Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 11. kapitola

11.06.2011 (10:45) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 4797×

Edit: Článek neprošel korekcí!

Pohled nikoho:

Nad zemí se vznášel vlhký, těžký a teskný opar. Mraky, tajemně zatažené, nedovolily proniknout ani jednomu slunečnímu paprsku. Ještě před chvílí z nebe padaly silné provazce vody, to když nebe plakalo pro čistou, mladou duši. Tím jen umocňovalo tísnivou atmosféru, která dusila ty, kteří se těžce smiřovali se svou ztrátou.

Šest upírů, za nezvykle vážné a smutné atmosféry, provádělo poslední přípravy k důstojnému rozloučení se s ní.  Ten sedmý byl nahoře ve svém pokoji. Zlaté oči upíral někam před sebe a jeho výraz vypovídal o tom, že vůbec nevnímá.  Kamenné tělo měl napjaté a bystrou mysl nezvykle prázdnou. Stál nad prázdnou postýlkou, ve které ještě před chvílí ležela malá holčička, jejíž vůně se z přikrývky a polštáře pomalu vytrácela.

Ruce měl předpažené a založené v naučeném ochranitelském gestu, které si za poslední dny tak zamiloval, protože v nich držíval malý uzlíček, který byl pro něj vším.

I teď mezi svými pevnými, tvrdými pažemi svíral malé, křehké tělíčko, se kterým bezmyšlenkovitě pohupoval, jako v transu.

„Edwarde, už je čas!“ ozval se ode dveří opatrný mužský hlas.

Dotyčný oslovený se vrátil zpět do přítomnosti a shlédl do své náruče.

Holčička zaregistrovala, že její Edward na ni konečně upřel jeden z nejněžnějších pohledů, jaké jsou vůbec oči schopné vykouzlit a slastně zavrněla. Zase už jej má jen pro sebe a on věnuje svou pozornost jen jí. Velmi dobře rozpoznala, kdy se ten muž s bronzovými vlasy zabývá celou svou pozorností její maličkostí, a kdy se nechává něčím rozptýlit a ona jej musí na sebe opět upozornit. Mimořádně vydrží i trpělivě vyčkávat, jako se stalo zrovna teď. Její střapatý oblíbenec totiž vypadá velmi zachmuřeně a snad i nervózně rozechvěle.

Její radostný výraz a důvěřivý pohled v něm vzbudil další vlnu potřeby ji ochraňovat a dokazovat jí svou oddanost.

Něžně se jí otřel svými rty o malinké čelíčko a pošeptal jí do ouška lítostivé rozloučení: „Slibuju, že se brzy vrátím, princezničko. Teď se musím jít rozloučit s tvou maminkou, ale slibuju, že tě za ní jednou vezmu. Buď tu zatím hodná, maličká.“

Jen co to dořekl, už ji svírala jiná, ale stejně důvěrně známá náruč. Děvčátko si ve své chytré hlavičce spojilo měkce se vlnící, dlouhé, zlaté vlasy a láskyplné oči přetékající štěstím s osobou, která se - z pro ni nepochopitelných důvodů – často staví mezi ni a jejího vlasatého prince. Zároveň ale maličká tak nějak podvědomě tušila, že tato mladá, nádherná žena by se za ni rvala jako lvice a kdyby na to přišlo, tak by jí snad i odpustila cokoli, co by jen mohla provést.

Lehce si tedy povzdechla a zavrtěla se v nové, ale stejně tvrdé a milující náruči. Neměla strach, že by se jí její věrný opatrovník, s nezaměnitelně rozvernými, rozcuchanými vlasy, nevrátil. Teď se hezky prospí a až se opět probudí, bude jej mít zase u sebe. Jako strážného anděla.

Edward:

Předal jsem Isabellku Rosalii a společně s Carlislem a Esmé jel uctít památku Marie Swanové. Kvůli nenápadnosti a také Isabellčině bezpečí jsme jeli jen my tři. Ostatní budou doma s naší maličkou, ale přestože se samotného obřadu nezúčastní, soucítili s naším sirotkem úplně stejně. Vypadalo to, jako by skutečně zemřel člen naší rodiny, což byla v podstatě pravda, protože Isabellka je naše a tedy i její biologickou matku vnímáme velmi blízce a smýšlíme o ní s velkou úctou a vděčností.

Než jsme odjeli, Alice mě musela několikrát ujistit o tom, že Rhys je momentálně někde v Rusku a nemá v plánu se v brzké době vracet. Jeho jméno známe díky Mariiným vzpomínkám na noc, kdy byla Isabellka počata a Carlisle, ve snaze o něm něco zjistit, zavolal dokonce i svému dávnému příteli Eleazarovi, aby zjistil, jestli o něm náhodou něco neví. Ale ani ten nám nemohl, bohužel, nijak pomoci. To jsme ovšem také čekali, protože jde určitě o nomáda, který nestojí o navazování styků s jinými upíry. Možné je i to, že neřekl Marii své pravé jméno. Musíme Isabellku zkrátka hlídat, jako ten nejcennější poklad, jakým bezesporu je, a nedovolit Rhysovi, aby se k ní i jen přiblížil.

…

Pohřební obřad se naštěstí odehrával v místě bydliště Swanovy rodiny a zde nás, naštěstí, nikdo neznal. Před kaplí jsem přistoupil k paní a panu Swanovým a pozdravil se s nimi. Za ty necelé dva týdny, než jim policie, která stejně nic nevypátrala, vydala Mariino tělo k pohřbení, jsme spolu navázali poměrně blízký vztah. Díky tomu, že Marie, kromě studia, pracovala dobrovolně v centru pro drogově závislé, jsem získal dobrou zástěrku, pod kterou se zdařile schoval pravý důvod, proč se chci podílet na uctění její památky.

Jejím rodičům jsem napovídal, že Marii vděčím za svůj život, protože mi byla oporou při odvykání si na opiáty. Ti mi to všechno bez zaváhání slupli i s navijákem. Dokonce podle jejich myšlenek stále nevypadám vůbec zdravě a docela dlouho nechtěli vůbec uvěřit tomu, že teď už drogy doopravdy neberu. Podařilo se mi je ale přesvědčit, že vypadám tak nezdravě, protože mám kvůli své bouřlivé minulosti poničené srdce a tedy i špatný krevní oběh, čímž si vlastně i vysvětlili můj studený dotek. Řekl jsem jim, že kdyby nebylo jejich dcery, nejspíš bych už byl dávno mrtvý, a že kromě holého života jí dlužím i za to, že dala mé existenci nový smysl.

Skutečný důvod, proč jsem jim musel pomoci s Mariiným pohřbem, byl vlastně podobný. Skutečně jsem Marii mnoho dlužil a ona doopravdy dala mému životu jiný směr. Že to celé bylo trochu jinak, Swanovi vědět nemusí. Stačí, že budou na svou mrtvou dceru za její skutky hrdí.

Po dlouhém přemlouvání jsem Isabellčiny prarodiče přemluvil k tomu, že mi dovolili nechat zhotovit pro Marii náhrobek. Nejdříve se tomu bránili, já ale moc dobře věděl, že za celý pohřeb utratili tolik peněz, že jí chtěli nechat vytesat už jen poměrně obyčejnou náhrobní desku. A to jsem nemohl v žádném případě dovolit. Nakonec jsme se shodli na tom, že protože je to pro mě „životně“ důležité, nechají mne náhrobek vybrat a zaplatit a já na něj budu moct nechat dopsat za sebe, co budu chtít.

Na obloze se právě zablesklo a z nebe se začaly opět snášet velké kapky. Smuteční hosté se pomalu rozcházeli a já ještě na chvíli spočinul zrakem na slově, které jsem na ten nejčistší mramor, jaký byl k sehnání, nechal pro Marii vyrýt. To prosté slovo „Děkuji…“ nemohlo vystihnout vděčnost, jakou jsem k ní ve svém mrtvém srdci choval, ale alespoň trochu ji snad přiblížilo. Tiše jsem Marii špitnul slib, že se o její holčičku, za kterou statečně položila svůj vlastní život, postarám. A s takovou pokorou, jakou jsem snad nikdy k nikomu necítil, jí opět polohlasem poděkoval.

Ucítil jsem ve své dlani drobnou ručku a to mě přimělo se vzpamatovat. Esmé mě mateřsky držela za ruku a s pohledem plným lítosti mi v myšlence připomněla, že bychom se měli vrátit za Isabellkou. Přece jen – i nám - cesta zabere pár hodin.

Jednou ti sem přivedu ukázat tvou dceru, Isabellu Marii Cullen, slibuji. - poslal jsem Marii tichý slib a následoval Esmé, která šla přede mnou – teď už zavěšená do Carlislea – pomalu k autu.

…

Stál jsem nad postýlkou, ve které rozkošně chrupkala má malá princezna, a nemohl se jí nabažit. Obě ruce měla zatnuté v pěstičky a roztomile položené na polštáři v gestu, jako by se vzdávala. Ani netuším, kolik minut nebo hodin uplynulo, zatímco jsem z ní nespouštěl zrak. Sledování toho malého, nevinného andílka bylo natolik naplňující a fascinující, že si neumím představit nic, kvůli čemu bych teď od ní měl odejít. Naprosto jsem chápal milující matky a hrdé otce u postýlek novorozenců v porodnici, kteří se na své dítko vydrží věrně dívat se zjihlým výrazem ve tváři tak dlouho, dokud je od něj neodežene nějaká přízemní lidská potřeba.

Vrýval jsem si do paměti všechny detaily Isabellčina dětského obličeje, přestože to nebylo potřeba a neexistovala možnost, že bych měl někdy problém, si její rysy vybavit. V tom jsem ucítil silné drcnutí něčím loktem do žeber, které mě přinutilo vyvážit rovnováhu svého těla, abych snad nezavrávoral, což by ve mně – jakožto upírovi – vyvolalo poměrně silné rozpaky.

„Zkoušeli jsme ji nakrmit, ale nechtěla,“ ozvalo se vedle mě, pečlivě tlumeným hlasem. Emmett se postavil k postýlce z druhé strany, oči nespouštěl z Isabellky a přitom mi přehrával scénu z dnešního odpoledne, kdy asistoval Rosalii, která se nadšeně ujala péče o maličkou. Ne, že by snad v sobě nenašel i on rodičovské pudy, ale především mu dělalo neskutečně dobře, pozorovat štěstím se rozplývající Rose. Také se těšil, až bude moct s naší maličkou, jakmile trochu povyroste, zběsile blbnout. A v neposlední řadě zjistil, že jeho ženu velmi vzrušuje pohled na něj, jak se stará o miminko.

„A čím jste ji krmili, Emme? V lednici bylo ještě trochu pumí krve ze včerejška.“ Museli jsme vypadat zvláštně. Dva velcí chlapi, z nichž jeden vypadá, jako vyhazovač z nočního klubu, diskutují o krmení novorozeněte nad dětskou postýlkou, ve které právě vyfouklo malé, něžné miminko bublinu ze své růžové, našpulené pusinky a navíc si ze spaní labužnicky zamlaskalo.

Zdálo se jí o dni, kdy jsem ji našel na novorozeneckém a o tom, jak pije lidskou krev. Už zase. A nedá si s tím pokoj a nedá a nedá… pomyslel jsem si, přičemž se mi na tváři mimovolně vytvořil jemný úsměv. Neudržel jsem se a mírně pokroutil hlavou.

Potom jí ale do snu vlezl Emmett, který na ni dělal celé odpoledne šklebící se obličeje. Což jsem také mohl očekávat. Ale že mu budou zdatně sekundovat i Jasper s Alicí, jsem netušil. Rosalie zastávala celé odpoledne funkci svědomitého dohledu. Tvářila se u toho, jako by nehlídala jen jedno nemluvně, ale jako by jí k němu přibyly další tři děti na starost. Ovšem, jsem si víc než jist, že při tom byla samým štěstím bez sebe.

Do tichého oddechování a občasného mlasknutí se ozval opět hluboký, naléhavý hlas, který i přesto, že šeptal, zněl vážně a důležitě, jako bychom snad řešili ohrožení světa nukleárními zbraněmi nebo blížící se živelnou pohromu.

„Nechtěla ji, tu z ledničky. Šel jsem jí dokonce ulovit čerstvého huňáče, ale i nad tím ohrnula nos.“ Postěžoval si Emmett a v myšlence, aby jej zbylé osazenstvo domu neslyšelo, dodal: „Rose z toho byla moc smutná, Edwarde. Myslím, že by sis ty své krmící techniky neměl syslit jen pro sebe a měl bys nás taky naučit, jak to děláš.“

Ne, že by snad Isabellka nepřijímala potravu od nikoho jiného, než ode mě. Pud sebezáchovy je přece jen hodně silný a upíří geny jej ještě umocňují, takže když je hodně vyhladovělá, nakrmí se od kohokoliv z nás. Ovšem vybíravá je stále stejně a často čeká s krmením právě na mě. Pokud to tedy vydrží. Když ne, poctí výsadou nakrmit ji někoho dalšího z naší rodiny.

Z Emmettova myšlenkového lamentování nás vytrhl pár čokoládových kukadel v závoji hustých řas. Princezna se probudila. Třikrát mrkla, téměř neslyšně houkla a hřbety pěstiček si začala otírat oči. Když ke mně vztáhla ručičky, neváhal jsem ani chvilku a vzal ji do náruče. Ona si mohutně zívla a hlavičku položila na mé rameno.

Od toho kousacího incidentu, ke kterému došlo mezí jí a mnou, jsme se všichni naučili, že je více než nutné ze sebe ihned po příchodu domů všechny lidské pachy co nejdůkladněji smýt a převléct si oblečení. Naštěstí nemá naše malá tak výborně vyvinutý čich, jako my, takže intenzivní sprcha a parfémované mýdlo dokážou její smysly dostatečně zmást. Alespoň natolik, aby se do nás z hladu nezakusovala.

Sešel jsem s Isabellkou na rukou dolů, do přízemí, přičemž nás Emmett zezadu jistil. Maličká se už natahovala po hračkách, takže v momentě u ní byla Alice s Rosalií a Esmé a podávaly jí to, o čem předpokládaly, že si přeje. Jediná Alice se strefila, na což zbylé dvě odmítnuté upírky reagovaly protočením očí v sloup.

Ani naše věštkyně se ale dlouho neradovala, protože dotyčná malá holčička si sama nebyla svým rozhodnutím jistá. Alicinu plyšovou chobotnici odhodila a okamžitě si poručila zase něco jiného.

Má zhrzená sestra si naštvaně polohlasem ulevila: „Zatracení kojenci. To musí ta rozhodnutí pořád měnit? Nemůže u toho zůstat aspoň minutu?!“ a rezignovaně si Isabellku měřila zoufalým pohledem. Ta se na ni jen andělsky zazubila a prstíčkem důrazně ukázala na dětskou podložku s dalšími hračkami a jakýmsi neidentifikovatelným zvukem dávala najevo své nové přání.

Tentokrát se k ní s další dávkou hraček přihrnula přeochotná Esmé s Jasperem v patách. Isabellka se chvíli důležitě rozmýšlela, koho poctí svou volbou a následně si vzala medvídka od Esmé, přičemž se Emmett spokojeně zapýřil. Maličká ale neměla v plánu se s ním mazlit a hrdinně se mu zakousla do nohy. Pak si jej bedlivě prohlédla a odhodila za piáno. Přitom zákeřně mrkla na Esmé a čekala na její reakci. Má matka chvíli zvažovala, jestli bude příliš nevýchovné, když jí jej znovu podá, ale nakonec si řekla, že je to přece jen malé miminko a toto je jen její krácení volné chvíle a způsob hry. V momentě byla s méďou zpět a opět jej Isabellce vlídně podávala.

Ta se ale natáhla pro velkou plyšovou žížalu, kterou držel v ruce Jasper. Zamávala s ní ve vzduchu a upustila ji na zem. Strašně ji to pobavilo, že se až zajíkala smíchem a vyzývavě se na Jaspera dívala. Ten jen pokroutil hlavou a – stejně jako před chvílí Esmé - jí hračku podal. Tak to vypadá na dlouho… pomyslel jsem si a podal Isabellku Rose, která už u mě nedočkavě přešlapovala. Ostatní byli zaměstnáni zběsilým nošením stále odhazovaných hraček. Já jsem o funkci hlavního donašeče nestál, tak jsem šel raději mé malé krotitelce upírů připravit krev a trochu mléka.

Je už dost vyhládlá a mohla by tedy alespoň trochu vypít. Sice se tomu pořád brání, ale za dobu společného soužití, se nám s Carlislem do ní už podařilo několik flaštiček té bílé, nevábně páchnoucí hmoty dostat.

Zprvu, po jejích počátečních odmítavých reakcích, jsme jí dva dny dávali jen krev, ale její žaludek na to nereagoval vůbec dobře. Nějakou dobu byla potom dost nesvá a celou noc proplakala, protože ji bolelo bříško. Teplý obklad jí bolení trochu zmírnil, ale stejně ještě následující den ublíženě pofňukávala.

Dospěli jsme tedy k přesvědčení, že přestože ona sama lidské jídlo se znechucením odmítá, její tělo jej, bohužel, vyžaduje.

Ohříval jsem dnešní, čerstvou medvědí krev, ať má Emmett radost, a přes myšlenky mé rodiny a Isabellky vnímal dění v obýváku. Celé to působilo, jako by byla naše maličká cvičitelka psů a učila aportovat šestičlennou smečku. V její mysli jsem viděl, že to nemyslela nijak zákeřně, vlastně nad tím nijak neuvažovala. Jen se prostě královsky bavila. Čím víc kolem ní ostatní skákali, tím víc ji povzbuzovali v jejím počínání a ona byla už neskutečně moc rozdováděná.

Když jsem se s dvěma lahvičkami, bílou a rudou, vracel zpět k naší hladové holčičce, plachtila zrovna vzduchem gumová kačenka, dobře namířená mezi moje oči. S upíří ladností jsem se jí vyhnul a vysloužil si tím Isabellčin pobouřený pohled. Asi mě chtěla zapojit do hry a já jí to zkazil. Fajn, příště ti tu radost dopřeju a nechám tě strefit se… pomyslel jsem si. Já se snad kvůli ní i naučím potlačovat své přirozené instinkty dravce.

Ještě víc nazlobeně se na mě ale zatvářila, když postřehla, že to, čím ji krmím, je mléko. Naše smlouvání při krmení ale naštěstí už netrvává tak dlouho, jako zezačátku. Isabellka totiž, konečně, rezignovala. Pořád se sice snažila dělat cavyky, ale pochopila, že je to k ničemu, a tak se vzpíná spíš jen proto, abych snad nenabyl dojmu, že to s ní bude snadné.

Když měla maličká plné bříško, udělali jsme další sérii fotek. To byla poslední dobou naše největší záliba. Právě jsme najížděli na třetí fotoalbum. Vzhledem k tomu, že ji máme doma teprve dva týdny, je to slušná bilance. Alice ji vždy převleče do několika různých modelů a Jasper s Emmettem ji zvěční s jejími největšími favority mezi hračkami a taky, jako správní ješitové, také sami se sebou. Pochopitelně máme i spousty fotek pořízených při krmení a koupání.

Isabellka je velmi čilé a pohybově zdatné miminko. Velmi brzy po svém narození se dokázala zdatně překulit na bříško a hlavičku zvládla udržet hned následující den. Teď zrovna roztomile pase koníky, podpírá se při tom oběma ručičkama a pokaždé, když si je jistá svou rovnováhou, ukáže na hračku, kterou jí moji bratři vždy ochotně podají. Párkrát se při jejím odhození dostala do takového švihu, že to neustála. Teda spíš neuležela a svalila se na podložku. Rozhodně ale nezamýšlela vzdát se jakkoli snadno. Za chvilku se už zase panovačně dožadovala od svých potutelně se culících brášků další plyšové nebo gumové potvory. V hlavičce se jí přitom zběsile rodily plány, jak by se k nim mohla dostrkat sama. No,  vypadá to, že zábava nám teprve začne… už se nemůžu dočkat, až ji budeme nahánět po celé vile. Možná by nebylo na škodu, přestěhovat se do něčeho menšího...

Z těšení se na zážitky, které nás s naším malým raráškem ještě určitě čekají, mě vytrhnul Emmett, jehož hlas přetékal zvědavostí a ukazováčkem mířil na Isabellku v ukázkové poloze pasení koníčků:

„Edwarde, jakže poloze toho prcka vy miminkologové říkáte? Husopaska?“

♣ 10. kapitola ♣ ♣ 12. kapitola ♣

Opravdu doufám, že se Vám kapitola líbila a na jejím začátku jste mi alespoň na chvilku skočili na špek... a zároveň věřím, že vraždit jste mě za to nechtěli. ;)

Omlouvám se Marvi, kterou jsem v minulé kapitole zaměnila za jinou věrnou čtenářku. Bonus byl totiž napsaný na Marvinino přání. :) Takže, Marvi, díky. ;)

Děkuji Myfate, která se se mnou velmi ochotně podělila o zážitky s jejím malým synkem, jež se mi staly inspirací.

No a konečně děkuji dvěma gentlemanům, kteří mou povídku čtou, za to, že uposlechli mou prosbu a v komentu na mě mrkli. ;)

Psaní druhé části této kapitoly jsem si neskutečně užívala a doufám, že jste na tom byli podobně!

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 11. kapitola: