusť mě. Tohle už nikdy nedělej, ano? Tady to není jako doma. Je tu spousta lidí. Neumíš si představit, co by se stalo, kdyby se o tom dozvěděla...“ Než jsem to stihla doříct, ozval se za mnou pichlavý smích.

„No nazdar, Swanová,“ ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila. Vzhledem k tomu, že Edward stále moji ruku nepouštěl, jsem ho vzala sebou.

„Nazdar, Clarková,“ odpověděla jsem jí stejným tónem. Nemyslete si. Já nejsem zlá, jenom tuhle krávu nemůžu vystát.

„Koukám, že už se tu sápeš po nováčkovi. Jako bys neměla dost těch stálých, viď?“ Tak tohle ne. Naše hádka už přilákala skoro všechny ze tříd, co jsou na téhle chodbě.

„Ty mi nemáš co vyčítat, Sabine.“ Edwardovi se blesklo v očích pochopení, a potom pobavení.

„Těší mě, jmenuji se Edward. Ty budeš Sabine, viď?“ vmísil se nám do hádky. Koukl se směrem, kde stála a jí se na tváři objevil omámený pohled. Jen jsem si povzdychla, vykroutila jsem se Edwardovi a odešla do třídy.

To je zase dneska den, pane jo. Ach, Lili, kdybys tu tak mohla být. Všichni věděli, že poslední lavice u okna je prostě moje. Jen moje. Nikdo si nesnažil tam sednout. Všechny holky se jako naráz sesypaly kolem mě.

„Ty ho znáš?“

„Ty jsi s ním něco měla?“

„Takže Matty už je zase volnej?“

Bylo to strašně moc otázek. Myslela jsem si, že mi snad praskne hlava.

„Ehm, jsme sousedi. Nic s ním nemám, a ano, Tess, Matty už je zase volnej,“ odpověděla jsem na jejich otázky. Už se nadechovaly, aby mohly pokračovat, když zazvonilo. Haleluja!

Do dveří, společně s učitelem, vešel Edward. Učitel ho odvedl před tabuli, kde ho nutil se představit. Něco tam zkomolil, když ho poslal sednout. K mému údivu, nebo vlastně k údivu všech, si šel sednout právě za mnou. Všichni se překvapeně podívali k mojí lavici. Zastavil se na kraji a podíval se na mě s otázkou. Jen jsem kývla. A pak se to spustilo.

Trvalo deset minut, než se povedlo učiteli třídu alespoň trošičku uklidnit. Já s Edwardem nepromluvila ani slovo a byla jsem rozhodnutá, že to tak zůstane. Tedy alespoň do konce vyučování. On byl ale rozhodnutý jinak. Pořád se snažil navázat rozhovor. Pak už mu zřejmě došla trpělivost.

„S touhle tou že byla Lili nejlepší kámoška?“ zašeptal si, nejspíš pro sebe. Jenže já ho slyšela a jeho slova se mi zaryla hluboko do srdce.

„Ty jsi znal Lili?“ vyštěkla jsem po něm ostře. Vyděšeně se na mě koukl.

„Cože? Ne, jakou Lili? Žádnou neznám, pokud vím,“ odpověděl výmluvně. To jsem nevydržela. Nesnáším, když mi někdo lže. Ruka mi samovolně vystřelila do vzduchu a přistála na jeho tváři.

„Nelži!“ křikla jsem. Pozdě jsem si však uvědomila, že jsem ve třídě plné lidí. Od holek se ozvalo zalapání po dechu a od kluků smích.

„Bello, nechcete si to s Edwardem vyříkat až po vyučování?“ zeptal se rozčíleně učitel. Jen jsem mlčky sklopila hlavu a on pokračoval. Měla jsem v úmyslu Edwarda ignorovat, jenže moje zvědavost byla příliš velká. Z bloku jsem vytrhla list papíru.

Odkud znáš Lili? A proč mi lžeš?

Papír jsem po lavici poslala Edwardovi. Ten ho přelétl pohledem a něco připsal, potom mi papír přisunul zpět.

Jak jsem řekl, žádnou Lili neznám. Mimochodem, co ruka? Nebolí tě?

To si ze mě snad dělá legraci, ne? Přece jsem slyšela, co řekl, nebo ne? No, i když je možné, že jsem si jen něco zase vymyslela. Asi má pravdu. Znovu jsem si přisunula papír.

Tak promiň, asi se mi jen něco zdálo... Jinak ruka nebolí, a co tvář? Byla by škoda poničit něco tak hezkého.

Chvíli jsem sice váhala, ale nakonec jsem papír přeci jen posunula k němu. Když to četl, na tváři se mu objevil pokřivený úsměv. Za chvíli papír ležel zase přede mnou.

V pořádku. Jsem v pohodě, má tvář to přežila.

V tu chvíli se k naší lavici až nebezpečně začal přibližovat učitel. Papírek jsem rychle, a hlavně nenápadně, shodila do tašky. Když přišel až k nám a nakvašeně si prohlédl lavici, na které ležel jen zavřený poznámkový blok a jedna propiska, zamračil se. V tu chvíli však zazvonilo.

Hodila jsem po Edwardovi omluvný pohled a on mi ho oplatil nechápavým. Ze třídy jsem vystřelila jako kulový blesk. Za mnou se řítily všechny holky. Posadila jsem se na lavičku před třídou. Všechny mi horlivě sdělovaly své zážitky z prázdnin. Popravdě řečeno, jejich letní románky mě ani trošku nezajímaly. Zvedla jsem se z lavičky a chtěla si dojít zpátky do třídy. To by ale naproti mně nesměla jít Sabine s tou svojí hloupou kamarádkou Akdar. Její rodiče museli být na mol, já vím.

„Hej, Swanová! Nechceš mi dát číslo na toho kluka? Zdá se, že o něj, snad jako o jediného na planetě, nemáš zájem,“ hulákala na mě přes celou chodbu. Moji usměvavou masku to ale nerozhodilo. Momentálně bylo to já, které zná jediný Edward, někde hluboko uvnitř mě.

„Sabine! Ráda bych ti to číslo dala, ale bohužel si budeš muset říct Edwardovi. Někteří lidé nemají rádi, když se jejich čísla dávají slepicím. Znáš to, ony pak kdákají a kdákají a tebe by to pomalu dohnalo k sebevraždě.“ Svojí odpovědí jsem vyvolala smích na svojí straně a syčení na druhé. Věděla jsem, že tohle není konec.

„K sebevraždě? Myslím, že bych si na toto téma za tebou mohla chodit pro rady. Nebyla jsi to snad ty, kdo dohnal Lilien k tomuhle činu? Protože to se poslední dobou proslýchá.“ Pobaveně se usmála. Na tohle jsem neměla co říct. Naprosto mi to vyrazilo dech. Úsměv mi na chvíli zmrzl. Muselo to vypadat opravdu hrozně nepřirozeně. K mému štěstí v tu chvíli zazvonilo a já musela do třídy. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale celý den jsem Sabine neviděla. Díky, bože! Edward do mě něco hustil, jenže já nebyla schopná ho vnímat.

„To jsem doopravdy tak zlá?“ vypálila jsem na něj nečekaně, když jsme čekali frontu na obědě.

„Co? Ne! Jistě, že nejsi zlá, Bells! Co blázníš? Všichni tě tu mají rádi,“ odpověděl pohotově. Poprvé v životě jsem cítila, jak moje maska padá, aniž bych to já sama chtěla. Toužila jsem po něčím objetí. Hrozně moc jsem potřebovala obejmout. Edward moji němou prosbu vyslyšel. Bylo to jiné, tolik jiné než v náručí všech ostatních kluků. Tady jsem našla to, co jsem u nich hledala. Bezpečí, zapomnění a hlavně porozumění. Příliš rychle jsem si uvědomila, co se děje. Jenže odtrhnout se od něj se mi taky nechtělo, a tak jsem ho zatlačila za automat, kde na nás nikdo neviděl. Nemohla bych mu to udělat.

Přitulila jsem se k němu, jak nejvíce to šlo.

„Bells, to bude v pořádku uvidíš,“ snažil se mě Edward utišit.

„Nebude to dobré! Moje nejlepší kamarádka si zmizí bůhví kam, a ani mi nedá vědět. Největší blbka na škole mi dnes pověděla, že za její údajnou smrt můžu já! To nebude dobré, Edwarde! Co se to se mnou, ksakru, děje?“ křičela jsem na něj. Pak jsem se mu vymanila z náruče a utekla. Prostě jsem utekla. Pocit bezpečí se okamžitě vytratil. Říká se, že lidé ti budou věřit a mít tě rádi jen tak, jak si věříš a máš se rád ty sám. Tohle u mě neplatí. Nenávidím se. Nenávidím tu ulitu, co po mně zbyla.

Na oběd jsem už samozřejmě nešla. Tašku jsem si nechala v šatně. Po schodech jsem vyšla až do nejvyššího patra. Opatrně jsem se rozhlédla kolem sebe. Nikdo nešel. Z kapsy u kalhot jsem vytáhla klíč a odemkla s ním poslední dveře zasunuté v rohu chodby.

Ten klíč jsme si s Lili nechaly udělat, když jsme měly uklízet na střeše. Nikdo tam nechodí. Vlastně chodí. Já. Po točitých schodech jsem vyšplhala až na betonovou střechu. Rychle jsem přeběhla k budce na druhé straně střechy. Byla tam jen malá žárovka a na zemi deka. Teplo tam bylo dost. Je to totiž taková menší komínová kotelna. Sedla jsem si na deku a zadívala se ven z okna. Kapky bubnovaly na střechu a utvářely zajímavou, ale jednotvárnou melodii. Z čista jasna se plechové dveře otevřely a já už v místnůstce nebyla sama. Jenže tvář, kterou jsem v nich uviděla mě překvapila.

„Edwarde?“ zeptala jsem se nevěřícně. O tomhle místě mnohdy neví ani učitelé, natož on, který je tu dnes poprvé.

Neodpověděl, jen si mlčky přisednul a zavřel za sebou dveře. Představa pocitu bezpečí, porozumění a zapomnění pro mě byla až příliš lákavá. Opřela jsem se o jeho rameno. On ho však nadzvedl a objal mě kolem ramen. Vdechovala jsem jeho vůni a nechala se jí omamovat.

„Jsi tolik jiná,“ řekl najednou.

„Já vím. Jsem hrozná a nechutná. Stydím se a vím, že mám za co. Klidně mi vmeť do tváře všechny urážky, co znáš. Nevadí mi to, vím, že si je zasloužím. Jen bych byla ráda, kdybys věděl, že taková jsem nebyla vždycky. Úsměv na mojí tváři býval pravý,“ řekla jsem a mlčky čekala na jeho verdikt. Dlouhou chvíli mlčel.

„Tak proč máš pořád masku?“

„Nemyslím si, že bys mě bez ní chtěl vidět, nebo mě vůbec znát. Věř mi. Takhle je to lepší pro všechny,“ snažila jsem se, aby můj hlas zněl co nejvyrovnaněji, jenže ke konci už jsem se zadrhávala.

„Prosím,“ zkusil to znovu.

„Máš pravdu. Já už vlastně nemám co ztratit. Vlastně brzo nastane čas za tohle všechno zaplatit.“ Pak jsem se mlčky zvedla a vyběhla ven. Ven do deště. Mé vždy perfektně vyžehlené vlasy se mi začaly kroutit kolem obličeje. Make-up a jiná líčidla smýval déšť. Náušnice a všechny jiné ozdoby jsem si přímo odervala z těla. Dlouho nošené hnědé čočky vyplavily slzy. Cítila jsem, jak spolu se všemi těmi falešnými cetkami, padá na zem i můj úsměv. Slzy se mi začaly spouštět po tvářích a ztrácely se společně s kapkami deště. Edward překvapeně stál pod střechou a vyděšeně mě pozoroval. Jeho pohled se najednou přesunul ze mě na moje nohy. Podívala jsem se stejným směrem. Oh tak. Stojím moc blízko u kraje.

„Chtěl jsi vidět, co je pod maskou?! Tak se koukej!“ zakřičela jsem na něj. A pak jsem začala křičet. Křičela jsem nahlas a se vší tou nevykřičenou bolestí, co mi zbyla po Lili. Čím dál tím víc jsem se přibližovala k okraji střechy.

Pak jsem se rozběhla proti ní. Už jsem skoro cítila tu volnost pádu, když mě někdo stáhl zase zpátky.

Cukala jsem se.

„Bello, no tak, Bello, nechej toho!“ slyšela jsem, jako by z dálky volat Edwarda.

„Měl jsi mě nechat. Chci jít za ní. Chci ji ještě naposledy vidět a pak klidně půjdu do pekla. Zabij mě, Edwarde, prosím, ukonči to už!“ rozkřičela jsem se na něj. Proč to udělal? Co jsem mu udělala tak zlého, že mě nemohl nechat to dokončit?

„Bello, no tak. Uklidni se, prosím. Prosím.“ Pomalu to začínalo zabírat. Můj prvotní vztek se změnil do čistého žalu.

„Chci za Lili. Nechci žít ve světě, kde ona není. Ona mě opustila. Proč to udělala? Měly jsme odejít spolu. Tak jsme to přeci měly naplánované. Edwarde, já chci umřít. Prosím, zabij mě. Udělám cokoliv, jen mě zabij. Chci ji mít zase u sebe. Hrozně moc to bolí, Edwarde. Zabij mě. Prosím, zabij mě. Nebo mě nech tady a zamkni ty dveře. Už to skonči, prosím.“ Přímo jsem škemrala o smrt. Bylo by to tak osvobozující. Konečně bych ji mohla zase vidět. Ten její krásný úsměv. Ty její jiskřičky v očích. Edward na mě jen lítostivě hleděl. Už jsem neměla na nic sílu. Vyčerpaně jsem mu usnula v náručí.

Autor: Thepetruskaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno zlé je pro něco dobré - 3. kapitola: