Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vychoval jsem si lásku - 38. kapitola

31.05.2012 (08:30) • vesper • FanFiction na pokračování • komentováno 55× • zobrazeno 7815×

Edward:

Bella se na židli rozmarně zavrtěla a růžovoučkým jazykem si navlhčila rty. Už toho na mě bylo víc než příliš. Nemůže na mě čekat jen tak obyčejné peklo, právě jsem si zpečetil zařízení nejtěžšího kalibru se zvýšenou ostrahou. Nepodařilo se mi potlačit vzrušené zavrčení a Bella se zmateně zamračila. Nechápala, co se děje a já za to byl vděčný.

„Buď tak laskavá a obleč si župan, Bello. Budeš nemocná!“ zachraptěl jsem. Tak toto bude ještě zlé…

„Je ti něco?“ zamračila se na mě ta nic netušící, nevinná pokušitelka mého sebeovládání a na čele se jí tak vytvořila jemná vráska. Při tom se jí v očích vyplašeně rozšířily zorničky. „Tváříš se strašně… No, jak bych to… Ty se zlobíš, Edwarde? Proč?“ zeptala se nejistě a střelila očima zprava doleva. Pak udělala něco, na co jsem nebyl připravený – uvolněně si načechrala vlasy a se zájmem a bez ostychu se přiblížila k monitoru svého počítače, asi aby si mě mohla lépe prohlédnout. Tím ale naprosto dokonale nabídla kameře svůj dokonalý výstřih. Ode dneška nenávidím satén – zrádně sklouzává z kůže, téměř nic neskryje a navíc naprosto drze působí až neskutečně eroticky.

Jakmile jsem si uvědomil, jaký výhled se mi právě nabízí, odvrátil jsem okamžitě pohled bezpečným směrem – do kouta svého ztemnělého pokoje. To bylo ale stejně k ničemu, protože jsem už samozřejmě stihl zahlédnout vše potřebné k tomu, aby se mé trestuhodné představy týkající se Belly rozjely naplno. Těžké volterrské závěsy visící po stranách starobylých oken si velmi ochotně zahrály roli plátna v kině a mé podvědomí se podrazácky ujalo funkce 'promítač zakázaných fantazií'. Zatnul jsem čelist a ruce do pěstí a snažil se z hlavy vytlačit obrázek téměř nahé dívky, na kterou bych se rozhodně měl dívat jako na člena své rodiny a ne jako na sexuální objekt.

Jak se to sakra stalo?! Kdy z toho maličkého, roztomilého mimina vyrostla tak nádherná dívka?

„Nezlobím se, Bello, jen...“ víceméně jsem na ni zavrčel. Fajn, skutečně jsem na ni zavrčel a celý se mírně zatřásl potlačovaným napětím. Rychle jsem chtěl změnit téma hovoru a zeptat se jí, proč mi volá tak pozdě v noci, jenomže Bella mi naprosto drze skočila do řeči.

„Máš úplně černé oči, Edwarde! Ty jsi vyhladovělý? To bys skutečně neměl, pokud nechceš být nebezpečný lidem kolem sebe,“ poučovala mě Bella a tvářila se u toho neskutečně vážně.

„Momentálně bych byl nebezpečný maximálně tak tobě,“ zabručel jsem navztekaně a doufal jsem, že to bylo natolik tiché, že to Bella neslyšela. Co to se mnou do háje je?

„Cože?“ zeptala se mě zmateně. „Moc jsem ti nerozuměla. Říkal jsi, že -“

„Říkal jsem, že momentálně jsou nebezpečné spíš tvoje zvyky a ať se nestaráš o ty moje,“ zamluvil jsem to a abych ji skutečně setřásl, nepustil jsem ji ke slovu a rovnou pokračoval. „Bello, proč jsi ksakru ještě vzhůru? Jsou dvě ráno. A vzhledem k tomu, jak laxně reagují tvé zorničky,“ zdůraznil jsem, že teď se bavíme o jejích očích, „jsi nejspíš lehce pod vlivem alkoholu. Nebo se snad mýlím?“ přehodil jsem smyčku hovoru a skutečně doufal, že moje faux-pas je promlčené.

„Eh, no, ale… Edwarde, prosím tě. Vždyť už jsem dospělá, tak se snad nemusím nikomu zpovídat, když se trošku společensky uvolním, ne?“

„Co je pro tebe troška? A čemu proboha říkáš 'společensky se uvolnit'?“ odtušil jsem suše a byl myšlenkami už zase tam, kde bych být měl. Zase jsem byl tím starým dobrým Edwardem, který má starost o svou malou Bellu. Ano, tak je to správně.

„Ale no ták, Edwarde, nepruď přece. Troška je prostě troška, neboj, moje játra o tom ani neví,“ mrkla na mě. Byla skutečně uvolněná. Velmi uvolněná, jakoby snad i konečně šťastná, po tom, co jí udělal ten nadržený, nedočkavý hajzlík. A já jsem byl vlastně taky šťastný, když jsem ji takto viděl.

„Dobře, dobře, máš pravdu. Dokud jsi schopná souvisle mluvit a udržet pohled v jednom bodě, nebudu tě zpovídat, kolik jsi toho vypila. Jak ses tedy dnes bavila? Vidím, že už ti je líp, to jsem skutečně rád. Já… Opravdu jsem šťastný, když vidím, že se zase směješ. Máš pro mě nějaké zajímavé novinky?“ zeptal jsem se a uvědomil si, že se usmívám.

„Mám zítra rande!“ vyhrkla nadšeně Bella a můj úsměv okamžitě zvadl.

„Co-cože?!“ vykuckal jsem ze sebe. „Proboha, zlato, to přece nemáš vůbec zapotřebí! Jsi přece chytrá holka. Neříkej mi, že ses nechala tím ubožákem Oliverem přemluvit a dala mu druhou šanci?! Čím tě oblbnul? Bello, opravdu si nemyslím, že je to moudré. Ne, není to ani trochu moudré, věř mi. Vím, že nemáš žádné zkušenosti a nechci, abys je získala tak, že ti bude někdo ubližovat. A on to udělá znovu, to mi věř, jestliže nebyl schopný chovat se jako gentleman teď, nebude toho schopný ani později…“

„Ale, Edwarde,“ zamračila se na mě Bella.

„Žádné 'ale, Edwarde', Bello. Nech si poradit, prosím. Ani netušíš, jak dobře to s tebou myslím. Zkrátka – jít na to rande není dobrý nápad!“

„Zaprvé – do mého randění ti nic není a zadruhé – nejdu s Oliverem, ale s Andrewem! Edwarde, co to do tebe vjelo?!“ Jo, to bych taky rád věděl…

Zůstal jsem na ni nechápavě zírat. Takže ona má nového přítele? Co teď?!

„Jistě, zlato, máš pravdu.“ Zásada číslo jedna, ženy mají vždycky pravdu. „Skoro nic mi do tvého randění není, až na to, že o tebe mám strach a opravdu nechci, aby ti kdokoli jakkoli ublížil. A k tomu tvému zadruhé – říkáš Andrew? Není to nějak rychle, Bello? Co je to za kluka?“ zeptal jsem se opatrně a dusil v sobě nesouhlasný tón.

„Tak znovu, Edwarde. Jsem dospělá, dnes jsem na jedné party poznala Andrewa, který je skvělý, chytrý a hodný, a zítra s ním jdu ven. Nemusíš mít strach, že by mi někdo něco udělal – fyzicky se to žádnému člověku nikdy nepodaří a s city mi Andrew určitě taky nic neudělá, je fakt fajn! A není to rychlé, prostě jsme se potkali a… A já prostě nebudu sedět celou svou věčnost doma na zadku, abych skončila jako stará panna!“ zasyčela na mě vztekle a vypadala u toho jako rozzlobené koťátko, kterému vzal jeho majitel plyšovou myšku.

Moment, cože?! Co chtěla tou starou pannou proboha říct?! Pár vteřin jsem na ni zděšeně zíral. Co tím jen mohla myslet?! Proč nemůžu číst myšlenky na dálku? Ovšem je otázka, jestli vůbec budu moct Belle po návratu domů číst aspoň nějaké myšlenky – vzhledem k tomu, že čím byla starší, tím víc ztuha to šlo.

„Bello, já doufám, že jsi tím nechtěla říct to, co jsi řekla. Já… Ty přece...“ jak jí jen mám říct, ať nedělá žádné ukvapenosti a ať jen proboha s nikým nespí?!

„Edwarde, chtěla jsem říct přesně to, co jsem řekla. Nebudu sedět na verandě zabalená v dece a plést šálu, když si můžu užít nějakou zábavu. Nebo by sis představoval, že budu ve volném čase chodit krmit labutě a vyšívat? Nebo si hrát s panenkami jako dítě?“ Bella zatřepala hlavou a vyzývavě se na mě dívala. Evidentně to nebyla řečnická otázka, čekala na odpověď.

„Neříkám, že máš štrikovat nebo si hrát s kočárkem, ale měla bys být opatrná a nevrhat se do těch vztahů po hlavě. Tak snad s tebou mluvila máma, nebo aspoň Alice s Rose, ne?“ přejel jsem si nervózně dlaní přes obličej a zděšeně si uvědomil, že s řečmi o vození kočárku není dobré si zahrávat. Proboha! Zaskučel jsem v duchu. On ji u nás doma snad nikdo nepoučil o sexuální zdrženlivosti?! No ale v tom případě to budu muset udělat sám… Nadechl jsem se k tomu, ale Bella mě zase umlčela.

„Edwarde, prosím, nech toho. Pokud vím, tak tyhle věci jste se mnou řešili už dávno. A nejsem blbá, vím, že existují různé… no to je jedno, nechci to s tebou rozebírat, je to trapné. Už musím jít spát. Dobrou!“ vyhrkala ze sebe Bella a já jsem jí jen taktak stihl odpovědět na rozloučení. Bohužel jsem jí ale nestihl říct nic k tomu, aby nijak nespěchala do žádných intimních činností. Musím okamžitě zavolat Esmé. A raději i sestrám. Co v tom Irsku proboha dělají, když s Bellou neřeší tak zásadní věci?!

Na jednu stranu mi bylo líto, že se mnou Bella nechtěla mluvit, protože bych jí tu její touhu po sexuálních zkušenostech s nějakým lidským skřetem okamžitě rozmluvil – a zakázal – i když upřímně pochybuju, že by si Bella nechala cokoli nakazovat... Na druhou stranu jsem za to i rád, protože její stydlivost a rozpaky mi prozradily, že snad nebude nezadržitelné sexuální tornádo. I když je fakt, že překvapit ona umí…

Vlastně ale bylo dobře, že se se mnou Bella odmítla bavit o intimních tématech, protože když si vzpomenu na tu její košilku a studem zčervenalé líce, začíná se mi zadrhávat dech a moje tělo začíná zase zrádcovsky reagovat. Sakra a to jsem ji viděl jen přes kameru! Neumím si představit, co bude, až přijedu domů. Doufám, že mě to přejde.

Každopádně ale, až přijedu domů, pohlídám si ji. Už se těším, až se za tři měsíce vrátím a nebudu se tak muset utápět v myšlenkách, kam s kým a kvůli čemu šla…

„Edwarde, smím?“ zaťukala mi na dveře Theresa a tím mě vytrhla z mého přemýšlení, i když ne tak docela, stejně jsem ji nebyl schopný skutečně vnímat. Snažil jsem se to alespoň předstírat, ale to mi bylo k ničemu, protože Theresa mě velmi brzy odhalila.

Aby si získala veškerou mou pozornost, přistoupila ke mně a zezadu mě začala oběma dlaněmi hladit po hrudníku. Zavřel jsem oči a na několik okamžiků jsem cítil velmi příjemný pocit vzrušení, který jakoby navazoval na chvíle, které jsem zažil před pár minutami.

Pak se ke mně ale Theresa sklonila a pošeptala mi do ucha: „Už mi tak chybíš! Chci tě. Řekni, že chceš i ty mě, prosím, Edwarde,“ zavrněla mé jméno a olízla mi ušní lalůček.

Jenže právě to mě probralo ze smyslného opojení, které se nade mnou dosud vznášelo a mé tělo jako by si až teď plně uvědomilo to, co má mysl už nějakou dobu věděla – že ji nechci. Veškeré mé vzrušení pohaslo a já jsem se najednou cítil naprosto střízlivý. A ochablý. Au, to bolelo… Možná bych se cítil stejně, kdybych byl člověk a ve stavu nejvyššího vzrušení skočil do bazénu ledové vody – to by nejspíš bolelo i fyzicky. Takto mě trýzní jen ta představa momentální sexuální indispozice.

Stáhl jsem ze sebe Theresiny hladící ruce a s co nejvlídnějším, pečlivě drženým výrazem ve tváři se na ni omluvně usmál. Bylo mi jí líto, nechtěl jsem jí ubližovat, protože si to nezasloužila, ale musel jsem.

„Promiň, Thereso, nemám teď na sex náladu. Zrovna jsem mluvil s Bellou, znáš to, starosti… Nezajdeme si raději provětrat hlavu? Myslím, že trocha větru ve vlasech a večer ve znamení lovu by nám prospěl oběma.“ Obzvlášť tobě, poslední dobou máš silné tendence vykašlat se na bezčlověčí dietu…

„Edwarde, co to s tebou je?!“ zafuněla Theresa. „Takového tě vůbec neznám. Dřív jsi byl kdykoli svolný a pořád připraven a teď se chováš jako starý prostatik! A nesváděj to na starosti doma, buď tak laskav, nedělej ze mě husu,“ zabručela uraženě a se zvednutou bradou vyčkávala, co jí na to odpovím. Aha, už si všimla, že nejen že nechci, ale momentálně ani nemůžu…

Záměrně jsem přešel její nevybíravé poznámky a stížnosti na můj současný stav a jen si ji zlobně prohlížel. Přece se s ní nebudu hádat jak s malou holkou! Pak ke mně ale dolehly její myšlenky a ty mě naštvaly ještě víc.

Bella, Bella – už by se od ní mohl trochu oprostit! Copak se musí nechat tou malou puberťačkou tak ovládat?! Jestli ho ta malá otravuje ze své vlastní vůle, tak je to pěkně rozmazlené pískle… Měla by se naučit žít svůj vlastní život! Ale možná je v tom ta holka nevinně a ve skrytu duše o tu Edwardovu přehnanou starostlivost vůbec nestojí a nejraději by si žila po svém!

Strnul jsem, protože se mi vůbec nelíbilo, že se Theresa zamýšlí nad mou Bellou. A ještě takovýmto způsobem!

„Do Belly se laskavě nijak nemontuj. Vůbec ji neznáš a nemáš ani tušení, jaká je!“ zavrčel jsem na ni skrz zaťaté zuby.

Theresa se na mě ublíženě podívala – nečekala, že mě tak naštve a už vůbec ne, že si na ni dovolím vrčet. Zamrzelo mě to, měla svým způsobem pravdu, poslední dobou se k ní nechovám zrovna ukázkově. Jenže ona místo toho, aby se skutečně urazila, se mi omluvila.

„Tak promiň, Edwarde, máš pravdu, nic mi do toho není, neznám ji. Už se do toho nebudu plést, ale ještě jednu věc ti řeknu – přeháníš to. Vy všichni, celá ta tvá rodina. Nechte ji dýchat! Nechte ji, aby si našla svůj vlastní způsob života – ten, který teď žije, jste jí zvolili vy, když jste ji našli jako právě narozené mimino. Nechte ji, aby si našla partnera podle svého gusta – takto jste si našli vy ji, ne ona vás. Nedivila bych se, kdyby vám při všem tom vašem omezování a zakazování dala za chvíli vale, sbalila se a zdrhla. Vždyť ji s vámi nepojí ani společná krev. Nic ji u vás nedrží. Navíc už je přece dospělá a ví to, může se kdykoli sebrat a začít žít po svém. Smiř se s tím, že až se vrátíš, třeba tam už ani nebude -“

Nemohl jsem to poslouchat. To se zkrátka nedalo. Znovu jsem na tu upírku, kterou jsem momentálně považoval za nesnesitelnou, nesouhlasně zavrčel a vyběhl ven. Provětrám se sám.

Chtěl jsem přijít na jiné myšlenky, ale Theresina slova mi pořád zněla v hlavě jako nějaké prokletí.

Ne, tak to přece není, nemůže být.

 Theresa tomu nerozumí. Nemůže chápat náš vztah, podstatu soužití naší rodiny. Ona prožila až dosud celou svou existenci jako nomádka, nikdy nepoznala nic jiného. Toulala se sama světem, živila se lidmi, až potkala Garpa, se kterým pak dělali to samé. Den po dni opakovali ten samý scénář – lov, zábava, sex. A podle toho, jakým způsobem žila ona sama, si představuje i existenci druhých. Nedokáže si představit, že vše může vypadat úplně jinak. Nechápe, že bytí v dobrovolně uskupeném klanu – v rodině – navíc s naším životním stylem, přibližujícím nás k lidem, je ten nejlepší, nejzajímavější a nejvíce uspokojující způsob, jak existovat.

A věřím, že k tomuto názoru došla nebo dojde i Bella. Samozřejmě, pokud bude chtít odejít, nebudeme ji doma držet násilím… Ale proč by měla chtít odcházet? Protože jí život s námi nebude stačit… Plivlo po mně jedovatě mé podvědomí a já jsem se zjištěním té kruté možnosti visící ve vzduchu vztekle vrhl do lesa, abych co nejdřív skočil po krku čemukoli živému.

Bella:

Nemohla jsem se dočkat odpoledne. Celý den jsem byla jako na trní a kombinovala různé kousky oblečení, bot a doplňků… Zkoušela si, který účes mi bude slušet nejvíc a před zrcadlem si trénovala úsměvy.

Andrew sice nebyl můj první kluk, ale bylo to mé první rande s ním a vlastně… jako by byl můj první kluk. S Oliverem jsme byli prakticky spíš jen kamarádi, dalo by se říct 'dětská láska'. No, tak to úplně ne, ale vzhledem k tomu, že jsme se jen třikrát vášnivěji políbili a já jsem mu jenom jednou zajela rukama pod triko – a to byly naše veškeré intimní chvilky – budu ten náš 'jakože vztah' vždy považovat za takovou nevinnou rozehřívačku.

Ale s Andrewem to bude jiné.

Nedovolím, aby se cokoli pokazilo. S ním chci konečně zažít, co to je láska.

„Alice, prosím!“ zaskučela jsem a svalila se vedle Jaspera na jejich obrovskou postel. Alice si za stolem, pár metrů od nás, nevzrušeně lakovala nehty – místo, aby je lakovala mně, když jdu na rande – a Jazz si četl pohodlně uvelebený na své polovině postele a nenechal se nijak vyrušovat tím, jak se pode mnou hýbala matrace. Teda jemu by bylo pohodlně, i kdyby si četl ve stoje, v předklonu na jedné noze a s tou volnou rukou předpaženou, ale to je jedno.

„Amatéři,“ odfrkl si teatrálně, otočil stranu a pokračoval v hltání písmenek. Četl právě knížku, kterou jsem mu dala letos k Vánocům 'Neskutečné skutečnosti přístavu Pearl Harbor'. Samozřejmě, že historii všichni v mé rodině ovládají naprosto dokonale a pochopitelně, že Jasper ví o veškerých válečných počinech celého lidstva a dokonce i upírstva. A války, které sám zažil – počínaje především americkou válkou severu proti jihu a konče současnými tahanicemi v muslimských státech – zná líp než kdokoli jiný na světě… ale jaký dárek mám dát někomu, kdo už má nebo může mít všechno?!

Takže přestože i o Pearl Harboru ví Jazz vše – taky proto, že se už jako upír sem tam, obzvlášť v noci, prý zaběhl se zájmem na tu vřavu podívat – stejně si rád přečte zase další novou knihu, aby mohl zkritizovat chyby vojenských velitelů a stratégů, případně samotného autora. Zase zamručel něco ve smyslu: „Břídilové, vás měli nechat tak maximálně hlídat batolata v jeslích, ne velet armádě!“ a dokonce u toho znechuceně zamlaskal. Alice vzhlédla od svých nohou a láskyplně se na něj podívala.

„Alice, no tak, co si mám obléct? Poraď!“ naléhala jsem na ni a trochu se pohoupala v té jejich boží posteli, aby si mě všimla. Tak fajn, dost jsem se pohupovala.

„Nedělej vlny,“ sykl po mně Jazz a asi vteřinu si mě nazlobeně prohlížel.

„Vlny! Alice, že mi natočíš vlasy, prosím!“ seskočila jsem a táhla ji k sobě, jako svou osobní maskérku, kadeřnici a stylistku v jednom. Ta jen pronesla něco o Edwardovi a o tom, že ji asi zabije a naoko neochotně se za mnou loudala.

Jakmile se ale pustila do úprav mého zevnějšku, dostala se velmi rychle do svého živlu, a když jsem opouštěla dům – oblečená v jemně žlutých, krátkých šatech zvýrazněných červeným páskem a s balerínami a čelenkou ve stejném, krvavém odstínu, byla už stejně nadšená jako já. Alespoň tak vypadala.

„A dávej na sebe pozor a nezlob!“ zakřičela za mnou, když jsem v Edwardově – teď už mém – volvu odjížděla od domu.

Celá rozechvělá jsem šla na naše smluvené místo. Trestuhodně jsem se dostavila o víc jak pět minut dřív, nemohla jsem si pomoct, a – a Andrew tam už byl taky!

„Ahoj,“ usmál se na mě a vypadal u toho tak roztomile nejistě, až mě to u něj překvapilo.

„Ahoj,“ vrátila jsem mu a začala se v duchu připravovat na to, že než se uvolníme, bude to chvíli asi dost nepříjemné a rozpačité, ale to jsem se spletla. Andrew vytáhl z kapsy lízátko ve tvaru kytky a s odzbrojujícím výrazem ve tváři mi jej podal.

„Byl by hřích přijít na schůzku s tebou bez květiny. Kdybych ji ale přinesl živou, brzy by zvadla a nejspíš by tě i obtěžovala tím, že by ses o ni musela starat, tak jsem zvolil toto řešení, snad máš ráda sladké.“ Nečekal na nic, vzal mě za ruku a s úsměvem od ucha k uchu mě vedl dovnitř. Ta jeho nejistota byla naráz ta tam a dokonce i lístky už měl koupené – ten si teda nějak věřil…

Andrew nás sebejistě prováděl zoologickou zahradou, a když po mně zrovna nepokukoval, snažil se mne zaujmout různými zajímavostmi o zvířatech.

„No věřila bys tomu, Bello, že třeba v takové Kanadě se pumy pohybují v lesích úplně volně? A klidně mohou zaútočit na turisty, kteří jdou stanovat do hor!“

No nepovídej! Ušklíbla jsem se v duchu, ale navenek se snažila nedat na sobě nic znát. Na pumí krvi jsem vyrostla. Dodnes jsem Edwardovi a zbytku rodiny vděčná, že se kvůli mé malé maličkosti zatěžovali s každodenním sháněním těchto šelem a nenutili mě pít krev srnčí. Dnes už si nevybírám a spolu s nimi lovím, co zrovna jde a je někde poblíž, ale když jsem byla mimino, byla jsem prý strašně náročná a vybíravá – aspoň tak to říká Emmett a vlastně i ostatní. Jediný Edward se tomu vždycky jen zasměje a brání mě, že jsem zkrátka měla už od narození dobrý vkus.

„A ty ses, Andrewe, už někdy s pumou potkal?“ zeptala jsem se ho mírně vzrušeně. Já sama jsem jich už několik ulovila, ale s tím se mu bohužel pochlubit nemůžu.

„Já zrovna ne, ale kamarád tam byl a tak tak, že před jednou utekl.“

„Hm, tak to byla určitě právě nažraná a nechtělo se jí s ním hrát,“ pronesla jsem zamyšleně a Andrew se na mě překvapeně podíval. „No, uznej, kdyby si s ním chtěla jen tak zalaškovat, nevydržel by jí ani pár minut a strašně rychle by mu zlomila vaz nebo ho nějak jinak smrtelně zranila. To si raději pohraje s nějakou jinou pumou. A kdyby nebyla právě přežraná, tak jí neuteče, to je jasné. Před hladovým predátorem nemá nikdo šanci.“

„Asi jo, asi máš pravdu, tak to měl Ben hodně velké štěstí,“ řekl Andrew, odmlčel se a chvíli jsme byli úplně tiše. Asi bych to s těmi rozumy neměla moc přehánět, abych ho nevyplašila…

Pak jsme ale přišli k ohradě s medvědy a Andrew se zase oklepal a zase spustil: „Vypadají pěkně líně, že? Takoví roztomilí medvídci, jak se tak jen kolébají… no, řekla bys do nich, že dokážou vyvinout fakt velkou rychlost?“

Poučila jsem se ze svých předešlých chyb – nebo jsem možná žádné chyby neudělala, ale Andrewa jsem jaksi rozhodila a to už jsem nechtěla opakovat – a tak jsem se na něj jen nesměle usmála a snažila se výrazem své tváře naznačit: „No představ si to… kdo by to byl řekl?!“ a pro jistotu jsem do svého pohledu přidala i trochu strachu.

Tato reakce se setkala s mnohem větším úspěchem. Andrew mě vzal ochranitelsky kolem pasu a přitiskl k sobě. „Neboj se, já bych tě žádnému medvědovi nedal,“ pošeptal mi do ucha.

Páni! No teda – přestože to bylo vlastně ironicky vtipné, že by mě člověk chránil před mou potravou, vůbec se mi tomu nechtělo smát. Naopak, úplně mě to dojalo. To bylo tak hezké, že jsem ani nevěděla, co na to mám říct, a tak jsem jen špitla „děkuju.“ Až teď mi dochází, že Oliver mi nikdy nic tak romantického neřekl.

…

Edward:

Už několik dní jsem se poměrně úspěšně vyhýbal jakémukoli intimnějšímu kontaktu s Theresou a s překvapením jsem zjistil, jak náročný úkol to je. Theresa byla totiž čím dál tím víc frustrovaná a nespokojená, což vyúsťovalo v její podrážděnost a nerudnost.

Má upíří přítelkyně zase cosi povídala – zachytil jsem, že jde o nějaké býčí zápasy, a tak jsem rychle zbystřil. Chtěla se vydat na výlet do Španělska a tam si vsadit na nějakého statečného toreadora.

„Thereso, proboha, to snad nemyslíš vážně?! To je jako kdyby chtěla jít velryba na film Hledá se Nemo do kina!“ snažil jsem se jí vysvětlit absurditu jejího výmyslu.

„Tím chceš jako říct co?! Že jsem tlustá?“

Pane Bože! Upírka neupírka, pořád je to ženská jako každá jiná! „Ne! Tím chci říct, že si tě tam každý všimne!“ odpověděl jsem jí tím nejvlídnějším způsobem, jakého jsem byl právě schopný. Opravdu se nerad hádám.

„Protože jsem podle tebe tlustá?“

„Sakra, Thereso! Nemyslím si, že jsi tlustá. Jen -“

„'Jen zkrátka nemám poslední dobou chuť na sex – na sex s tebou' to mi chceš říct? Jen do mě. Já to ustojím. Je to proto, že se ti už nelíbím?“ vykřikla Theresa.

Jo, tak odtud vítr vane… celá je tak napružená kvůli naší momentální sexuální abstinenci. Jenže jak s ní mám spát, když kdykoli se uvolním a popustím uzdu své fantazii, vpluje mi do ní spoře oděná Bella?! A jakmile ten obraz ve své hlavě přeladím na Theresu, všechna touha mě okamžitě přejde…

„Jen je problém v tom,“ pokračoval jsem, jako bych její narážku neslyšel, „že býčí zápasy se odehrávají ve dne, v odkrytých arénách. Na přímém španělském slunečním světle! Budeš se blýskat jako diskokoule!“ Fakt jsem na ni dnes neměl náladu. Kdyby to nebyla upírka, ale normální ženská, skočil bych jí do lékárny pro nějaké léky na zmírnění premenstruačního syndromu. I když s přihlédnutím na její skutečný věk – spíš pro něco na menopauzu.

Theresa se zarazila, zúžila na mě své oči, které konečně začaly nabírat zlatavě hnědý nádech – ale mezi lidi si pořád ještě raději musela brát kontaktní čočky – a zasyčela: „Koule?! Já jsem jako koule?“

„Disko! Diskokoule! Ne jako že bys byla kulatá, ale třpytivá!“ zavyl jsem beznadějí a plácl se dlaní do čela. Bože! Proč já si jen začínám s blondýnami?! Nikdy jsem na souvislosti mezi barvou vlasů a intelektem nevěřil, ale teď začínám mít pochyby…

„Takže ty si myslíš, že jsem -“ začala Theresa ještě naštvaněji. Co to s ní – u všech svatých – pořád je?! Že by na ni skutečně tak působila ta několikadenní sexuální abstinence?! I když je fakt, že upíři – obzvlášť pokud mají po ruce svého partnera – bývají na sexu víceméně závislí...

„Ne! Opravdu si nemyslím, že jsi tlustá!“ vyplivl jsem ze sebe naštvaně.

„To jsem nechtěla říct,“ zaječela na mě, „chtěla jsem říct, jestli si skutečně myslíš, že jsem tak blbá? Tak blbá, že nevím, že se budu na slunci třpytit?!“ Theresa už přímo soptila a dokonce si u toho dupla nohou. Kdyby nebyla celá ta situace tak zoufalá, snad bych se i zasmál. Samozřejmě, že nebyla blbá, chtěla se obléct a upravit tak, aby ani kousek jejího třpytivého těla nezůstal odhalený, ale to neměnilo nic na tom, že se chovala jako nějaká hysterka.

„Thereso, co to do tebe ksakru vjelo?! Chováš se, jako by tebou právě zmítaly hormony a to je víc než podivné. Víš o tom, že sis právě dupla?“

Theresa se zarazila, jakoby se probrala ze skutečného neurotického záchvatu, provinile vydechla, sklopila oči a rezignovaně svěsila ramena. Tím ale vyvolala pocit viny i ve mně, protože jsem k ní byl nespravedlivý, nezasloužila si takové jednání, byla jen nespokojená a zklamaná.

„Omlouvám se, asi jsem nesnesitelná, já jen… Jsem zmatená. A nešťastná. To, co bylo dřív mezi námi – líbilo se mi to, myslím, že jsme měli moc pěkný vztah. Po dlouhé době mi bylo skutečně dobře… Ale teď se všechno kazí, hroutí. Cítím, že o tebe přicházím a nevím proč. Co jsem pokazila, co jsem udělala špatně? Já tě potřebuju, nejen jako milence ale jako partnera, nechci být zase sama.“ Theresa se odmlčela a čekala, že jí odpovím, ale já jsem nemohl najít ta správná slova, kterými bych ji neranil a zároveň uklidnil.

„Tak co se změnilo, Edwarde? Mezi námi, co je jinak?! Řekni mi to, potřebuju to vědět – co je se mnou špatně? CO?“ naléhala Theresa a upínala ke mně svůj bolestný pohled. Slyšel jsem sice její myšlenky, ale nebylo v nich nic nového, říkala přesně to, co si myslela. Byla zdrcená zvratem v našem vztahu a obávala se, že po ní budu chtít, aby se sbalila a odešla jako nomádka tam, odkud přišla.

„Já nevím, co se změnilo,“ začal jsem malou milosrdnou lží, která jí snad neublíží, „a s tebou není špatně vůbec nic...“ to spíš se mnou se něco děje. Dopověděl jsem v duchu. „Mezi námi se ale nic moc podstatného nemění, pořád jsme v určitém slova smyslu partneři, jen teď potřebuju v jistých ohledech pauzu,“ snažil jsem se jí citlivě vysvětlit a moc ji u toho neranit.

Theresa se mírně zamračila, jak se zamýšlela nad tím, co jsem řekl, a hledala v těch slovech ukazatel, který by ji navedl, co má hledat mezi řádky. Moc mi nevěřila. Pak se ale ve svém přemítání zarazila a stejně jako já střelila pohledem ke dveřím mého pokoje. V nich se v následující vteřině objevil sám Aro Volturi a se zachmuřeným výrazem ve tváři mě vyzval: „Edwarde, byl bys tak laskav a následoval mě do mé pracovny?“

Nevím, upřímně řečeno, cítím se trochu vyhozená ze sedla... Tak snad se kapitola líbila - aspoň trochu. Theresa se možná teď projevila jako trochu labilní upírka... Ale ona to má holka těžké. Zkuste si představit být v její kůži - stát v cukrárně, mít dorty na dosah ruky, ale nesmět si ani líznout... A na Bellinu obhajobu bych chtěla ještě upozornit na to, že se pořád pohybujeme v čase. Za sedm kapitol uběhly tři roky a ona se s Oliverem nerozešla "včera".

Budu moc ráda, když mi zanecháte nějaký komentář, případně smajlíka a u další kapitoly nashledanou! 

Autor: vesper (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vychoval jsem si lásku - 38. kapitola: