Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 3. kapitola

03.05.2011 (07:45) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 7066×

Bohužel, nemůžu nikoho z vás, milé dámy, konkrétně pochválit za uhodnutí, z čího že pohledu kapitola bude… protože do doby, kdy ji vkládám, to žádná z vás neuhádla. Pokud ano, ale nenapsaly jste to, máte smůlu :) - alespoň se příště o svůj názor podělíte ;) a já vás budu moct pochválit.

Zaujal mě názor, že tato kapitola bude z pohledu Belly… vždyť ta naše holka ještě neudrží myšlenku! Fakt si vážím vaší důvěry, že se dokážu vcítit do novorozence… ale myslím, že by vás to moc nebavilo a hlavně já bych u toho psaní zešedivěla nebo zešílela! Časem se ale na Bellin pohled můžete těšit. Alice to taky není – ta možná taky jindy ;).

Jasper:

Miluju ji, zbožňuju a potřebuju. Nedokážu si vůbec představit, jakým směrem by se má budoucnost vyvíjela, kdyby si mě tehdy před více než padesáti lety v tom zakouřeném, omšelém baru nenašla. Prý tam sedávala denně už několik týdnů. Viděla, že přijdu, ale nevěděla kdy. Nikdy se jí nepřestanu něžně omlouvat za to, že musela čekat. Nechci si ani představit, co by se mnou bylo, kdyby to vzdala a zapomněla na svou vizi o mně.

Ten první pohled do jejích zlatých očí si vybavím kdykoli, když se na mě podívá. Byla v něm láska, štěstí, radost, ale především naděje. Naděje, kterou mi nabízela. Už příliš dlouho jsem se potuloval světem sám. Vlastně od doby, kdy skončilo mé partnerství s Mariou, protože jsem odmítl dál cvičit novorozené upíry. Jako nomád, s prázdným nitrem, jsem se toulal pustinami. Sem tam se nakrmil. Bylo mi ze sebe zle, ale co se dá dělat. Upír potřebuje ke své existenci krev. Emoce zoufalství, děsu a strachu, které se linuly z mých obětí, mě trápily. Nejhorší ale byl ten poslední pocit, který se zmocnil téměř každého umírajícího těsně před smrtí. Bezmoc. Se strachem můžete bojovat, s bezmocí ne. Jste paralyzováni a už jen odevzdaně čekáte na smrt. Nakonec jí jste vděčni za její příchod.

Mou rukou a následně žízní zemřely tisíce lidí. Zní to neskutečně, ale už jako voják v občanské válce jsem vzal život několika desítkám mužů a poté jako upír jsem se krmil lidmi téměř sto let! A právě kvůli tomu mám dnes tak velké problémy lidské krvi odolávat. Čím déle se lidmi krmíte, tím déle trvá, než jim dokážete odolávat. Sice se jimi neživím už půl století, ale cítím, že ještě minimálně stejně dlouhou dobu budu potřebovat, abych si zvykl.

Jsem černá ovce rodiny a oni to o mně vědí. Má matka, bratrové a žena uklouzli jen párkrát. Doslova. Rose zabila pouze z pomsty a lidskou krev nikdy neochutnala a Carlisle dokonce ani nikdy nikomu život nevzal. Jedinou lidskou krev, kterou ochutnal, byla ta Edwardova, Esméina, Rosaliina a Emmettova. A i tehdy se udržel a odtrhl se od nich včas, aby se mohli přeměnit.

Nenáviděl jsem to zabíjení a nenáviděl sám sebe.

A pak do mého života vstoupila ona. Drobná, něžná víla přitančila k barovému pultu, u kterého seděl hladový upír prahnoucí po lidské krvi a zrovna si v tom pajzlu vybíral večeři. Když už mám zabíjet, tak raději ty trosky, co se denně zpíjejí do němoty, prohrávají veškeré rodinné úspory v automatech a s drzostí podvádějí své partnerky s ochotnými společnicemi lehkých mravů.

Ta nádherná upírka se zvláštníma očima a kouzelnými plnými rty se na mě s pochopením usmála a natáhla ke mně ruku: „Konečně, Jaspere, už jsem myslela, že nepřijdeš. Pojď, vím, že nechceš žít tak, jako dosud. Dovol mi, ukázat ti, jak žiju já. Chceš se mnou odejít?“ Zůstal jsem na ni šokovaně zírat. Najednou neexistovalo nic než ona. I kdyby mě chtěla dovést do samotného pekla, oddaně bych za ní šel. „Omlouvám se, mám takovou radost, že jsem tě našla, že zapomínám na zdvořilost. Jsem Alice Mary Brandon.“

„Major Jasper Whitlock Hale, madam,“ pronesl jsem zastřeným hlasem, uchopil její malinkou ručku a letmo ji políbil. V následující sekundě jsem se už zvedal a odcházel za ní. Má nejdražší se na mě láskyplně usmála… tak jako teď, když sedíme na vysokém stromě, v pevném objetí a vyznáváme si lásku. Nikdy nás to neomrzí. Zrovna jsem ji chtěl políbit, když ztuhla. Její pohled se zakalil a já čekal, co za vizi přišlo. Pokaždé mírně znervózním. Samozřejmě, že většina vizí je naprosto neškodných, či dokonce prospěšných - jako například stavy kurzů na burze. Já ve své ostražitosti ale pořád čekám, kdy se něco pokazí. Nemůžu být za svůj předešlý život přece odměněn takovým rájem. Alicina vize skončila a ona se na mě podívala s nevěřícným, vystrašeným a rozzlobeným pohledem.

„Musím domů, lásko. Za pár hodin proběhnou v naší rodině velké změny.“ Čekal jsem, co mi k tomu ještě řekne, ale mlčela. Asi o tom zatím nemám vědět. Nikdy na ni nenaléhám. A Alice opravdu pokračovala, ale tím, co řekla, mi v hlavě udělala ještě větší zmatek: „Ty si jdi zalovit. Další rozhodnutí ještě nepadlo, ale může se to vyvinout jakkoli. Je možné, že se bude hodit, když budeš nasycený. Vrať se ale rychle, prosím, není moc času.“

Když jsem za patnáct minut, po ulovení dvou srnek, otvíral dveře naší ložnice, Alice už nervózně pochodovala kolem postele. Něco si mumlala – i pro upíra to bylo nesrozumitelné. Zachytil jsem jen slova jako: „já blbá… zpropadené dítě… drzý manipulátor… sebestředný sobec… bezohledný egoista… úžasný, dokonalý milenec… vášnivá odměna…“  No, tak jen doufám, že ta poslední dvě sousloví patřila mně. A ta předešlá někomu jinému. Jakmile si mě má žena všimla, omluvně se na mě usmála a hodila mi přichystané oblečení a kontaktní čočky. Ve spěchu mi dala nejzákladnější informace – opět víceméně v heslech. Mám prý vyzvednout od Edwarda nějaké zvláštní dítě. Aha, půjdu do nemocnice… no super. Cestou mám vyřídit falešné doklady a příkaz k předání dítěte do rukou sociálního pracovníka. Mám se prý ještě stavit pro dětskou autosedačku pro novorozence. Přišlo mi roztomilé, když mě Alice uklidňovala, ať si s výběrem designu, barvy a tvaru sedačky nedělám těžkou hlavu, že stejně ví, že ji budeme muset vyhodit. Prý bude hnusná. Hnusná?! Jak to může, sakra, vědět?!

„Jaspere, klid. Vezmi první sedačku, co uvidíš. Není čas. Hlavně neměj výčitky ze svého výběru. V tom obchodě stejně nic lepšího nebude.“ Neboj se, lásko, výčitky skutečně mít nebudu, pomyslel jsem si. To už mě ale Alice vystrkávala ze dveří, že musím jít se slovy: „… a. lásko, stav se ještě i v prodejně s auty a kup nějaké, kterého ti nebude moc líto. Potom ho shoď z útesu, ať to vypadá, že je to mimino po smrti.“ S těmito slovy mi dala peníze – přece jen, falešné doklady na počkání nebudou zadarmo. Těsně před tím, než zmizela, křikla ještě: „Uvidíme se za dvě a půl hodiny, já musím taky nakupovat, pa, lásko!“

Prý potřebuje nějaké košilky, kalhotky, hračky a kašičky… úžasné, takže naše rodina se valí do krize, já mám falšovat doklady a riskovat své sebeovládání v nemocnici a má žena musí na nákupy. To je celá ona. Divím se, že mě pořád ještě dokáže překvapit, láska moje.

Myšlenky na to, jaké si asi nakoupí košilky a kalhotky mě docela vzrušila a navnadila. No tak jen ať si jde nakupovat. Večer bude aspoň veselo. Vždyť přece mumlala něco o úžasném a dokonalém milenci a vášnivé odměně. Docela mě zarazily ty hračky… přes ty je expert spíš Emmett. Představa mé ženy v obchodě s erotickými hračkami mi přišla docela zvrhlá, ale hodně lákavá… ale co, do háje, mohla myslet těmi kašičkami? No, nechám se překvapit.

Nejdřív jsem se stavil u kvalitního plagiátora, pana Johnsona. Byl ze mě dost vyklepaný. Tento jeho pocit jsem ještě podpořil strachem smíšeným s respektem a pak jej požádal o dokumenty týkající našeho plánu na přesun novorozence. Když se pan Johnson dozvěděl, že se vrátím za hodinu a půl a vše chci mít připraveno, docela zbledl, zezelenal, zrudl a následně zesinal. To už ale není můj problém. Já musím teď rychle koupit nějaké auto a autosedačku.

Poté, co jsem si odnesl dokumenty a zaplatil za ně, si jejich zhotovitel slyšitelně oddechl a s úlevou přijal peníze se slušnou provizí. Tak, teď ta složitější část – nemocnice.

Na novorozeneckém se mě s ochotou ujala milá sestřička. Byla velmi přitažlivá a házela po mně svůdné úsměvy. Dokonce na mě i párkrát mrkla. Cestou k Edwardově kanceláři jsme oddělení obešli dvakrát. Rachel – podle jmenovky – si asi myslela, že si toho nevšimnu, ale to se spletla. Přišlo mi to roztomilé. Konečně jsme zastavili přede dveřmi MuDr. Edward Cullen - porodník, neonatolog. Rachel zaklepala a vešla.

Edward zrovna stál u vyšetřovacího stolu. Na sobě bílý plášť a na tváři úsměv. Asi jej tu budu navštěvovat častěji, protože ty pocity něhy a uvolnění u něj běžně necítím. Většinou si nasazuje nepropustnou masku sebejistého a dokonalého samce, který může mít každou, na kterou si ukáže. V čemž jej podporuje fakt, že dosud opravdu získal každou, o kterou projevil zájem. Já ale moc dobře znám citlivost jeho duše a právě tito drobci mu ji pomáhají vracet zpět do těch správných kolejí. Ano, v oboru neonatologie se Edward našel. Asi jsem se příliš odvázal, protože na mé myšlenky reagoval zvednutím očí v sloup a povzdechem.

Zrovna držel jednou rukou malého, zkrabaceného chlapečka a druhou předstíral, že k poslechu jeho srdíčka potřebuje fonendoskop. Já sám, a to nejsem lékař, bych mohl už ode dveří diagnostikovat, že mu srdce tluče ve správném rytmu. Protože ale u vyšetření byla přítomná ještě jedna sestra, musel si Edward hrát na člověka. Náš pan doktor ještě posvítil chlapečkovi do očí a už jej otáčel na bříško. Přejel mu prsty po páteři a už jej se slovy, že je vše v normě, podával sestře.

Jakmile byl malý pacient odnesen, rozešel se Edward ke mně. Na chvíli se zarazil a obličejem se mu mihlo pobavení a následně rozpaky. Sestřička byla opravdu hodně vzrušená, neubránil jsem se úsměvu. Na ten ale můj bratr reagoval mírně znechuceným a varovným pohledem. O co tu jde?! pomyslel jsem si. Než jsem stačil cokoli říct, Edward poslal sestru pryč.

Předal mi propouštěcí formuláře a s neskutečnou něhou mluvil o nějaké Isabelle. Prý ji už nakrmil. Protentokrát ještě lidskou krví z transfúze, protože malá byla vyhladovělá. Ode dneška bude ale muset držet s námi vegetariánskou dietu, protože víc krve už z nemocnice Edward ukrást nemůže. Aha, Isabella bude asi to zvláštní dítě. Ještě než jsem stačil cokoli namítat, nebo snad vznést poznámku, že je pro nás nebezpečná - jako nesmrtelné dítě - a měli bychom se jí raději zbavit, Edward velmi neslušně zastavil tok mých myšlenek. Zavrčel na mě tak, jako bych se chystal ublížit jeho lásce. Alespoň já bych tak vrčel, kdyby někdo chtěl ublížit Alici. Takto se přece na bratra nevrčí!

Edward, místo aby se omluvil, se na mě jen výhružně podíval a ledovým hlasem pronesl, že se na tom s mou ženou domluvili a další debata že proběhne až doma. Takto naštvaného a zároveň vystrašeného jsem jej ještě neviděl. Překvapil mě. Opravdu se bál, že tomu dítěti ublížím a po cestě se jí zbavím.

Když ale Edward řekl, že s plánem souhlasí i Carlisle, dokonce se na tu malou moc těší a Alice prý Edwardovi tvrdila, že já ten úkol určitě zvládnu a přinesu dítě v pořádku domů, přesvědčil mě. Přece nezklamu svou ženu. Už teď se těším, jak na mě bude pyšná.

Edwarda mé myšlenky zřejmě uklidnily, alespoň se na mě přestal dívat jako na nepřítele. Vražednost v jeho pohledu pohasla. Začal mi vysvětlovat, že ta malá je nejspíš poloupír. Tluče jí srdce – i když pomaleji než lidským novorozencům. Navíc hned poté, co Edward utišil její žízeň, mu prý spokojeně usnula v náručí. Fajn, uznávám, takto se upír nechová… ale stejně… mám přinést neznámého, možná nebezpečného, tvora do domu, kde je Alice?

Bratr mě zavedl k postýlce s jakýmsi malým tvorečkem. Byla už vzhůru. Nemusí prý spát tak dlouho jako lidské děti. Tak jo, přiznávám, přestože mám za sebou dost krutou minulost a tvrdý výcvik, jí bych ublížit nedokázal. Pozorovala kolem sebe, co se kde šustlo a jakmile si všimla mě, na chvilku se zamračila. Edward ji zvedl z postýlky a přitiskl si ji na prsa. Pohladil ji po zádech a vemlouvavě ji přesvědčoval, že si ji teď půjčí jeden hodný pán, - to mám být jako já? - a že ji odnese na bezpečné místo. Slíbil jí taky, že se brzy opět uvidí a s bolestivým výrazem v obličeji mi ji předal. Malá, jakmile se dostala z jeho sevření, začala natahovat k pláči. On se na ni usmál, pohladil po ručce, kterou k němu vztáhla a milým, ale pevným hlasem ji napomenul, ať neplače, že když bude hodná, brzy vše dobře dopadne. Trošku se zklidnila, ale pořád po něm nejistě pokukovala.

Dost mě překvapilo, když Edward vyslovil obavu, že po té malé někdo jde. Její matka se jim prý ztratila z márnice. Myslím, že nás ještě čeká pořádné vzrušení. Musel jsem Edwardovi slíbit, že ji budu hlídat jako oko v hlavě.

Dostal jsem ještě instrukce, jak se správně s novorozenci zachází – jak držet hlavičku a podobné zbytečnosti… pokud je to dítě poloupír, nejspíš bude odolnější než lidské, ne? Edward opět zavrčel a šlehnul po mně jedovatým pohledem. Ok, budu jí držet hlavičku. A než s ní vyběhnu domů, zabalím ji pořádně do deky. A ano, budu se k ní chovat, jako by byla má vlastní.

…

Edward:

Vložil jsem to nádherné stvoření do Jasperových rukou. Ješitně mě potěšilo, že se jí ode mě vůbec nechtělo. Byla tak sladká, když se na mě stále otáčela a s nadějí v očích po mně pokukovala. Snad doufala, že si to rozmyslím a opět ji sevřu ve své náruči. Nebyl ale čas. Musí se co nejrychleji dostat do bezpečí a to jí dům plný upírů jistě poskytne. Bůh ví, jestli se nemá ten, co odnesl tělo její matky, v plánu vrátit.

Možná bych teď měl matce své princezny prokázat co největší možnou úctu a pokusit se vypátrat její tělo. To je ale jako hledat jehlu v kupce sena. Ten prevít ji mohl odnést kamkoli. Možná se už těla dočista zbavil – spálil jej nebo vhodil do moře. Rozhodně té ženě už nepomůžu a nejdůležitější teď je zajistit bezpečí Isabelle.

Rychle jsem dal Jasperovi ty nejnutnější instrukce jak pečovat o novorozence. Můj bratr se asi rozhodl, že si ze mě bude dnes střílet, protože se mu honily hlavou poměrně lehkovážné myšlenky. Je upírem už příliš dlouho, a tak pomalu zapomíná, jak křehký je lidský život. Především ale snad nikdy neměl v rukou čerstvě narozené miminko. Uznávám, že ta malá nejspíš opravdu bude odolnější než ostatní děti, ale rozhodně to nemíním zkoušet. Myslím ale, že Jasper pochopil mé obavy o ni.

Jsem si jist, že svěřit Isabellku právě do jeho rukou byla ta nejlepší volba. Přesto, že s dětmi zacházet neumí, je spolehlivý a má mnoho zkušeností s ochranou druhých a zajištění jejich bezpečí. Navíc, kdyby nedej Bože došlo k boji, věřím, že by jej můj bratr zvládl.

Měl jsem sto chutí tu maličkou princeznu na rozloučenou políbit na čelíčko, ale to by mohlo upoutat pozornost. Přece jen oficiálně předávám dítě do rukou úřadu. Nezbylo mi tedy než se dívat, jak se mi ztrácí z dohledu. Téměř mě z toho zabolelo u mého mrtvého srdce. Nejvyšší čas zmizet. Zašel jsem za vrchní sestrou oznámit jí, že dítě jsem předal a končí mi služba.

„Je na oddělení vše v pořádku, paní vrchní?“ zeptal jsem se naprosto samozřejmým tónem hlasu. Má otázka měla znít spíš jako konstatování, abych jí nedával prostor víceméně k jiné odpovědi než kladné.

„Ano, pane doktore. Podepsal jste mi všechny dokumenty k předání toho sirotka? A bylo dítě v pořádku předáno?“ po mém přikývnutí se spokojeně usmála, „tak vám přeju pěkný zbytek dne.“

„Děkuju, opravdu jsem rád, že mi už dnes končí mi služba. Tak nashledanou zítra.“

Tak a teď rychle domů. Podle Aliciny vize, by měl Jasper dorazit do půl hodiny. Vyzvedl jsem Carlislea a cestou jsme zastavili v lese. Přeci jen bude naše princezna hladová. S mým otcem jsme se rozdělili a každý ulovili pár srnek. Nejdřív jsme nasytili sami sebe a následně dalším zvířatům už jen roztrhli hrdlo a krev nasbírali do připravených nádob. Isabellka si bude muset zvykat na vegetariánský způsob stravování. Sice se jí to nebude líbit, ale jinak to nepůjde. Stačilo, že dnes jsem byl v nemocnici nucen ji nakrmit dárcovskou krví. Snad ta ztráta bude považována za nedbalost při evidenci a ne za krádež. Přece jen nejde o léky. A k čemu by byla personálu lidská krev, že?

Jen, co jsme vstoupili do domu, zabodly se do nás čtyři páry zlatých očí. Celá naše rodina, kromě Jaspera, byla nastoupena v obývacím pokoji. Esmé se tvářila zvědavě a rozpačitě, přemýšlela o tom, copak za novinku tak můžeme s jejím mužem mít. Trochu se obávala této nezvyklé a napjaté situace, ale uklidňoval ji Carlisleův klidný a vyrovnaný výraz. Takže jí blesklo hlavou, že pojedeme na dovolenou. A už uvažovala o tom, co budou s mým otcem dělat, když budou mít čas jen pro sebe.

Emmett byl docela netrpělivý a nervózní. Ne z toho, co se bude dít, ale protože mu Esmé přikázala vypnout televizi a on měl zrovna rozdívaný zápas. Přemýšlel nad tím, jestli mají Rangers šanci vyhrát pohár a jestli si to vůbec po letošní sezóně zaslouží. Aby lépe posoudil jejich úspěchy, vzpomínal na jejich jednotlivá utkání od začátků existence klubu. Vůbec jej nějaké rodinné shromáždění nezajímalo. Teda skoro. Pokaždé, když si jeho žena, má sestra, při pohledu na hodinky odfrkla, zabloudil myšlenkami k jejich posledním postelovým radovánkám.

Rose vypadala otráveně a nedůvěřivě. Nechápala, proč jim Alice nechce říct, co se děje a neustále jen opakovala: „Ať si Edward to sdělování novinek užije sám“. Ostatně tuto myšlenku v různých variacích na mě křičel ten malý skřítek v originále. Byla naštvaná a zároveň plná očekávání. Protože rodina o Belle ještě nevěděla, nemohli učinit rozhodnutí. A Alice byla natěšená, jak sáňky v létě, až jim to povím a oni mě rozcupují na kousíčky. Poté, co jí prolétla hlavou tato myšlenka, se na mě zazubila a dodala: „Jen obrazně, bráško. Přesto jaký jsi vůl, tě mám ráda.“

…

Jasper:

Poté, co mě sestry se slzami v očích vyprovodily, jsem přešel k autu a chystal se tu malou usadit do autosedačky. No spíš to bylo takové vajíčko, krásné, růžové s fialovým slonem a žlutým nosorožcem. Paní v obchodě říkala, že pro novorozence ideální. Jakmile Isabella zjistila, že opravdu opouštíme nemocnici a jdeme k autu, vyděšeně se po mně podívala. Pak ještě střelila pohledem do budovy. Asi někoho hledala. Bála se a byla nejistá a smutná. To už jsem ji ale přikurtoval do vajíčka a vyjel.

Auto se dalo do pohybu a vmžiku se rozezněl naléhavý pláč. Holčičce začaly téct po obličejíku slzičky a pomalu ji začala obestupovat bezmoc. Ach ne! Snažil jsem se ji uklidnit svou mocí, alespoň přestala plakat. Pořád ale byla dost nervózní. Nevěřila mi. Začal jsem si s ní povídat. Edward říkal, že je velmi bystrá a inteligentní, tak jsem jí vyprávěl o naší rodině. Především vtipné historky, týkající se v první řadě Emmetta. Po několika minutách si mě to malé škvrně začalo se zájmem prohlížet. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že na Edwarda kulila oči víc… no asi se mi to jen zdá.

Celou cestu pozorovala každý můj pohyb. Takto je schopna mě sledovat jen Alice. Dělalo mi dobře, jak moc ji zajímám. Protože některé z rodinných historek nejsou pro dětské uši, zabrousil jsem k vyprávění o občanské válce. No dobře, rodinné historky by ještě byly, ale já ji chtěl ohromit něčím, co už nikoho z mé rodiny moc nezajímá. A Isabellka vypadala opravdu velmi zaujatě. Když jsem se příliš rozvášnil a nechal se strhnout vyprávěním, vycítila to a s pištěním zaplácala ručičkama. Cesta uběhla velmi příjemně a už jsem zastavoval u útesu, do kterého auto nabourám.

Miminko jsem ve vajíčku položil do bezpečné vzdálenosti od místa nehody, do trávy a se slovy: „Tak maličká, sleduj, teď to přijde,“ se rozjel proti skále. Když jsem bez jediného škrábnutí na svém těle vylezl z trosky auta a pohlédl směrem, kde jsem ji nechal, nemohl jsem věřit svým očím. To snad není možné! Ona spí! Pěstičku měla nacpanou v pusince a spokojeně chrupkala. „To je ale škodááá. Taková pěkná bouračka a ona o ni přišla…“ uniklo mi s lítostí v hlase, když jsem zjistil, že neviděla to nejlepší. Stihla usnout během tak krátké chvilky a ani ta rána ji nevzbudila. Zapálil jsem tedy auto a shodil jej do moře. Vzal jsem spící uzlíček ve vajíčku, obmotal ji dekou - abych nedával Edwardovi záminku k blbým řečem - a běžel domů.

♣ 2.kapitola ♣                    ♣ 4. kapitola ♣

Moc vám děkuju za zájem o tuto povídku a vaše hlasy v anketě! Už jen to, že vás baví, je pro mě největší odměnou!

Možná vás mrzí, že Bella pořád ještě není v bezpečí u Cullenů. Nemůžete se na mě ale zlobit, protože jen a jen z toho důvodu, jsem přidala tento díl tak strašně brzy. Slibuju ale – na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí – že v příští kapitole už se Cullenovi s Bellou seznámí. Mezi námi – není kam spěchat, ještě si sebe navzájem užijí.

Ovšem opět bude – tentokrát už opravdu celý následující díl – z pohledu dalšího člena rodiny, kterým není Edward (a smím snad prozradit, že ani Jasper). Jestli vás pohledy jiných postav nebaví, to se nedá nic moc dělat, protože já těch postav mám opravdu ráda víc. Navíc ta postava, co bude vyprávět příště, patří právě k mým nejoblíbenějším. Jsou nějaké tipy?

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 3. kapitola: