Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vycházející Slunce - devátá kapitola

11.02.2010 (12:00) • Puccinka10 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1308×

Co mě čeká?

Odmítala jsem chodit do školy. Sluníčko sice nesvítilo, ale mně se zdálo, že to moje zašlo. Edward byl už týden pryč a já jsem si slíbila, že nebudu myslet na jeho dopis, který mě v kapse pálil. Nechtěla jsem být znovu smutná. Potřeboval čas. Trošku víc času než obvykle.

A proto mě nic nedonutilo lehnout si na zem a vzlykat. Věděla jsem, že vše je vysvětlené, a proto jsem se snažila zůstat veselá. Všechno bylo vysvětlené, ale Edward se s tím potřeboval smířit. Nikdy by mě nenapadlo, že bude žárlit tak moc. Možná je to Mathewovými myšlenkami. Anebo se bojí, že si vyberu jeho. Jako kdybych mu snad tisíckrát neřekla, že ho miluju.

Do školy jsem nechodila, ale stejně jsem nezůstala sama. Dnes se mnou doma zůstala Alice. Seděla jsem u ní na posteli a ona mi ukazovala různé šaty.

„Bello, přestaň,“ řekla a ukazovala mi tmavě zelené šaty bez ramínek.

„Ale mně se opravdu líbí! Myslím, že by ti hrozně pasovali. Jsou krásné,“ zamumlala jsem a usmála jsem se na ni.

„Já nemyslím ty šaty. I když, díky,“ řekla vděčně a znovu se zamračila.

„Bello!“ zakřičela na mě a já se na ni naštvaně podívala.

„Promiň, ale pořád tě vidím v Denali, víš?“ omluvila se a vytáhla ze skříně tmavě modré šaty na ramínka.

„V Denali? Já se za Edwardem nechystám,“ vysvětlila jsem a ona povytáhla obočí.

„Radši se tam nechystej. On se vrátí, nemusíš se bát,“ pověsila šaty zpátky a sedla si ke mně.

„Je mi smutno,“ zamumlala jsem a svěsila hlavu. Proč se nevrací? Mathew už nebude problém. Alice by to viděla. Je v tom něco jiného?

„Bello, nechce mu ublížit. Potřebuje získat sebekontrolu,“ snažila se mi vysvětlit Edwardovu situaci Alice a já zlostně zatnula zuby.

„Sakra Alice, přestaň mi tu říkat takovéhle věci. Edward má víc sebekontroly, než deset Carlislů!“ zasupěla jsem a Alice se začala ušklíbat.

„Počkej, až to Carlislovi řeknu,“ zasmála se a zkameněla. Oči měla najednou obrovské a koukaly se do vzdálené budoucnosti.

„Cos viděla?“ zašeptala jsem, když zamrkala a zavrtěla hlavou.

„Nic, koukala jsem na počasí,“ řekla a žmoulala v ruce kousek svých šatiček. Byla nervózní a ještě k tomu mi lhala.

„Alice!“ zavrčela jsem a ona si povzdechla.

„Opravdu nic důležitého Bello, jde sem Nessie. Já už stejně musím jít,“ řekla najednou a vytratila se z pokoje. Prudce jsem zavrčela a do pokoje vtrhla Nessie.

„ Ahoj mami,“ začala, ale já ji rychle přerušila. Poslouchala jsem Alici. Rychle vyťukávala telefonní číslo a něco šeptala do telefonu.

„Ne, ty mě poslouchej!“ syčela, nakonec telefon naštvaně zaklapla a běžela do garáže nastartovat auto. Renesmee se střídavě koukala na mě a ven oknem na mizící Alice.

„Nevím, co se děje,“ odpověděla jsem jí na nevyslovenou otázku a ona mě objala.

„Mami, táta se vrátí,“ řekla a přitulila se ke mně.

„Já vím, ale mám o něj starost. Vůbec to nechápu,“ řekla jsem jí a zabořila si tvář do jejích vlasů. Renesmee mě pohladila.

„Mami, víš, podle mě ví, že máš toho Mathewa jistým způsobem ráda, a proto odešel. Nechce mu ublížit, protože cítí, že ho máš celkem ráda a on by nikdy neublížil někomu, koho miluješ, víš?“ vysvětlovala mi Nessie a položila si hlavu na mé rameno.

Poprvé jsem se cítila, jako kdybych byla malá a Renesmee byla moje máma. Takhle to fungovalo, když jsem ještě bydlela s René. Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle stane i mezi mnou a Ness. Bylo mi to divně.

„On se vrátí,“ zašeptala. Najednou mně dostala její slova. Edward by nikdy neublížil něčemu, co miluju. Proto existovala Renesmee.

Proto existoval Jacob. Proto bude existovat Mathew, kterého jsem sice nemilovala, ale jistým způsobem mi byl sympatický.  Edward jenom potřebuje čas.

„Máš pravdu,“ zamumlala jsem a usmála se na ni.

„Co bys chtěla dělat?“ zeptala jsem se a přemýšlela nad dnešním programem. Chtěla jsem být celý den s mojí dcerkou.

„Chtěla bych být s tebou,“ usmála se na mě a já radostí nadskočila.

„Bude vadit, když půjdu i já?“ zeptala se najednou Alice a já vystrašeně nadskočila. Neslyšela jsem ji přicházet.

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděli jsme jí s Ness najednou a Alice se zašklebila.

„Mám nápad a doufám, že s ním budete souhlasit,“ řekla najednou a Ness se na mě se smíchem podívala.

„Rovnou nám řekni, jestli jsme souhlasily,“ řekla a zasmála se.

„Že se vůbec ptáš. Aličiny nápady sou vždy perfektní a nám se taky líbí,“ řekla jsem já a Alice se zatvářila překvapeně.

„Jsem z vás dojatá,“ řekla a zasmála se.

„Oblečte si něco hezkého a jdeme,“ zazpívala a utíkala do své šatny.

Když byla Alice spokojená s mým i Nessiným oblečením, nasedli jsme do Porshe a pustili se cestou k lesu. Emmett stál před domem a leštil autobus

Rosalie se na něj naštvaně dívala a leštila BMW. Moje Ferrari chybělo a já předpokládala, že ho někde leští Jacob.

Když už Alice nechtěla jet s Porshem dál, protože si ho nechtěla poškrábat, vystoupily jsme z auta a běžely hlouběji do lesa.

Nessie neběhala tak rychle jako my, takže jsem běžela trošku pomaleji vedle ní. Alice se najednou zastavila a já ohromeně zírala na krásnou mýtinu uprostřed lesa. Byla naprosto dokonalá. Na zemi leželo barevné listí a tráva měla hnědý nádech. V létě to tady muselo být ještě krásnější, ale stejně mě ohromila tahle smutná krása. Kdyby svítilo sluníčko, byla by mýtinka ještě kouzelnější.

„Alice, kde se to tady vzalo?“ zeptala se ohromeně Renesmee a vlasy jí povívaly ve slabém větříku. Usmívala se na Alici a mě najednou bylo smutno.

Byla stejně krásná jako můj ztracený manžel. Krása mojí dcerky se nedala porovnávat s loukou.

Byla tisíckrát krásnější. Moje hnědé oči se vesele usmívaly a Edwardovi bronzové vlasy jí létaly okolo bílé tvářičky.

Měla je dlouhé až po pas a i když měly Edwarovu barvu, kudrnaté je měla po Charliem. Charlie. Jak ten mi chyběl!

Samozřejmě jsem mu skoro každý den volala a zdál se mi šťastný. Bylo mu po nás smutno, ale cítila jsem, že je opravdu nadšený.

„Našel jsem jednu milou paní,“ říkal a já skoro odpadla štěstím, ale i smutkem.

Byla jsem šťastná, že konečně má někoho, kdo umí vařit a že nebude pořád sám. Taky mě potěšilo, že i on bude konečně šťastný. Netušila jsem, proč jsem i smutná ale stejně ta radost převládala.

„Jednou, když jsem byla na lovu, jsem se tady uviděla, tak jsem se šla hledat,“ řekla Alice a já pozvedla obočí.

„To místo jsem šla hledat,“ řekla zahanbeně a Nessie se zasmála. Její smích byl ten nejkrásnější zvuk na světě. Ale já chtěla slyšet ještě jeden sametový smích. Nessie se spolu s Alicí posadila do trávy a Alice mě stáhla k sobě. U každého slova mi Alice a Nessie připomínaly Edwarda.

„Víš, mohli bychom začít plánovat vaší svatbu,“ řekla a podívala se na Nessie.

„A proč se díváš na mě?!“ zeptala se vystrašeně Nessie a Alice se ušklíbla.

„I tebe to čeká,“ zašklebila se a já do ní strčila.

„Jěště má čas,“ zašeptala jsem a sklonila hlavu. Nemohla jsem si představit mé desetileté dítě, vzdávající se za Jacoba. Desetileté dítě, vypadající nejmíň na sedmnáct. Byla ještě tak mladá! Nessie se na mě udiveně koukla a zvedla mi hlavu.

„Ty nechceš, abych se vdala za Jaka?“ zeptala se mě a otevřela ústa. Ne nechci. Zněla odpověď v mé hlavě. Kdybych to řekla nahlas, Ness by odběhla s pláčem. Nepochopila by co tím myslím.

„Chci, jednou se vezmete, ale zatím je brzo,“ řekla jsem a Nessie si oddechla. Takhle zněla odpověď na Nessinu otázku. Jinak by to Ness špatně pochopila. Ta se na mě usmála. Alice se zamyslela.

„Možná bychom měli počkat, to je pravda. Ale tvá svatba Bello by se mohla začít plánovat,“ řekla a vesele se zasmála.

„Svatba bez ženicha, páni,“ zamumlala jsem sklesle a tiše zasténala.

„Bello, on se vrátí, vždyť to víš! I s tvou svatbou tedy počkáme, dobře. Teď mě tak napadlo, co kdybychom...“ začala, ale nedokončila. Oči měla znovu tak veliké jako naposledy a já pochybovala o tom, že se kouká na náš dnešní plán.

Nemohla kvůli Nessie. Trošku se zatřásla a vesele se usmála. Ten úsměv byl hrozně falešný.

„Alice co se děje?“ zeptala se Renesmee a vzala mi tím tu větu z jazyka.

„Ale nic, Jasper plánuje dárek na naše výročí,“ řekla první blbost, která ji napadla a já sebou cukla. Začínala jsem tušit, oč jde.

„Kulaté výročí máte až za 9 let Alice,“ koukla se na ni Nessie nedůvěřivě.

„No a? Radši ho chystá už teď, pár let dopředu. Pro jistotu, aby nezapomněl,“ zamumlala a sama se tvářila udiveně. Přemýšlela, co to vlastně  řekla.

Já vyskočila a uháněla pryč. Těsně před tím mi Ness rychle přitiskla ruku na obličej. V hlavě se mi vynořila prosba. Vrať se prosím brzy. Prosím! Zněla a já jen přikývla.

„Ať se Jacob drží na uzdě!“ zakřičela jsem na Alici a ta vystrašeně vyvalovala oči.

„Bello, nedělej to, prosím! Nedopadne to dobře, nechoď! Vrátí se už zítra a všechno bude dobré,“ přesvědčovala mě a já zamrkala. Střídavě jsem se koukala směrem na sever a na Nessie s Alicí a nakonec jsem se rozběhla.

Vrátí se zítra, jestli půjdu a vrátí se zítra jestli nepůjdu. V Alicině vysvětlení jsem slyšela něco divného.

Nechtěla, abych tam šla proto, že možná uvidím něco, co nechci? Nebo něco udělám Edwardovi? Netušila jsem, co tím myslela, ale nechtěla jsem se za ní vracet. Zeptám se jí později. Kdybych se vrátila, už by mě pryč nepustila.

Zastavila jsem se u vystrašeného Emmetta a jeho autobusu a naskočila jsem do něj. Emmett viděl, že nemám nekalé úmysly a němě na mě zíral s otevřenými ústy. Ani mě nezkoušel zastavit.

Nastartovala jsem a jela plnou rychlostí nenáviděného autobusu na sever. Byl velmi rychlý, což mě na chvíli udivilo. A já ho nechtěně obdivovala.

Slyšela jsem, jak Alice křičí na Emmetta, aby mě chytil. Ten jí odpovídal, že jsem už dávno fuč, což byla pravda.

Jela jsem po silnici a připravovala se na to nejhorší.

Shrnutí mých povídek .. :)

Takhle kapitola je trošku slabší :-/ Tak se omlouvám jestli jsem vás sklamala :-/

Autor: Puccinka10 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vycházející Slunce - devátá kapitola: