Na konci minulé kapitoly jsem vás možná trochu napnula, ale původně jsem to vůbec v plánu neměla. Snad tedy nebudete z této kapitoly příliš zklamaní. Proč tedy Edward Bellu neslyšel? Ano, někteří z vás to skutečně uhodli... tedy spíš některé to uhodly. Vše si raději sami přečtěte, prozradím jen to, že Edward dostane opět trošku zabrat. ;) Příjemné čtení přeje Vesper!
28.07.2011 (16:15) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 54× • zobrazeno 6010×
Edward:
Zrovna jsem byl s Bellou doma a chystal jí jednoduchý oběd, když jsem se zděšením zjistil, že nic neslyším. Vždy, když se od ní vzdálím, nespouštím ani na moment pozornost z poslouchání jejích myšlenek. Teď je ale už asi deset vteřin úplné ticho, na což jsem musel okamžitě reagovat kontrolou své holčičky. Vyběhl jsem rychle do prvního patra a pátral co čemkoli, co by mi mohlo dát vysvětlení.
Snad se jí nic nestalo nebo jí někdo nepřišel ublížit…
Rozrazil jsem dveře Isabellčina pokojíčku, ale nebyla tam.
Už jsem začínal panikařit, když zaznělo z koupelny šplouchnutí, plesknutí, otevření dveří a má maličká vpochodovala do pokojíčku a něco si pro sebe mumlala. Oddechl jsem si více, než je snad vůbec možné, opřel se o futra a zůstal v pokoji, protože mě zajímalo, co Bella podniká.
To už jsem její myšlenky zase dokonale slyšel. Díky Bohu za to. Absolutně nechápu, k čemu před chvílí došlo, ale naštěstí je už opět všechno v normě. Budu to muset ještě probrat s Carlislem. Tak krátká vzdálenost totiž určitě nehraje roli v tom, jak dobře slyším cizí myšlenky. Doufám, že brzo zjistíme, jak mohlo k té několikavteřinové blokaci vůbec dojít. Snad už se to nebude nikdy opakovat…
„Musíme umýt pládýlko. Edwalde, máš něco špinavé?“ vytrhla mě z mých myšlenek Isabellka s vyhrnutými, ale přesto mokrými rukávy. Za sebou táhla po zemi svou kořist – Aliciny nové šaty nacucané vodou. Tvářila se u toho navýsost důležitě a teatrálně si utřela imaginární pot z čela.
„Belli, co jsi před chvilkou dělala?“ zeptal jsem se jen tak pro pořádek s přimhouřenýma očima a hledal v jejích myšlenkách cokoli důležitého či podezřelého. Jediné, co jsem ale našel, byla prckova tajná mise v Alicině a Jasperově ložnici, konkrétně v jejich šatně. Sám se divím, že se z ní úspěšně vymotala a nepotřebovala ani kompas. Dokonce se jí podařilo odnést teď už kus hadru, dříve šaty z nové Armaniho kolekce. Alice bude řádit jako býk v aréně a určitě vezme tyto zničené šaty jako záminku pro další nakupování. Máme se na co těšit.
Bella se tvářila jako to největší neviňátko, div, že si nezačala pískat.
„Umývala,“ oznámila naprosto bezelstně, jako by mi sdělovala, že má dvě nožičky, ale přitom kmitala pohledem zprava doleva, jako by hledala nějakou záchrannou síť. Nevydržela ale potichu dlouho a ihned pokračovala: „Edwalde, tak máš něco špinavé? Ještě mám místo ve vaničce.“
Rozhodl jsem se, že té malé cácorce udělám radost a přinesl jsem jí svůj oblíbený dres z posledního baseballového zápasu, který byl ušpiněný od bláta a já jej na poslední chvíli zachránil před Alicí, která ho chtěla vyhodit. Podal jsem jí ten kousek látky a Bella po mně hodila naoko pohoršeným výrazem a předstíraně si povzdechla: „Ach jo, Edwalde, ty jsi ale čuňátko!“ A aby umocnila svůj výstup, mocně zavrtěla hlavičkou, až jí culíky pleskaly do tvářiček.
„Belli, kdo tě naučil takto mluvit?“ Chtěl jsem se vypátrat viníka a přitom se snažil tvářit přísně. Maličká jen ledabyle pokrčila ramínky, ale její vzpomínky ji prozradily. Tedy ne ji, ale jejího učitele odvážnějších slovíček. V hlavičce jí totiž běžela scéna, kdy se na procházce lesem, za doprovodu Rosalie a Emmetta, patlala v blátě a náš milovaný bratříček s proříznutou pusou ji pak už celý zbytek procházky nenazval jinak než čuňátko, což Isabellku neskutečně vytáčelo a Emmetta o to víc bavilo.
„Edwalde, dívej se, takto to musíš vyplat, abys byl pěkně čistý jako já.“ Než to dořekla, už byla zpět v koupelně u vany, ze které pěna pomalu odkapávala přes okraj. Strčila dres dovnitř, celý mokrý jej vytáhla a s výrazem úpěnlivého soustředění a odhodlání s ním začala třískat o vrchní hranu a vnější stěnu koupacího zařízení. Voda smíchaná s blátem cákala po obkladech i naší malé pradlence, ale té to vůbec nevadilo. Já jsem se v záchvatu smíchu opřel o dveře a fascinovaně ji sledoval. Kdybych byl člověk, možná bych začal i smíchy brečet.
Bella, s vlásky přilepenými na zmáčeném obličeji, se na mě přísně podívala a s nadhledem a jistotou zběhlé čtyřicátnice pronesla: „Chlapi…“
Jelikož si při tom vzpomněla na Rosalii, která se občas tímto způsobem pohoršuje nad Emmettem, ale i nade mnou či Jasperem, bylo mi jasné, kde pochytila zase toto.
Když byla Bella dostatečně zřízená, spokojeně mi předala mokrý a stále špinavý dres, načež já jsem jí vřele poděkoval. Ne za vyprání, ale za dokonalé divadlo. Tak dobře jsem se už dlouho nepobavil.
Isabellka byla nadšená mou spokojeností, ale nezaobírala se tím pocitem příliš dlouho. V následující chvíli znehybněla a zajiskřila jí očička, když přišla na to, co budeme dělat teď. Já jsem ztuhl taky, jelikož ve mně její nápad vyvolal mírný děs.
„Edwalde, teď si budeme hlát na maminku a tatínka, jo?“
„Belli… A jak by sis to představovala?“ zeptal jsem se a přitom doufal, že pro mě nemá schovanou žádnou podpásovku. Snad neviděla nějaký film, který by ji přivedl na hloubavé myšlenky. Jelikož jsem u ní ale zatím žádné nápady, které by se vymykaly smýšlení podobně starých lidských dětí, nezaznamenal, snažil jsem se tvářit statečně.
Bella jen zvedla oči v sloup, chytila se za čelíčko a pronesla: „Ale, Edwalde! No pžeci maminka bude Bella a tatínek bude Eda.“ Já jsem naštěstí včas zareagoval a ve chvíli, kdy ke mně zvedla kontrolní pohled, jsem se přestal šklebit a s výrazem naprosto samozřejmého pochopení jí přikývl.
Bella byla s mou spoluprácí spokojená, a tak začala velet: „Tak já už umývám oblečení, ty pžines šloubovák a oplav stůl.“
„Stůl? Proč stůl?“
„Jé, tak čeba lampičku. A když budeš hodný, tak ti uvažím večeži.“
No potěš koště… Ještě budu muset jíst nějaké lidské blafy, zhrozil jsem se. Ale nenechám se přece zastrašit naším prckem.
„A co dobrého mi uvaříš, maminko?“ zeptal jsem se naoko zvědavě, ale jestli to bude lívanec od snídaně nebo něco z ledničky, to mi bylo docela jedno. Stejně všechno chutná jako bláto.
„Vevelku na kmínu posypanou housenkami nebo medvěda na blátíčku s žížalkovým salátkem. A pak ti upeču koláček ze žabiček, ale ty mi je půjdeš nachytat.“
Hmm, tak to už by asi opravdu byly lepší ty lívance nebo i samotné bláto.
„No, Belli, a kde vezmeš tu veverku nebo medvěda?“ Věděl jsem, že hodně riskuji, ale nedalo mi, abych se nezeptal. Maličká ke mně stočila rozzářený pohled a za okamžik u mě stála s obrázky, které vytáhla ze šuplíku.
Byly to kresby zmíněných zvířat, které měla Bella v plánu rozstříhat do kastrólku a pak je zasypat kuchařskými přísadami přímo z kuchyně, případně si dopomoci za domem nasbíraným blátem. Vystřižená zvířátka byla na podezřele zažloutlém papíře a vypadala velmi starobyle zhotovená. Nemusel jsem se dlouho namáhat a uviděl jsem v Bellině hlavičce Carlisleovu starodávnou přírodovědeckou knihu, která se jí jakýmsi politováníhodným nedopatřením dostala pod prstíky a kterou má teď náš rodinný vědec evidentně poznamenanou dírami. V touze zjistit, jak velké škody napáchala, jsem se těmi vystřiženými obrázky začal probírat a v následujícím okamžiku jsem strnul v šoku.
Mezi tři sta let starými obrázky zvířat a rostlin na mě vykoukla hlava Caia. Nemusel jsem hledat dlouho a našel jsem i jeho další dva kamarády do party. Vládci Volterry byli vystřiženi z jakési staré Carlisleovy kresby, ovšem to nebylo vše.
Aro na sobě měl lehké, světle fialkové kanýrové šaty, Marcus temně zelené pouzdrové šaty a Caius vypadal jak bohatá ruská nevěsta. Kromě toho, že byli oblečeni do poslední kolekce Gucci, měli také těla dívek, které tyto modely předváděly. Volterrské byly jen hlavy.
V rohu krabice leželo lepidlo a nůžky, němí svědci neskonale troufalého a zároveň božsky vtipného nápadu. Bella stvořila koláž z Carlisleových dokumentů a Aliciných módních katalogů. Podle jejích vzpomínek se to stalo tehdy, když jsem jedno dopoledne zaběhl v rychlosti na lov pro čerstvou krev do zásoby a Bella byla doma sama s Esmé. Ta ale potřebovala pracovat na projektu a malá se tedy musela nějak zabavit sama. A protože chtěla být jako maminka a chtěla taky tvořit, dopadlo to takhle.
Když viděla, jak si prohlížím její dílo, pronesla: „Ty paní měly stlášně ošklivé oblečení. Takto to je lepší, i když požád nejsou moc hezké. Asi si je nikdo nebude chtít vzít.“ Přitom soustrastně pokývala hlavičkou.
„Isabellko, proč si myslíš, že jsou to paní?“ zeptal jsem se, natolik vyděšen, že mi to nepřišlo ani vtipné. Měl jsem pocit, že snad sním. Jestli se toto Aro a jeho bratři někdy dozví…
„No pžeci plotože mají dlouhé vlásky jako Ous, maminka nebo já. A měly na sobě takové dlouhé oblečení, jako šatičky, ale ne moc pěkné,“ drmolila zapáleně malá.
Udělal jsem Belle přednášku o tom, že na věci ostatních členů rodiny se nesahá, i když si myslím, že to bylo celkem zbytečné, protože zaprvé mě stejně moc nevnímala a zadruhé dostane ještě důkladné školení a nejspíš i výchovnou lekci od Alice a především od Carlislea.
Rozstříhané dokumenty a knihy jsem Belle zabavil, převlékl ji do suchého oblečení a vynesl ji z pokoje. Naštěstí jí už začínalo kručet v žaludku, takže na svůj původní plán hrát si na maminku a tatínka zapomněla. Ovšem není důvod si z toho dělat těžkou hlavu, ona si zase vzpomene. Naložil jsem jí na talíř porci velmi oblíbených špaget a pozoroval ji při její hře s obědem. Ještě že jsem jí na to nedal rajčatovou omáčku…
Když Bella dojedla, pokusila se ladně utřít rtíky do ubrousku, jak ji to svědomitě učí Rosalie, ale spíš si jen rozetřela zbytek omáčky i s kouskem špagety po bradě a tvářích. Pochválil jsem ji, že je šikovná a pod záminkou, že její práci jen překontroluji, jí pusinku doutíral.
Jakmile jsme byli hotoví a já Bellu postavil na zem, rozběhla se směrem do obývacího pokoje, začala pištět a zakřičela na mě: „Edwalde, chyť mě! Chyť si -“
Jindy bych s ní možná skutečně laškoval, ale byla těsně po jídle a z běhání by se jí mohlo udělat špatně, takže jsem ji ani nenechal doříct její výzvu a splnil jí přání. V momentě jsem ji držel v náručí a zabránil tak neblahým následkům, ke kterým by mohlo dojít, kdyby se Bella příliš natřásala s plným žaludkem.
„Belli, nebudeme si raději brnkat na klavír? Bude tě bolet bříško, když nepřestaneš běhat. Ty špagetky v tobě udělají uzlíky a budeš plakat. Pojď, raději si sedneme.“ Šel jsem s ní směrem k piánu, ale ona se ode mě začala odtláčet.
„Ne, ne, ne! Musíme postavit domeček slepičce Pipince. Mohla by zmoknout. Podívej, bude plšet. Pojď mi pomoct!“
„Bello, a nezapomněla jsi na něco?“
Naše malá velitelka se hluboce zamyslela a poupravila větu: „Pojď mi pomoct, Edwalde!“
Pokroutil jsem hlavou a poté, co mi unikl jeden špatně skrytý povzdech, jsem ji poučil: „Belli, říká se prosím. Správně vychované holčičky i chlapečci říkají prosím.“
Bella se jen zazubila, škádlivě se po mně podívala a pronesla: „Tak to žíkej ty, Edwalde.“ Nemyslela to nijak zle, jen mě chtěla podráždit. Obecně neměla se slušným vychováním žádný problém, ale teď si řekla, že mě otestuje, co se stane, když se bude chovat drze.
Tak takto ne, má milá. To by nešlo…
„Ne, Bello, ty to budeš říkat taky, nebo ti nebudu moct pomoci. Jinak nebudeme moct být kamarádi.“
Na důkaz toho, jak moc vážně to myslím, jsem ji postavil na zem a sám si šel pustit televizi. Předstíral jsem, že mě strašně moc zajímá zvýšení sazby daně na potraviny a Isabellky si nevšímal. Ta chvilku stála jako opařená a s vytřeštěnýma očima mě pozorovala. Nebyla zvyklá na to, že bych se k ní někdy otočil zády. Asi to budu praktikovat častěji, protože ten její výraz byl dokonalý.
Chvíli sebou nervózně ošívala, špičkou boty dloubala ďolíček do podlahy, pak si natáčela pramen vlasů na prst a při tom všem nezvedla pohled, který měla po celou dobu zapíchnutý na své palce u nohou. Já ji opatrně pozoroval, ale přitom si dával záležet, abych se tvářil, že mi je naprosto ukradená.
Po nekonečných dvou minutách se začala pomalu šourat směrem k místu, kde jsem seděl. Nešla ovšem přímo ke mně, ale přelezla opěradlo sedačky a zezadu mě pohladila po hlavě. Když jsem na to nereagoval, začala jemně natáček mé vlasy na své prstíky a ve svých myšlenkách doufala, že se na ni vrhnu, stáhnu si ji do náruče a přestanu se zlobit. To tak… pěkně se snaž, cácorko jedna rozmazlená!
Když maličká pochopila můj záměr, sklonila se k mému uchu, foukla mi do něj a pak spustila s nevinným tónem hlasu: „Ty se zlobíš?“
Když jsem na to stále nereagoval, zatahala mě za košili na rameni. Pak si povzdechla a zkusila to ještě jednou: „Edwalde, plosím, pojď si se mnou hlát.“
V duchu jsem se zaradoval, ale navenek jsem se snažil nedat své obrovské potěšení najevo, tak jsem se jen s povytaženým obočím otočil na našeho malého trpaslíka, který si teď s velkým zájmem žmoulal šatičky. Když Isabellka zaregistrovala můj pohled, střelila rychle zorničkami doleva a doprava a pak tichounce a stydlivě přidala: „Tak už se nezlob, plomiň.“
Poté mě objala kolem krku, dala mi mlaskavou pusu na tvář vedle ucha a ještě mě informovala: „Bella už bude asi hodná.“
To už jsem to nevydržel, objal ji a políbil do vlasů.
„Tak jo, ty breberko. Cože to chceš dělat?“
„Musíme postavit domeček!“ vykřikla Bella a už spěchala do svého pokoje.
Chvíli jsme si společně hráli, ale když dole vrzly vchodové dveře a Carlisle se vrátil z práce, Bella se nadšeně zvedla a běžela jej přivítat. S radostným výkřikem „Táta“ mu skočila do náruče a spontánně kolem něj obmotala všechny končetiny.
Teď už mi bylo dokonale jasné, co cítím a nepotřeboval jsem k tomu ani Jasperovu asistenci. Stejně tak mi došlo, proč mě občas můj bratr zkoumá pátravým pohledem a u toho si skrývá myšlenky.
Žárlivost. To je pocit, který jsem až doteď neznal a proto mi zprvu dělalo problém jej rozpoznat. Tuto svíravou a vlezlou emoci zažívám za celou mou existenci poprvé a to vždy, když naše malá holčička upřednostní někoho jiného a neobšťastňuje svou přítomností a úsměvy právě mě. Nejhorší to bývá právě ve chvílích, jako je tato. Když se některý z členů naší rodiny vrátí domů a Isabellka, nabažená mou neustálou přítomností, jej běží vítat.
Proto jsem se rozhodl, že se vrátím do práce. Doma je to s mou maličkou úžasné, ale nechci jí zevšednět a naopak ji chci přimět, aby se na mě těšila a byla šťastná, že mě po několikahodinové pauze uvidí.
Když se vrátili domů všichni členové rodiny, oznámil jsem jim svůj záměr, jenž se nesetkal s žádným odporem. Naopak u většiny z nich jsem zpozoroval myšlenky vypovídající o tom, že mi chtěli něco v tomto smyslu doporučit. Především Rosalie a Esmé se chystaly s nadšením ujmout péče o maličkou na plný úvazek. Esmé navíc právě dokončovala poslední předem smluvený projekt, z něhož nemohla odstoupit a na následující roky si plánovala vyhradit veškerý čas pro Bellu.
Emmett okamžitě projevil iniciativu vybrat mi obor, kterému bych se měl věnovat, ale to jsem odmítl. Nebyl důvod, proč bych jej měl tentokrát nechat rozhodovat o mé specializaci. Sám jsem se rozhodl pro klasickou pediatrii a chtěl jsem si zařídit soukromou praxi, abych se vyhnul povinným službám v nemocnici. Tentokrát chci trávit noci doma.
Ale všechno bylo jinak.
Emmett totiž navedl Bellu, jestli mi nechce vybrat lékařskou odbornost pro následujících pět let, kdy budeme pobývat tady v Kanadě a malá se toho nápadu pochopitelně ujala s neskrývanou radostí.
Tancovala kolem mě s bojovým pokřikem: „Já, já, já!“
Byla tak rozradostněná, že jsem jí nedokázal odolat a zklamat ji. Stejně už mě máš v hrsti, tak mi něco vyber…
Jasper byl osvěžením rodinných praktik nadšený tak, že sepsal seznam všech oborů v abecedním pořadí na papír a položil před Isabellku, ať někam zapíchne prstík.
Ta s neustálým ujišťováním celé rodiny slovem „Bella, Bella“ začala zběsile jezdit ukazováčkem po popsaném listě.
K mé nelibosti kroužila nebezpečně blízko gynekologie a stále zpomalovala. S mírně zachmuřeným výrazem jsem sklopil pohled ve chvíli, kdy její pohyb ustal a podíval se na slovo, které téměř celé zakrývala způsobem, kdy bylo viditelné jen první G.
Pak ale odtáhla celý prstík a na mě vykouklo slovo GERIATRIE.
Tak tady jsem ještě nepracoval…
Musím uznat, že je Bella originální, protože nad tímto oborem jsem nikdy neuvažoval a bude to zajímavý kontrast po mé předešlé specializaci, kdy jsem často stál u zrození života. Teď se posunu od vstupních dveří do života k těm výstupním, ke stáří a smrti. K lidem, kteří se dostali tam, kam já nemůžu.
Netrvalo to dlouho a na internetu jsem našel domov seniorů, kde naléhavě sháněli lékaře. K mé spokojenosti se jednalo jen o práci několik hodin denně, přesně podle mých představ. Jsem zvědavý, jaké tam budou ošetřovatelky…
…
„Pane doktore, potřebovala bych, abyste se ještě podíval na pana Jankinse a to jeho slabé srdíčko. A chtěla jsem vás poprosit, jestli bychom mu nemohli podávat léky injekčně? Pilulky nám celkem úspěšně plive a prská, takže jich máme poměrně velkou spotřebu.“
Diana, ošetřovatelka, která měla dnes službu, mi přišla ráno oznámit, co je potřeba udělat s panem Jankinsem a její mysl mi mezitím ozřejmovala, co by si Diana přála, abych dělal s ní. Už jsem v tomto Domě šťastného podzimu pracoval půl roku a nemůžu si stěžovat. Jak na práci, tak na sestřičky.
Práce se seniory je v mnohém podobná práci s dětmi. Je s nimi potřeba stejná trpělivost a vlídnost, často jsou na tom mentálně podobně jako návštěvníci jeslí či mateřských školek a i jednat se s nimi musí podobně. Jen nejsou tak roztomilí. Bohužel.
Ošetřovatelky máme pěkné a milé a taky sem často zavítají na návštěvu dcery a vnučky mých pacientů a pacientek. Někdy mi některá z mladších dcer či starších vnuček padne do oka natolik, že ji pozvu do kina a následně k sobě do bytu, který jsem si byl opět nucen začít pronajímat.
Ovšem s jistým znepokojením si musím přiznat, že dotyčných slečen bylo za celých šest měsíců tolik, že jsem schopen spočítat je na prstech obou svých rukou. Už mi ten sex nepřináší tolik potěšení jako dřív a nedokážu si vysvětlit, čím to je.
Možná v tom hraje jistou roli fakt, že dřív jsem si krátkodobými známostmi krátil věčnost a byla to vlastně jediná činnost, která mě dokázala vytrhnout z půldruhého století opakující se nudy. Dnes už se nenudím ani náhodou a denně zažívám se svou malou cácorkou tolik neopakovatelných zážitků, že pár hodin strávených erotikou je oproti tomu slabý odvar.
Zkrátka, nějak mě ten anonymní sex přestává bavit, ale nehodlám se tomu pocitu poddat, protože zaprvé nejsem přece impotentní a zadruhé… Zkrátka, kdybych seděl doma na zadku a jen poslouchal, jak si moji bratři a otec užívají, jistojistě by mi to vlezlo na mozek. Navíc neříkám, že mě to už s holkami nebaví. Baví, ale už to není činnost, kterou bych ve svém volném čase provozoval nejraději.
Důvod, proč jsem měl za uplynulé období tak málo sexuálních partnerek, byl i ten, že z jakýchsi záhadných důvodů si se mnou chtěla Isabellka hrát nebo vyjít si na louku právě tehdy, když jsem měl domluvené rande, které jsem tedy z jasných příčin nakonec zrušil. A upřímně řečeno jsem toho ani moc nelitoval. Malá roste bohužel strašně rychle, musím tedy využít každou společnou chvilku. A navíc je tak zábavná a úžasná, že jsem přesvědčený o tom, že často prožiji mnohem zábavnější a zajímavější čas s ní, než bych zažil při postelových radovánkách.
I když musím uznat, že zrovna Tia, se kterou jsem se povyrazil minulý měsíc, byla velmi zajímavý úlovek s hodně neotřelými zálibami.
Tehdy jsem se s ní zdržel až do noci a vrátil jsem se domů, když už Isabellka spala. Nenašel jsem ji ale u ní v pokojíčku, ale u mě, v mé posteli. Čekala tam na mě. Mívala někdy ve zvyku chodit spávat za mnou, ale protože vždy usínala, když jsem byl doma, přelezla si do mé postele s mým vědomím. Teď to ale udělala, i když byl můj pokoj prázdný a to mě velmi potěšilo.
Co mě ale nepotěšilo, bylo to, že jsem neslyšel, o čem se jí zdá. To bylo poprvé, kdy jsem ztratil kontakt s jejími myšlenkami, když spinkala.
Dosud se k mé velké nelibosti sem tam stávalo, že Bella nějak zablokovala své myšlenky, když byla vzhůru. Vysvětloval jsem si to tak, že buď na nic nemyslela, což při její akčnosti a neustále nápady přeplněné hlavičce bylo vysoce nepravděpodobné, nebo mi prostě nějak bránila v tom, abych v ní mohl číst, což bylo pravděpodobnější a pro mě neskutečně frustrující.
Naštěstí se to vždy stalo jen na několik málo vteřin a jak náhle k tomu došlo, stejně rychle zas tento nevyžádaný a nechtěný jev pominul. Přitom nezáleželo na tom, jestli stojím u ní, nebo jsme každý v jiné místnosti. Byl jsem z toho zoufalý a společně s Carlislem jsme bádali, čím by to mohlo být, ale na nic jsme nepřišli. Možná je to její poloupíří podstatou, ale to se mi moc nezdá, protože jak upírům, tak lidem myšlenky číst můžu zcela bez problémů.
Pořád doufám, že se mi její myšlenky přestanou skrývat, ale od naivních představ je v naší rodině právě naše malá Isabellka, takže se začínám horko těžko smiřovat s tím, že by se tento stav mohl začít i zhoršovat. Jediné štěstí je to, že Alici i Jasperovi pořád fungují jejich dary stejně a bez výpadků.
Má rodina snášela tuto Bellinu podivnost se stejnými rozpaky a lítostí jako já, protože si uvědomovali, že pokud ji ztratím z doslechu, nebudu ji moc hlídat tak dobře jako dosud. Jediný, kdo smýšlel jinak, než zbytek osazenstva domu, byl Emmett, který zuřil. Že prý, proč nemůže vypadávat z mého radaru on…
♣17. kapitola♣ ♣19. kapitola♣
Doufám, že jsem nikoho nezklamala, že k žádnému dramatu zatím nedošlo. To ovšem neznamená, že by se všechno číhající nebezpečí jen tak vypařilo...
Teď už tedy víme, že Bella skutečně má štít a já moc chválím Adu1987, Marvi, Lady Sadness a Semisku, že jste to odhalily!
Ráda bych ještě podotkla, že mě moc pobavil komentář AMO - že se Bella koupe s rybami. :D
A děkuju SummerLili, za nádherný komentář a cikání megakociek (nebo jak to skloňujete ;) ).
M. - moc děkuju za Vaši nabídku a krásný komentář především u 16. kapitoly, moc mile mě překvapil. Sice nápady i korektorku mám (tímto opět děkuji Myfate, která po mně kontoluje překlepy, jež někdy ve svém zběsilém tempu vytvářím a sama po sobě je v textu nevidím!) ale rozhodně se mi ozvěte na e-mail, který mám v profilu (vesper87(zavináč)seznam.cz). Vaše volné pokračování tohoto příběhu by mě skutečně zajímalo a pokud pro mě máte nějakou konkrétní radu, rozhodně ji neodmítnu... přinejmenším si ji vyslechnu ;).
Jsem vděčná za každý komentář, takže se nestyďte. ;) Děkuji! V.
Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 18. kapitola:
ách bože, nádhera! A Emmett, ten to dorazil ako vždy
krása! rychle pokračko! nemôzem sa dočkať!
Já nechci drama. Myslím, že největším dramatem musí pro ně být chovat se aspoň trošku lidsky a to mi úplně stačí.
Zbožňuju tuhle povídky, i když se stydím, že pravidelně nekomentuju.
Senzační!
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!