Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 32. kapitola

28.02.2012 (21:15) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 41× • zobrazeno 4971×

Edward:

„Edwarde, Edwarde… takže je to pravda…“ převaloval Aro líně na jazyku, zatímco pouštěl mou ruku, díky které znal celý dosavadní Isabellčin život, a úpěnlivě se snažil tvářit lítostivě. Trpělivě jsem vyčkával, s čím se rozhodne na mě vyrukovat a snažil jsem se při tom tvářit co možná nejpokorněji, k čemuž jsem musel vyvinout vskutku nadupíří úsilí. Moc dobře jsem totiž věděl, že Aro téměř vzrušením nadskakuje a má co dělat, aby mi v téměř dětské rozjařenosti neukázal celý svůj dokonalý chrup.

Pak ale jeho hraně soucitný výraz ztvrdl a vládce Volterry upřel svůj pohled za mé rameno, kde stál ve společnosti Felixe a Andrease Rhys, jehož znám z Aliciných vizí.

„Je vskutku pěkná, Rhysi, povedla se ti – mimochodem gratuluju. Kdo by to byl řekl? Že mě to nikdy nenapadlo vyzkoušet – nechat lidskou ženu oplodnit upířím mužem… Ale teď, když už víme, jaké rozkošné plody lásky z toho spojení vzejdou, možná bych se mohl nechat inspirovat,“ pronesl zamyšleně Aro a volterrská síň zažila nečekaný zvrat.

Marcus zvedl s naprosto upřímným zájmem zrak, zavrtěl se na trůně a rozpačitě přejel pohledem po celé místnosti a všech upírech v ní, jakoby se probral ze staletého spánku. Caius na něj vytřeštil oči, ale rychle se opanoval a opět nasadil neproniknutelnou masku. Několik členů gardy se po sobě šokovaně podívalo a sám Aro se na svého probudivšího se bratra zazubil a trhl rameny v gestu „No co?“

Kdyby tady byla Bella, nejspíš by pronesla něco o Šípkové Růžence. Musel jsem se nad tou myšlenkou pousmát, což naštěstí nevyrušilo Ara v jeho opětovné soustředění veškeré pozornosti směrem k Rhysovi.

Na oko přemýšlel, co s ním udělá, přestože v tom měl už dávno jasno.

„Tak si to shrňme,“ zapředl se strojenou laskavostí, když se znovu vžil do své role. „Relativně nedávno jsi zplodil s člověkem dítě, což ale není důvod k tomu, abych tě trestal. Zaprvé, jsi nemohl tušit, že by k tomu mohlo dojít a za druhé, lidé přicházejí neplánovaně do jiného stavu běžně. Ovšem nemůžu nechat bez povšimnutí fakt, že jsi navázal kontakt  - a v tomto případně hodně blízký, ne-li přímo intimní kontakt,“ uchechtl se Aro, „s člověkem, kterého jsi pak nechal klidně odejít. Nikdy jsem si nehrál na žádného moralistu, každý upír si může dělat, co chce, s kým chce, ale každý upír po sobě musí uklízet! Nehledě na to, že tvoje následné pokusy o zametení stop byly naprosto ubohé,“ povzdychl si unaveně Aro.

Pak ale přivřel víčka a zlostně zavrčel: „Umíš si vůbec představit, co by se stalo, kdyby se to děcko nedostalo tak brzy po narození do rukou jiného upíra?! Podle toho, co jsem viděl v Edwardových vzpomínkách, to poloupírče přivezli záchranáři, lidé! Je téměř zázrak, že ten tvůj fracek nestihl udělat nic, co by naši existenci prozradilo a že byl Edward včas u toho, aby zabránil tragédii, ke které se schylovalo, když se to mládě zakouslo do prstu svého zachránce. Skoro i věřím tomu, že při nás, upíří populaci, stáli všichni svatí. Ovšem dnes, dnes nečekej, že by ti kdokoliv pomohl. Felixi, Andreasi, Demetri – postarejte se o to!“

Celé se to seběhlo neskutečně rychle. V jedné chvíli byl Aro milý a chápavý a v té následující odsoudil Bellina otce k smrti. Během okamžiku klečel Rhys na kolenou, Felix s Andreasem mu drželi každý jednu paži, které měl doširoka rozpažené a Demetri k němu pomalu kráčel jako posel smrti.

„Počkejte!“ slyšel jsem sám sebe jakoby v ozvěně. Věděl jsem, že mám mlčet a snažit se zajistit bezpečí především Belle, své rodině a sobě, ale připadalo mi nevýslovně kruté nechat zemřít Bellina otce. Jistě, je to bezohledný upír, nadělal plno chyb a sám bych ho nejraději vsadil do skonání světa do nějaké volterrské kobky, ale neměl bych to svědomí neudělat nic proti tomu, aby byl zavražděn. Nemohl bych se Belle podívat do očí, kdyby mé svědomí zatěžoval fakt, že jsem mu alespoň nezkusil pomoci.

Kromě toho jediného slova jsem pro něj ale víc udělat nemohl.

Srazila mě k zemi řezavá a zároveň pálivá bolest, která prostupovala mé útroby. V hlavě mi hučelo a myslel jsem, že se mi každým okamžikem rozpadne na atomy. Každá buňka v těle mi rezonovala neznámou a nepopsatelně mučivou silou. Bylo to poprvé za celou dobu, co jsem upírem, kdy jsem se cítil lidsky slabý a myslel si, těšil se, že v následující vteřině přijde konec, klid, ticho a smrt. I když, nikdy jsem si nemyslel, že se mé pocity tak rychle změní v lítost. Konečně mě totiž má nekonečná existence začala bavit. Po více než sto padesáti letech jsem se začal těšit na nový den, který strávím se svou rodinou a s tou malou cácorkou, která do našich životů vletěla jako uragán.

Ale oni se o ni postarají – Carlisle s Esmé jsou ti nejlepší rodiče na celém světě a Jasper s Emmettem – nekompromisní a zároveň ochranářští. A Alice s Rosalií by se určitě taky nenechaly zahanbit. Bella bude v bezpečí i beze mě, ovšem nedá se říct, že by mi to bylo jedno.

Bolest mě rozleptávala jako žíravina, bylo to dokonce horší než při proměně v upíra. Byl jsem tak ochromený, že jsem nemohl ani křičet, topil jsem se v devátém okruhu pekla a pak...

A pak to přestalo.

V uších mi pořád ještě hučelo, musel jsem se dokonce rozkročit, abych podpořil svou stabilitu. To by se mi jako upírovi stávat nemělo. Zíral jsem před sebe, jako bych se právě probral z otřesné noční múry.

Přes polevující hukot jsem zaslechl, jak někdo říká: „Jane, zlato, z tebe jde skoro strach. Tentokrát ses do toho dost vžila, netrápí tě něco?“

Jane?!

Konečně mi začal mozek opět fungovat, jak měl. Jane! Proletěl jsem síň rozzuřeným pohledem a když jsem narazil na tu malou blonďatou holku, musel jsem vynaložit enormní úsilí, abych po ní neskočil. Zatnul jsem čelisti a pěsti, těžce oddechoval a jako nějakou kouzelnou mantru si opakoval, že vrhnout se na ni by byla upíří sebevražda. Ovšem to nemění nic na tom, že mé mužské ego bylo zašlapané kilometry pod zemský povrch. Dostala mě na lopatky taková holčička.

Zatímco ona po mně házela vyzývavé pohledy říkající „zkus si něco a budeš na kolenou dřív, než si uvědomíš, žes to udělal“, já jsem si dovolil jedno výhružné zavrčení. Na to mi ale odpověděla zvonkovým smíchem a nadšeným zvlněním rtů. Kdybych právě neviděl rudě, možná bych i řekl, že byla krásná, ale já si ji momentálně nepředstavoval tak, jak si dívky a mladé ženy většinou představuju, ale ve dvou stech šesti kouscích líbivě se vyjímajících na zdejší mramorové podlaze pohozené od sebe dostatečně daleko.

Potom jsem si ale vzpomněl, proč k celé té akci došlo, a střelil jsem pohledem k místu, kde pořád ještě stál Felix s Andreasem a Demetrim, kteří si mě měřili špatně skrývaným pobaveným pohledem.

A pod nimi leželo šest kusů kamenného těla – trup, končetiny a hlava, která byla naštěstí pohozena tak, že jsem se nemusel dívat na poslední Rhysův výraz tváře, protože kdyby ano, asi bych se té vzpomínky už nikdy nezbavil.

„Myslím, že bys mi měl spíš poděkovat, Edwarde. Pokud jsem to správně pochopil z tvých i jeho myšlenek, Rhys vás hledal a rozhodně se nechtěl kamarádit ani hlásit k otcovským právům – tedy rozhodně ne v tom smyslu, že by chtěl své dceři vynahradit společně ztracené roky. A ty spolu se svou rodinou jste před ním utíkali a obávali se, že by mohl ublížit tomu děcku,“ pronesl Aro zklamaně a bez zájmu, aniž by mě spustil z očí pokračoval: „ukliďte to tu a Edwarde, ty mě následuj, buď tak laskav.“

Prošli jsme spolu do jeho pracovny, kde na mě z jedné stěny upírala oči velmi povedená podobizna jeho ženy Sulpicie a ze druhé stěny na mě se shovívavým a laskavým úsměvem hleděla velmi povědomá tvář. Carlisleova tvář.

Aro si všiml, jak zkoumám jeho obrazy a pohled mu ztvrdl. Když pak promluvil, rázem byl pryč ten vládce Volterry, kterého jsem si myslel, že dokážu odhadnout. Stál jsem v jeho osobním teritoriu, v místnosti, kde si evidentně nehraje na vládce, ale je sám sebou. Najednou byly pryč jeho žerty i hrané pohledy, stál přede mnou skutečný Aro Volturi.

„Ano, Edwarde, díváš se správným směrem. Kdybys nebyl Cullen, právě teď leží kusy tvého těla vzadu na pozemku hradu a olizují je plameny.

K tomu, co ti teď řeknu, Edwarde, nepotřebuju svědky. Zůstane to jen mezi námi a říkám ti to hlavně proto, že už mě obtěžuje před tebou ty myšlenky skrývat a stejně bys na to brzy nejspíš přišel.

O tom, že Rhyse zlikviduju, jsem nepochyboval ani okamžik. Není v tom touha dokazovat si svou moc, ani pomstychtivost nebo závist, že zplodil dítě a udělal objev, který bych mile rád udělal sám a světe div se, není v tom ani sadismus a touha zabíjet a ničit.

Věř si tomu nebo ne, ale nechávat zabíjet jednotlivce mé vlastní upíří rasy mě skutečně netěší. Dělám to jen z jednoho jediného důvodu, a tím je uchovat nás upíry v bezpečí. A jen výstrahou trestu smrti jsem schopen udržet v upířím světě poslušnost a pořádek. Jakmile jednou polevím a nějakému upírovi prominu risk, že ohrozil uchování naší existence v utajení, začne se vše sypat jako domeček z karet. Nesmím odpouštět a musím tvrdě ztrestat i sebemenší pochybení, chci-li lidstvo udržet v nevědomí.

Proto bych neváhal ani chvíli a upíra, kterému se dostalo do rukou upíří dítě, jež nezlikvidoval, bych bez slitování zničil. Ihned. A tím upírem jsi ty. Tehdy jsi totiž nemohl tušit, že se to děcko naučí chovat rozumně a zodpovědně. Byl to obrovský risk a mohl se tobě i celé tvé rodině vymknout z rukou. Sakra, uvědomili jste si aspoň, jak moc blízko bylo naše prozrazení?! Než bychom se k vám dostali, protože pochybuju, že byste zabili každého člověka, který by tušil, co jste zač, bylo by pozdě. V době televize, internetu a podobných vymožeností by to znamenalo katastrofu!“ To už Aro jen zlověstně syčel a nesnažil se nijak zakrýt, jak moc je vyvedený z míry, což mě u něj překvapovalo. Hlas měl tak tichý a ledový, že jsem si dokázal přesně představit, jak moc zuří.

„Ale ty jsi Cullen. Jsi Carlisleův syn, a to je to jediné, co tě drží při životě, řeknu-li to lidskou terminologií. Mám spoustu přátel, ale většina z těch přátelství existuje jen proto, že se mi hodí.

Jediná výjimka je Carlisle. Budu rád, když se v tom nebudeš pitvat, musí ti stačit, že jsem mu to dlužil. Jako lékař v době, kdy jeho kolegové léčili spíš jen pouštěním žilou a latinskými zaklínadly, zachránil život někomu, kdo pro mě měl obrovskou cenu. Příliš velkou na to, abych mu teď mohl zabít syna. Carlisle je vlásek, který posunul jazýček vah rozhodujících o tvé budoucnosti na stranu milosti, ovšem beru to tak, že tímto jsem mu svůj dluh splatil. Jsme si rovni a příště už tak shovívavý nebudu. Budu si muset obhájit, proč tě nezničím, ale zdůvodním to faktem, že jste toho spratka udrželi před lidským světem v tajnosti a zametli stopy po Rhysovi. A tím pomohli chránit náš druh.“ Aro mávl znechuceně rukou a zamyšleně pokračoval: „Ovšem – co teď s ní? S tím poloupířím děvčetem?“

Ne! To ne!

„Bella už je téměř dospělá, není důvod se obávat, že by nás prozradila. Především je ale úplně nevinná, vynechej ji z toho, prosím,“ vyhrkl jsem okamžitě.

Aro na mě zíral, jako bych se úplně zbláznil. „To si ze mě děláš srandu? Jak si to jako představuješ? Že se teď poplácáme po rameni, já ti zařídím letenku domů a rozejdeme se jako dobří přátele?!“ vyštěkl Aro nevěřícně, ale než stihl začít vymýšlet, co se mnou udělá, učinil jsem mu nabídku, které nemohl odolat a které já budu ještě hodně litovat.

„Zůstanu ve tvých službách, když na Bellu zapomeneš a i nadále se k mé rodině budeš chovat shovívavě. Na rok se stanu členem tvé gardy.“

Arův výraz se měnil stejně rychle, jako mění barvy chameleon běžící po barevném spektru. Od nadšeného, přes nedůvěřivý po výsměšný.

„Rok?! Ty ses zbláznil! To je, jako bys nabídl žíznícímu upírovi veverku!“

„Mám doma rodinu a chci být s nimi.“

„Dobrá, dobrá, chápu. Myslím, že se domluvíme. Deset let v gardě a budeme spokojení oba.“

Deset?!

„Ne, deset je příliš. Dva.“

„Chlapče, ty vůbec neumíš smlouvat. Měl bys jít na polovinu mé nabídky, ne své. Souhlasím, pět.“

„Aro, říkal jsem, že chci být se svou rodinou, ale jestliže to musí být, jsem ochotný ti sloužit tři roky. Víc ani den. A k tomu požaduju možnost krmit se, jak budu já sám chtít a právo telefonovat, kdykoliv budu chtít. Ber nebo nech být.“

Chvíli bylo ticho a pak Aro konečně promluvil: „Dobrá, jak jsem řekl, celou tuto Cullenovskou záležitost vyřešíme jako gentlemani a nebudu vám dělat problémy, ať Carlisle vidí, že umím projevit vděk. Nebudu se mu plést do rodiny. Tu malou ale jednou vidět chci.“

Bella:

Tak mám zase průser.

A podle toho, že taťkovi málem ucházela pára z uší, jak zuřil, mi to asi jen tak neprojde. Budu muset nějak zpracovat mámu a Rose. Stejně za všechno může Emmett. Kdyby taťku trochu zdržel nebo ještě lépe – kryl mě, nikdo by se nic nedozvěděl.

Šli jsme spolu do nemocnice, protože se chystáme s Emmettem, Jasperem, Rose a Alicí na týdenní výlet, který jsme chtěli spojit s lovem a Rose si vydupala, že musíme doplnit lékárničku a nechat si ji schválit tátou, který byl právě v práci. Já jsem čekala na chodbě a Emm byl zavřený u táty v pracovně, když šel zrovna kolem nějaký moc pěkný kluk v nemocniční uniformě. Podle vizitky to byl medik. Měl modré oči, světlé vlasy, byl vysoký a takový… mužný.

Jak tak procházel kolem mě, na několik vteřin se na mě zahleděl a přitom vykulil oči. Pak viditelně polknul, sjel očima mimo mě a potřásl hlavou, jako by jej napadlo něco, z čeho není nadšený a viditelně zrychlil.

No moment! Nesnaž se mi utéct!

„Dobrý den! Prosím vás, byl byste tak hodný a pomohl mi?“ zeptala jsem se rychle.

On ztuhl, zastavil a pak ke mně nejistě přešel. „Co byste potřebovala, slečno?“

„Mám takový svíravý pocit na hrudníku...“ začala jsem improvizovat a jemu zčervenaly uši a tváře, ale snažil se držet profesionální výraz a přistoupil ke mně. Vtom se ale prudce otevřely dveře a z nich vyběhl taťka s Emmettem v patách. Emm se postavil před Andrewa, tak se podle jmenovky jmenoval ten medik, vypnul se v ramenou, založil se ruce na prsa a shlížel na toho chudáka v bílém, jako by to byl srneček, kterému se chystá zakousnout do krku. Čekala bych od něho spíš, že se bude smát mým marným pokusům o sbalení toho sexy kluka nebo si ze mě aspoň utahovat, ale on se tvářil jako bůh pomsty a mě si vlastně ani nevšímal. Nespouštěl z očí Andrewa.

Zato mě měl chycenou na mušce taťka a nehodlal mě z ní jen tak pustit. Chvíli si mě prohlížel, jakoby přemýšlel, jestli na mě má křičet nebo mě zavřít k němu do pracovny a tam mi napařit nějaký výživný trest. Pak se ale otočil na toho chudáka, který už byl celý zelený a ledovým hlasem mu oznámil:

„Pane Foxi, jsem rád, že jste se právě seznámil s mou třináctiletou dcerou.“ Na poslední dvě slova dal pořádný důraz a pan Fox změnil barvu, a to tak, že už byl stejně bledý jako Emmett.

„Doktore Cullene, já, já přísahám, že by mě ani nenapadlo… No, chci říct, nikdy bych se nedopustil toho, co máte nejspíš na mysli…“

„Nehraj si na čtenáře myšlenek, ty hrdino!“ zavrčel na něj Emmett. Jéj, ještě že tu není Edward. Sice se mi po něm strašně stýská, ale podle toho, co říká, když telefonuje domů, je moc spokojený. Je na stáži v Evropě, prý po tom vždycky toužil, tak mu to přeju. Ale tajně doufám, že ho ty nemocné evropské děti brzo omrzí a vrátí se zase k nám. Mluvíme spolu každý týden a je to vlastně, jako by s námi pořád byl, ale není.

„Bello, Emmette, myslím, že je to vše. A až přijede Esmé z té schůzky, vyřiďte jí, že se dnes trochu zdržím,“ posílal nás táta domů a přitom se na mě už ani nepodíval, jen mě vzal za ramena a podal Emmettovi. Jako bych byla mimino. Pak se otočil k Andrewovi, a přestože mě Emmett rychle odváděl pryč, slyšela jsem, že na něj řve. Ach jo, tak to mi nevyšlo.

V autě se po mně Emmett pořád po očku díval, ale nic neříkal. Jen občas zakroutil hlavou.

Když jsme přijeli konečně k domu a já se chystala vystoupit, zastavil mě dotazem: „Bello? On ti něco udělal?“

Ježíš!

„A co by mi měl asi tak udělat?! Vždyť ani nedostal příležitost! Přihnali jste se tam jako tornádo!“ spustila jsem na něj a on překvapeně stáhl obočí.

„Tak se hned tak nečerti! Taky jsem si původně myslel, že nic nestihl, ale teď cítím, že jsi raněná.“

„Jo, raněná teda jsem. Ranili jste mé city, velké díky!“

„Ne, Bello, tak to nemyslím, cítím tu tvoji krev,“ odtušil Emmett suše a zvědavě si mě prohlížel, jako by snad čekal, že budu mít díru uprostřed hlavy a vypadal při tom, že mu v hlavě šrotuje milión koleček.

Nervózně jsem si poposedla a ucítila divné vlhko, na kterém jsem seděla.

Emmett ztuhl a vykulil na mě oči. Pak kmitl očima směrem k domu, poškrábal se na temeni hlavy, zhluboka se nadechl a omluvně se na mě usmál.

„Víš co, prcku? Já ti na ty tvé krvácející city zavolám raději Rose. Bude to tak lepší pro nás oba...“ A v následující vteřině se už zavíraly dveře jeho džípu a ke mně se prodral křik:

„Rose, zlato? Mohla bys přijít laskavě před dům? Bella by s tebou potřebovala probrat nějaké ženské záležitosti!“

Za chviličku už u něj ale nebyla jen Rosalie, ale i Alice s Jasperem. Emmett jim něco zapáleně říkal, jednu ruku si při tom držel na čele, jako by dostal migrénu a druhou divoce gestikuloval. Pak se na mě všichni čtyři podívali jako jeden muž – Jasper slušně konkuroval Emmettovu vytřeštěnému výrazu, Alice se tvářila nechápavě a trochu kroutila hlavou a Rose se překvapeně usmívala, zamávala mi a rozešla se za mnou do auta. Alice cupitala za ní a Jasper s Emmettem zalezli svorně do domu.

31. kapitola ←ψ→ 33. kapitola

Moc se omlouvám za pauzu, která nastala a věřte, že z ní také nemám radost. Byla způsobená znovu nastalým semestrem a mou novou závislostí jedním strhujícím příběhem - ano Kikky, odhalila jsi mě, jsem v tom taky až po uši. Moc děkuju za vaše hlasy a za lednové umístění na třetím místě! Opravdu si toho vážím a budu se snažit vám dělat radost v budoucnu.

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 32. kapitola: