Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 31. kapitola

21.01.2012 (13:30) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 52× • zobrazeno 5612×

Edward:

Už to je téměř rok, co jsme byli přinuceni říct Belle pravdu o jejím původu a až na její jednu podzimní eskapádu – o které ale víme jen my dva, Alice a Jasper –, musím říct, že tuto skutečnost nese naprosto skvěle. A za ten její útěk, který jsme ale raději především před Esmé a Carlislem utajili, se na ni ani zlobit nemůžu, protože toho na ni v tu dobu bylo skutečně víc než dost, a především proto, že k tomu stejně dřív nebo později dojít muselo, aby si Bella vše ujasnila a uvědomila si, že s námi žít chce a že nás potřebuje stejně jako my ji.

Během tohoto školního roku Bella opět viditelně zestárla a přes prázdniny se její dospívání určitě nezastaví, a proto po nich nastoupí rovnou do posledního ročníku základní školy. Teď vypadá na takových dvanáct, třináct let, takže než bude opět pokračovat ve školní docházce, plánujeme další stěhování. Prakticky půjde jen o přesun – více na východ Anglie, abychom předešli spekulacím o Bellině stárnutí ze strany jejích spolužáků a učitelů.

Nikoho nás to vůbec netěší, už jen proto, že stěhovat se po jednom jediném roce je skutečně velmi omezující – a to především kvůli hledání nové práce. Ovšem nejvíc nešťastná je právě Bella, protože si našla nové kamarády a bude se jich muset opět vzdát, ale jinak to zatím bohužel nejde.

Podle toho mála, co jsme s Carlislem ve starých knihách našli, a především z informací, se kterými se vrátili Jasper s Alicí z jejich dvouměsíční zimní výpravy do deštných pralesů, to vypadá, že by měla Bella po dosažení dospělosti přestat stárnout a dál by měla její existence v tomto směru blízce připomínat tu upíří. Alespoň toto ti dva vyrozuměli ze setkání s pralesním poloupírem, který má údajně i sestry. Víc se toho ale bohužel nedozvěděli, protože ten dotyčný jedinec byl velmi nesdílný a v kontaktu s upíry plachý, což nás na jednu stranu mrzí, ale na druhou stranu se nám neskutečně ulevilo, když máme jistotu, že nám Bella během několika desítek let nezemře vlivem stáří.

Do té doby musíme ale zvládnout Bellinu pubertu a stále odvážnější kousky, což je pro mě těžší a těžší, protože ji čím dál tím častěji ztrácím ze svého radaru, jak by řekl Emmett.

„Mami? Můžu jít zítra ke Greenům? Samantha má oslavu a půjdou tam všichni ze třídy,“ škemrala zrovna Bella a při tom po sobě umývala a utírala nádobí po večeři.

„Samozřejmě, odvezu tě tam. Kdy to bude končit? V osm?“

„Ne, tak dlouho bych vzhůru vydržela jen já, ostatní děcka nejsou tak trvanlivá,“ odpověděla pohotově Bella a Esmé se zatvářila nechápavě a ihned potom pohoršeně. Já jako tichý pozorovatel jsem se rychle odvrátil směrem od těch dvou, aby si nevšimly mého pobaveného výrazu. Nikdy jsem si tyto dialogy – kdy se matka s dcerou spolu baví, ale jen já přesně vím, jak která co myslí – neužíval víc.

„Já jsem myslela v osm večer, holčičko! Nepočítej s tím, že tě tam nechám přes noc.“

„Ale mami, končit budeme o půlnoci, vždyť už nejsme malá mimina. Jenže…“ Bella se zatvářila stejně jako Emmett, když přemýšlí, jak se co nejrychleji zbavit předmětů usvědčujících jej z případného provinění a skousla si spodní ret. Nespouštěl jsem z ní oči a čekal, jak zformuluje to, o co chtěla dál Esmé požádat. K mému překvapení se s tím moc nepárala a vybalila to na ni docela bez skrupulí: „No, víš, mami, pro spolužáky to bude končit o půlnoci, ale my jsme s holkami domluvené, že tam přespíme,“ fňukla nevinně Bella a její hlava mi naprosto mimořádně ukázala pár kluků, kteří tam měli jít taky. Tak s holkami, Belli? – zvedl jsem obočí.

„Jen s holkami?“ zeptala se pochybovačně Esmé a Bella jí horlivě kývala na souhlas, div že si bradou nezlomila klíční kost.

Vytřeštil jsem na ni oči a přemýšlel, jestli se mám zachovat diskrétně a tím riskovat její bezpečí nebo starostlivě a tím ztratit její důvěru. Raději jsem se tedy otočil a chtěl odejít s tím, že si Bellu pohlídám přímo z první ruky hlídkováním u domu, když mě zastavila Esméina ruka.

„Co si o tom myslíš, Edwarde?“

Podíval jsem se na Bellu, čímž jsem ji neplánovaně přiměl sklopit pokorně oči a s jistým sebezapřením Esmé řekl, že se o Bellu nemusí bát. Což byla vlastně pravda, protože to rozhodně nemusí, o to se postarám.

A jak jsem později zjistil, ani já jsem se o ni moc bát nemusel, protože v Greenovic domě se díkybohu žádné nepravosti neděly, nepočítám-li klasickou hru na pravdu a následně vyšší level – líbací flašku. No, spíš pusinkovací, těm jedenáctiletým dětem přišlo k mé úlevě i to jako „dost velký odvaz“.

Ke svlékání naštěstí vůbec nedošlo a před půlnocí se velká část rodičů skutečně pro své ratolesti dostavila. Ti, co zůstali přes noc, ještě chvíli vydrželi, ale po jedné ráno odpadli i ti nejotrlejší jedinci, takže to zabalila i naše Bella, protože jí vlastně ani nic jiného nezbývalo.

Ovšem o něco divočeji se projevila pár týdnů poté, v prvních dnech prázdnin, těsně před naším stěhováním.

Chtěla se ještě rozloučit se spolužáky, a protože jsme měli všichni moc práce, Bella měla jasně stanovenou večerku. Byly už prázdniny a my jsme došli k závěru, že ji nemůžeme věčně hlídat jako malé dítě, nechali jsme jí více volnosti.

Dopadlo to tak, že nám ji přivedla hlídka místní policie.

„Jste pan Cullen?“ zeptala se strážnice Emmetta, který jakmile zmerčil policejní auto na příjezdové cestě, seběhl ke vstupním dveřím a nehodlal se vzdát myšlenky, že otevře právě on.

Bral schody po třech a to jen proto, že kdyby rovnou seskočil z prvního patra do přízemí, nabral by takovou rychlost, že by se propadl až do sklepa. Věděl to, protože to už jednou zkusil. Jemu se samozřejmě nic nestalo, ale nebyla to jen Esmé, kdo při zhlédnutí díry pod schodištěm spustil salvu nadávek.

Emmetta tehdy nejvíc zasáhlo, že Rose prohlásila, že nehodlá riskovat obvinění ze zneužití dítěte – protože skákání z patra do přízemí by mohlo napadnout skutečně jen malého kluka – a odmítla s ním týden spát. Byl to skutečně hodně dlouhý a napjatý týden.

„Ano. Emmett McCarty Cullen osobně,“ prohlásil hrdě a jen pro naše upíří uši dodal: „Toto jsem si vždycky přál zažít!“

Slyšela jej i Bella, která jen otráveně zvedla oči v sloup, na rozdíl od mladé policistky svírajíc její ramena, jež si jej uznale prohlížela. Slečna se lehce začervenala, nasucho polkla a její myšlenky – zahrnující polosvlečeného i úplně nahého Emmetta – se stočily tak odvážným směrem, že kdyby měla Rose mou schopnost čtení myšlenek, dotyčná slečna by neměla žádnou šanci dostat se od našeho domu živá. Jsem zvyklý na ledasco, ale některé z jejích představ překvapily i mne.

Drsná policistka, pomyslel jsem si uznale a šel si ji prohlédnout, protože přes Emmettovy myšlenky jsem viděl jen zkroušenou Bellu, což byl sice moc roztomilý obrázek, ale já momentálně toužil po něčem úplně jiném.

„Jste otec zde přítomné mladistvé?“ zeptala se ta strážnice a jakmile si všimla i mě za Emmettovými zády, zachvěl se jí hlas. Napadlo ji, že my dva možná žijeme spolu jako partneři a Bellu máme adoptovanou. V tuto chvíli mi už její představy přestaly připadat zajímavé.

Měl jsem co dělat, abych se tvářil neutrálně, což mi obzvlášť u některých postelových figur, které nezahrnovaly žádnou ženu, dělalo nemalé problémy. Následně začala slečna myslet na to, že bychom možná s Emmettem chtěli další dítě a že by se nám klidně nabídla jako náhradí matka, ovšem při reprodukci bez lékařské asistence.

„Ne, jsem její bratr. Copak vypadám snad tak staře, brácho?“ podivil se Emmett a hodil mým směrem otřesený výraz. „Vždyť jsem mladší než ty,“ pronesl nechápavě. Já jsem se na něj jen zvesela podíval, protože slečninu hlavu konečně přestaly okupovat myšlenky na to, že jsme registrovaní partneři.

„Promiňte, nemyslela jsem to tak, samozřejmě že vypadáte skvěle! Tipovala bych vám maximálně pětadvacet, “ snažila se vše napravit ta slečna.

„Pětadvacet?!“ vyhrkl Emmett s hraným zděšením. „To si skutečně myslíte, že mám pětadvacet?! Tolik?!“ Od samého rozvášnění mu dokonce i přeskočil hlas. Ve skutečnosti mu to bylo pochopitelně naprosto jedno – vždyť mu táhne na stovku –, ale vyžíval se v divadélku, jak moc chce vypadat na věk, ve kterém byl přeměněn, a především se mu líbilo, že vyvádí slečnu strážnici z konceptu.

„Mmm – to byla horní hranice, nechtěla jsem vás rozrušit, vypadáte úžasně...“ začala blekotat a pak se zarazila, když si uvědomila, že se chová jako puberťačka. Zhluboka se nadechla a pokračovala: „Mohla bych mluvit s Isabelliným otcem, prosím?“

Slečna začínala být docela nervózní a Carlisle, který od začátku naší konverzace postával za dveřmi a jen vyčkával, až bude zavolán, aby celé toto naše divadlo působilo co nejlidštěji, vypadal jako skutečný upír, který váhá, jestli má svou kořist zardousit hned nebo jí dát možnost obhajoby. Pochopitelně, že by Belle neublížil, po krku chtěl momentálně skočit spíš Emmettovi.

I když ani Bella nebyla bůhví jak z obliga – přece jen, který otec oplývá hrdostí, když mu je jeho ratolest přivedena policií? Obzvlášť když jde o upíří rodinu, která musí zůstat v naprosté anonymitě a neměla by na sebe upoutávat pozornost.

„Tatí! Tvoji nejmladší dceru přivezla policie! Jen pro pořádek dodávám, že něco takového tu máme popr -“ Dál už to nedopověděl, protože jsem jím v Bellině i jeho vlastním zájmu smýkl směrem do domu, a protože to Emmett nečekal, tak se mi to i povedlo.

To už ale vešel do dveří Carlisle, jež během sekundy změnil vražedný výraz obličeje za ten nejvlídnější, jaký jen byl ve svém momentálním rozpoložení schopný vykouzlit a na policistku se usmál. Blýskl po ní svým bezchybným, nebezpečným chrupem a šarmantně pozdravil a představil se: „Přeji krásný den, madam. Jsem Isabellin otec, Carlisle Cullen. Je něco v nepořádku?“

Bella si pomyslela, že je v háji – zaprvé, protože ji Carlisle nazval „Isabellou“ a zadruhé, protože na něm prostě už moc dobře pozná, kdy je skutečně nazlobený. No a především jí to bylo zkrátka jasné už ve chvíli, kdy se dostala do spárů policie.

Policistka jen zmateně zamrkala, opět se zhluboka nadechla a pomyslela si: „No, to mě poser! Bratři jak modelové na pánské spodní prádlo a fotříka by mohli vzít bez váhání k sobě do party. Snad toho ta malá vyvede víc, ráda bych se sem ještě někdy podívala. A možná bych ji mohla příště zavést spíš k nám na stanici. Třeba mají těch krasavců v této liščí noře víc, tak bych je aspoň vylákala na světlo boží.“

Jasper, který správně tušil, že se děje něco zajímavého, sešel k nám dolů a s lačným výrazem ve tváři a otázkou v očích ke mně pohodil hlavou v gestu „co se děje“? Takové pozdvižení tady nemáme denně – i když teď díky Belle si jej přece jen užíváme čím dál častěji – a Jasper chtěl být v obraze.

Já jsem se rozhodl nekazit zábavu a se vší vážností jsem mu poradil, ať tam jde a zkusí slečnu trochu zklidnit v jejím rozpoložení, načež on mi okamžitě s vševědoucím ušklíbnutím opáčil: „Myslíš v tom jejím rozpoložení – jsem tak nadržená, že asi za chvíli vybuchnu?“ Načež se uličnicky zazubil.

Jo, Jasper se za nos vodit nenechá…

Emmett se podíval z jednoho na druhého a bylo mu hned všechno jasné. Zlověstně zahýbal obočím jako ten největší padouch a zavelel: „Hoši, jdeme, slečna bude mít zážitek na zbytek života!“ Každému z nás položil jednu ruku na lopatky a šel s námi ke dveřím.

Carlisle si zrovna přebíral kající se Bellu a seržantka otvírala pusu, jak se chystala poreferovat všechna její provinění, když Emmett doširoka otevřel dveře a my tři postupně vyšli za naší malou hříšnicí a její dozorkyní.

Hlava naší rodiny a otec obžalované v jedné osobě si naší přítomnosti nevšímal, nepřišlo mu na nás nic zajímavého či neobvyklého, ale slečna vypadala, že omdlí. Ústa nechala nekontrolovatelně otevřená a oči vytřeštila tak, že vypadala jako kreslená postavička.

Jasper se sklonil k Belle a zeptal se jí tím nejhedvábnějším hlasem, jakého byl momentálně schopný: „Tak cos prováděla, princezno?“ A když se podle očekávání namísto okamžité odpovědi dočkal jen provinilého pohledu, jako když udělá štěně loužičku na drahý koberec, otočil se s úsměvem na policistku, aby se na totéž zeptal jí. Té se do hlavy protřela – kromě eroticky laděných představ – i myšlenka na to, jak je ten úchvatný mladý muž s tou malou dívenkou neodolatelný a pak už jen tak tak stála na nohou. Co taky čekat od člověka, moc toho nevydrží.

„My-myslíím, že si s ní už poradíte sami, omluvte mě, musím už jít,“ vyhrkla ze sebe slečna v uniformě a na pokraji totálního kolapsu zbaběle utekla.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se nás naštvaně Carlisle, kterému dokonce – než se zase ovládl – uniklo velmi krátké zavrčení. S takovouto ženskou reakcí se nesetkal poprvé, a proto mu konečně došlo, že to celé byl náš záměr. Už chápal, proč se najednou všichni tři jeho synové vyšli předvést před dům svorně se naparovali před jednou lidskou holkou.

„Tomu se říká, taťko, sourozenecká solidarita a výpomoc, tomu nemůžeš rozumět. Podívej, Bella je teď volná a policajti v čudu,“ oznámil mu Emmett spokojeně a na odchodu se ještě otočil a mrkl na Bellu, „máme to u tebe, prcku.“

Carlisle si pomyslel něco o tom, že si neumí představit, co bychom dělali, kdyby Bellu přivedl muž-policista, načež toho ihned nechal, protože mu na mysl přišla jeho žena ve svůdném prádle a já urychleně opouštěl jeho hlavu.

Bohatě mi stačila dnešní noc a jejich zbloudilé myšlenky, které nějakým nedopatřením propluly až ke mně.

Po naší záchranné misi přišla na řadu Bella, která se nám přiznala, že se spolužáky oslavovali – nebo spíš oplakávali – její stěhování pryč. A to ne jinak, než že na veřejném prostranství popíjeli alkohol, co doma někteří z nich našli a přinesli. Moc nám to na ni ale nesedělo, protože Bella si doopravdy nepochutná ani na džusu, takže alkohol pro ni rozhodně nemohl být velkou pochoutkou a snad ani pokušením. A skutečně to tak prý i bylo, jen předstírala, že jej pije, aby si to nepokazila u kamarádů. Proto, když je odchytla policie a nechali ji dýchnout, nic nenaměřili, což byl také důvod, proč nám ji jen přivezli domů a nechystali žádné další nápravné postupy. Vlastně nic neprovedla, pomineme-li tedy zakázanou manipulaci s alkoholem na veřejnosti.

„Takže jsi skutečně nic nepila, Bello?“ ptal se jí naposledy přísně Carlisle. Bella z něj měla respekt jako k nikomu z nás a on věděl, že by mu nelhala, protože to byl základní stěžeň jeho výchovy, jen se mu nechtělo věřit, že by skutečně jako jediná z dotyčných dětí nechtěla zkusit, jaké to je líznout si alkoholu.

„Ne, tati. Stokrát větší chuť jsem měla na Willovu krční tepnu, než na ten smradlavý hnus, vždyť to čpí jako srnčí čůránky,“ pronesla Bella znechuceně a zašklebila se u toho tak, jak to dokáže jen upír nad něčím nechutně čistě lidským.

Většina z nás se uvolněně rozesmála, jen Alice ztuhla.

Její hlavou se mihnul okouzlující upír s krutýma očima. Střelil jsem pohledem k nic netušící Belle, v jejímž těle se nacházejí jeho stopy, ale jejíž rysy s jeho tváří nijak nekorespondují. Možná jen její nos se mu trošičku podobal. Zbytek krásy měla naše holčička po své dobrosrdečné, krásné matce.

Rhys právě ne příliš dobrovolně podával ruku Arovi, po čemž následoval vševědoucí pohled vládce Volterry.

Snažili jsme se tvářit, jakože se nic neděje a poslali Bellu spát. Ta se sice chvíli cukala, protože stejně jako zbytek rodiny vytušila, že se naopak děje něco velmi vážného, ale nebylo jí to nic platné. A protože si byla jasně vědoma toho, že nemá čistý štít – kvůli dnešní příhodě s policií –, nakonec se vzdala a otráveně zalezla do postele.

Nějakou dobu se na nás snažila fingovat, že už spí.

Byla tiše jako myška a špicovala uši, aby slyšela, o čem se bavíme, a tak jsme rozebírali současnou světovou politickou situaci, což Bellu po deseti minutách totálně odrovnalo. Začala pravidelně oddechovat a její srdeční rytmus nám prozradil, že už se můžeme bavit beze strachu, že si hraje na špiónku.

„Rhys je ve Volteře,“ pronesl jsem do napnutého ticha.

„Přišel za vládci sám?“ zareagoval jako první Jasper a podíval se na svou ženu.

„Myslím, že ne. Alespoň se tvářil, jakoby měl strach. Nevím, je mi líto, že mám tak málo informací. Viděla jsem jen to, jak podával Arovi ruku,“ špitla nešťastně Alice a přitiskla se k Jasperovi.

„Panebože! Kdy to už skončí?! Proč nemůžeme mít alespoň chvíli klid?!“ zaskuhrala Rose a jako člověk těžce dosedla na pohovku a položila si obličej do dlaní.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Esmé a přejela pohledem ze svého manžela na mě. Snažila se tvářit statečně, věřila, že nejhorší situaci – Bellino zjištění, že je adoptovaná – máme už za sebou a že jako rodina jsme dost silní na to, abychom vše zvládli. Spíš se o tom tedy snažila přesvědčit.

„Pojedeme tam a pěkně si s Arem a jeho brášky vyříkáme co a jak,“ navrhl Emmett a sebejistě rozhodil pažemi, načež se Carlisle zatvářil, jako by ho rozbolel zub. Myslel na to, že zvolit příliš ofenzívní přístup by mohlo vládce Volterry spíš popudit a vyvolat v nich agresi než opak.

Byl pro diplomatické jednání a chystal se navrhnout, že ještě dnes odletí do Itálie on sám.

„Carlisle má pravdu,“ pokýval jsem hlavou a nespouštěl jej z očí, „až na jeden malý detail. Žehlit to pojedu já.“

„To nepřichází v úvahu, Edwarde. Sám nikam nepojedeš, navíc já se s Arem, Marcem a Caiem znám osobně, bude bezpečnější a rozumnější -“

„Ne, Carlisle. Ty musíš zůstat tady. Bella tě tu bude potřebovat, stejně jako tvá žena a zbytek rodiny. Myslím, že i já dokážu být diplomatický a navíc – Aro stojí o můj dar. Jen tak mě snad nezabije.“ Esmé vzlykla. Měl bych lépe volit slova, s tou diplomacií jsem se asi přecenil…

„Vezmeme to pěkně popořádku – kdo Bellu do naší rodiny před lety přivedl?“ zeptal jsem se neochvějně a chtěl tím říct, že zodpovědnost je tedy na mé straně, jenže Jasper zvedl ruku a ušklíbl se na mě: „Nepřivlastňuj si všechnu slávu, bráško. Přinesl jsem ji já, takže bych měl -“

„Jaspere, nejsme ve školce a nebudeme se tady teď předhánět. Bellu jsem na svém oddělení našel já a já jsem se taky rozhodl, že si ji nechám. Sice jsme o její a naší společné budoucnosti hlasovali, ale jelikož jsem tehdy řekl, že pokud ji chtít nebudete, odejdu s ní, nebylo to příliš neovlivněné rozhodování. Pokud má tedy někdo nést následky, jsem to já.

Navíc mám v naší rodině nejmenší závazky – nikomu z vás by se jistě nelíbilo, kdyby přišel o svou drahou polovičku, mě žádná partnerka oplakávat nebude,“ pronesl jsem spíš žertem, ale i já sám jsem ve svém hlase slyšel hořkost.

„Edwarde -,“ začala nesouhlasně Esmé za pro ni podporujících pohledů zbytku rodiny, kteří se na mě dívali jako na blázna.

„Chci jít,“ zastavil jsem ji a tentokrát to neznělo jako návrh, ale jako prosté konstatování. Nikdo mi na to nic neřekl a všichni přemýšleli, jestli by nebylo možné najít jiné východisko, ale já jsem věděl, že toto je naše jediná šance.

Aro sice šlechetností příliš neoplývá a vládne krutou rukou, ale na druhou stranu dokáže být v jistých mezích přístupný kompromisu. A pokud nemá zrovna zlý den, tak i spravedlnosti.

„Pojedu raději hned zítra ráno, jdu si zamluvit letenky.“

„Edwarde, možná by bylo lepší si pospíšit. Nechceš jet na letiště hned? Určitě by ses nějak domluvil,“ snažila se mi navrhnout Rose a dostat mě co nejrychleji z domu. Měla o Bellu velký strach.

„Rose, já se musím rozloučit s Bellou a teď ji nechci budit. Kdyby se něco… Zkrátka chci se s ní rozloučit, tečka.“

Chvíli bylo úplné ticho a na všechny dolehla tíseň, která potvrzovala vážnost situace.

Aro teď už určitě ví, že Rhys zplodil s lidskou ženou dítě. A protože se s tímto faktem určitě nespokojil, bude vědět i to, že se to stalo v Helsinkách, kde jsme v tu dobu žili i my. Rhys se bude určitě obhajovat, že po sobě chtěl zamést stopy. Řekne, že byl v nemocnici, odkud odnesl tělo matky, ale dítě že už nenašel. Ve Volteře vědí, že já a Carlisle pracujeme jako lékaři, něco takového se v upířím světě neutají. Bylo by velmi naivní myslet si, že Aro už v tuto chvíli neví, že Rhysovo dítě žije v rodině Carlislea Cullena.

Ale naděje umírá vždy poslední. Stále můžeme doufat, že mu v některém místě nezapadnou kolečka do sebe.

Mé přemýšlení přerušilo zazvonění telefonu.

Kolečka do sebe zapadla, naděje zemřela.

Carlisle přijal hovor a nám všem bylo jasné, kdo volá. Přestože telefon nebyl – především kvůli Belle – na hlasitý odposlech, všichni jsme slyšeli velmi dobře. Ve sluchátku se ozval měkký a strojeně přátelský hlas:

„Carlisle, drahý příteli! Jak je to už dlouho, co jsme se neviděli? Právě si procházím stará novoroční přání a vidím pozdrav od tebe a tvé rodiny. Co kdybys mě přijel navštívit? Moment, to není přesné, co kdybys přijel na naše sídlo a přivezl s sebou celou“ – na to slovo dal až nepřirozeně silný a hlavně tvrdý důraz – „svou rodinu?“

„Zdravím tě, Aro. Jak se má Sulpicie? Představ si, že právě řešíme, že tě zajedeme navštívit, ale vzhledem k rodinné situaci za tebou přijede jen můj syn Edward.“

„Ale, ale, to je nemilé, vážná rodinná situace?“ zaševelil přeslazeně Aro. „Tak to na tebe pochopitelně nebudu tlačit, od čeho jsme přátelé, že? A Edwarda uvidím moc rád, nechám mu připravit pokoj, pokud tedy uznám za vhodné jej ubytovat. Také bych jej mohl třeba zabít, že? Chá, jen žertuji, Carlisle. Přítelův syn je i mým synem – tedy ne tak doslova,“ zasmál se a stejně uvolněně pokračoval: „Budu čekat s otevřenou náručí. A děkuji za optání, Sulpicie se má skvěle, takže, sbohem, Carlisle.“

„Sbohem,“ pronesl Carlisle už do hluchého sluchátka a vzhlédl k nám.

„Proběhlo to hladce, ne? Aro byl v evidentně dobrém rozmaru,“ snažil se nás povzbudit Emmett, ale já jsem nevěděl co odpovědět.

Během telefonátu se totiž Alici promítlo hlavou několik vizí, jak Aro zběsile plánoval svou a naši budoucnost.

V jedné jsem stál po jeho boku a pokorně naslouchal jeho příkazům, v další jsem se dokonce krvelačně živil lidskou krví.

Dále plánoval sebrat gardu a ještě dnešní noc přiletět za námi do Anglie, kdežto následně se rozhodl vyčkat mého příjezdu.

Stihl i přemítat, jestli mě ubytuje v tom nejlepším pokoji svého sídla, jak sliboval či v podzemních kamenných katakombách za dozoru Felixe a Jane.

Byl nerozhodný jak těhotná žena, jenže na hormony to svést nemohl.

Alice se na mě nešťastně dívala a zvažovala, jestli mi má zabránit odjet nebo překazit mé plány a zburcovat celou rodinu, abychom jeli do Volterry všichni.

Pak ale přišla poslední vize, ve které si už se mnou uvolněný Aro plánoval poklidný rozhovor. Ovšem za předpokladu, že jej nepodrazím.

Přistoupil jsem k Alici a pohladil ji po předloktí, na což zareagoval Jasper žárlivým zavrčením. Byl z celé situace tak vynervovaný, že poslouchal své pudy a ne rozum, což ale okamžitě napravil a omluvně se na mě uculil.

„Všechno bude v pořádku, Alice. Kdyby se cokoli změnilo, zavolej mi, ale jsem přesvědčený o tom, že se Aro skutečně bude chtít rozumně domluvit.“

Doufám, starý je na to dost…

30. kapitola ←ψ→ 32. kapitola

Jsem zvědavá, jak se vám líbila tato kapitola, protože ta minulá moc velký úspěch neměla. Alespoň podle počtu komentářů. Ano, přiznávám, bohužel i já jsem tak povrchní a vnímám komentáře velmi citlivě, jsou totiž pro autora jedinou odměnou za jeho práci...

Edward tedy odjíždí do Volterry, jak to tam dopadne? Neplánuju už moc kapitol Bellina dospívání, teď jí je přibližně třináct a jak jste si možná všimli, během minulých dvou kapitol zestárla o tři roky. Rozhodla jsem se, že podobným tempem budu pokračovat do její dospělosti.

Minule jsem se dočetla, že byla kapitola krátká... já vím, píšete to skoro vždy, ale ona nebyla krátká. Vždyť měla devět stran! Jen nebyla extra dlouhá. Měl v ní být nerozepsaný, stručnější kus této. Pro zvědavé - chtěla jsem ji ukončit Alicinou vizí s Rhysem.

No a na konec odpovím na dotaz Sanasami - neboj, neviděla jsem v tom komentáři žádné rýpání. Jen se obávám, že ti nemůžu jednoznačně odpovědět. Myslím, že náznaků, že Edward a Bella k sobě cosi cítí, bylo a je hodně... ovšem musí se vypořádat s tím, že Edward Bellu svým způsobem vychoval ;) a vzhledem k tomu, že u ní byl od prvního dne jejího narození (přestože není její příbuzný!) mě čeká poměrně těžký úkol - aby jejich vztah nepůsobil nějak nesprávně, nevhodně, nezdravě... proto to rozhodně nebudou mít snadné a je možné, že i já si to od vás schytám... vždyť láska má přece mnoho podob, ne?

Né, nechci vás stresovat. Však ono se to nějak vyvine. Nevěřte upírům, věřte mi! (Já totiž nejsem upír.)

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 31. kapitola: