Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 10. kapitola

06.06.2011 (21:15) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 42× • zobrazeno 6240×

Drahé čtenářky a čtenáři! (Pokud tuto povídku čte nějaký chlap, mohl by na mě v komentáři mrknout, ať pro příště vím…) ;)

K tomu, abych vám trochu přiblížila jednotlivé členy Cullenovic rodinky, mě přivedl především komentář Marvi (na kterou jsem málem zapomněla) a SummerLili (čímž tímto oběma moc děkuji) a také sem tam nějaký dotaz od dalších čtenářek, které se ptají na Bellin vývoj, jakožto vývoj poloupířího novorezence. Vzhledem k tomu, že vám konečně předkládám „kulatou kapitolu“, myslím, že bychom to mohli považovat za bonus k 10. části. ;)

Jak už jste jistě zaregistrovali, někteří Cullenovi mají stejný věk, jako v knize, někteří jiný. Nejdříve mi to přišlo docela nepodstatné, protože zas tak velké výkyvy tam nejsou, ale abyste si mohli udělat přesnou představu, prosím:

Edward – 23 (především jeho jsem chtěla mít staršího - aby mohl pracovat jako lékař a zároveň působil dospěleji).

Carlisle – 29 (i kvůli Edwardově věku, ale taky proto, aby jako hlava rodiny působil starší).

Esmé – 26 (nebyl důvod měnit). :)

Jasper – 23 (mám u něj zafixovanou podobu z filmového zpracování a chtěla jsem jej staršího, i kvůli jeho minulosti ve válce).

Alice – 19 (nebyl důvod měnit). :)

Emmett – 22 (částečně stejný důvod jako u Jaspera, chtěla jsem ty hochy zkrátka trochu postaršit. Ne, že by to zrovna u Emmetta hrálo nějakou roli v jeho chování). :)

Rosalie – 18 (nebyl důvod měnit). :)

Většinu z nich jsem udělala staršími především proto, aby Cullenovic "děti" nemusely studovat (pokud zrovna netouží strávit pár let na nějaké vysoké škole). Chci jim dopřát víc volnosti a časové variability – i kvůli péči o Bellu.

...

Edward s Carlisleem jsou lékaři, Esmé – klasicky – architektka a doma zpracovává projekty. Ostatní mají své obchůdky, ve kterých se různě střídají. Nic světoborného – Alice s Rosalií mají butik s oblečením, spodním prádlem a doplňky, Jasper s Emmettem obchod s veškerými možnými i nemožnými potřebami pro motocyklisty a automobilisty.

Tyto informace jsou ale více méně na okraj. Spíš jen pro ty z vás, kteří si chtějí udělat dokonalý, celistvý obrázek.

...

A jak je to s Bellou? Jak jste si museli všimnout – a někdy to i píšete v komentářích – není to klasický novorozenec. Není, protože je poloupírka. A moje představa – která se hodně blíží S. Meyerové představě o Renesmé – je tato:

Bella má v sobě neoddiskutovatelné upíří geny, proto její motorika i inteligence je mnohem vyspělejší, než u lidských novorozenců. Vnímá a pohybuje se jako batole, ne několikadenní mimino… to je dáno tím, že za prvé stárne rychleji než lidské děti a za druhé, jak už jsem podotkla, má v sobě hodně upířího. Smysly má slabší než upíři, ale mnohem silnější než lidé. Je hodně bystrá a mnohem líp ovládá své tělo – ruce, nohy, hlavu. Proto nečekejte, že by byla někdy nešikovná, nebo dokonce padala. ;)

HAWK, domluvila jsem.

Teď už vám přeji příjemné čtení! Vaše Vesper!

Edward:

Isabellka ještě chvíli fascinovaně pozorovala můj krk vytřeštěnýma očičkama a přitom v záchvatu soustředění vyšpulila spodní rtík. Stále jí ještě vrtalo hlavičkou, kde se stala chyba. Párkrát naprázdno polkla, myslím, že už musí být pěkně hladová. Měl bych ji nakrmit, ještě než se s ní vydáme za Alicí, Emmettem a Jasperem. Vložil jsem ten, už zase, slintající uzlíček Esmé do náruče a obě je zaúkoloval, co mají nachystat na cestu. Sám jsem v rychlosti zaběhl pro lahvičky na krmení a spěchal hlouběji do lesa ulovit své princezně nějakou lákavou pumu.

Když jsem se v rekordním čase, hnán touhou být konečně doma, vrátil ke své holčičce, byla už posazená ve stoličce na krmení a prověřovala Esméiny upíří nervy. Má matka jí nutila sunar, přestože poslední zkušenosti s lidským, dětským jídlem neskončily nejlíp. Esmé se ale držela Carlisleových pokynů a byla odhodlaná do Isabellky alespoň trochu té náhražky mateřského mléka dostat. Ta ale, přestože byla hladová a - k mému zděšení – jí dokonce zaškroukalo v bříšku, odolávala veškerému snažení velmi statečně.

„Konečně jsi tu, Edwarde. Ani si necucla,“ vydechla rezignovaně Esmé. Hmm, tak teď se jim hodím, na krmení… Raději jsem to nekomentoval a jen navrhl, že bychom to se sunarem raději teď nemuseli zkoušet. Přece jen nemáme času nazbyt a já mám v autě nové potahy.

Přihřál jsem už vychladlou krev pumy a převzal si maličkou. Ta se na mě zpytavě podívala. Vložil jsem jí násosku do pusinky a další pokusy o naplnění jejího žaludku mohly začít. Zpočátku byla maličká docela nespokojená, přece jen už se mnou má své zkušenosti, ale když ucítila, že to, co jí nutím, voní jinak než dřív, opatrně si cucla.

V duchu jsem se zaradoval a naplněn nadějí se na ni usmál. Isabellka se ale tak snadno nedala a jakmile po dvou locích zjistila, že opět jde jen o náhradu lidské krve, zhrzeně z pusinky flašku vytlačila. Chvilku si mě měřila uraženým pohledem, ale po mém druhém pokusu se vzdala a pokračovala v pití. Je velmi tvrdohlavá, a proto odmítala, co jsem jí dával spíš jen z principu. Ve skutečnosti ji tato krev uspokojovala mnohem víc než srnčí, takže – sice s mírnou nechutí, ale přece – vypila celou lahev a ještě půlku další. Ovšem za vítěze tohoto souboje se s čistým svědomím prohlásit nemůžu, protože její kručící prázdný žaludek mi byl, obzvlášť v začátcích, silným spojencem.

Během následujících minut byla převlečená do dostatečně reprezentativních šatiček – alespoň podle Rosalie - a my jsme mohli vyjet na předem smluvené místo.

…

Ve chvíli, kdy Rose vešla do domu Isabellčiných prarodičů, vrhl se k ní nedočkavě Emmett a začal se jí vyznávat ze svých citů. Těch pár hodin odloučení, navíc ve společnosti zamilované dvojice, pro něj bylo příliš. No, Emmette… a já to tak mám pořád.

Alice s Jasperem se zase pro změnu hnali k miminku. Alice se to snažila zakrýt částečným předstíráním kontroly Isabellčina zevnějšku, ale ve skutečnosti jí i jejímu muži naše malá moc chyběla. Jakmile se Emmett nabažil své bohyně, jeho pozornost se taky stočila k teď už navýsost spokojenému dítěti. Ta ležela jako jezulátko v Esméině náruči a užívala si pozornost jí věnovanou. Její roztomile sebejistý úsměv byl odzbrojující. Měla nás na háku, všechny. A moc dobře to věděla. Ono to je docela pochopitelné, že si nás všechny omotala kolem prstu, byla totiž prvním a zároveň rovnou nejsilnějším zpestřením naší jednotvárné věčnosti. A to, že naši existenci bude nejspíš i mírně komplikovat, jak už mně konkrétně bravurně předvedla, byla daň za štěstí, kterou všichni rádi zaplatíme.

…

Zatímco jsme se všichni rozprchli po domě a hledali co nejvíce informací, Esmé škádlila ležící Isabellku, která jí poťouchle strkala nožičky před tvář a prstíky se snažila dostat do jejích úst. Esmé jí sem tam opravdu sevřela buclatý paleček svými rty a maličká přitom výskala na celý dům.

„Jo, už chápu, proč se říká – samou lásku bych tě snědl…,“ zaperlil Emmett. Odpovědí mu bylo několikanásobné zavrčení a Esmé po něm dokonce hodila pohledem, který jsem u ní zaznamenal vůbec poprvé. Přitom si myslela něco o tom, že mu bude muset přistřihnout křidýlka. Ovšem od té chvíle už Isabellčiny nožičky a prstíky jen letmo líbala a něžně lechtala, což se malé taky moc líbilo.

My ostatní jsme mezitím našli zásobu fotografií. Podle nich měli starší manželé Swanovi tři děti. Dvě dcery a syna. Jedna z dívek, matka naší princezny, se jmenovala Marie. Jasper vzal několik obrázků všech členů Swanovy rodiny, nechá je u pana Johnsona ještě dnes přidělat a pak je rychle vrátí.

Na přepážce mezi kuchyní a jídelnou byl výpis z účtu. Podle něj na tom nebyli obyvatele domu finančně vůbec dobře, podle všeho živili tři děti na vysoké škole a nevydělávali žádné velké peníze. Všichni jsme si svým způsobem oddechli. Nemusíme se obávat, že by nám šli v patách dobře zaplacení detektivové či právníci.

V pokoji, který nejspíš patřil Marii, vzala Alice jedno tričko, šaty a pár jejích osobních věcí a - pro cizího člověka - bezcenných šperků či spíš ozdob. Vybírala podle toho, co nebude Mariina rodina postrádat, případně si budou myslet, že to někomu půjčila. Bude správné, když Isabella získá věci, které kdysi patřily její matce.

Poslední, co jsme z domu odnesli, bylo něco, o čem neměl nikdo z její rodiny ani tušení, že existuje. Mariin deník. Vlastně ne jen jeden. Bylo jich pět a obsahovaly všechny důležité události jejího života a vypovídal také hodně o jejím charakteru. Podle písma byla velmi energická a podle jejím myšlenek, s nimiž se deníku svěřila, byla tvrdohlavá a silná osobnost. Už chápu, kde se to v Isabellce bere…

Chyběl ale poslední díl. Poslední část osobního pokladu ženy, která nám darovala to nejcennější, co jen mohla.

Zametli jsme za sebou všechny stopy, pobrali či vypůjčili věci, s nimiž jsme měli nějaké plány a zjistili poslední informace, jež byly nezbytné či alespoň nápomocné do budoucna.

Na cestě domů jsme se zastavili na Mariiných vysokoškolských kolejích, kde bydlela před svou smrtí, jako – pravděpodobně tajně - těhotná. V pokoji byla zrovna její spolubydlící, a tak ji Jasper vylákal ven pod záminkou, že se v tom složitém komplexu budov ztratil a potřebuje pomoc. Slečna jej víc než ochotně šla zavést do mužské části a my mezitím prohledali Mariiny věci. Byl nejvyšší čas, jakmile rodina identifikuje tělo, pro její věci si přijedou. Zatím ale nikdo neví, že studentka Marie Swanová je mrtvá.

Stačilo pár vteřin a Alice svírala v rukou poslední kus z Mariiných deníků. Tento bude jistě v celé skládačce nejpodstatnější a už vidím, s jakým obrovským nadšením jej prostuduje náš vědec Carlisle. Marie v něm poměrně výstižně popsala své těhotenství i to, co mu předcházelo.

Během čekání, než se Jasper zbaví Mariiny spolubydlící, jsem si přečetl několik úryvků. Pasáže, v nichž popisovala svůj stav, prostudujeme pečlivě až doma. Teď mě spíš zajímalo, jaká Marie vůbec byla a jak vnímala Isabellku, rostoucí pod jejím srdcem. Namátkou jsem si přečetl pár odstavců :

… Potkala jsem anděla. Nevím, jestli se to skutečně stalo, nebo to byl jen sen. Určitě to byl sen. Nejnádhernější, jaký se mi kdy zdál. Když jsem po tom nejúžasnějším zážitku mého dosavadního života procitla, byl pryč. A já sama, v parku, za keřem. Ten večer jsem toho hodně vypila, slavili jsme totiž Thomasovy narozeniny. Nevzpomínám si, jak se to všechno seběhlo, což by vlastně i odpovídalo zážitkům lidí, co se mi v centru svěřují se svými závislostmi. A já byla pořádně namol. Nejspíš se nic nestalo a já si jen tak ustlala na trávě...

…

… Na ten sen, o andělovi s černými vlasy a uhrančivýma očima, nezapomenu do nejdelší smrti. Pořád jej vidím před očima a nejsem schopná myslet na nic jiného. Říkal, že se jmenuje Rhys… byl to sice jen přízrak, ale to jméno nenosí nikdo, koho bych znala, tak jak si jej má mysl sama od sebe vymyslela? Jméno je to ale nádherné, jestli budu mít někdy syna, pojmenuju jej stejně…

…

… Jsem těhotná. Nechápu to. Vždyť naposledy jsem měla sex před půl rokem, ještě předtím než jsme se rozešli s Nickem. Tak jak můžu být, sakra, těhotná?!... Jedině, že by tehdy před deseti dny…

…

… Nebyl to sen. Tehdy v parku, když jsem se opila… Rhys musel existovat. Prostě musel. Ale stalo se to teprve před dvěma týdny a na v mém břiše se už rýsuje viditelná boule. Co to znamená? Co?!...

…

… Já budu máma. Matka! Budu mít miminko s andělem. Bude stejně nádherné božské jako jeho tatínek. Snad si mě jednou Rhys najde a budeme všichni tři spolu...

…

… Rhysi – miláčku, dnes jsem ucítila první pohyb našeho miminka. Je to strašně zvláštní pocit. Na jednu stranu děsivý, ale na druhou nezaměnitelně úžasný…

…

… Netušila jsem, že je těhotenství tak náročné. Bere mi všechnu energii. To maličké má obrovskou sílu, občas mě jeho pohyby bolí, skoro až nesnesitelně. A taky roste nějak příliš rychle…

…

… Dnes se stalo něco děsivého. Šla jsem zrovna ve vyučování na záchod, prcek mi totiž poslední dobou strašně moc utiskuje močový měchýř, a potkala se na chodbě s Mattem. Loudal se zrovna k ošetřovně. Měl tělocvik, nešikovně spadl a poranil si hlavu. Sice to nebylo hluboké, ale poranění na hlavě vždycky velmi krvácí. Zarazilo mě, jak moc mi najednou voněl. Musela jsem jej zastavit. Ochotně mi ukázal nevelkou ranku na temeni, na kterou si sám neviděl a zeptal se, jak zle to vypadá. Přiměla jsem jej, aby sklonil hlavu, a když byla ta krvácející rána přímo před mým obličejem, neodolala jsem a musela ji ochutnat. Bylo to božské. Po pár vteřinách se ale Mattovi nezdálo, co mu to tam dělám – přestože skrz bolest, kterou mu zranění způsobovalo, nemohl poznat, že se jej nedotýkám prstem, ale jazykem - a chtěl se opět napřímit. Musela jsem přestat. Nechápu, co to do mě vjelo, ale po zbytek dne jsem se cítila mnohem lépe a i miminko míň zlobilo…

…

… Po té včerejší záležitosti s Mattovou krvácející hlavou mě dnes napadla šílená věc. Vracela jsem se právě ze školy kolem řeznictví, opět mi docela špatně, a aniž bych o tom přemýšlela, nohy mě donesly dovnitř. Než mi došlo, co dělám, odnášela jsem si ten nekrvavější kus masa. Samotná krev se bohužel neprodává. Když jsem z toho kusu hovězího dostala co největší množství krve, vypila jsem ji, ale neudělalo mi to tak dobře jako ta včerejší…

…

… Už je mi mnohem líp než před týdnem. Arthur, kterému jsem loni pomohla s jeho problémy, mi tehdy sliboval, že když budu cokoli potřebovat, stačí říct. Byl to kluk, kterému jsem byla oporou, když se snažil zbavit závislosti na návykových lécích, které kradl v nemocnici, kde jeho tatínek pracoval. Navíc je Arthur maximálně diskrétní. Když jsem si mu řekla o pár krevních konzerv z nemocnice, bylo na něm vidět, jak rychle potlačil ve výrazu svého obličeje překvapení a šok. Přestal vyvalovat oči, zavřel pusu a ještě během dne přinesl, co slíbil. Sama se divím, že se na nic neptal a nic neřešil. Za to mu jsem neskutečně vděčná. Snad je dobrý zloděj a obstará mi ještě pár pytlíčků krve. Už mi to ani nepřijde moc divné, hlavní je, že miminku to dělá dobře…

…

… Neobjeví se. Rhys se nikdy neobjeví. Ale my to spolu s mým děťátkem zvládneme. Je to moje úžasné miminko a má silnou maminku, která jej bude nadevše milovat. Už se jej nemůžu dočkat. Nevím, jestli to bude chlapeček nebo holčička, ale jméno pro kluka už mám - bude se jmenovat po svém otci. Když to bude děvčátko, pojmenuju ji po mé milované babičce, což byl taky anděl. Když babička umřela, zdědila jsem po ní zlatý řetízek s přívěškem, který nesl její jméno. Myslím, že pokud to je holčička, bude se jí jméno Isabella líbit…

…

A mně v tu chvíli došlo, že jméno, které jsem Isabellce dal v den, kdy má existence dostala konečně smysl a naplnění, potřebuje kvůli ní samotné ještě rozšířit.

Má princezna se bude jmenovat Isabella Marie Cullen. Tak s ní její matka bude navždy.

…

Doma už nervózně přešlapoval Carlisle, což jsem u něj viděl snad poprvé za celou dobu, kdy spolu bydlíme. Esmé mu během odpoledne několikrát volala, takže už o všem věděl a úplně se tetelil blahem při myšlence, až si přečte záznamy o Isabellčině vývoji, i když jen zprostředkovaně a laicky popsané.

V rychlosti si od Esmé vzal naši malou a společně jsme provedli kontrolní vážení a měření. Isabellka se na mě rozjařeně zubila a tím připomněla Rose a Esmé její dnešní pokus o nakrmení se z upíra. Ochotně to povyprávěly zbývajícím členům rodiny, přičemž Emmett velmi těžce nesl, že u toho nebyl.

Princezničce se už začaly klížit očka, tak jsem ji chtěl odnést k sobě do pokoje, ale uvědomil jsem si, že její postýlka u mě už není. Neváhal jsem ani chvilku a chystal se ji zase přetáhnout zpět. Připadal jsem si sice jako malý kluk, který se přetahuje o hračku, ale nejde to jinak. Esmé mi ale zastoupila cestu a nehodlala se jen tak vzdát.

„Esmé, co kdybychom se domluvili na kompromisu? Stejně sloužím v nemocnici často noční služby, tak co kdyby sis Isabellku vzala, když tu nebudu. Když budu ale doma, necháš mi ji. Platí?“ navrhl jsem poměrně přijatelné východisko pro obě strany, protože si neumím představit, jak bych se jako mladý a navíc svobodný lékař vyvlékl z nočních směn. Navíc, když dosud jsem si je bral více než ochotně.

Má matka o tom chvíli zběsile přemýšlela. Původně si spolu s Rosalií usmyslely, že mi malou nebudou půjčovat téměř vůbec, ale protože se Isabellka zjevně rozhodla, že do toho má taky co mluvit – což nám s vypětím všech sil dokazovala - Esmé byla nucena přehodnotit situaci. Rezignovaně si povzdechla, střelila omluvným pohledem po Rosalii a neochotně řekla:

„Co se dá dělat, Edwarde. Ale uvědom si, že jestli se budeš před ní courat za svými dívkami nebo ji budeš jinými způsoby kazit a mravně ohrožovat její vývoj, budu nucena přehodnotit své dosavadní rozhodnutí.“

Esmé běhaly hlavou vzpomínky na to, jak se mě samotná Isabellka dožadovala a chtěla být v mé společnosti, takže jsem se mohl konečně úplně uvolnit a oddychnout si. Dokud bude naše malá princezna mým spojencem, budu tím nejšťastnějším upírem na světě.

♣ 9. kapitola ♣    ♣ 11. kapitola ♣

Děkuji za trpělivost a podporu v komentářích, které mi necháváte! Opravdu si jich moc vážím!

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 10. kapitola: