Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 23. kapitola

22.10.2011 (16:45) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 40× • zobrazeno 4181×

Alice:

Jestli mi teď Edward četl myšlenky, tak je to v háji!

Rychle jsme se rozhlédla a hledala svého bratra, který se neúmyslně a nevítaně brouzdá v našich myšlenkách stejně často jako průměrný Australan na surfu. Kdyby Edward viděl, co právě teď já, nejspíš by se vydal onu dívku z vize hledat, a to v tuto chvíli rozhodně nebylo žádoucí. A asi by si nenechal vysvětlit, že hledat ji, by byla jen ztráta času, protože bez ohledu na to, jestli se bude snažit jít svému štěstí naproti nebo ne, vše dopadne přesně tak, jak má.

Nejlepší bude, když se Edward zatím nic nedozví.

Jenže po Edwardovi jako by se země slehla. Naopak mě ustaraným pohledem skenoval můj muž.

„Co se děje, miláčku? Je všechno v pořádku?“ zeptal se a v následující chvíli mne už svíral v objetí. Zachvěla jsem se vzrušením. Jasper vycítil mé rozpoložení, láskyplně se na mě usmál a v hrudi mu temně zavibrovalo.

„Jazzi, kde je Edward?“ zeptala jsem se jej rozechvěle.

Jasper ztuhl, zamračil se, odtáhl mě ze svého hrudníku na délku svých paží a zkoumavě se mě zeptal: „A k čemu ho právě teď potřebuješ?“

Došlo mi, že má otázka asi nevyzněla nejlíp a s nevinným úsměvem na rtech jsem svého manžela potěšeně pohladila po prsou. On na mě žárlí! Nejdříve jsem mu zlíbala spodní čelist, dokud se konečně neuvolnil a teprve potom jsem mu naznačila důvod svých obav a zájmu o bratra.

„Lásko, jen jsem o něm měla vizi a doufám, že není nikde v doslechu…“

Jasper se rozpačitě usmál a konečně zpět ve svých kolejích řekl: „Není. Hned poté, co ti Bella dala obrázek – na kterém ti to, jen tak mimochodem, jako lesnímu skřítkovi opravdu moc sluší - se rozběhla ven a zapištěla něco ve smyslu, že si chce zaplavat. Edward za ní okamžitě spěchal, takže ji teď možná loví ze dna jezera,“ oznámil mi klidně Jasper a Carlisle mu to uvolněně odkýval. Nechápavě jsem se zamračila, načež Carlisle pochopil, že by měl dodat něco důvěryhodnějšího a zodpovědnějšího a přestal se bezděčně culit.

„Ehm, samozřejmě se za nimi rozběhla i Esmé, Rose a Kate. Ale nemám obavy, Bella stejně nemá nejmenší šance Edwardovi uniknout,“ pronesl Carlisle na svou obhajobu, proč tak klidně sedí na pohovce a věnuje veškerou svou pozornost Eleazarovi.

„Ne, to skutečně nemá,“ pomyslela jsem si.

♥♥♥

Edward:

V jednu chvíli Bella klidně rozdávala obrázky dalším členům rodiny a v následný moment už křičela: „Teď se půjdeme koupat!“ a utíkala směrem od domu. Okamžitě jsem ji následoval, ale abych jí nezkazil všechnu radost, nechával jsem jí neustálý náskok a spíš se za ní jen loudal. Klidně bych při tom jejím pronásledování mohl sbírat květiny a tvořit herbář.

Bella si to mířila k nějakému jezeru, které zahlédla při včerejším příjezdu k Denaliovým. Dovolil jsem jí doběhnout téměř až k okraji, ale chvíli předtím, než se chystala vyzout boty a skočit dovnitř, jsem po ní chňapl. Bella se docela zlobila, ale nakonec se mi ji s Esmé, Rose a Kate podařilo přesvědčit, aby ze svého plánu zaplavat si, ustoupila. Musel jsem jí ovšem slíbit, že po návratu domů, do Edmontonu, půjdeme na kolotoče, kde s ní strávím celý den a budu se jí plně věnovat.

Ten nápad se velmi líbil především Esmé, která už dlouho plánovala uskutečnit na Belle jeden konkrétní pokus. Chystala se ji dát od září do školy mezi normální lidské děti, ale nebyla si jistá, jestli by to, vzhledem k jejímu poloupírství, bylo možné. Proto se rozhodla chodit s ní na různá místa a testovat Bellu v jejích reakcích na jiné děti.

Já jsem měl docela obavy z toho, že bychom ji měli umístit do obyčejné, lidské školy, ale celý zbytek rodiny se postavil proti mně. Dokonce už před rokem ji chtěli někteří členové rodiny umístit do školky. To by byl masakr…

Musím jim dát ale za pravdu, že je Bella nebývale inteligentní a bystrá, přestože se pořád ještě někdy zapomene. Například před týdnem, když jsme si hráli na maminku a tatínka a já jen na malou chvíli přestal dávat pozor, Bella sama přestěhovala nábytek z poloviny pokoje na jeho opačnou stranu. Naštěstí jsem stihl zasáhnout ve chvíli, kdy se chystala přenést jídelní stůl nad hlavou.

Souhlasím ale s tím, že pro Bellino dobro je nutné, aby přicházela do styku s dalšími dětmi a i docházka do základní školy pro ni bude jistě přínosem. Ovšem jen za předpokladu, že do školy nasadíme i špióna, který by mohl v případě nouze zasáhnout.

Úplně nejspokojenější bych ale byl, kdyby zůstala Bella doma a učil jsem ji sám, případně s Esmé. Je pravděpodobné, že Bella pedagogické vedení příliš potřebovat nebude, ale kdybychom ji drželi odtrženou od světa, cítila by se osaměle.

♥♥♥

Pomalu, ale jistě, se blíží Belliny čtvrté narozeniny, což znamená, že září je za dveřmi a spolu s ním její, teď již téměř jistý, nástup do školy.

Naše holčička vypadá na šest let a mezi své vrstevníky se už nesmírně těší.

„Ach jo, Edwarde, tobě to ale trvá. Stejně jako Emmettovi, když mi pomáhá uklízet pokojíček!“ zvolala Bella ode dveří, kde už celá nadšená nedočkavě přešlapovala. Právě jsme se spolu totiž chystali na výlet do města.

Já jsem měl dnes dobrou náladu, a tak jsem si z ní maličko utahoval, jako že beznadějně hledám klíče od auta. Přitom jsem po očku nenápadně sledoval, jak sebou ta malá breberka roztržitě šije.

„No tak, Edwarde! Už je máš? Za chvíli bude venku tma a žádné děti tam už nebudou! Pooojď!“ kňourala jako kotě, kterému někdo vzal klubíčko. Skoro bych i řekl, že na mě rozkošně zavrčela.

„Belli, právě jsi poobědvala, je poledne, máme dost času. A ty klíče pořád nemám, ještě se podívám, jestli mi nezapadly pod pohovku,“ řekl jsem a musel se hodně snažit, aby mi nezacukaly koutky úst pod náporem smíchu, když jsem si všiml, jak se na mě Bella zničeně podívala. Dlouho ale neváhala, rozběhla se, padla na všechny čtyři a už prohledávala prostor pod sedačkou.

S vystrčenou prdelkou a hlavou pod nábytkem rezignovaně zahlásila: „Nic tu není. Ani prach.“

„Jistěže tam není ani zrnko prachu, vždyť kvůli tobě děláme každý druhý den velký úklid,“ pomyslel jsem si a dál svíral hledané klíče v kapse kalhot. Bella si znovu zmučeně vzdychla a chystala se mi navrhnout, že auto nastartujeme i bez klíčů, jako se to dělá ve filmech.

Stále ještě s hlavou pod pohovkou doufala, že to budu umět a potěšila mě, že do mě vkládala nemalé naděje. O to víc jsem se cítil provinile, že ji tahám za nos, a tak jsem klíče z kalhot urychleně vytáhl a položil je pod polštář, jenž ležel na sedačce. Chtěl jsem jí udělat radost.

„Belli, jdu se podívat ještě jednou do kuchyně. Zkus prohlédnout třeba tu sedačku, jestli mi nevypadly z kapsy, když jsem tam seděl,“ oznámil jsem jí a odešel.

Když jsem se za chvíli vrátil, Bella už seděla na sedačce, spokojeně hongala nožkama a usmívala se na mě jako kočka, které před chvílí sežrala myš.

„Edwarde, jak moc bys byl rád, kdybych ty klíčky našla?“

„Byl bych moc rád, Belli.“

„No jo, ale co to je – moc rád? Dal bys mi za to čeba nějakou odměnu?“

„Jo ták! O to jí jde… Co na plat, je to zkrátka ženská. Malá, ale stoprocentní,“ pomyslel jsem si.

„Odměnu? No, poděkoval bych ti za to. Nebo by sis přála něco víc?“

Bella bojovně vystrčila bradu a zatnula rtíky a chvilku přemýšlela.

„Jo! Zmrzlinu! S malinama! A k tomu pumu!“ To mi už sdělila se zasněným výrazem, až jsem se divil, že u toho neslintá. Tak to je docela divoká kombinace, zlatíčko…

„Dobře, dobře, dobře. To by šlo, ale hezky popořadě. Pumu ti ulovím až jindy, ano? A teď ty klíčky. Našla jsi je?“

„Neulovíš! Já ji chci ulovit sama!“ určovala si Bella podmínky, na které bych stejně nikdy nepřistoupil.

„Bello, o lovení nebezpečných zvířat jsme se už bavili. Jsi moc malá a nikdo z nás ti to nedovolí. A pokud se chceš hádat, nikam nepůjdeme. Takže jestli chceš jít ven, zapomeň na lovení pum nebo medvědů, na to máš času dost!“ Už jsem byl doopravdy rozzlobený. To přece nemůže myslet vážně! Copak je sebevrah?!

Z představy, jak se moje malá princezna přibližuje k divoké pumě, mi bylo na nic. Na chvíli mě zachvátil otřesný pocit beznaděje a zoufalství. Co když jí budou jednou srnky málo a bude chtít lovit nebezpečnější zvířata? I jako dospělá bude, narozdíl od nás, mnohem zranitelnější a křehčí. A já nehodlám akceptovat možnost, že by jí někdy někdo nebo něco zkřivilo třeba jen vlásek na hlavě.

Bella chvíli nazlobeně hleděla před sebe, zpracovávala nové informace a zvažovala, jestli se jí vyplatí vyjednávat a dělat mi scény. Nakonec správně usoudila, že by to bylo zbytečné, protože o lovení nebezpečných zvířat jsme se bavili už mnohokrát a pokaždé se stejným výsledkem, takže se upnula alespoň k výletu a slíbeným pochoutkám.

Nalodili jsme se tedy do mého auta a já po cestě dával Belle poslední instrukce, ve kterých jsem jí připomínal, jak se má před dětmi chovat. Naštěstí jsme s ní poslední dobou chodili mezi lidi často, takže šlo spíš jen o rutinu.

„Belli, tak hlavně nezapomínej, že jsi moje neobyčejně dokonalá holčička. Ostatní holčičky nejsou tak úžasné jako ty, proto se nesmíš prozradit a běhat, cokoli zvedat nebo ničit. Kdyby si toho totiž někdo všiml, záviděl by ti, že takové věci jako ty neumí a my bychom spolu už nemohli chodit ven. Rozumíš?“

Bella horlivě přikyvovala a v mysli se už nemohla dočkat, až se uvidí s dětmi, které budou stejně velké jako ona sama. Nikdy jsem si neuvědomil, jak moc vnímá to, že celý život přichází do styku jen s dospělými upíry a jak jí chybí kontakt se sobě rovnými jedinci.

Zastavil jsem u parku a než jsem lidským tempem vytáhl klíčky ze zapalování, Bella mi otvírala dveře řidiče, abych prý nezdržoval.

Byla tak natěšená, že jsem ji raději zvedl do náruče a usadil si ji na své ruce, aby se nefalšovaně poloupírsky nerozběhla k dětem, které byly už na dosah. Problémům je lepší předcházet. Došli jsme až k pískovišti, kde si už hrály dvě holčičky a jeden kluk. Nechal jsem Bellu patlat se s nimi v písku a vše z pár metrů monitoroval. Isabellka se okamžitě skamarádila s dotyčným klučinou a společně začali stavět hrad…  No, spíš házeli písek na jednu hromadu. Vše probíhalo ideálně, ti dva se dobře bavili a sem tam i chichotali, takže jsem se ve své ostražitosti docela uklidnil.

Idylka ale netrvala věčně.

Bella chtěla na vytvořené pískové stavbě udělat ještě nějaké úpravy, ale Louis – ten malý chlapeček – s ní nesouhlasil. Bella se přesto natáhla a sebrala mu lopatičku přímo pod nosem, což neměla dělat. Louis se naštval takovým způsobem, že se vrhl na Bellu a kousnul ji do ruky, ve které držela lopatku. Bella zůstala zírat jako opařená. Přestože ji to evidentně nebolelo, byla v šoku. Očima mě vyhledala a vrhla ke mně všeříkající pohled: „No, viděl jsi to?! Já si nezačala!“ A já jsem měl chuť k tomu dodat: „Co má, sakra, co člověk kousat upíra?!“

Louis začal fňukat, protože nejen, že Bellu nezranil, ale především jej kvůli její tvrdé kůži jeho dětské zoubky zabolely. Dva vrchní a jeden spodní „myšák“ se mu dokonce rozviklaly. Jakmile se Bella vzpamatovala z prodělaného šoku, ohnala se po něm a chystala se mu jeho útok vrátit i s úroky.

Já jsem se k té rozdováděné dětské dvojici vydal lidským tempem naštěstí už v okamžiku, kdy jsem začal tušit problémy, a tak mi zbývalo překonat jen pár metrů, abych zabránil tragédii. Umím si představit ty titulky v novinách – Kruté krvavé orgie na dětském hřišti!

Přidal jsem tedy do kroku a zbytek vzdálenosti překonal podezřele rychlejším pohybem, než je ten lidský, ale přítomné maminky stejně pozorovaly dvě škorpící se dětičky a mě si v té chvíli příliš nevšímaly.

Přiskočil jsem k Belle, jedním pohybem ji zpacifikoval a odnesl z pískoviště k rybníku na lavičku, kde nikdo nebyl. Bella se mi vzpínala, vztekala se a nemínila přejít do klidového režimu. Nějakou dobu jsem na ni vlídně mluvil a snažil se ji zklidnit, ale ona byla umíněně rozhodnutá udělat mi pořádnou scénu. A především mě chtěla přesvědčit o tom, že si to musí s Louisem vlastnoručně – tedy spíš vlastnozubně – vyřídit.

Ječela tak, že se lidé opodál začali dívat, co se to u vody děje a několik z nich si pomyslelo, že ji evidentně nezvládám. Korunu tomu nasadila jedna starší paní se svou myšlenkou: „No jo, zase jeden mladý tatínek, co umí dělat děti, ale už si je neumí vychovat…“

To mě naštvalo.

Jakýpak mladý?! Vždyť bych té dámě mohl být ve svých stopadesáti letech pradědečkem! A jakýpak tatínek?! Na toho si u nás doma hraje Carlisle! S tím, že neumím vychovat dítě, bych taky nesouhlasil, protože Bella by byla dost tvrdý oříšek i pro Mary Poppins a při vší skromnosti si myslím, že na ni mám dost velký vliv a až na výjimky, jako je tahle, mě Bella většinou poslouchá. To, že je naše malá číslo a právě prochází svým vzdorovitým obdobím, ještě přece neznamená, že není slušně vychovaná. Jediné, v čem se paní trefila, bylo, že děti dělat umím, což je rozhodně fakt, který ale v praxi nehodlám nikdy dotahovat až do onoho konečného bodu.

„Bello! Okamžitě přestaň křičet, nebo bude zle!“ zvedl jsem na ni hlas, ale ona jen přidala na intenzitě svého hlasu. Rozhodl jsem se proto pro poslední možnost, které jsem zatím nikdy nevyužil. S pečlivě vyměřenou sílou jsem ji plesk po zadku, aby se vzpamatovala. Jakmile to Bella ucítila, zůstala na mě šokovaně zírat a chudinka vůbec nic nechápala. Potom jí došlo, že dostala výchovnou lekci, která na ni dokonce zabrala, protože se skutečně ztišila, a tak na mě zůstala jen ublíženě vzhlížet se vztekle zatnutými rtíky.

Nenechal jsem ji dlouho přemýšlet, tvářil jsem se, že nevidím, že je uražená a okamžitě jsem jí začal vysvětlovat, že kdyby, nedej Bože, někoho kousla, museli bychom ji držet doma, kde by už nikomu nemohla ublížit.

„Chceš teda chodit mezi děti, Bello, nebo nechceš? Myslel jsem, že se těšíš, až začneš příští týden chodit do školy a najdeš si tam plno kamarádů a kamarádek, ale pokud bys někomu z nich chtěla ublížit, budeš doma a učit tě budu já s maminkou.“

Bella chvíli zaujatě pozorovala špičky svých bot a kroutila zatnutými rtíky, ale jakmile jsem se zmínil o možnosti domácího vzdělávání, vyděšeně vzhlédla.

„Né, Edwarde, to né! Já chci chodit do normální školy. Prosím!“

„Tak to se budeš muset ještě hodně snažit, abys nás přesvědčila, že si to zasloužíš. Teď se Louisovi pěkně omluvíš, žes mu vzala lopatku a pak půjdeme domů.“

Bella si něco roztomile mrmlala, ale odhodlaně se vydala k pískovišti. Ladně přistoupila k tomu malému ufňukánkovi, který toužil po pozornosti celého osazenstva pískoviště a spustila nahlas: „Omlouvám se, Louisi, že jsem ti vzala lopatku,“ načež mu naprosto úmyslně rozkopla právě vyklopenou bábovičku a nevinně pokračovala, „jé, promiň, já jsem nechtěla!“ Potom se k němu sklonila a jen do jeho ucha zasyčela: „To máš za to, že tě nesmím kousnout!“

Už jsem byl u ní a chystal se ji odtáhnout do auta, ale Bella se s andělským úsměvem postavila a oddálila od vykuleného chlapečka, který ji s vyděšeným výrazem ve tváři sledoval. Bella ke mně sama nadšeně přicupitala, evidentně nadšená sama ze sebe a táhla mě k parkovišti.

Já jsem byl také docela spokojený, protože nedošlo k žádnému krveprolití a urychleně jsem naši veverku strkal do auta. Bella se sice při nasedání do sedačky snažila zahrát divadlo na téma Nemůžu sedět, protože mě bolí zadeček, ale ve skutečnosti ji vůbec nic nebolelo a snažila se ve mně jen vyvolat pocit viny.

Jakmile jsme dojeli domů, rozhodl jsem se pokračovat ve výchovném odpoledni, a tak jsem si jen zaběhl pro knihu, deku a Belle něco na oblečení a k jídlu – včetně slíbené zmrzliny. Ona zatím postávala u vchodových dveří a podmračeně si mě měřila kvůli mému předešlému výchovnému zásahu. Nedal jsem jí ale mnoho šancí, aby se na mě dlouho zlobila. Přehodil jsem přes ni deku a rozběhl se ven. Než jsme doběhli na naše klidné místo v blízkosti vodopádu, byla Bella opět ve své kůži a nadšeně se těšila, až jí budu číst. Sbalené lidské jídlo – až na zmrzlinu – ale odmítala a uprosila mě, abych ji nejdřív vzal na lov. Teprve poté si nechala spokojeně číst a přitom mlsala. Pro dnešek jsem s sebou vzal Pýchu a předsudek a skutečně doufám, že příběh Elizabeth Bennetové bude mít na Bellu alespoň trochu pozitivní účinek. Elizabeth byla v jistém smyslu slova podobná Belle. Také byla neskutečně tvrdohlavá a na svou dobu dost troufalá, nespoutaná, nekonvenční, emancipovaná a odvážná. Pořád to byla ale něžná, jemná a kouzelná dívka, kterou bude jednou snad i Isabellka.

Naše malá divoška vydržela vzorně sedět a poslouchat mé čtení asi dvě hodiny, ale pak už sebou začala nervózně šít, a tak jsem naše čtecí odpoledne ukončil a vzal ji domů. Rodina ještě doma nebyla a já jsem se nenápadně vytratil do svého pokoje, abych si vyřídil telefonát se slečnou, se kterou jsem se včera potkal u sester v jejich obchůdku. Po dlouhé době jsem nabyl dojmu, že bych si mohl zase s někým vyjít ven, pobavit se a uvolnit. Kdo ví, třeba mi s ní bude dobře.

Bellu jsem nechal o samotě v obývacím pokoji a vesele si domlouval rande.

Když jsem – spokojen s  plánem na dnešní večer – sešel dolů k Belle, zůstal jsem zničeně hledět do svého klavírního křídla. Mezi strunami byly totiž vpáčeny čtyři panenky Barbie. A to tak nešetrným způsobem, že se bojím, že pachatelka nezpůsobila jen rozladění, ale přímo poničení mého piána. Bella se na rozdíl ode mě spokojeně usmívala a chystala se mi navrhnout, ať se k ní a „holkám“ přidám, že se chystají tkát a konečně našly vhodný tkalcovský stav. Já jsem se mezitím snažil rozdýchat nával vzteku.

„Edwarde, pojď nám dělat pana Durcyho!“ zatahala mě za ruku ta malá ďáblice, andělsky na mě mrkla a usmála se, až se jí udělaly ďolíčky ve tvářích.

„Seznamte se – toto je Jane, Mary, Catherine a Lydia,“ ukazovala Bella na jednotlivé barbíny, načež mě nekompromisně stáhla za košili dolů na svou úroveň a pošeptala mi: „Lydia je ale strašně hloupá, tak pozor.“

„Bello!“ zaúpěl jsem zoufale. „Co to proboha provádíš?!“

„Co? A neříkej mi Bello, od teďka jsem Elizabeth!“

„Dobře, Elizabeth,“ řekl jsem s mírným náznakem křeče, „uvědom si laskavě, že tím, že jsi nacpala své sestry do mého piána, jej ničíš. A tím mi ubližuješ, protože ten nástroj mám moc rád. A ti, co se mají rádi, si neubližují. Proto mě moc mrzí, že mě schválně trápíš.“

Bella-Elizabeth chvilku úpěnlivě přemýšlela, až jsem se v jejích zběsilých myšlenkách nestíhal orientovat a pak z ní vypadlo: „Takže ty mě nemáš rád?“

„Proč bych neměl?!“ Bella mi vyrazila dech, jak na takovou hloupost mohla přijít?

„Mám tě moc rád, Belli,“ ujistil jsem ji rychle a s velkým překvapením zjistil z její mysli, že mi to moc nevěří.

„Tak proč jsi mi dal v parku na zadek?“ zeptala se Bella bezelstně.

Nikdy mě nepřestane fascinovat kouzlo dětské logiky.

„Isabellko, bylo to přece jen trošku a právě proto, že tě mám tak rád. A protože ty musíš vědět, co nesmíš dělat. Kdybych tě neměl rád, bylo by mi jedno, co děláš, ale tak to není. Záleží mi na tobě.“

Nastalo ticho. Úplné ticho. Dokonce i Belliny myšlenky mlčely.

Pak ten malý cvrček zvídavě pípnul: „Edwarde, a tvého Astona Martina máš taky rád?“

Zatrnulo mi v zátylku a urychleně jsem běžel zkontrolovat do garáže, jak velké škody ta malá liška napáchala na mém voze. Ona mi byla i se všemi čtyřmi panenkami v patách, až za ní vlasy vlály.

„Edwarde, počkéj na mě!“ křičela za mnou.

Já už ale stál u nejnovějšího přírůstku naší „skromné“ rodinné automobilové stáje a zjišťoval, jaké škody na něm ten prcek napáchal.

„Tys mi utekl!“ stěžovala si Bella, když mě doběhla a zaujatě pokračovala, „já ti teda odpustím, žes mi dal na zadek, když nás s holkama vezmeš na projížďku. Tady Mary chce vidět bobry.“

Jo, princezno, tak na projížďku do přírody si sjednej Emmetta s jeho Jeepem. Můj Aston má právě nový lak a včera jsem jej poctivě leštil, takže tě vezmu leda tak do ZOO.

Otevřel jsem dveře a právě dokončoval celkovou obhlídku své čtyřkolové krásky – vše bylo naštěstí v pořádku, dokonce i interiér – když Bella upustila své umělohmotné „sestry“ a vyskočila na mne. Chytil jsem ji a ona se mi pohodlně usadila na rukou, pohladila mě po tváři a vážně řekla: „Ty jsi hodný, že sis vzal klíčky od autíčka hned s sebou. Ani jsi je nemusel hledat jako minule!“

22. kapitola ←ψ→ 24. kapitola

Moc děkuji za komentáře u minulé kapitoly, vím, že jste na ni museli dlouho čekat, a tak jsem šťastná, že jste na povídku nezapomněli.

Jak jsem slíbila, tato kapitola přibyla "poměrně rychle" a věřte, že jsem za to ráda i já sama. :) Kéž by to tak bylo i příště...

Doufám, že se tento díl líbil a vy mi případně necháte nějaký komentář, názor, myšlenku... Uznávám, že se zde mnoho nestalo a patřil k těm nudnějším, ale potřebovala jsem překlenout předškolní a školní období.

Příště už skutečně nebudu zdržovat a podíváme se za Bellou jako prvňáčkem.

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 23. kapitola: