Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 33. kapitola

21.03.2012 (20:30) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 4114×

Bella:

Tak to jsem zvědavá, s čím na mě ty dvě přijdou… Alice vběhla domů, ale v momentě se vracela zase zpět a v ruce nesla mou sukni. A už si to obě šinuly za mnou k autu. Ha, komplikace, budou na mě v přesile. Byly sehrané jako vždy, nijak se spolu nepotřebovaly domlouvat, Rose si automaticky sedla za Emmettův volant, Alice na zadní sedadlo a rozjely jsme se směrem od domu.

Cestou se na mě Rose několikrát starostlivě podívala a když jsem otráveně zvedla oči v sloup, uviděla jsem ve zpětném zrcátku, jak se na mě Alice zezadu kření. Rozhodla jsem se tedy bavit raději s ní. „Kam jedeme?“ zeptala jsem se s očima upřenýma do zrcátka.

„Do drogerie,“ odpověděla mi s úplnou samozřejmostí v hlase Alice. Aha, takže konverzace nám vázne i na severní frontě… asi jsem Al přecenila. Že pojedeme do drogerie a ne do aquaparku, mi bylo jasné, nejsem sice úplný upír, ale úplně blbá nejsem taky.

A to bude asi ten problém.

Teda ne to, že nejsem blbá, ježíšmarjá, ještě to tak. Ale to, že nejsem úplná upírka… kdybych totiž byla, nepostihlo by mě to prokletí, které v tuto chvíli nejspíš Emmettovi ničí potahy v jeho pečlivě udržovaném jeepu. Díky bohu, že jsem to nedostala v Edwardově autě, v Astonovi obzvlášť. Edward si na potahy taky strašně potrpí, takže by ho minimálně klepla pepka. A následně hned mě, protože bych se asi ustyděla k smrti.

Před Emmem je to taky trapas… ale aspoň že jsem ho přivedla do rozpaků.

No, jenomže jestli jsem skutečně dostala periodu jako lidské holky… no doprčic!

To není fér!

Z tichého přemýšlení mě vyrušila Rose: „Bello, víš, co se ti stalo? Chápeš, co to znamená?“

Ježíííš! Oni si o mně fakt myslí, že jsem úplně retardovaná. To jen proto, že jsem jen poloviční?! Škoda, že tu není Edward, ten aspoň takové pitomé otázky nikdy neměl a vždycky se ke mně naopak choval jako k inteligentní a sobě rovné bytosti. I když možná je i lepší, že tu není, neumím si představit, že by se mnou měl jít kupovat tampóny správné velikosti a savosti. A protože je doktor, je docela možné, že by se toho klidně i ujal… ne, to by mi snad neudělal.

Rozhodla jsem se, že je pod mou úroveň se před Rose jakkoli obhajovat a jednoduše jsem ji ignorovala. Co s ní, když má tak blbé otázky?! Jo, už vím – mrsknu po ní pobouřeným, plamenným pohledem. A tak jsem taky udělala a pěkně se do toho vžila.

Rose jen pozdvihla obočí a vyzývavě vyčkávala, jak budu pokračovat, ale to se přepočítala. Zachránila mě – jako obvykle – Alice, která se ujala slova: „Jo, je úplně jasné, co to znamená. Budeme ji muset hlídat nebo nám ji zbouchne nějaký hejhula.“

Jak jako zbouchne? Co to zase meleš, Alice?!

„Zbouchne?!“ otočila jsem se na Al. Co tím jako chtěla říct?

„Alice! Tak to by snad nejdřív Bella musela…“ zavrčela Rosalie, ale prudce se zasekla a ztichla.

Co?! Proč mě pořád mají za malé dítě? Už dávno mi je jasné, proč se po nocích nikdo z mých upírských příbuzných nenudí, přestože nemůžou spát. Někdy mě probudí nerozluštitelné výkřiky, jindy padající předměty nebo lámající se nábytek. A na strašidla už dávno nevěřím. Obzvlášť když vím, že nejhorší predátoři na tomto světě jsou upíři, kterých mám doma sedm.

Ale Rose mě štve, je zkostnatělá jako taťkův kostlivec Hektor, kterého má v pracovně. Divím se, že zrovna ona je tak úzkoprsá, když je to právě ona, kdo s Emmettem řádí tak, že se raději chodí schovávat do lesa, aby mě v noci nebudili a já jsem nepřišla na to, co dělají. Jenže to bych nesměla bydlet se sexuálníma maniakama, kteří nemají v noci nic jiného na práci – pokud zrovna neloví – a musela bych žít někdy ve středověku, abych nevěděla, jak to na světě chodí.

Však počkej, Rose: „Co tím myslíš, Rose? Co bych musela dělat? Myslíš to, co děláte ty s Emmettem, Alice s Jasperem nebo taťka s mamkou celé noci?“ Rose jen vykulila oči a než se vzpamatovala a něco mi odpověděla, pokračovala jsem. „Na čerty už jsem velká a že hráváte po nocích kuželky a proto děláte takový hluk a povzbuzujete se u toho, ti taky neuvěřím.“ To už naše dokonalá blondýna zalapala po vzduchu a Alice se vzadu zachichotala.

„Nejsi nějaká přechytralá, mladá dámo?“ odsekla mi nabručeně řidička, ale pak jí začaly taky cukat koutky. Rose si na rozumnou vychovatelku hlavně ráda hraje, nevím, proč se neuvolní častěji. Už se těším, až budu dospělá a budou mě brát konečně vážně!

V rychlosti jsme nakoupily – Alice s Rose naházely do košíku asi deset různých balíčků a krabiček vložek a tampónů a s omluvným pokrčením ramen mi řekly, že této části moderního hygienického sortimentu prostě nerozumí. A co používaly jako lidi ony?! Lopuchy?! Al mi ještě skočila pro nějaké nové oblečení a já se pak šla upravit na toalety, zatímco na mě ty dvě čekaly. Bože, já chci být normální upírka!

Otráveně jsem se opět přidala ke svým sestrám a celou cestu domů jsem musela poslouchat Rosaliino básnění a nadšené vzdychání, jak je to skvělé, že aspoň já jsem nebyla připravena o možnost mít děti. Skvělý, to je fakt to jediné, co ji zajímá? Ale otravovat se s měsíčkama a pak nedej bůh s děckama budu jen a jen já. Jako bych je snad někdy chtěla mít… Tsss.

…

Edward:

Nikdy jsem neměl pocit, že by se čas tak strašně vlekl jako teď, když čekám tady ve Volteře, až se budu moct vrátit domů. Nejraději bych domů volal dvakrát denně, ale nechci u nich – a především u Belly – vyvolávat pocit, že tady jakkoli strádám. Belle jsem namluvil, že pracovně cestuju po Evropě a vypadá to, že mi to zatím věří. A vlastně jen díky tomu, jak barvitě jí lžu o tom, jak jsem tady spokojený, na mě nenaléhá, ať se vrátím. Nedávno ale přišla s nápadem, že mě přiletí navštívit, protože přeci nejsem zase tak daleko… takže mi nezbývá, než v tom lhaní přitvrdit a říct jí, že poletím ještě na nějakou misi do kolonií v deštných pralesích nebo třeba na stáž na Nový Zéland nebo do Číny. Stejně si ale myslím, že se mi ji v nevědomosti nepodaří udržet dlouho. Vlastně jsem i překvapený, že se během těch deseti měsíců nic neprovalilo, když se ke mně dostávají zvěsti, jak moc je Bella v mnoha ohledech informovaná.

Asi půl roku po mém odjezdu mi volal Carlisle, že Bella začala menstruovat. Myslel jsem, že se totálně zbláznil a začal jsem vážně zvažovat, jestli jsme my upíři skutečně nesmrtelní a jestli nám nemůže alespoň mozek nějakým způsobem zdegenerovat a my se nemůžeme postupně stávat senilními. Ostatně Carlisleových skoro čtyři sta let je úctyhodný věk a jak tak denně pozoruju Ara, Caia a Marca, myslím, že možné by to bylo.

Jenže pak začal Carlisle chrlit další své domněnky a já jsem musel uznat, že v jistých ohledech bude asi Bella více člověkem než upírem. Následně mi volala Rosalie a sdělila mi, jaký hluboký rozhovor vedly spolu s Alicí s Bellou a frustrovaně se mi svěřila, že Bella má překvapivě velké povědomí o sexualitě a dalších záležitostech intimnějšího rázu. Nevím, co Rose čekala, ale vzhledem k tomu, že je Belle přibližně čtrnáct lidských let, je nadprůměrně inteligentní, je v dennodenním kontaktu se stejně starými i staršími dětmi, sleduje televizi a internet a především žije v naprosto otevřené a sdílné upíří rodině, která jí vždy zodpověděla všechny její otázky. Divil bych se, kdyby to bylo jinak.

Bellina informovanost ji ovšem před ničím neochrání, naopak by ji mohla vehnat do náruče nějakého grázla, což bych asi nevydýchal, takže jsem hned volal Jasperovi a důrazně mu připomínal, ať na ni dávají pozor. Jasper zněl v telefonu docela rozladěně – nejspíš jsem jej při něčem vyrušil nebo jej jen štvalo, že mu připomínám něco, co ví sám dost dobře, protože společně s Emmettem se ochotně a zodpovědně pasovali do rolí Belliných osobních strážců. Ale jistota je jistota. Raději jsem zavolal ještě i Emmettovi. Toho jsem tím naštěstí nenaštval, ale pobavil. Prý ať si tady v klidu proháním upírky, že oni tu jednu malou poloupířici zvládnou. No, v to skutečně doufám.

Začínám být z celé situace dost nervózní a ještě horší to je, když mi Alice nebo Esmé pošle Belliny nejnovější fotky. Jsou velmi činorodé a evidentně nechtějí, abych zmeškal jakýkoli důležitý, ale i nepodstatný okamžik jejího dospívání a změnu způsobenou jejím stárnutím, takže se mi Bellinými momentkami plní e-mailová schránka skutečně nadsvětelnou rychlostí.

Vždycky to byla moje malá, rozkošná princezna, ale ta dívka, která se na mě dívá z monitoru mého počítače teď, mi vyráží dech. Je skutečně den ode dne krásnější a kouzelnější a já mám čím dál tím větší strach. Nechápu, kdy došlo k tomu, že se z toho maličkého, křehkého uzlíčku, který jsem před pár lety přinesl domů, začala jistojistě stávat žena, která si během následujících pár let určitě najde partnera, který nám ji odvede pryč.

Který mi ji odvede pryč.

Jenže pokud by se zamilovala do člověka, bude ho muset každou dekádu měnit za nový model, protože podle dříve zjištěných faktů by Bella v ohledu stárnutí měla být jako my upíři. To znamená, že by si měla vybrat upíra. Jenomže upír je na ni moc silný a snadno by se mohlo stát, že jí ublíží a hlavně, upíři běžně nejsou tak mírumilovní jako my či Denaliovi. Ale především – žádnému krvelačnému upírovi bych ji stejně nenechal.

Vlastně vůbec nevím, proč nad tím přemýšlím, já taky žiju už skoro sto padesát let se svou rodinou sám, tak není důvod, proč by Bella neměla chtít taky.

„Edwarde! Tady jsi, už tě nějakou chvíli hledám. Nechtěl by ses jít proběhnout?“ vyrušil mě z přemítání Theresin hlas.

Tvářila se přepadle a ztrápeně jako obvykle. Nebýt těch karmínových, usvědčujících stop v jejích očích, vypadala by jako obraz nevinné, raněné duše, odkázané na milosrdenství ostatních.

Mám Theresu rád, seznámili jsme se pár měsíců po mém příjezdu do Volterry. Oba jsme zrovna lovili v lese. Já jsem hledal nějakého jelena, ona stopovala malou skupinku turistů, kteří chtěli přežít týden v divočině. Jejich plán „přežít v divočině“ nabral úplně jiných kontur, když se setkali s ní.

Běžel jsem za křikem jejích obětí ihned, jakmile jsem jej uslyšel, ale stejně to nemělo smysl. Čistě teoreticky jsem sice mohl zachránit toho posledního člověka, muže choulícího se ke kmeni stromu, dívajícího se na mrtvolu svého bratra a svou právě vysávanou, umírající partnerku, ale nemělo by to smysl. Nechal jsem Theresu, aby zabila i jeho. Stejně bychom jej museli zabít, protože to všechno viděl a určitě by nemlčel, a tak moc riskovat přímo v teritoriu Volturiových nebudu ani kvůli záchraně lidského života. Navíc vzhledem k tomu, že ten mladý muž právě přišel o dva milované příbuzné, je to tak pro něj možná i lepší. No, tak to asi ne, ale pro nás určitě ano.

Theresa si mě v první chvíli ani nevšimla, ale když dopila tu ženu a chystala se na svou poslední oběť, vycenila na mě zuby a nahrbila se do útočné pozice. Ať tě ani nenapadne, pokusit se mi jej vzít, ty šmejde – pomyslela si a zavrčela na mě. Zvedl jsem ruce do smířlivého gesta a skrz sevřené čelisti jí řekl: „Nechtěl bych jej, ani kdybys mi jej nabídla, nenech se rušit.“ Sedl jsem si opodál a otočil se zády. Konec tohoto divadla jsem vidět nepotřeboval.

Když Theresa skončila a dostala veškeré své predátorské pudy zase pod kontrolu, začala přemítat, proč jsem se o ten kus žvance s ní neporval a zvažovala, jestli za mnou má jít, protože mě pochopitelně cítila a snad i viděla. Vrtala jí hlavou barva mých očí. Přemýšlela, jestli jsem vůbec upír a pokud ano, jestli nejsem jiný druh. Nakonec se ale rozhodla, že to nechá být a půjde si zase po svých.

To mi bylo docela líto, protože mě zaujala. Byla to první žena, která v mé blízkosti ani jednou nepomyslela na to, jak vypadám. Přemýšlela jen o mých očích, ne o zadku, hrudníku či ramenou jako jiné lidské či upírské ženy. A nepřemýšlela dokonce ani nad sebou, jen proklínala svět a svou nesmrtelnou existenci. V následující chvíli se ale její myšlenky stočily jiným směrem. Myslela na nějakého upíra, viděl jsem skrze její myšlenky, jak jej líbá, jak si zamilovaně hledí do očí, jak běží v ranním slunci pustinou a smějí se vlastnímu třpytu, jak se spolu milují ve sněhu nějakých velehor, kilometry nad zemským povrchem, jak spolu plavou v oceánu… a jak leží jeho tělo bez vůle na zemi, je roztrháno na šest kusů a tancují po něm hladové ohnivé plameny.

To už stála přímo přede mnou a útočila na mě.

Netrvalo to ani sekundu a měl jsem ji na lopatkách. To šlo nějak rychle, Cullene – uznale jsem se pochválil, ale pak mi došlo, její myšlenky mi prozradily, že jí šlo jen o to mě vyprovokovat a dál se mi vydala na pospas. Chtěla se nechat zabít, odevzdaně mě pozorovala a čekala, kdy jí utrhnu hlavu. To bych ale udělal jen v nejkrajnější nouzi, i kdyby mi skutečně chtěla ublížit, takže jsem na ni jen nechápavě pohlédl, sevřel jí ruce za zády a s pozdviženým obočím se jí zeptal, o co jí jde. Přitom jsem se ale soustředil na každý její nepatrný pohyb, protože zatímco jí protékala v žilách čerstvá lidská krev od tří nedobrovolných dárců, já se živím mnohem méně výživnou alternativou a dnes jsem ještě v lovu úspěšný nebyl. Takže při troše nepozornosti bych mohl být jako hladový upír vegetarián šeredně pokořen a ponížen sytou lidožravou upírkou. A to svému egu skutečně udělat nechci.

Theresin výraz se změnil z vyrovnaného na nechápavý a začala se cukat. Chtěla mě vyburcovat ke rvačce. Tak chlapeček je slušňák?! Nezabíjí holky na potkání… Však ty se mě ještě rád zbavíš. Co kdybych tě kousla? Nebo ti utrhla ruku? Jsem si jistá, že to by tě nasralo dostatečně… vztekala se.

Sakra, já nejsem žádný chlapeček! Zavrčel jsem na ni, ale jinak jsem nijak neprozradil, že jí čtu myšlenky. Vytáhl jsem ji do stoje, opřel o strom a bedlivě ji pozoroval.

Jestli na mě jen sáhneš, utrhnu ti ty tvé ozdoby, co máš mezi nohama, prevíte – problesko jí hlavou a já se okamžitě stáhl. Ne snad že bych měl v plánu ji políbit nebo se jí snad nějak jinak dotýkat, ale nebudu riskovat, že si mé čistě obranné sevření vysvětlí jinak. S rozzuřenými ženami není radno si zahrávat, s upírkami obzvlášť a pokud visí ve vzduchu jakákoli hrozba týkající se jistých tělesných partií, opatrnosti není nikdy dost.

„Takže o co ti jde? Nechal jsem tě v klidu lovit a ty jsi na mě pak stejně zaútočila, proč?“ zeptal jsem se jí mírně rozladěně. Fajn, dost rozladěně, o kastraci se totiž nepřemýšlí ani žertem.

Ona na mě jen vyvalila oči a snažila se vymyslet něco, aby neprozradila svůj plán nechat se zabít a zároveň mě dohnala k smrtelnému útoku na ni.

„Mimochodem, já jsem Edward a o tvou kořist jsem tě skutečně neměl v plánu připravit, protože se živím jen zvířecí krví. Jsem tady v Itálii, protože jsem nabídl na tři roky službu Arovi. Důvody bych nerad rozebíral. Nejsem tady šťastný a snažím se to tu nějak překonat a vydržet a říkám ti to proto, že ty taky nevypadáš zrovna v pohodě.“ Theresa na mě chvíli zmateně zírala, pak si založila ruce na prsa, mimochodem moc pěkná prsa, představila se a stručně mi sdělila, co ji nedávno postihlo. Rozhodla se svou existencí skoncovat a má přítomnost jí dala jistou naději, že tu špinavou práci odvedu.

Nenutil jsem ji, aby mi řekla celý svůj životní příběh, na to bude času dost, ale vyzval jsem ji, aby mě následovala na hrad k Volturiovým.

Aro byl kupodivu více než ochotný ubytovat ji jako mého a tedy i svého hosta, Caius si ji sice prohlížel s mírným despektem, ale nijak neprotestoval a Marcovi to bylo jako vždy jedno.

A tak se z nás stali během uplynulých měsíců přátelé. Theresa se mi postupně svěřovala se svým životním příběhem a já zase s tím svým. Bylo osvobozující mít někoho, s kým si rozumíte a je vám spolu dobře, přestože to není nikdo z rodiny. Když jsem se o Therese zmínil při telefonickém rozhovoru Esmé, byla nadšením celá bez sebe. Musel jsem ji hodně krotit, aby nezačala hned chystat svatbu. Mám Theresu opravdu rád, ale spíš jako sestru než jako partnerku, i když Carlisle mě okamžitě ochotně poučil o tom, že tak to někdy chodí a že je dost možné, že se do ní jistě brzy zamiluju. No jo – Carlisleova představa vztahu založeného na přátelství místo na sexu.

„Tak jdeš?“ Theresa stála pořád ve dveřích a čekala, jak se rozhodnu. Blonďaté, vlnité vlasy měla lehce sepnuté, oblečená byla v světle broskvových, poloprůsvitných, splývavých šatech. Vypadala jako nymfa. Nymfa se smrtícím skusem.

„Hm, kam že to chceš jít?“ zeptal jsem se jí a zděšeně si uvědomil, že momentálně nemyslel můj mozek, ale jeho kolega ve spodním patře. Sakra, už je to taková doba, co jsem neměl ženskou. Tady v Itálii se mi nějak hůř shání, když nemám stálé zázemí, vlastní byt a soukromou praxi na klinice. Navíc hodně žen tady není svolných k nezávaznému sexu, nejradši by před tím obdržely zásnubní prsten. Ale především – od té doby, co trávím čas s Theresou, mi je blbé se vytrácet za postelovými hrátkami, obzvlášť když vím, čím si prošla ona.

Theresa se mé zmatenosti zachichotala a trpělivě mi zopakovala, že se chce jen proběhnout. Padl na ni splín a nechce sedět jen tak nečinně mezi kamennými zdmi.

 „Ty ses dnes zase krmila s Arem a jeho gardou?“ zeptal jsem se možná až příliš ostře. Vím, že bych měl být tolerantnější, ale nezvládám to. Jak jí může nevadit žít z bytostí, jíž jednou byla také.

„Nechtěla jsem -“

„Nelži!“ zasyčel jsem na ni. Nesnáším, když mi někdo zkouší lhát. Kromě toho, že má dnes v očích víc karmínové než včera, přehrává mi události dnešního dopoledne i její mozek. „Když už musíš ty lidi zabíjet, postav se k tomu aspoň jako dospělá upírka, ne jako rozmazlené dítě!“

„Nechtěla jsem, ale nedokážu to ovládat, Edwarde!“ vykřikla popuzeně, „nejsem tak dokonalá jako ty!“ dodala s ironickým podtónem, který jsem se rozhodl ignorovat.

„A opravdu bys nechtěla zkusit žít z krve zvířat? Jen zkusit, Thereso, prosím. Nebudu tě do ničeho nutit, ale byl bych moc rád, kdybys aspoň projevila zájem,“ skoro jsem ji už prosil.

 Začal jsem uvažovat o tom, že bychom se spolu mohli pokusit o partnerský vztah, pokud by měla i ona zájem, ale asi bych nezkousnul fakt, že se moje druhá polovička živí lidmi.

„Budu o tom uvažovat,“ usmála se na mě nejistě a vyhlédla z okna.

„Tak pojď,“ usmál jsem se na ni a nabídl jí rámě. Vděčně jej přijala a společně jsme vyběhli do soumraku nad Volterrou.

…

Bella:

Včera volal Edward. Asi má ženskou. Teda on říká, že jsou jen přátelé a že k ní nic necítí, ale možná jen blafuje. Aspoň mamka s taťkou si myslí, že s ní nakonec zůstane, aby nebyl sám, jako je teď. No to bude boží, až ji sem dovede. Podle mých propočtů to bude za dva roky, tak jsem zvědavá, co za semetriku to bude. Třeba bude krásná a hodná a Edward bude šťastný a pořád veselý… ale co budu pak dělat já?

Zvonek! To bude Oliver! Rychle musím seběhnout dolů, než otevře někdo z mých inkvizitorů.

„Bellóóó! Máš tu kamaráda!“ zaburácel Emmett. Fajn, tak to se nepovedlo… Ušklíbla jsem se a zpomalila. Nemá cenu spěchat.

Když jsem dostatečně ležérně sešla schody, Oliver se na mě už zubil ze sedačky. V ruce držel džus, vypadal uvolněně a měl zrudlé uši. Jako vždy, když jsem se na něj usmála. Tak jsem přidala úsměv jako bonus a Oliver si okamžitě přitáhl na klín polštářek.

No, Olivere! Fuj!

Nepotřebuju být ani Edward ani Jasper, abych měla jasno.

Ostatně Jasperův vražedný pohled byl všeříkající. Můj bratr stál za pohovkou a já se modlila, aby Oliverovi neskočil po krku a přímo teď a tady ho nezardousil jako podsvinče.

Emmett sice mluvil a mluvil a snažil se zjistit, kterému fotbalovému týmu Oliver fandí, ale mě neoblafl, v nestřežených chvílích pozoroval ten polštářek – jestli se snad nepohne – a ostražitě sledoval Jaspera. Myslím, že ne proto, aby Olivera případně chránil, ale aby se k útoku včas přidal.

„Emmette, Oliver přišel za mnou, jdeme hrát. Jestli chceš kamaráda na povídání si o fotbale, Oliver má ještě bratra. Můžeš si s ním dát klidně rande, Olivera nech mně.“

Emmett si jen znechuceně mlaskl, vzal do ruky ovladač na televizi a otráveně řekl: „Jak myslíš, buďte při tom hraní hodní, nezapomeň, že jsem si právě nechal vyčistit uši!“

Drapla jsem Olivera za ruku a vytáhla ho k sobě do pokoje. Od té doby, co je Edward pryč, mě nebaví hrát na klavír, ale zato jsem si oblíbila bicí. A Oliver má zase basovku, tak zkoušíme, co moje rodina zvládne.

Zatím to dávají.

Jasper ještě před nedávnem říkal, že by si na mě měli všichni zbývající Cullenovi udělat zbrojní pas. Prý jsem zbraň hromadného ničení. Teď už raději neříká nic, jen úpí a koulí očima. Bojí se totiž, že tím, co řekl, přivolal moji lásku k bubnům a činelům, takže prý už raději bude mlčet, aby mě zase nepolíbila nějaká škodolibá múza.

No, aspoň že mě líbají múzy, když se kluci bojí. Zajímalo by mě, proč!

„Nezašla bys ještě do kina, Bello?“ vypadlo z Olivera, když jsme po dvou hodinách dohráli.

Do kina?! Týjo, my se snad i rozjíždíme, poplácala jsem se v duchu po rameni a spokojeně se zapýřila.

„Jo, jasně! Jen to zajdu říct našim, můžeš jít už počkat před dům. Mám poprosit Rose o odvoz?“

„No, jo, mohla by nás tam odvést, já pak řeknu bráchovi, aby nás vyzvedl z kina. Ale abys věděla, auto už řídit umím. Jen ještě nemůžu jezdit sám.“ Chudák, říká to, jak by se cítil zahanbeně… co ti chlapi mají s tím důrazem na svou důležitost?! Jen jsem zakývala hlavou jakože „samozřejmě, chápu, věřím, že jsi perfektní řidič“ a šla si vyřídit propustku.

Šlo to docela ztuha. Musela jsem odpřísáhnout, že budu vzorná, slušná a hodná, nebudu se dokonce ani líbat a budu doma do půl hodiny po skončení filmu.

Buzerace! Fakt nevím, co si potřebují dokazovat!

Ale to jsem ještě netušila, co se děje před domem. Když jsem vyšla, stál tam úplně zelený Oliver.

…

Oliver:

Čekal jsem na Bellu, těšil jsem se jak malý děcko. Potily se mi ruce a myslel jsem, že mi srdce vyskočí z těla. Je tak nádherná, tak skvělá a líbím se jí já!

Možná je do mě i fakticky zamilovaná a jelikož protože se mnou půjde do kina, můžu to snadno zjistit.

Olivere, jsi frajer!

 No bezva, jak tak zjišťuju, nejen mé srdce se stalo aktivnějším. Snad to není moc vidět, příště si vezmu delší mikinu a volnější kalhoty, začíná mi být dost těsně a nepohodlně. Doufám, že si toho Bella nevšimne. Určitě ne, ani v obýváku si nevšimla, že se mi postavil. Taky není divu, pohotově jsem se totiž přikryl polštářem.

„Takže tobě je šestnáct?“ zahučelo tak metr nade mnou. A kurva! To je ten Bellin obrovský brácha!

 A jsem tu s ním sám! Doprdele!

Rychle jsem se rozhlédl, ale vypadalo to bledě. Byl jsem vyděšený k smrti.

„Jo, ale za tři měsíce mi bude už sedmnáct.“ Do hajzlu, přeskočil mi hlas! To už se mi chvíli nestalo!

„Jasné, jsi velký chlap,“ usmál se na mě. Fajn, možná to s ním nebude tak zlé, vypadá docela kamarádsky.

„Věděls, že má Jazz motorku?“ pokračoval ten hromotluk. Fíha, motorky, to je moje!

„Nevěděl, taky si jednu pořídím, pořádně silnou, až si na ni sám vydělám. Dělám všechny víkendy, aby to bylo co nejdřív,“ nechtěl jsem se nechat zahanbit.

„Nono, chlape, nepřeháněj. Začni raději s něčím slabším. Nebo plánuješ darovat orgány?“ zeptal se mě ten chlápek. Co to mele?! Jaké orgány? Nenaráží na tu příhodu s polštářem? Asi jsem se tvářil hodně nechápavě, takže změnil téma. „Kde děláš?“ plynule pokračoval a vedl mě do jejich garáže. Neměl jsem z toho nejlepší pocit, ale nedával mi možnost volby. Mezi lopatkami jsem ucítil tlak obrovské tlapy a ta mě tlačila dopředu.

„Pracuju v bistru, zatím vzadu u přípravy, ale brzo mám jít za pokladnu.“ Nejsem zase taková nula!

„Tak to máš dobré, přeju ti, ať tě co nejdřív povýší. Támhle je Jazz, za tou naleštěnou kráskou, vidíš ho? Nejspíš jí vyměňuje olej.“ No ty vole! To je teda stroj. Ta má teda koule! Smět se tak na ní projet, to by byla jízda. Ale osoba za strojem mě nijak nepotěšila. Ten blonďák, Bellin druhý bratr, vyskočil na nohy a nezadržitelně si to mířil ke mně s Emmettem.

Chtěl jsem couvnout, ale obr za mnou mi to nedovolil. Cítil jsem se jako ptáček lapený v kleci.

„Čau, tak už jedete?“ zeptal se mě mile Jasper. Ty jo, tak ten bude možná nakonec taky v poho. Jen tak vědět, proč mi pořád něco ve mně našeptává, abych utekl.

Vtom mi ten velký položil ruce na ramena, až jsem se málem složil k zemi. Ale ustál jsem to!

Pak se mi ale ozval u ucha jeho tichý hlas a já měl co dělat, abych se nepočůral nebo něco horšího. „Tak aby bylo jasno, mladej, asi ti už došlo, že jsem si s tebou nechtěl jen tak kamarádsky pokecat. Bella, naše malá sestřička, je nejmladší a nejkřehčí stvoření naší rodiny a my prostě jen tak nedovolíme, aby na ni kdokoli třeba jen sáhl. Chce jít s tebou na rande. Ok, půjde na rande, ale měj celou dobu na paměti jednu věc – jestli se naší princezny jakkoli dotkneš, budeš toho nadosmrti litovat. Osobně ti tu část těla urvu, pak ti ji zaživa přišiju zpátky a urvu znovu. Jediné, co máš povolené, je, že ji můžeš vzít za ruku. Cokoli víc tě bude šeredně bolet a v budoucnu by ti jisté orgány či svaly mohly chybět!“

Kurva, to je nějaký zasraný mafián, nebo co?! Fakt jsem měl strach. Dnes už budu vědět, že instinkty se mají poslouchat.

„V klidu, Emmette, chlapec pochopil,“ řekl ten blonďatý a zase se usmál, ale tak nějak divně.

„Tak jen aby bylo jasno, zkus něco a končíš,“ předklonil se, až mě jeho delší vlasy zašimraly na ksichtě. Co to má sakra za sestřih?!

Jakmile mi pohrozil, drcl mi kolenem do koulí. Au, do prdele! Kurva, co to sakra dělá?! Vždyť jsem ještě nic neudělal!

„Tak snad si rozumíme, chlape. Protože pokud jsi nepochopil, donutím tě sníst to, co ti Emmett dvakrát utrhne. Jo a to samozřejmě platí i v případě, že by invenční a aktivní byla Bella. V tom případě ji prostě budeš muset krotit. Je to jasné?!“

Nezmohl jsem se na víc než jen přikývnout a to už mě Emmett táhl zase před barák.

Když pak Bella otevřela dveře, nedokázal jsem to už udržet v sobě a vyblil jsem se přímo na příjezdovou cestu.

32. kapitola ◊ 34. kapitola

Doufám, že vás začátek moc nenudil. Bella má hlavu plnou myšlenek a musí to ventilovat. A také jsem chtěla, abyste věděli, co se děje s Edwardem ve Volteře. Tak co si myslíte o Therese? A o Oliverovi? Bude mít odvahu na nějakou větší akci? Přijímám sázky ;). Doufám, že nikoho nepohoršil Oliverův slovník, netuším, jak sedmnáctiletý kluk přemýšlí, ale snažila jsem se být aspoň trochu důvěryhodná. Ale nepopírám, že jsem si Olivera užívala.

Moc děkuju za každičký komentář! Vesper

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 33. kapitola: