Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 2. kapitola

29.04.2011 (11:00) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 8156×

Edward:

V zamyšlení jsem vyšel na chodbu za účelem najít Carlislea. Jen co se dveře vyšetřovny zavřely, rozezvonil se mi mobil. Bylo jasné, kdo volá. Zrovna totiž padlo jedno z nejzávažnějších a nejdůležitějších rozhodnutí v mé existenci. Je jedno, nakolik to bylo z mé vůle a nakolik z její. Isabelliny. A je mi také jedno, jestli nazlobím, zklamu nebo vyděsím svou rodinu. Toto mé rozhodnutí nikdo a nic nezmění. Přijal jsem hovor a nestihl říct ani fň.

„Edwarde Anthony Masene Cullene! Co si sakra myslíš, že děláš?!“ rozezněl se celou chodbou křik mé střapaté, vševědoucí sestry. Kdybych byl člověk, mé ušní bubínky by byly nenávratně ztracené. Pár lidí, především dojatých novopečených tatínků, se po mně podívalo. Omluvně jsem se na ně usmál a zrychlil, abych byl už z jejich doslechu.

„Alice, uklidni se! Jsem v nemocnici, plašíš mi pacienty a budíš děti!“ snažil jsem se ji utišit.

„Pacienti nejsou ryby nebo zvěř, abys je mohl vyplašit, a na chodbě ti žádné dítě nespí! A nesnaž se to zamluvit, ty moc dobře víš, proč volám. Ona je nebezpečná! Celá rodina bude vystavena riziku. To přece nechceš. Že ne?“ Alice nebyla jen nazlobená, ale i vystrašená. Všichni víme, že když se o existenci upířího, nebo poloupířího dítěte (či co je vlastně ta malá zač) dozví Volturiovi, bude problém. A pokud ji budeme schovávat u sebe, hrozí nám kruté tresty. Tedy pravděpodobně. Přece jen, stvoření, jakým je Isabella, je ojedinělé a možná nakonec bude mít Aro jiný názor. Nadechl jsem se, ale nevěděl, co odpovědět. Rodinu ohrozit nechci. Ale jí se nevzdám.

„Edwarde! Že ne?! Odpověz, sakra, srabe!“

„Alice, tady ji stejně nechat nemůžeme. To by bylo ještě riskantnější, než ji přivést k nám domů a tam se v klidu rozhodnout -“

„Ale ty už jsi rozhodnutý! Možná víc, než si připouštíš! Nesnaž se mě zblbnout!“

„Fajn Alice, máš pravdu. Ale teď a tady to nevyřešíme. Potřebuju ji nějak dostat z nemocnice. Nenapadá tě něco?“ zeptal jsem se s nadějí v hlase.

Před sto třiceti lety, když Carlisle odnesl z nemocnice Esmé, aby ji přeměnil, se taková věc vůbec nezjistila. Stačilo pár podpisů a malá lež, že tělo už bylo vyzvednuto a nikdo se v tom nešťoural. Ale dnes to nejde. Všude samé papírování. Navíc tu malou co nevidět uvidí celé oddělení. A nejen to, z myšlenek sester vím, že se ji chystají ukázat kolegyním z jiných pracovišť. Nedivím se jim, tak přenádherné stvoření tu ještě nebylo a nikdy už nejspíš ani nebude.

I v případě, že se mi ji podaří uchránit od všetečných pohledů, nezabráním tomu, aby si o ní celá nemocnice během několika hodin povídala. I kdyby byla normální dítě, neušlo by pozornosti personálu a následně i pacientů, že na neonatologii leží sirotek, jehož matka byla brutálně zavražděna. Do háje, určitě se o ní dozví i policie, přijede si pro ni sociální úřad… Budeme potřebovat velké štěstí. Mimo to by se hodily falešné doklady a taky trochu zmanipulovat všechny, kteří by mohli dělat problémy… Stačilo by jim dodat trochu pocitu důvěry a ochoty spolupracovat…

„Na to zapomeň!“ zavrčela opět Alice. „Mého manžela necháš na pokoji! Ani se neopovažuj to po něm chtít!“

Nenechal jsem se rozhodit tónem jejího hlasu a přešel k laskavému, nenápadnému nátlaku. Opravdu jsem si dával záležet na způsobu, jakým s ní jednám. Teď jde o všechno. Jakmile se Alice sekne, nic s ní nehne: „Jinak co, Alice? Buď rozumná, Jasper je jediný z naší rodiny, koho tady v nemocnici neznají. Navíc může cestou vyřídit ty doklady u pana Johnsona. Alice, zlato, no tak. Víš moc dobře, že díky Jasperovu daru máme šanci to zvládnout. Bez něj to nepůjde. Navíc, pokud se dokáže ovládnout a nikoho neohrozí, bude na sebe tak pyšný, že z toho budeš mít určitě něco i ty. Je to přece jen ješitný chlap. A když si zvedne ego, ty už budeš vědět, jak toho využít… jen si vzpomeň, jak ti dokazoval svou mužnost a neohroženost poté, co vyhrál v souboji s Emmettem.“

Jojo, Alice tehdy byla několik dní a nocí na vrcholu blaha. Jasper se fakt vyznamenával. A má sestřička díky němu zažila uspokojení hned na dvou frontách. Jakmile už nebylo kde a na čem projevovat vášně, šli společně znovu zařídit celý jejich pokoj i koupelnu. Zničili úplně všechno.

Zato Rose tehdy trpěla. Emmett se to sice snažil nedávat moc najevo, ale upír – neupír… pošramocené ego prostě do postele nepatří. Dokonce neměl ani chuť nějak komentovat Jaspera a Alici. A to už je co říct.

Bylo téměř slyšet, jak to Alici šrotuje v té její upíří hlavince. Moc dobře věděla, na co narážím. Začala opatrně: „Já nevím, Edwarde, když ono nás to opravdu může ohrozit. To novorozeně je tak malé, že nevidím její rozhodnutí. Respektive vidím její rozhodnutí, ale tím, že se zatím řídí jen svými pudy, prostě nepřemýšlí dopředu. Jakmile se rozhodne, koná. Nestihneme na její volby zareagovat…“

Jo, Edwarde, jsi prostě nejlepší. Alice je už nalomená. Jestli jsem za něco na práci se ženami vděčný, je to právě toto. Naučil jsem se celkem obstojně manipulovat se svými sestrami a adoptivní matkou. Lidské ženy dokážu vmanévrovat, kam chci jen díky své upíří podstatě… ale upírky?! Ty už jsou vyšší level. Na ty se musí chytře. Dennodenním kontaktem se ženami různého věku, rasy, náboženství jsem zjistil, že nátlak, řev a vynucování si autority je jen podráždí a vše je ztraceno. A pak už nepomůžou ani prosby, ani sliby, ani výhružky.

Zato vlídným, klidným, vyrovnaným hlasem a něžným, pozorným a empatickým jednáním dosáhnete svého. Pokud navíc předložíte fakta, která hrají ve prospěch nebo potěšení ženy, máte vyhráno. Možná napíšu jednou knihu, jak na ženy… i když stejně si myslím, že muži jsou natolik ješitní, že si poradit nenechají.

Chápu Alicinu obavu. Jasper odolával lidské krvi nejkratší dobu. Navíc se jí velmi dlouho živil. Jeho sebeovládání bylo nejslabší, ale zatím pevné. V nemocnici za námi ještě nebyl. Sem tam nás tu s Carlislem někdo z rodiny navštíví. Nejčastěji Esmé. Ale i Alice a Rose s Emmettem to zvládají docela dobře. Navíc si tím zvedají sebevědomí a sebedůvěru. Jasper je sice nejslabší článek, co se týká ovládání žízně, ale to, že tu ještě nikdy nebyl, je pro nás výhoda. Personál jej nezná.

„Alice, nic se nestane. Já a Carlisle Jaspera ohlídáme. A navíc si jsem jistý, že to pro důstojníka občanské války bude velká výzva…“ pronesl jsem s neochvějnou jistotou v hlase. Alice si vzdychla. Škoda, že neumím číst myšlenky po telefonu. I když to je nejspíš dobře. Vzhledem k mé narážce Alice nejspíš bloumá nad jednotlivými tělesnými partiemi mého bratra a to opravdu nepotřebuju ani slyšet ani vidět. Další zásah Edwarde, to se ti evidentně povedlo.

„Dobře Edwarde, ale mám to u tebe. A předem tě upozorňuju, že budu proti tomu, aby u nás to upírče zůstalo. Jediné s čím souhlasím, je to, abyste ji přinesli. Dál se teprve uvidí!“

„Alice, zlato, děkuju! Musíme ji odsud dostat co nejdřív…“ Ne nadarmo je právě ona mým nejoblíbenějším sourozencem.

„Já vím, já vím. Zařiďte vše, co můžete. Jasper přijede za dvě hodiny i se všemi falsifikáty.“ V telefonu byl už slyšet jen obsazovací tón a já akorát stál před Carlisleovou kanceláří.

Abych byl upřímný, víc než Alice, jsem se bál právě reakce mého otce. Uvědomuju si, že svou rodinu můžu přivést do nebezpečí, ale já nemůžu jinak.

…

Carlisle se v první chvíli zlobil, myslel, že si z něj dělám legraci. Když si ale v mých očích všiml té čisté upřímnosti a naléhavosti, zarazil se a opatrně promluvil:

„To není žert? Myslíš vážně, že máte na novorozeneckém nesmrtelné dítě?!“ Ach, je vidět, že Volterskou výchovu má hluboko pod kůží. V jeho myšlenkách jsem viděl procesy s nesmrtelnými dětmi. Napadlo jej to samé, co nejdříve mě samotného. Musel jsem jej zarazit.

„Ne, není to žert a ne, ta malá není nesmrtelná! Teda možná je, ale není to upírka. Alespoň ne přeměněná. Narodila se lidské ženě. Její tělo teď leží u nás, na patologii. Porod byl zjevně neslučitelný se životem. Ale už to, že dítě donosila, je neuvěřitelné. Na tu mrtvou bych se ostatně rád šel podívat. Měli bychom ji prohlédnout. Možná zjistíme i něco o průběhu těhotenství. A co se týká Isabelly-“

„Moment, kdo je zase Isabella?“ zeptal se zmateně Carlisle.

„Otče, o kom se asi tak bavíme?“ nedalo mi to a reagoval jsem mírně jízlivě. „její matka měla u sebe přívěšek se jménem Isabella, bude se tak jmenovat. Takže - Isabella vypadá jako lidské dítě. Odlišuje se jen tím, že má zuby, kouše, ale není jedovatá a saje krev.“

„Jak si tím můžeš být tak jistý? Že není jedovatá? Pane Bože, co když někoho pokouše!“

„Už se stalo, tak jsem na tu její upíří podstatu taky přišel. Ten záchranář je naprosto v pořádku. Jak říkám, na první pohled vypadá jako lidské dítě, jen má světlejší pleť, ale když plakala, zrůžověla jí líčka. Na dotyk má nižší teplotu, ale nijak podezřele. Když držela Davidovi ruku, její stisk byl velmi silný – tedy na člověka velmi silný. A také je nadmíru inteligentní. Reagovala na to, co jsem jí říkal. Carlisle, není čas. Za necelé dvě hodiny tu bude Jasper a my musíme připravit vše proto, abychom ji odsud dostali. Pokud tedy souhlasíš.“

Ta poslední věta byla spíš jen zdvořilostní fráze. Moc dobře jsem si všímal Carlisleových jiskřiček v očích, když se dovídal první poznatky o Isabelle. A neunikla mi ani jedna myšlenka, ve které už plánoval, jak si ji s chutí prohlédne, změří, zváží a vyšetří. Dokonce už i plánoval zkoumat její intelekt a stravovací a spací návyky. Těšil se, až uvidí, jak rychle bude dospívat a tak dále. Překvapilo mě, že mu bleskl hlavou rozzářený a šťastný obličej Esmé. On sám jí dítě dát nemůže a ona už více než sto let trpí tím, že její vlastní miminko umřelo. Představa, že své ženě položí do prázdné náruče malý, sladký, podlidský, poloupíří uzlíček, jej naprosto odrovnala.

Tyto myšlenky na mou šťastnou adoptivní matku, zmírnily mé počáteční zděšení nad tím, jak až téměř fanaticky se Carlisle těšil, až Isabellu podrobně prozkoumá. Kdybych jej neznal více než sto padesát let a nevěděl, že to s ní myslí opravdu jen dobře, asi bych mu ji ani nepůjčil. Jeho touha po nových objevech a znalostech byla neskutečně silná a nadšená. Tak moc, že prozatím zastínila obavy z rizika, které s sebou ponese adoptování mé princezny.

Ovšem co se týká Isabelliny výchovy – rozhodně ji nehodlám přenechat jen Esmé. Budiž, oficiálně může být její matkou, pro lidi klidně i biologickou. Až se přestěhujeme, nebude to problém. Ale já budu v jejím životě hrát hlavní úlohu. Jako velký, silný, milovaný bráška.

Náhle se tok Carlisleových myšlenek zvrtnul směrem, který mě přinutil otevřít ústa. A to se mi už nestalo sakra dlouho, snad nikdy. Přesně jsem věděl, na co se mě zeptá, ale nezmohl jsem se na slovo a musel jej nechat otázku vyslovit: „Edwarde, nepochop to špatně, ale musela tě ta varianta napadnout…“ Ne, Carlisle, to mě ani ve snu nenapadlo, kdybych tedy mohl snít. Stále jsem nebyl schopen reakce a tak musel Carlisle pokračovat: „… víš, při tvém poněkud odvázanějším způsobu života… myslím hlavně v sexuální sféře… a navíc tvrdíš, že otcem té malé je upír. Pravděpodobně. No, připustil sis…? Sakra, Edwarde, netrap mě! Moc dobře víš, na co myslím!“

„Jestli nejsem její otec právě já,“ hlesnul jsem nepřítomně. Na jednu stranu by to vysvětlovalo, proč k ní cítím takovou oddanost a potřebu ji ochraňovat. A také by mě učinilo nesmírně šťastným vědomí, že je moje. Část mě. Ale mé štěstí by tlumil pocit viny. Vina za smrt její matky, za kterou bych byl svým způsobem zodpovědný. Její matka! Jak sakra vypadala?! Proč mi jen ten záchranář ukázal pouze její rozpárané břicho s vyvalenými střevy a zlámanými žebry?! Proč se jen nepodíval i na obličej…?!

„Edwarde, tak měl jsi sex s její matkou?“

„Já nevím.“ Carlisle pozvedl obočí a v duchu se vztekal, ať nelžu, že jako upír mám bezvadnou paměť. „Nevím, protože jsem ji ještě neviděl. Nevím, jak její matka vypadá. Musím jít hned do márnice. Věř, že mě samotného to zajímá víc, než kohokoli jiného. Ostatně vždy používám ochranu, abych působil lidsky a nevyvolával jakékoli podezření. Kromě toho se dívky, s nimiž se miluju, pak nebojí, že bych je třeba něčím nakazil, nebo je přivedl do jiného stavu,“ neovládl jsem se a hlasitě polknul, „ale oba víme, že žádná antikoncepce není sto procentní.“

„Dobrá, ještě mi řekni - smím Isabellu vidět?“ zeptal se s nadějí v hlase můj adoptivní otec a kromě touhy poznat hříčku přírody byl i zvědavý, jestli v ní zpozoruje nějaké mé rysy.

„Carlisle, myslím, že vzhledem k tomu, že na novorozenecké často nechodíš, to není dobrý nápad. Mohlo by to být podezřelé, až se ztratí. Personál by si nás s tím mohl spojit… bude lepší, když mi jen pomůžeš vše zařídit a seznámíš se s ní až doma.“ Viděl jsem v jeho očích zklamání, ale i pochopení. Musíme být opravdu velmi opatrní.

Konečně se, přese všechny pochyby, dostavil pocit úlevy. Hlava naší rodiny souhlasila. Sice zatím jen podvědomě, přece jen nechtěl nikoho z rodiny nutit do nebezpečí. Ale jeho natěšené myšlenky mi dodávaly pocit jistoty. Teď už zbývají poslední dva kroky – prohlédnout její matku a poté Isabellu dostat odsud.

…

Na patologii nechodím rád. Pach smrti mi opravdu nevadí, ale ten nechutný formaldehyd a mnohem silnější desinfekce, než na kterémkoli jiném oddělení, je nechutná. Na chodbě byl nezvyklý šrumec. Zvláštní, většinou je tu mrtvolné ticho a klid. Zřízenci se snaží ze všech sil držet pietu. Dnes to ale neplatí. Jeden z pracovníků do mě dokonce narazil a tak tak, že si nezlomil ruku. Bylo mi to divné, musel jsem reagovat: „Pozor, kolego, ať si neublížíte. Máte tu nějak živo.“ – pitevní humor – Ale když už je „člověk“ teoreticky mrtvý, nezbývá, než si dělat ze smrti legraci.

„Můžete mi, prosím, říct, co se tady stalo?“ Vystresovaný muž se na mě podíval s pocitem viny v očích a řekl větu, kterou jsem rozhodně nechtěl slyšet:

„Zmizelo nám tělo. Před chvílí. Před půl hodinou ji přivezli a teď je pryč. Bude z toho velký průser.“ Jo, to bude. A bude ještě větší, až uneseme i Isabellu. Je vůbec možné, že by to byla má dcera? Dcera?! A teď se ztratila žena, která ji odnosila a která byla jediným klíčem ke zjištění pravdy. Najednou mi svitla naděje. Možná, že tomu zřízenci neunikla podoba zemřelé. Musím to zkusit:

„To je mi opravdu moc líto, rád bych byl nápomocný. Můžete mi ji popsat?“ zeptal jsem se.

„Poznáte ji hned, má obrovskou díru v břiše, střeva venku a potrhaná, žebra zlámaná…“

„Myslel jsem spíš obličej.“ Upřesnil jsem dotaz, ale naději už téměř ztratil. Podle jeho vzpomínek měla obličej přikrytý zeleným plátnem. Ksakru!

„Ne, obličej jsem neviděl, ale možná by vám pomohlo, že měla přes celé levé lýtko tetování. Taková nudná klasika, had obtočený kolem růže.“ Díky Bohu, alespoň něco. Díky svému daru jsem si tuto moderní ozdobu pořádně prohlédl a zapamatovat. Ještě, že je teď 21. století. Stát se toto před sto nebo padesáti lety, byl bych nahraný.

„Děkuji, Tome, musím se už vrátit.“ Zřízenec byl tak mimo, že mu ani nedošlo, že jsem sotva přišel a už odcházím. V jeho mozku běhaly myšlenky jen na jedno téma: Kde může ta ženská jen být?! Musíme ji najít dřív, než na to přijde vedení nemocnice. Počkáme ještě dvě hodiny, a pak to budeme muset nahlásit. Ne, my ji najdeme!

Výborně, budou čekat ještě dvě hodiny. Kdyby vyhlásili pátrání po těle už teď, Isabella by se nám odnášela opravdu těžce.

Tato myšlenka mě uklidnila. A ta druhá ještě víc. Pravděpodobnost, že to já jsem zplodil tu malou princeznu, se zmenšila na minimum. Ne snad, že bych nebyl rád otcem, ale mám tak nějak pocit, že by to tak být nemělo. Že bych se o tu malou raději staral jako „nepokrevný“ příbuzný.

A pokud jde o mou skoro jistotu, že její matka se mnou neměla tu čest: Nejsem typ muže, který se při sexu věnuje jen samotnému styku. Rád si ženy celé prohlížím a ještě raději je laskám po celém těle, přivádí je to totiž na vrchol blaha. Což pak má za následek velmi příjemnou vstřícnost z jejich strany vůči mému tělu. Měl jsem opravdu hodně milenek a část z nich skutečně měla tetování. Některé na velmi odvážných místech… ale toto tetování na levém lýtku neměla žádná.

Teď už je tu jen možnost, že se nechala tetovat až po noci strávené se mnou. To je ale velmi nepravděpodobné. Tak rozsáhlé tetování se vytváří na několikrát. A ve viditelném stádiu těhotenství by ji snad už nikdo netetoval.

Myšlenka, že musíme najít tělo a ujistit se, že nejde o mou bývalou milenku, šla teď stranou.

To, že byla mrtvá unesena, je velmi znepokojivé a zabrání nám to zjistit podrobnosti o upířím těhotenství. Navíc, pokud šel někdo po Isabelliné matce, půjde možná i po ní.

Kdo to mohl být? A v tom mi to docvaklo. Neuvědomil jsem si to hned, protože mě otupoval pach formaldehydu na chodbě patologie, ale cítil jsem něco, co tam nepatřilo.

Upír. Cizí upír. Ten pach jsem nedokázal zařadit, ale že je našeho druhu, bylo jasné.

Tělo matky, která porodila poloupíří dítě, unesl upír!

Isabellin otec? Volturiovi? Nebo úplně jiný jedinec, kterého zaujala milenka jiného upíra?

Toto budeme řešit také později. Teď musí moje princezna urychleně zmizet!

...

Zrovna jsem prováděl prohlídku malého Patrika, u jehož předčasného a těžkého porodu, jsem byl před dvěma dny, když mi někdo zaťukal na dveře a vstoupil. Byla to Rachel. Její myšlenky byly blahem bez sebe. Za ní totiž kráčel okouzlující mladý muž s tmavě modrýma, uhrančivýma očima a tmavě blond lví hřívou. Na tváři měl svůdný, sebejistý úsměv a na sobě skvěle padnoucí oblek. Vypadal sexy. Tedy tak to ve své hlavě komentovala alespoň Rachel.

Urychleně jsem ukončil prohlídku toho malého nedonošence. Hraní si s fonendoskopem a dalšími proprietami mě jen zdržuje. Svými upířími smysly jsem už pár minut věděl, že chlapeček prospívá výborně a jeho urychlený příchod na svět nebude mít následky. To samé se ovšem nedá říct o jeho matce. Porod byl pro ni, i přes mou snahu jí ho co nejvíce ulehčit, natolik otřesným zážitkem, že podle jejích myšlenek se Patrik sourozence nikdy nedočká. Mohl by, ale pak je zde riziko, že Patrikova matka svého manžela vykastruje. Tak nějak zněly její myšlenky během toho třináctihodinového utrpení. No, možná si to rozmyslí a já ji tu budu mít za pár let znovu. Tentokrát ji už ale opravdu přesvědčím, že vzhledem k jejím tělesným dispozicím by bylo vhodnější zvolit císařský řez.

Vyprovodil jsem sestru chovající mého malého pacienta se slovy, že je vše v pořádku a už se soustředil jen na nově příchozí. Rachel stále přemýšlela nad Jasperovým tělem. Samozřejmě, že ve vší počestnosti to rozhodně nebylo. Ta holka je nadržená snad pořád! K dobru jí ale musím přičíst, že ta její vášnivost není jen v myšlenkách, ale že se skutečně odráží i v její aktivnosti a ochotě praktikovat sex jakkoli a kdekoli.

Jsem u ní už zvyklý opravdu na všechno, ale přesto mě trochu zarazila její další myšlenka. Představovala si sebe a mě s mým bratrem. Pozice, ve které nás tři viděla, ji evidentně dostávala do varu a mohla by jí být snad i příjemná… ovšem nám dvěma rozhodně ne… Pane Bože, Rachel, dej pokoj! Jasper zřejmě zachytil její vzrušení a gentlemansky se uculil. Moc se necul, brácho, kdybys tak jen tušil, co se jí právě odehrává v hlavě, a tedy i mě před očima… pomyslel jsem si.

„Pane doktore, je tady pan Jason Cleeds. Přišel ohledně Isabellky, toho novorozeného sirotka. Je ze sociálky,“ zašveholila sestřička a než stihla cokoli dodat, poslal jsem ji rychle pryč. Zrovna totiž sbírala odvahu Jaspera někam pozvat. Nejvíce jí učarovaly jeho temně modré oči. Smůla holka, ty jediné nejsou jeho. Aby Alice omezila riziko prozrazení, a aby nás od sebe co nejvíce odlišila, dala mu kontaktní čočky. Přestože je to nepohodlné, sem tam to děláme. Přece jen je zvláštní, že i když nejsme pro lidi pokrevní příbuzní, máme všichni naprosto stejnou barvu očí.

Tmavě modré čočky nosí Jasper a Rosalie, pro lidi jsou také pokrevnými příbuznými.

Emmett, Alice a já máme pro občasné použití tmavě zelené. Nepoužíváme je ale často. Opravdu jen výjimečně. Kdybychom je například začali nosit běžně do práce nebo do školy, lidé by si toho všimli a my bychom je už nemohli sundat vůbec.

„Tak, kde ji máš, doktore?!“ zeptal se Jasper, snažíc se nedávat najevo nervozitu z toho, že je v budově plné krvácejících lidí.

Na mého bratra je spolehnutí. Přinesl všechny potřebné doklady a formuláře – muselo to být opravdu velmi, velmi drahé, obstarat je takhle narychlo. Oficiálně byl plán takový, že Jasper, jakožto sociální úředník, malou odveze do kojeneckého ústavu v jiném městě. Vybral Katajanokka – což je přímo malinký poloostrov, město obklopené mořem. Z Helsinek, je to, co by kamenem dohodil. Takže se zvládne s Bellou rychle přemístit domů. Zfalšoval i žádost rodiny zesnulé Isabelliny matky, že si malou přejí mít blíž u jejich bydliště.

Jasper svým darem zasel důvěru a ochotu do všech sester a lékařů na oddělení. Zašlapal do země poslední zbytky pochyb a nejistoty, zdali mu mají maličkou vydat. Bylo to nefér, protože jakmile se proberou z té emocionální kamufláže a jakmile se přijde na to, že šlo o podvod, budou si to neskutečně moc vyčítat. A to ještě není vše. Aby Bellu nikdo nehledal, musí být prohlášena za mrtvou. Myslím, že nás tady na oddělení čekají velmi černé dny.

Jasper měl, jako správný stratég, vše promyšleno. Poté, co mu naši malou princeznu sestry, se slzami v očích, svěří, se vydá hledat příhodné, nebezpečné místo a prázdné auto nabourá do skály. Pro jistotu jej ještě polije benzínem a zapálí. Nakonec dílo zkázy shodí do hlubin ledového, Baltského moře.

Zítra vyjde v novinách oznámení, že nemilosrdné útesy na trase Helsinky – Katajanokka si vybraly své další oběti. Únosce, jak se později zjistí, protože rodina se bude o dítě zajímat a přijde se na to, že žádné svolení nedala, a jeho oběť, nevinný novorozenec, budou navždy odpočívat na dně chladné, slané vody.

 ♣ 1. kapitola ♣              ♣ 3. kapitola ♣

Strašně moc mě potěšily komentáře u minulé kapitoly. To je také důvod, proč přidávám druhý díl tak brzy. Musím ale zároveň přiznat, že vaše pozitivní a moc krásné reakce jsou dost zavazující! Trošku se bojím, jestli jsem vás 1. dílem nerozmlsala. Snad vám v tomto díle absenci miminka vynahradila trocha napětí. Pokud vás, milé dámy, trochu zarazil Edward... prozradím snad jen, že to není ten nevinný středoškolák. To jste ale zajisté už pochopily samy.

V příštím se už naše princezna objeví, ale především to bude celé z pohledu někoho jiného. Zkuste hádat koho. ;)

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 2. kapitola: