Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Všechno zlé je pro něco dobré - Prolog a 1. kapitola

12.01.2011 (15:30) • Thepetruskaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1126×

Ahoj, jsem zpět s novou povídkou "Všechno zlé je pro něco dobré..." neboli vzjpnd. Doufám že bude dostatečně originální, protože na toto téma jsem snad nikdy nic nečetla. Takže mě už nezbývá než vám popřát příjemné počtení. Btw: Všem přeji úspěšný psací rok 2011.

*Písnička

PROLOG

2012 – Konec světa? Kéž by. Radši bych byla mrtvá než tohle všechno. Proč musí pořád pršet? Proč jsi mě opustil? Proč jsi mi lhal? Proč jsem tak hloupá? Proč vedu svoje tělo do záhuby? Proč mě všichni opouští? Proč jsem udělala tolik chyb? Proč mě nenávidíš? Proč mě všichni odsuzují? Proč nemůžu žít svůj život? Proč už to neskončí? Proč musím tolik trpět? Proč jsi mi dával naději? Proč jsi bral moji lásku a pak ji pošlapal? Proč mi puká srce? Proč?! Proč?! Proč?!

Už nemám co ztratit,

teď budu jen platit.

Za šťastné chvíle,

urazím míle.

Najdu pak štěstí?

Dali mi pěstí.

Osude, zab mne,

vídám tě ve sně.

Vzali mi lásku, vzali mi přátelství.

Život mám na vlásku, musím předat poselství.

1. kapitola

Studený vítr mi rozfoukal vlasy a hned po něm do nich začaly dopadat první dešťové kapky. Zachumlala jsem se víc do svého kabátu a ještě víc zrychlila krok. Déšť za pár vteřin zesílil a kabát začal prosakovat. Než jsem stihla dojít domů, oblečení bylo totálně mokré. Vlastně jako každý jiný den. Jen dnes jsem si zapomněla deštník. Oblečení jsem dala na topení usušit a zabalila jsem se do teplého županu. Koho by napadlo, že dnešek je poslední den školy v tomhle roce? Pamatuji si, jak jsem na sobě ještě loni měla jen šaty a i tak mi bylo příšerné teplo. Jenže během tohohle roku se toho tolik změnilo. Ani se nedivím, že se na nás příroda naštvala a seslala na nás globální oteplování. Už si ani nepamatuju, kdy u nás naposledy svítilo sluníčko.

Z klavíru, na který už pár let nikdo nehrál a slouží nám jako odkládací místo, jsem si vzala noviny. Nalistovala jsem rovnou poslední dvoj stránku. Když tohle všechno asi před rokem začalo, z každé sebevraždy dělali senzaci na první stránku. Po čase už však zjistili, že jedna strana je málo a tak vznikla samostatná rubrika. Je na poslední dvoj stránce. Jen jméno, datum narození/úmrtí a fotka. To je všechno. Pořádně jsem si prohlídla všechna jména a fotky. Každým dnem jsem čekala, kdy se tam objeví jméno někoho, koho znám. Tak dnes nikdo z mých blízkých. Položila jsem noviny na stůl a šla si obléct něco na sebe. Vykoukla jsem ze svého balkónového okna. Přes hustý déšť jsem zahlédla jen stěhovací auto. Nedivím se. Sousedi to prostě už nevydrželi. Taky bych se nejraději přestěhovala někam za sluníčkem. Auto za chvíli odjelo a za ním se objevilo menší. Sousedi si mě všimli, a tak mi zamávali. Zamávala jsem jim na zpátek. Pak nasedli do auta a odjeli. Meggy mě šťouchla čumákem do stehna.

„Ahojky, Meg, tak jak pak ses vyspala?“ zeptala jsem se i přesto, že vím, že mi nikdo neodpoví. Meggy jen spokojeně zavrtěla ocáskem.

Meggy je moje skoro 2 roční fenka. Narodila se 24. srpna předminulý rok. Mám ji od konce řijna. To ona mi dává tu sílu každý den jít a rozdávat úsměvy na všechny strany. To ona mi dává ty svoje. Mrzí mě, že na ni jich zbývá už jen málo. I přesto jsem však v její přítomnosti nejraději. Ještě jedna osoba je pro mě stejně důležitá jako Meg. Lili. Hrozně se mi po ní stýská. Lili byla moje nejlepší kamarádka. Letos by vycházela základku a šla by do prváku. Nechápu, jak mi to mohla udělat. Letos na Silvestra spáchala sebevraždu. Nebo tak nám to tedy alespoň řekli. Nějak tomu ale pořád nemůžu uvěřit. Přeci by mě tolik nezradila. Nebo ano? Někteří lidé si myslí, že jsem ji nikdy neměla ráda. Že jsem se z její smrti vzpamatovala moc rychle. Že pro mě nic neznamenala. Že jsem pro ni málo truchlila.

Copak oni jsou u mých proplakaných nocí? Jsou tu, když se každé ráno přemlouvám k tomu vstát a pokračovat v životě? Nejsou! Lili pro mě znamenala všechno. Mohla si dovolit cokoliv a bylo by to v pořádku. Nedokázala jsem se na ni zlobit. Byly jsme jako dvojčata. Naprosto přesně si pamatuju, jak na mě 1. ledna koukala z poslední stránky. Přišlo mi, jako by to bylo napsáno červeným písmem. Nedokázala jsem si připustit, že je mrtvá. Její tělo přeci nikdy nenašli. Prý ho spláchla voda. Když jsem 4. ledna, přesně na svoje narozeniny, stála na jejím pohřbu, chtěla jsem jít za ní. Šla jsem k té řece. Už jsem dokonce stála za zábradlím a koukala se, jak stéká voda dolů ze splavu. Nevím jak, ale najednou se tam objevila Meggy. Koukala na mě tak smutně. Nedokázala jsem snést ten její pohled. Nemohla jsem skočit, už kvůli ní. Nevím, jak se tam objevila, vím jistě, že byla doma. Možná to ani nechci vědět.

Z bolestivých vzpomínek mě vytrhlo Meggyno zaštěkání.

„Copak, zlatíčko?“ zeptala jsem se jí. Meg jen hodila hlavou směrem k otevřenému kufru a pak se zadívala na hodinky na mojí ruce.

„O, máš pravdu. Díky za připomenutí.“ podrbala jsem ji na hlavě a šla si dobalit nějaké věci. Dnes večer odlítám za sestřičkou do Anglie. Mamka jede do lázní s kamarádkou, takže Meg letí se mnou a tátou. Sestřička ji nemá moc ráda. Nevím proč. Přes všechny věci jsem přehodila ručník a přiklopila víko. Musela jsem si na kufr sednout a až pak jsem ho dokázala zavřít.

„Tak a je to, Megg. Čeká nás měsíc a půl sluníčka. Kéž by tu tak mohla být Lili. Ta sluníčko milovala, víš. Loni hodně pracovala na zahradě a vypálily se jí různá trička a pak jsme si dělaly srandu, že vypadá jak zebra,“ vzlykla jsem a kolena se mi podlomila. Tolik to bolelo. Nikdy jsem si nemyslela, že to takhle skončí. Ani se nerozloučila.

Meggy se ke mně přitulila, jakoby se mě snažila obejmout. Zamotala jsem své prsty do její dlouhé strsti.

„Tak moc mi chybí, Meg. Strašně moc,“ dostala jsem ze sebe přes vzlyky. Nevím, jak dlouho jsem brečela, ale Meggy pořád zůstávala se mnou. Srst už měla celou mokrou.

Ještě chvíli jsem tam tak seděla a pak jsem se šla obléct. V Anglii se počasí obrátilo stejně jako u nás. Jenže tam nepršelo, ale svítilo sluníčko. Vzala jsem si na sebe tříčtvrteční kalhoty a tričko na ramínka. Pak jsem si ještě k příruční tašce nachystala bundu a vodítko pro Meggy. Rychle jsem si ještě snědla jogurt a pak už se ozval zvonek. Obula jsem si kozačky a utíkala k autu. Věci jsem si za taťkové pomoci dala do kufru. S Meggy jsem si sedla na zadní sedadlo.

„Ahojky, Bell,“ pozdravila mě tátova nová žena Sue.

„Ahojky,“ odpověděla jsem jí mile a rychle si nasadila svoji masku.

Na letiště jsme dojeli za chvíli. Letadlo k mému údívu nemělo žádné zpoždění, a tak přesně v 19:00 vzlétlo vzhůru. O dvě hodiny později jsme přistávali v Londýně. Tam už na nás čekala sestra. Celou cestu až k jejímu malému domečku vyprávěla zážitky ze školy. Měla tu nějakou dobrou brigádu, a tak si pořídila celkem hezké autíčko. Byla tak nadšená. A já vlastně taky. Neviděla jsem ji už přes 9 měsíců.

„A co Lili, jak se má? Proč nejela s tebou?“ snažila se mile zeptat sestra. Kdyby však věděla, že to bude mít naprosto opačný účinek. Na malou chvíli jsem si myslela, že tohle nerozdýchám.

„Nemohla,“ odsekla jsem a doufala, že to nebude chtít dál rozebírat. To bych ji ale nesměla znát.

„Copak? Pohádaly jste se?“ To už jsem nevydržela. Slzy se mi tlačily do očí a já chtěla křičet. Strašně moc jsem ze sebe chtěla dostat všechnu tu bolest. Nakonec jsem se přinutila jí přeci jen odpovědět normálním hlasem. Na tátovi bylo vidět, že je překvapený, že Natalie neví, co se stalo.

„Lili je mrtvá. Na Silvestra spáchala sebevraždu.“ Naštěsí se mě pak už na nic neptala.

Musím unat, že má opravdu krásný domeček. Je přesně v anglickém stylu. Červné cihly všude, kam se podíváš. S Meggy jsme dostaly malý pokoj v horním patře. Byl útulný.

„Tak co myslíš, Meg? Bude se nám tu ten měsíc a půl líbit?“ Podívala jsem se na ni s otázkou. Ona jen naklonila hlavu na stranu a podívala se mi do očí.

„Máš pravdu. Musíme si užívat pěkného počasí dokud to jde.“

Autor: Thepetruskaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Všechno zlé je pro něco dobré - Prolog a 1. kapitola: