Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 14. kapitola

30.06.2011 (19:45) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 39× • zobrazeno 5380×

Edward:

S Emmettem by se doma nebavil ani pes, kdybychom nějakého měli. Jenže nejen, že nemáme psa, ale navíc chybí i zbytek rodiny, který by mohl dát Emmettovi najevo své opovržení. Uznávám, Rosalie se snažila, ale její snaha nestála za nic. K mému potěšení mu alespoň na tři dny zatrhla sex. Víc nemohla, protože by to už nezvládla ani ona.

Když se pozdě večer vrátili Esmé a Carlisle domů a dozvěděli se o dění uplynulého odpoledne, myslel jsem, že největší řev a výčitky zazní od Esmé, ale ta byla natolik šokovaná, že se zmohla jen na Isabellčino hlazení a líbání. Maličká začala opět ublíženě pofňukávat a nespokojeně si mrmlat pod nos. Už kvůli těmto jejím bolestným projevům bychom stejně nic neutajili, ani kdybychom chtěli. Podle jejích myšlenek už byla ale po fyzické stránce téměř v pořádku. Než přišli rodiče, podařilo se mi ji celkem slušně uklidnit, přesto ještě zůstávala mírně v šoku a zmatená z toho, co se to dělo. Hlavně, že ji už ale nic nebolelo.

Momentálně jí šlo především o to pořádně si postěžovat mamince. Ulevit si požalováním, co jí její starší bráška provedl. A očekávala přesně to, čeho se jí dostalo. Utěšování, laskání, hlazení a litování. Ovšem s tím žalováním by mohla začít až v pozdějším věku. Nebo raději vůbec.

Už jsem to bral tak, že se vše vyřeší v klidu, když se Esmé neměla k tomu, aby Emmetta seřvala, ale z omylu mě vyvedl Carlisle, jež si vždy udržuje status klidného gentlemana. Tentokrát vypěnil. Udělal Emmettovi a Rosalii takovou scénu, že i Isabellka přestala fňukat a s otevřenou pusinkou a vytřeštěnýma očičkama jej zaujatě sledovala. Přitom rozkošně vyplazovala malinký růžovoučký jazýček stočený do půl ruličky.

Carlisle se za ty dva měsíce absolutně vžil do role Isabellina otce, tak jako Esmé do role její matky. Dokonce jsem je několikrát přistihl, jak v jejím obličeji hledají společné rysy, jakoby chvílemi zapomínali, že není jejich biologickým dítětem.

Carlisle bere Isabellku jako svou dceru, které chce dát domov, péči a samozřejmě veškeré materiální a emocionální zázemí. Zároveň se už ale chystá i na důslednou a mírně přísnou výchovu. Považuje se za jejího otce a vše co s ní souvisí, bere jako obrovskou zodpovědnost. Tento rodičovský pud je v něm i Esmé možná tak silný právě proto, že je dotyčná princezna naše už od prvního dne jejího života. S výchovou nás dospělých adoptovaných upírů už toho moc nezmohli, ale u Isabellky se oba chtějí maximálně realizovat.

Jsem Carlisleovi neskutečně vděčný, že na autoritativního tatínka si bude hrát on, protože já bych měl asi problém ji nějak potrestat, až něco vyvede.

Raději si vezmu na starost její jemné a nenucené vedení. Naučím ji hrát na piáno, housle, flétnu a cokoli dalšího si bude přát. Přivedu ji k lásce k poezii a klasické próze… Vychovám z ní rozkošnou a bystrou slečnu…

Jo, Edwarde, a pak přijde nějaký floutek, který si na ni začne brousit zuby a poháněný chtíčem a testosteronem ti ji bez zaváhání odvede… NE! Tak to nikdy nedovolím. Zůstane hezky tady pod mým dohledem a ochranou, i kdybych měl zabít každého, kdo na ni třeba jen trochu nevhodně pomyslí! Oprava, kdo na ni třeba jen pomyslí, v jakékoli souvislosti. Nedopustím, aby nám Isabellku kdokoli odvedl. O to se postarám.

„Edwarde! No tak, spíš nebo bdíš?! Jsi nějak mimo, brácho!“ probral mě z mého přemýšlení Emmett a já mu byl vděčný, protože směr mých myšlenek se mi přestával zamlouvat. Zrovna jsem si totiž vyfantazíroval dospělou Isabellu v objetí nějakého neznámého prevíta, který jí sahá na zadek a přemýšlí, jak ji dostane do postele. Jak jinak, chlapi jsou všichni stejní… - známe své lidi. Ta představa mě tak rozčílila, že stačilo málo a asi bych zdemoloval skříň, u níž jsem právě stál.

„Právě podávám hlášení o bombastickém slovním projevu naší žížalky. A abychom předešli trapným a dětinským hádkám, uzavřeme celou kauzu s tím, že si zkrátka zamilovala mé jméno. A je to.“ Myšlenky na budoucího partnera mé princezny, jehož bude třeba zavčasu z preventivních důvodů zabít, byly prozatím pohřbeny. Začali jsme se s Emmettem dohadovat, koho že tím svým „e-e“ myslí, zatímco nás Carlisle pozoroval s povytaženým obočím, načež se špatně potlačeným úsměvem nadhodil:

„Nechci vám kazit zábavu, hoši, ale mám za to, že „e-e“ je dětský výraz podobný slovům fuj nebo bakané. Myslím tedy, že to znamená něco ošklivého.“

S tím jsme se ale ani jeden nehodlali smířit. Kde by k tomu přišla?! Nikdo ji taková slova neučí!

Carlisle s Esmé se jen shovívavě usmívali a sledovali nás pohledem rodičů, jejichž děti se přou, čí bábovička je větší.

Carlisle, spokojen s tím, jak nás uzemnil, se otočil na Esmé:

„Jsem přesvědčen, miláčku, že její první slovo bude buď máma nebo táta. S tím se budou muset ega našich synů prostě brzy smířit.“

…

Noc strávená pozorováním našeho andílka utekla příliš rychle a já ji musel ráno chtě–nechtě opustit. Na dnešek jsem měl objednaných šest pacientek, služba jako každá jiná. Netoužil jsem po ničem jiném, než za sebou zavřít dveře ordinace a jít opět domů. Zbývala ještě poslední slečna, jejíž bušící srdce jsem slyšel z čekárny až do ordinace. Když jsem požádal sestřičku, aby mi ji zavolala, v mžiku se u mě v ordinaci zjevila brunátná paní okolo šedesátky a táhla za sebou vyděšenou dívku, jejíž tvář splývala se šedozelenými zdmi ordinace.

Nestihl jsem ani pozdravit a dotyčná dáma na mě už chrlila své požadavky. Dívka při vpádu do ordinace zakopla o věšák na kabáty, a jakmile se vzpamatovala, nervózně si popotahovala tričko a těkala očima zprava do leva, jako by snad čekala, že na ni odněkud někdo zaútočí.

„Tak, okamžitě se běž vysvléct. Já zůstávám tady, nehodlám riskovat, že mi bude někdo věšet bulíky na nos. Doktor tě přímo přede mnou vyšetří a nepřej si mě,“ dáma ztěžka chytila dech a ještě s větším důrazem pokračovala, „nepřej si mě, jestli budeš těhotná!“

„Ehm,“ decentně jsem na sebe upozornil, „omlouvám se, ale způsob, jakým povedu vyšetření, nechejte prosím na mně.“ Většinou se chovám nadmíru zdrženlivě, ale chování té paní k její dceři mě štvalo. Jednala s ní jako s nesvéprávnou. Navíc se snažila určovat pravidla v mé ordinaci. Co to je za způsoby?!

Paní se na mě zmateně podívala a já pokračoval: „Myslím, že bychom mohli začít pěkně od začátku. Dobrý den, jsem doktor Cullen. A vy slečna Marleyová. Souhlasí to?“ podíval jsem se vlídně na vystrašenou dívku a ta jen přikývla. Usadil jsem ji naproti sobě ke stolu, kde už čekala její složka, kterou sestřička při objednání založila.

„A vy, madam, jste pravděpodobně matka zde přítomné slečny?“ otázal jsem se s pozdviženým obočím a snažil se o co nejtvrdší pohled. Dáma mírně rozpačitě špitla „ano“ a nervózně přenesla váhu z jedné nohy na druhou. Došlo jí, jak nevhodně se chovala a k mému potěšení se za to cítila trošku trapně. Bohužel jen trošku.

„Paní Marleyová, jelikož vaše dcera ještě není plnoletá, máte právo zde zůstat, já bych byl ale přesto raději, kdybyste počkala u sestřičky. Myslím, že by se vaše dcera cítila lépe. Pokud je to pro vás nepřípustné, důrazně vás žádám, abyste si sedla do křesla pro doprovod a zdržela se, prosím, veškerých komentářů. Až vaši dceru vyšetřím, můžeme si popovídat.“

Dáma zrudla ještě víc a s remcáním si šla sednout ke dveřím. Na návrh, aby opustila ordinaci, nebyla ochotna přistoupit. Slečna pacientka se zachvěla a pohlédla na mě pohledem plným strachu a lítosti.

„Tak slečno Marleyová, toto je vaše první návštěva u gynekologa?“ k předešlým vyděšeným emocím se přidal i děs. Slečně se rozšířily zorničky, ruce a nohy se jí roztřásly více než dosud a čelo se lehce orosilo. Na malý moment pominul strach z matky, když si uvědomila, co ji čeká.

Navíc si byla skoro jistá, že skutečně těhotná je, ale protože to byl jen jakýsi rychlý pohlavní styk pouze s odložením toho nejnutnějšího oblečení, přičemž bylo podle jejích vzpomínek za pár vteřin po všem a k žádnému bližšímu zkoumání nahých těl nedošlo, budu skutečně první muž, který ji uvidí nahou. A z toho neměla vůbec dobrý pocit, což bylo pochopitelné. Navíc jí bude sedět matka za zády, což je rozhodně nezáviděníhodná situace. Ještěže mám vyšetřovací křeslo pro jistotu odděleno od zbytku ordinace plentou. Matička se možná těšila, že bude u všeho, ale od těch dveří stejně nic nezjistí.

Slečna se na mě nejistě podívala a přikývla.

„Nemusíte se ničeho bát. Když by vám to bylo příjemnější, může u vás při vyšetření stát sestřička, klidně ji zavolám. Nebo vaše matka, pokud byste ji chtěla na dosah ruky.“

Slečna zalapala po dechu a vysoukala ze sebe cosi ve smyslu, že to zvládne sama.

„Nejdřív si ale trochu popovídáme, ano? Jaké problémy vás ke mně přivedly?“ zeptal jsem se. Slečna se mi svěřila s některými příznaky. Díky dvěma cyklům vynechané menstruace měla jasnou představu, co může být příčinou, stále ale naivně doufala, že dokud nebude její těhotenství potvrzené, nebude ani skutečné.

Docela se mě dotklo, když mi několik příznaků, které považovala za příliš intimní, zamlčela. Styděla se mluvit o svých problémech se mnou, ale ještě větší problém jí dělalo vědomí, že ji poslouchá její despotická matka. Rozhodl jsem se ji netrápit, když si můžu vše přečíst v jejích myšlenkách, přestože jindy své pacientky vždy přiměju, aby se mi svěřily. Tuto nutit nebudu. No, ale důvěřovat by mi mohla… zahlodal ve mně červíček ješita.

Položil jsem ještě několik obligátních dotazů, na které mi pacientka, více či méně ochotně, odpověděla. U otázky, která zazněla spíš jen pro pořádek – jestli už měla dotyčná pohlavní styk, na chvíli zaváhala a zvažovala, že mi zalže. Doufala, že by se tím vyhnula vyšetření a s tím jejím těhotenstvím „by to už nějak dopadlo“.

Fascinovaně jsem na ni zůstal zírat. No to si snad ze mě děláš, holčičko, srandu, ne? Copak si fakt myslíš, že nepoznám, jestli jsi panna, nebo ne?!

Matinka se při několikavteřinovém čekání na odpověď jen nervózně ošila v křesle a propalovala svou dceru žhnoucím pohledem. V tu chvíli jsem si přečetl myšlenky oné postarší dámy a uvědomil si, jak se Marianne, má pacientka, asi cítí. Zase mi jí už bylo líto. Nemá to doma nejlehčí a s paninkou je těžké pořízení. Edwarde, Edwarde, ty to s tou lítostí už docela přeháníš. Emmett bude mít nakonec s tou hormonální nerovnováhou pravdu…

Můj upřený a momentálně možná trochu přísný pohled ale evidentně udělal své a Marianne nesměle se sklopenýma očima přikývla na potvrzení své zahájené sexuální aktivity. No vidíš, ani to nebolelo…

„Jděte si tedy, prosím, odložit. Tady za ten závěs. A bez kalhot a spodního prádla si přejděte za mnou k vyšetřovacímu stolu.“ Slečna zkoprněle přešla za zelenou plachtu a já bedlivě poslouchal její myšlenky. Normálně jim pozornost moc nevěnuju, ale teď jsem měl přece jen trochu strach, aby se mi v kabince nesložila.

Několikrát ji napadlo, že mi z ordinace zbaběle uteče. To snad ne, to bych skutečně bral jako svou prohru. Pak si uvědomila, že by se jí to nemuselo povést a cítila by se ještě trapněji. Dokonce chtěla simulovat epileptický záchvat. To ale zamítla, protože neznala jeho příznaky a průběh a uvědomila si, že já bych je znát mohl. Bingo, holka, to si teda piš. Ve chvíli, kdy začala hledat výmluvu, proč bychom měli vyšetření odložit, jsem se rozhodl zasáhnout.

„Už jste připravená, slečno Marleyová?“ S těmi slovy jsem přešel k její matce a tiše, ale důrazně ji požádal, jestli by přece jen nepočkala venku s tím, že ji ihned po vyšetření zavolám a budu ji o jeho průběhu samozřejmě co nejpodrobněji informovat. Dokonce jsem zneužil své schopnosti omamovat lidi, především ženy a dotyčná dáma se pod mým jemným nátlakem vzdala a skutečně z ordinace odkráčela. Sama nechápala, co ji k tomu přimělo a bylo jí hodně proti srsti mi vyhovět, ale jak už jsem zmiňoval dřív… - se ženami to zkrátka umím a v drtivé většině případů skutečně dosáhnu svého.

Jen co se za ní dveře zavřely, vyšourala se zpoza plachty má pacientka se sklopenou hlavou a úzkostlivě si při tom držela ruce v klíně. No, když myslíš, že ti to pomůže...

Když ke mně vzhlédla a zjistila, že místo, kde seděla její matka, je už prázdné, vyděšeně střelila pohledem k vyšetřovacímu stolu a v hlavě jí prolétla myšlenka, že jsem snad její máti usadil tak, aby měla vše z první ruky. No, holka, to o mně teda nemáš valné mínění…

Ukázal jsem na dveře a tiše, s pečlivě zvolenou a snad příjemnou intonací hlasu, pronesl: „Maminka si to nakonec rozmyslela a počká u sestřičky. A já doufám, že vám to pomůže a konečně mi začnete důvěřovat. Tak, položte se, prosím, nahoru. Jednu nohu položte sem a druhou sem.“ Dívka se při mém ukazování na pedály, v dosti velké vzdálenosti od sebe, zarazila a nevěřícně na mě podívala s podezřením, že si z ní dělám legraci. A co jsi čekala? Bože, tady nejsi na ortopedii!

„Tak, prosím. Mám vám pomoct nahoru?“ tato otázka pacientku natolik vyděsila, že jen záporně zakývala hlavou a za pomoci mírného výskoku si sedla. Stále se ovšem kryla rukama. Hm, jsem zvědavý, kdy to vzdá… Chvíli jsme se na sebe s pacientkou dívali a já se jí snažil dát čas, ale bylo jasné, že s takovou bychom čekali do aleluja. Povzdechl jsem si a nabádal se k trpělivosti. Upřímně, jsem docela i rád, že jsem upír a nemusím tedy obávat budoucích zdravotních problémů, konkrétně třeba vyšetření prostaty…

„Správně, teď ještě ty nohy,“ snažil jsem se znít co možná nejvlídněji, ale kdybych teď té holce natočil EKG, pokazil bych přístroj.

Marianne se zhluboka nadechla a zaujala pozici, kterou jsem po ní chtěl, a přitom hlesla něco ve smyslu, jestli to bude bolet…  Kdybych nebyl upír, neslyším to.

„Ne, nebude, nebojte se.“ Slečna už hodnou chvíli v duchu odříkala snad všechny modlitbičky, které znala. Andělíčkem jejím strážníčkem začala vlastně už ve chvíli, kdy vyšla zpoza plenty a Zdrávas Maria milostiplná končila právě ve chvíli, když jsem se natahoval ke stolku se sterilizovanými nástroji.

Chystal jsem se zrovna zahájit další fázi vyšetření, když si Marianne přiznala, že jí žádný svatý na pomoc nepřijde a začala opatrně koktat: „No, když víte, doktore, já nevím, teda, nejsem si jistá… ono možná… Víte, ona to byla jen chvilka, ani pořádně nevím, jak se to seběhlo, já jsem myslela, že… já nevím… ale on to ani sex pořádně vlastně nebyl… takže snad ani nemůžu být to, ne? Těhotná. No, že ne?“ snažila se mi překotně něco vysvětlit, nebo se spíš zeptat.

„No, víte, v tomto ohledu jaksi nezáleží na kvalitě, ale jen a pouze na faktu, že k tomu došlo,“ pronesl jsem do ticha ordinace a věnoval jí povzbudivý úsměv, „tak se uvolněte, ať můžu pokračovat, uvidíte, že to není nic hrozného.“

Provedl jsem klasickou gynekologickou prohlídku s výsledkem, který jsem odhadl ještě před vyšetřením a spolu se mnou jej tušila i má pacientka a její matinka, která ve vedlejší místnosti špicovala uši. Opatrně jsem své pacientce sdělil, že je skutečně těhotná a abych se ujistil, že je vše v pořádku, udělal jsem ještě ultrazvuk a vystresované dívce ukázal její dítě, nad kterým se ale už teď stahují mračna.

Když viděla toho desetitýdenního cvrčka na monitoru, rozplakala se a v jejím mozku se odehrávala neskutečná bouře, souboj rozhodnutí. Dokud to malé neviděla, byla odhodlaná prostě slepě poslouchat matku, která jí nakázala, v případě, že bude těhotná, jít na potrat. Teď v ní ale začala klíčit láska k tomu novému životu a začala zvažovat možnost, že si jej nechá.

Položil jsem jí dlaň na rameno, podal krabičku s papírovými kapesníky a chtěl jí říct něco, co by ji povzbudilo, ale v tom se rázně otevřely dveře a vpochodovala její matinka. Slyšela dceřino štkaní a nehodlala déle čekat za dveřmi.

Marianne si vzala kapesník a zaujatě si s ním utírala břicho, přitom jí po tvářích stékaly slzy a teklo jí z nosu. Když měla břicho suché, odstrčila kapesníky a poděkovala mi. Já jí je znovu podal a ona se na mě zmateně podívala a pak znovu na své břicho.

„Už t-to ne-ne-e-le-epí,“ vysoukala ze sebe s obtížemi. Jen jsem se pousmál a přistrčil jí je ještě blíž.

Chvilku si mě prohlížela a pak instinktivně poposmrkla. V tu chvíli jí došlo, že jí teče z nosu, sklopila oči, vzala si další kapesníky a mohutně se vysmrkala.

Přestože jsem i já sklouznul časem k profesionální rutině, příběh Marianne mě zasáhl natolik, že jsem nedokázal matce jen tak předat fakta a dovolit jí naložit s životem její dcery a jejího vnuka či vnučky, jak se jí zlíbí.

Matinka sice stále pevně trvala na interrupci, ale pláč její dcery a stále přesvědčivější tvrzení, že to dítě chce, ji začalo zviklávat. Mně do toho samozřejmě nic nebylo, ale nemohl jsem v tom tu chudinku nechat, když jsem viděl, jak za to malé bojuje. Bylo to obdivuhodné už proto, že si tím sama nebyla vůbec jistá, ale z principu chtěla to malé chránit před svou matkou, ze které cítila nebezpečí.

„Slečno Marleyová, rozhodnutí, co dělat by mělo být především na vás. Jste sice ještě neplnoletá, ale v době, kdy by se to malé mělo narodit, už plnoletá budete a především jde o vaše dítě, vaše tělo a vaši budoucnost. Nikdo vás nemůže do ničeho nutit. Pokud byste se rozhodla pro interrupci, máme nejvyšší čas, podle velikosti dělohy jste v desátém týdnu, takže vám doporučuji se v následujících dvou, třech dnech rozmyslet, abychom případně ještě tento týden naplánovali zákrok. Interrupce se provádí do dvanáctého týdne. Pokud se rozhodnete stát matkou, zvažte všechny problémy, které vám kvůli tomu nastanou. Máte ale mnoho možností. Existují instituce, které pomáhají mladým a svobodným matkám, dále také studijní programy, stipendia, psychologická i finanční podpora od různých organizací či státu. Neměla byste tak lehký život jako vaše spolužačky, ale věřím, že byste to zvládla. A měla byste miminko. Navíc u interrupce vzniká riziko nemožnosti opět otěhotnět nebo může dojít ke komplikacím při dalším těhotenství.“

Přerušil mě prudký nádech její matky. Vadilo jí, jak s její dcerou mluvím a chtěla se do toho vložit a nějak ji zpracovat, aby šla na potrat, pokud možno hned zítra.

„Se vší úctou, doktore, nemáte právo mou dceru k čemukoli přemlouvat. Marianne,“ vynutila si pozornost své dcery, „zklamala jsi mě, ale to se dá napravit. Vzpamatuj se a buď zase moje hodná holčička. Ten plod půjde prostě pryč, ať se ti to líbí, nebo ne. Nedovolím, aby sis zkazila život. Půjdeš pěkně na vysokou. A už nechci slyšet ani ň! Proboha, vzpamatuj se!“ Matinka byla už úplně zoufalá a nevěděla, jak má svou dceru přinutit, aby jednala podle její vůle.

Mně se při té příležitosti naskytl pohled do jejích myšlenek, kdy vzpomínala na dobu, kdy jí bylo už lehce přes čtyřicet a ona se marně pokoušela otěhotnět. Podařilo se jí to téměř zázrakem a na své jediné dítě se tak upnula, že si nedokázala představit, že by si její dcera zkazila život, nebo se snad rozhodla založit vlastní rodinu s klukem, se kterým to malé čeká a odstěhovala se od ní, vylétla z hnízda.

Protože ale útoky Marianniny matky na city mé pacientky padaly na úrodnou půdu a ona začala zvažovat obětování se, tedy obětování svého dítěte, aby byla pro svou matku hodnou dcerou, rozhodl jsem se pro podpásovku.

Vytáhl jsem peněženku a z ní poslední, asi čtyři dny starou fotku mé princezny. Isabellka si na ní cucala paleček pravé nožičky, přitom pokukovala po objektivu a vystrkovala na něj zadeček v plínce. Měla na sobě rozkošné žluté šatičky. Rozkošné byly proto, že je naše malá čiperka stihla během tří minut zapatlat od mléka, kterým jsme ji těsně před focením nakrmili. Několik vteřin jsem se na svou holčičku díval a pak podal fotku mé pacientce a její matce.

Marianne se na Isabellku zbožně dívala a tvář se jí rozjasnila úžasem. Její matka trochu zjihla a zastřeným hlasem se mě zeptala, kdo to je.

Prudce jsem se nadechl, na moment zauvažoval, jestli mám lhát a říct, že je to moje dcera, ale po krátké odmlce jsem pronesl hrdým hlasem: „To je moje Isabella a můžu vám naprosto upřímně říct, že je pro mě tou nejdokonalejší osobou na celém světě a jsem za ni neskonale vděčný. Nedokážu si vůbec představit, že by neexistovala.“ Byl jsem na sebe pyšný, že nebylo potřeba použít lži. Obě dvě nabyly dojmu, že je to má dcera, ale byly mou maličkou tak fascinovány, že se nezeptaly přímo.

Už bylo zbytečné říkat cokoli dalšího. Rozhodnutí je už jen na Marianne. Vzal jsem si fotku zpět, poslal svou pacientku převléct se a i s její matkou je vyprovodil z ordinace. Ať už se slečna rozhodne jakkoli, následky své volby si s sebou ponese celý život a obě varianty mají svá úskalí i výhody. Já se do toho už víc angažovat nemůžu.

Jakmile odešly, posadil jsem se zpět za stůl a pohladil fotku v místě, kde má Isabellka líčko. Tak, myslím, maličká, žes právě zachránila život jednomu nenarozenému drobečkovi.

Chvíli jsem na ni ještě hleděl a pak užasle strnul. Nechápal jsem, že mě to nenapadlo hned, ale teď mi bylo naprosto jasné, co musím udělat. Co chci udělat. Musím zůstat s ní. Musím ji chránit před Emmettovými dalšími pokusy a všelijakými dalšími nástrahami.

Poskytnu jí bezpečí a navíc lékařský dohled. Především jí ale budu moct být stále na blízku. Alespoň dokud bude maličká a bezbranná, pak se uvidí.

Rozloučil jsem se se svou zdravotní sestřičkou, ta mi přirostla k srdci a vysvětlil jí, že musím dát výpověď, protože má přítelkyně má rizikové těhotenství a já se jí musím věnovat. Paní Whiteová jen zvedla obočí a já se provinile usmál. Moc dobře věděla o mém dosavadním způsobu života a tušila – mimochodem správně – tu poměrně dlouhou řadu mladých, atraktivních milenek, které měly tu čest, seznámit se se mnou blíže.

Jen jsem pokrčil rameny, poděkoval jí, rozloučil se a spěchal napovídat řediteli nemocnice podobnou báchorku. Carlisle se asi hodně nazlobí, až se to doví, ale to se nedá nic dělat. Chci být zatím doma s mou maličkou a ne ji vidět jen občas.

…

Za ten měsíc, co jsem trávil čas doma s Isabellkou, udělala velké pokroky. Už se jen nekutálela, ale dokázala se zvednout na všechny čtyři a s vystrčenou prdelkou se odstrkávala k hračkám, po kterých se jí zrovna zastesklo. S takovým tempem začne během měsíce chodit. Byla to s ní neskutečná zábava, ale zároveň dřina - uhlídat ji. Nedokážu si představit, že by tady byly dvě takové cácorky a každá by se vydala na opačnou stranu. To bych se možná zapotil i navzdory tomu, že jsem upír.

Nedokázal jsem ale sedět jen doma. Asi týden po Kaylině návštěvě u mě v ordinaci jsme se domluvili na schůzce. Šli jsme na večeři, během které si ani nevšimla, že nejím, protože myslela na neskutečné hlouposti. Úplně mě na ni přešla chuť. Teda jako upír jsem na ni měl chuť pořád stejnou, ale jako muže mě přestala vzrušovat. Možná bych si s ní dokázal užít, kdybych mohl vypnout její hloupoučké myšlenky, ale bohužel to nešlo. Namluvil jsem jí, ať se nezlobí, že jsem nedávno potkal úžasnou dívku, do které jsem se zamiloval, a rozloučili jsme se. Myslím, že až doma pochopila, co že jsem jí to vlastně řekl.

Ve skutečnosti mi ale nedělalo takový problém poslat ji domů bez sexu, protože mi v oné restauraci padla do oka servírka, která nás obsluhovala. Poté, co jsem odvezl Kaylu jsem se vrátil na místo naší večeře a nemusel se ani moc snažit a Amy se na mě svůdně usmívala. Vysvětlil jsem jí, že Kayla byla jen kamarádka a už si odváděl Amy do stále ještě pronajatého bytu v centru města. Musím říct, že ta dvouměsíční abstinence udělala své a tento sex skutečně stál za to. Ještěže má rodina naplánovala na příští měsíc stěhování do Kanady, jinak hrozilo, že by se z Amy stala slušná stíhačka. Ostatně, vědomí a zároveň jistota, že na sebe máme jen dva týdny je řádně vzrušující a já s dotyčnou slečnou zažil ještě pár pěkných chvil.

S nostalgií jsem vzpomínal na příjemně prožitý čas, zatímco jsme s Rosalií, Emmettem a Jasperem sledovali Isabellku řádící s plyšákama na koberci obývacího pokoje a čekali na Carlislea.

Esmé a Alice zařizovaly už týden vilu v kanadském Edmontonu. Obzvlášť pro mou matku bylo velmi těžké Isabellku opustit, ale bylo jasné, že jakmile jde o stěhování, nikdo jiný by to nezvládl lépe. Navíc je o maličkou perfektně postaráno, což Esmé ví. Já jsem se dokonce kvůli péči o ni dobrovolně předčasně rozloučil s Amy.

Jakmile skončí Carlisleovi poslední služba v nemocnici, vezmeme pár zavazadel, spíš jen jako rekvizity, a vydáme se vstříc naší nové budoucnosti na novém kontinentě.

Rosalie právě laškovala s Isabellkou, kterou si usadila na klín. Maličká ji s obrovským zájmem tahala za její zlaté vlasy. Ve chvíli, kdy ji Rose spustila na chviličku z očí, strčila si maličká pramen do pusinky a s blaženým úsměvem jej cumlala, dokud si toho má sestra opět nevšimla a nezabránila jí v tom.

Já jsem seděl za piánem a sledoval toho roztomilého andílka. Věděla, že se na ni dívám a vždycky, když se jí podařilo chňapnout po Rosaliině pramenu vlasů se na mě radostně a zároveň zákeřně zazubila. Královsky jsem se bavil a pokaždé, když se naše pohledy střetly, jsem na ni spiklenecky mrknul.

Mé ruce se začaly pohybovat po klávesách a přehrávaly útržky melodie, která mě napadala, když jsem myslel na svou princeznu. Za ty dva měsíce jsem strávil u piána mnoho chvil a přehrával tóny, jimiž jsem chtěl Isabellce pomoci překročit hranici bdění a snění. I teď by se hodilo, kdybych ji tím uspal. Její tělíčko potřebuje spánek.

Většinou jsem při hraní objevil jen pár taktů, o nichž jsem mohl s čistým svědomím říct, že jsem s nimi naprosto spokojen. Ten zbytek by byl ucházející pro obyčejného posluchače, ale má holčička si zasloužila něco speciálního a dokonalého.

Z ničeho nic se začaly jednotlivé části a popěvky naprosto plynule a přirozeně prolínat a pod mými prsty se rodila nádherná, nová melodie. Sledoval jsem Isabellku, na nic nemyslel, jen hrál. Maličká přestala dokonce cucat Rosaliiny vlasy, fascinovaně poslouchala a přitom si mě prohlížela.

Rose s Emmettem a Jasperem zůstali zjihle poslouchat, ani se nepohnuli. Když jsem začal zpomalovat a tišit ukolébavku, která se právě vyklubala na svět, Isabellka zavrněla a začala jí padat oční víčka. S posledními tóny si unaveně oddechla a její dech i srdíčko získaly pravidelný rytmus.

Brzy na to se vrátil z práce Carlisle a my se vydali na letiště. Díky Jasperovým dokonalým dokladům nedošlo k žádným problémům při odvážení Isabelly Marie Cullenové z její rodné země a my za deset hodin vystupovali na letišti v Edmontonu.

Tak, Isabellko, toto bude následujících pár let náš nový domov. Daleko od tvé pravé babičky a dědečka, od hrobu tvé matky a snad i od tvého otce, který se momentálně vrací z Ruska a zamýšlí opět prohledat Finsko. Přestože jsme stěhování v blízké době plánovali, právě kvůli jeho návratu do blízkosti naší maličké jsme přesun za oceán uspíšili.

♣13. kapitola♣  ♣15. kapitola♣

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 14. kapitola: